Richard Halliburton
V dnešní době lidem jméno Richard Halliburton (1900 – 1939) už nic moc neříká. Ve své době však patřil mezi nejznámější světové osobnosti. Halliburton byl totiž stejně nepokojným dobrodruhem a možná i adrenalinovým narkomanem jako Charles Lindbergh, Amelie Erhardtová anebo Hanzelka se Zikmundem. Procestoval takřka celý svět a všude vyhledával dobrodružství, nad kterými soudnému člověku zůstává rozum stát. A nejen to.
Halliburton byl nesporným mistrem pera a o svých ztřeštěných příhodách psal tak poutavě, že čtenáři skupovali celé náklady jeho knih. A nebyl by tou správnou celebritou, kdyby si jej nepovažovali jiní slavní lidé. Za čest být Halliburtonovým přítelem si považoval prezident Herbert Hoover, habešský císař Haile Selassie, filmové hvězdy Charlie Chaplin a Douglas Fairbanks anebo Halliburtonův spolužák z Princentonské univerzity a „spisovatel jazzového věku“ Francis Scott Fitzgerald.
Neposedný Jižan
Richard Halliburton pocházel ze státu Tennessee, dětství prožil v Elvisově Memphisu a na první zahraniční cestu se vydal v devatenácti letech. Bez vědomí rodičů se o prázdninách nechal najmout jako námořník na nákladní loď s dobytkem a prohlédl si Londýn a Paříž. Potom se ukázněně vrátil domů, nastoupil na univerzitu a získal titul bakaláře. Dál už to ale ve školních lavicích nešlo.
Jižní Ameriku Halliburton procestoval s flašinetem a cvičenou opičkou jménem Niña.
Boty z toulavého telete jej zavedly do Alp, kde zdolal Matterhorn a náramně si užíval pocit, že může doplivnout dva kilometry. Pak prošel jižní Francii, v zimních bouřích na mezku překročil Pyreneje a v Gibraltaru jej Britové uvěznili s podezřením, že je německý špión. To mu stačilo, aby o svých zážitcích napsal několik článků do amerických novin a získal první honorář v podobě rovné stovky dolarů. Výdělek použil jako základ na cestu do Egypta, Indie, Kašmíru, Thajska a Japonska a opravdu cestoval všelijak, protože na běžné turistické pohodlí prostě neměl. Halliburtonovi to však nevadilo.
Halliburton před Tádž Mahalem v indické Agře.
Ačkoli později měl peněz dost, místo dobrých hotelů raději vyhledával - a díky své otevřené povaze také nacházel - pohostinnost místních lidí, byť se jednalo třeba o lovce lebek na Borneu. O to poutavější příběhy potom pochopitelně psal. V polovině dvacátých let Halliburton usoudil, že by své zážitky mohl prodat knižně, jenže nakladatelé měli jiný názor. Začínající psavec uspěl až u desáté firmy, nicméně knihu The Royal Road To Romance (Královská cesta za romantikou) lidé kupovali takovým tempem, že zbohatl nejen nakladatel, ale i autor.
Dál už to šlo jako ve zrychleném filmu. Halliburton procestoval Mexiko po stopách Hernána Cortéze a po Středomoří podnikl stejnou trasu jako Homérův Odysseus. V Řecku si dal maratónský běh po originální trase, přeplaval Dardanely a Panamský průplav (včetně zdymadel!) a v roce 1930 si koupil letadlo. Pojmenoval ho Flying Carpet (Létající koberec) a podnikl s ním cestu kolem světa. Zdálo se, že profesionální dobrodruh se cestování a psaní nemůže nabažit a nepochybně tomu tak opravdu bylo.
Samozřejmě mu často hrozila smrt. V Pyrenejích málem zmrzl, v Thajsku se ubránil útoku kobry, na Sahaře zabloudil, u Macaa jej přepadli piráti a na Yucatánu jen tak z legrace skočil po hlavě do dvacet metrů hluboké rokle s jezírkem jen proto, že právě tam staří Mayové kdysi svrhávali lidské oběti a Halliburton si to chtěl na vlastní kůži vyzkoušet.
Patálie se slonem
Ze všech Halliburtonových povedených kousků jeden nápad nad všechny ostatní přece jenom trochu vyčnívá. Údajně už od dětství mu v hlavě klíčila myšlenka, že po vzoru kartaginského vojevůdce Hannibala překročí Alpy na hřbetu slona. A nejen to. Halliburton věřil, že Hannibala překoná a se slonem dorazí až do Říma! Idea dozrála v září 1934, a protože byl Halliburton mužem činu, za několik dní se už v Paříži poptával, který slon by byl momentálně k mání. Logickou volbou se jevil slon cirkusový, protože v oněch dobách tlustokožci cesty mezi štacemi zvládali po svých a v dálkové chůzi tudíž měli celoživotní trénink.
V roce 1928 Halliburton přeplaval Panamský průplav. Celou dobu jej doprovázel střelec s puškou na ochranu proti aligátorům.
Halliburton se rozhodl pro firmu Cirque d´Hiver, která se honosila stádečkem šestnácti slonů. Když novodobý Hannibal seznámil se svým záměrem ředitele cirkusu, a když se mu po nabídce pronájmu v podobě tisíce franků za den vrátila řeč, začali řešit detaily. Pro cestovatelské potřeby se lépe jevila samička, protože sloní mládenci jsou poněkud svéhlavější a je s nimi větší práce. Jedna sloní dáma jménem Yvonne by snad vyhovovala, jenže ředitel si nakonec všechno rozmyslel a z obchodu vycouval.
S rybáři v Rudém moři.
Záložní plán B zavedl Halliburtona do pařížské zoologické zahrady. Její šéf projevil pro dobrodružné plány větší pochopení a nabídl jedenáctiletou, velmi krotkou a přátelskou slonici Elysabethe Dalrymple. Jenže se ukázalo, že samička zvyklá na klidné prostředí nemá žádné zkušenosti s městským provozem. Projevilo se to při „zkušební jízdě“ ulicemi, která skončila menší katastrofou. Nejdřív šlo všechno dobře, ale když jakýsi rozpustilý taxíkář zatroubil na pozdrav, Elysabeth se splašila, shodila z hřbetu Halliburtona s ošetřovatelem a tři tuny neovladatelného sloního masa se rozhýbaly do panického běhu podvečerní Paříží. Elysabeth naštěstí nikomu neublížila, ale běžela několik kilometrů a zastavila ji až kolona automobilů u Vítězného oblouku.
Bylo zřejmé, že přes pařížskou ZOO cesta skrz Alpy také nevede a Halliburton zamířil do Hannoveru. Dobře věděl, že tamější občany léta bavila hvězda místní ZOO jménem Dicke Bertha (Tlustá Berta), která si ještě příležitostně vydělávala jako chodící reklamní billboard a s chůzí v hustém provozu měla bohaté zkušenosti. Halliburton bleskově vyřídil pojistku, neméně urgentně získal souhlas švýcarské policie a italského ministerstva zahraničí a zdálo se, že cestě přes velehory nemůže nic zabránit. Jenže pak přišla zpráva, že zima v Alpách udeřila nečekaně brzy. To znamenalo konec - aspoň prozatím. Halliburton odcestoval za jinými dobrodružstvími, ale plánu se nevzdal. Jen jej odložil.
Hannibal zdolává Alpy
Přece jenom Elysabethe
V červenci příštího roku se Halliburton znovu spojil s Hannoverem, jenže tentokrát nepochodil. Ředitel Tlustou Bertu už půjčil jednomu cirkusu a k mání by byla až za několik měsíců. Na řadu tak znovu přišla elegantní Pařížanka Elysabethe Dalrymple, která vloni tak vyděsila francouzské motoristy. Halliburton se ředitele ZOO telegraficky zeptal, zda by se nedala proti motorovým vozidlům nějak psychicky „obrnit“ a - obratem dostal kladnou, ba nadšenou odpověď. Za dva týdny výcviku slonici auta vůbec nevadila a jak ředitel tvrdil, už ji nevyplaší ani houkající hasičská auta spěchající k požáru.
Měl jen jednu podmínku. Výpravy se zúčastní také ošetřovatel Louis Harel, který se o Elysabethe odmalička staral. S tím Halliburton nemohl než vřele souhlasit a v ošetřovateli získal nejen ideálního pomocníka, ale i přítele. Harel koneckonců ihned přesvědčil o své užitečnosti nápadem, aby si expedice najala náklaďák s pící, dekami, vědry a jinými předměty nezbytnými pro provoz slona na pozemních komunikacích.
Halliburton zdolává Alpy.
Říší skal a bernardýnů
Výprava se železnicí dopravila z Paříže do Martigny na švýcarsko-italské hranici. Halliburton totiž chtěl Alpy zdolat Velkým průsmykem svatého Bernarda, protože soudil, že Hannibal prošel právě tudy. Francouzští historici ovšem s cestovatelem nesouhlasili. Podle nich kartaginský vojevůdce určitě zvolil buď průsmyk Malého svatého Bernarda anebo průsmyk Monteceninský, které měl po překročení Rhony mnohem blíž a na rozdíl od Halliburtonovy trasy jimi už tenkrát procházely pohodlné římské silnice. Proč by Hannibal volil cestu o 300 km delší a ještě po těžce schůdných horských stezkách?
Halliburton a Elysabeth u sochy svatého Bernarda.
Halliburton si však stál za svým a ani jeho důvody nepostrádají logiku. Po římské silnici by Hannibalovo vojsko Alpy snadno překročilo do tří dnů, zatímco dobové prameny jasně hovořily o devíti dnech pochodu pekelným terénem. To přece teorii o pohodlné silnici naprosto rozporuje! Navíc sami Římané nazývali průsmyk Velkého svatého Bernarda průsmykem Fénickým, takže asi nebylo co řešit – zvlášť když právě touto cestou prošel s vojskem také Julius Caesar, Karel Veliký a k vítězné bitvě u Marenga tudy kráčel i sám Napoleon. Kromě historických příčin měl však Halliburton pro svou trasu ještě jeden pádný důvod. Chtěl v průsmyku navštívit slavný svatobernardský klášter s mnichy-záchranáři a jejich proslulými psy.
Tohle triko by se Richardu Halliburtonovi možná líbilo. Auta sice ve třicátejch letech vypadaly trochu jinak, ale na cestě se pořád dá zažít leccos zajímavýho...
Až na vrchol
Příjezd do Martigny vyvolal menší srocení lidu, zásah četnictva a hudební vystoupení pro pacienty dětského oddělení místní nemocnice (Elysabeth prý dost slušně válela na foukací harmoniku). Pak se expedice konečně vydala do hor, kam tenkrát vedla strmá, avšak i pro tehdejší neohrabané automobily relativně sjízdná silnice. Halliburton zvolil jednoduchou, leč bezpečnou strategii, když náklaďák s pící jel napřed a jeho řidič protijedoucí vozidla varoval, ať jedou opatrně, protože v protisměru pochoduje slon.
Výpravu vždycky doprovázel nějaký ten zástup místních zvědavců.
Švýcarští horalé tlustokožce v Alpách vídaného jednou za dva tisíce let přijímali se smíšenými pocity. Někteří se královsky bavili, jiní s vřískotem a dětmi v náručí prchali do bezpečí. Časem se zpráva o neobvyklé expedici rozšířila a obyvatelé přilehlých vesnic sloní pochod vítali hustými špalíry, které se nestyděly projevovat projevy sympatií. Dobré bylo, že tenkrát se ještě v silničním provozu běžně vyskytovala koňská spřežení, takže každý zájezdní hostinec měl suchou maštal, v níž Elysabeth našla příjemný nocleh.
Alpy ani klášter svatého Bernarda se za posledních tisíc let nijak nezměnily.
Tempo pochodu udávala sama. Když si chtěla odpočinout – a to chtěla v řídnoucí atmosféře stále častěji – tak si prostě sedla a dala si pauzu, během níž obvykle sežrala necky sena. Halliburton s Harelem si také nedělali násilí a podle nálady cestovali buď na sloním hřbetě anebo pěšky.
Expedice pomalu, ale jistě dobyla vrchol průsmyku 21. července 1935. Mniši ze zdejšího starobylého kláštera Elysabeth a jejímu doprovodu v duchu svých tradic nabídli azyl a výprava si dopřála dvoudenní odpočinek. Sestup do italských nížin přirozeně Elysabeth náramně svědčil, v hustší atmosféře viditelně pookřála a zdálo se, že za několik dní dobude kýžený Řím. Jenže Halliburton s Harelem jásali předčasně.
Svatobernardští psi se k Elysabeth chovali ostražitě. Není divu, slona přeci jenom pár tisíc let neviděli...
Mussoliniho armáda ztrácí bojeschopnost
Přechod Alp Halliburton popsal v knize Sedmimílové boty.
Když se všechno zdálo opravdu skvělé a letní slunce pěkně hřálo, na silnici se vyskytl nečekaný problém. Mussoliniho generály nenapadlo nic lepšího, než před vpádem do Habeše uspořádat velké horské manévry a to rovnou u cesty plné vesnic, automobilů a koňských spřežení. A tak když se na nebohé vojáčky z jedné zatáčky vyřítil slon preludující na harmoniku, mnozí měli za to, že proradní Habešané ukázněně nečekali, až na ně Italové podle všech pravidel zaútočí a od švýcarské strany hranice zahájili hanebnou partyzánskou válku.
Když ale zjistili, že na hřbetě tlustokožce nesedí žádný krvežíznivý černoch s oštěpem, ale dva běloši beze zbraní, fašističtí válečníci zapomněli na disciplínu a duchem se vrátili do dětských let. Z kopců se sbíhaly celé roty s křikem: „L´elefantesa! L´elefantesa!“ a rozesmátí mladí muži silnici prostě ucpali. Elysabeth se brebentícím zástupem prodírala klidně a důstojně, ale jen do té doby, než – dost možná na její počest – ze stráně nad cestou zaduněly kanóny těžké artilerie.
Přechod švýcarsko-italské hranice v nejvyšším bodě průsmyku. V pozadí italský celník a budovy kláštera Sv.Bernarda.
Nečekaná salva Elysabethu vyděsila, setřásla ze zad Halliburtona s Harelem a rozeběhla se nekompromisně vpřed. Statečná italská armáda zahodila pušky, naskákala do houštin a příkopů a před zadupáním do země ji zachránil jen fakt, že slonice se ve stále ještě dost řídkém horském vzduchu rychle unavila. Udýchaný slon se za nějakou dobu uklidnil, důstojníci obnovili pořádek a „znepřátelené“ strany uzavřely příměří.
Letoun Stearman C3-B Flying Carpet. Halliburton a pilot Moy Stevens.
Nečekaný konec
Na Papui před Létajícím kobercem zapózoval i náčelník místních Dajáků.
S výjimkou vojenského incidentu se až do italských nížin jedinou obětí retropřechodu Alp stal jen jeden automobil, jehož řidič se tak dlouho divil přítomnosti slona v protisměru, až zastavil o strom. Jinak se expedici vedlo skvěle. Lidé se bavili tak náramně, že výpravu od vesnice k vesnici následoval menší dav. K silnici dorazily i autobusy plné zvědavců až z Milána a Janova. Expedici sledovali také italští novináři a podrobnosti z cest přinášely noviny až na Sicílii. Slon, který přešel Alpy, se prostě stal senzací dne, a to nejen v Itálii a Švýcarsku.
Halliburton pochopitelně nezapomínal na obchodní stránku věci a každý večer do telefonu diktoval články pro pařížský, londýnský a berlínský tisk. Jenže pak přišla pohroma. Ošetřovatel Harel si všiml, že slonici se na nohách objevily malé, leč určitě bolestivé zhmožděniny a puchýře. Na to mohl pomoci jen týden klidu a vzhledem k narůstajícímu vedru a dlážděným ulicím se na cestě k Římu daly čekat i další zdravotní potíže.
V Panamě s kotětem ocelota Tommym.
A aby toho nebylo málo, náklaďák s pící havaroval, když do něj v jedné zatáčce vletěl jakýsi Ital v závodním voze. Expediční stroj se převrátil na střechu, z kabiny vyletěl těžce pořezaný Harel a řidič vyvázl s tak vážným zraněním, že musel být hospitalizován. Hra na Hannibala zkrátka končila.
Elysabeth ještě tiumfálně pokořila Turín, kde ji přivítaly tisíce lidí s dechovkou firmy Fiat, ale to už bylo všechno. Slonice Italům naposledy zaryčela na harmoniku, nastoupila do vagónu a vrátila se do svého pařížského domova. Vděčný Halliburton ji obdařil novou harmonikou a vyrazil vstříc novým dobrodružstvím.
V Číně s pandou.
Smrt v hlubinách Pacifiku
Ačkoli to Halliburton samozřejmě netušil, přechod Alp na hřbetě slona znamenal vrchol jeho cestovatelské kariéry. Pochopitelně podnikal další výpravy, ale dost času věnoval dozoru nad stavbou svého monstrózního domu Hangover House (Dům kocoviny), který se tyčí nad mořem v kalifornském Laguna Beach. Ještě ale stihl naplánovat jeden ztřeštěný podnik, který se mu želbohu stal osudným.
Halliburtonův dům Hangover House (až na vrchu) se v roce 2011 prodal za 3,2 miliónu dolarů.
Když byl v roce 1937 uveden do provozu nejdelší visutý most na světě, Golden Gate v San Francisku, Halliburton se rozhodl vzdát hold stavitelům tím, že z Číny pod slavný most připluje v klasické asijské rybářské džunce. A jako vždycky k věci přistoupil tak trochu lehkomyslně. Sice si v Hong Kongu nechal postavit zbrusu novou loď jménem Sea Dragon (Mořský drak), ale dál vršil chybu za chybou.
Halliburton a džunka Sea Dragon cestu přes Tichý oceán nezvládli.
Detail zádě džunky Sea Dragon.
Do posádky přijal spíš přátele než dobré námořníky. Také stavitel lodi se moc nevyznamenal, protože jak už první testy ukázaly, džunka se dramaticky kolébala i na klidné přístavní hladině. Přítomní důstojníci britského válečného loďstva zase měli za to, že dieselový motor Buick o výkonu 100 HP (73 kW) je příliš slabý, nezdolá ani vlny o výšce 1,5 metru a sázeli se, jestli se Sea Dragon potopí za pět nebo deset minut od vyplutí. Paličák Halliburton si ale jako vždy nedal říci a 4. února 1939 se vydal na cestu dlouhou 8 000 mil.
Jenže za pět dní už byla džunka zpátky. Bouřlivé počasí u Formosy (dnes Tchaj-wanu) nestabilní plavidlo nepustilo dál, nicméně to ještě nebylo všechno. Jeden z mála zkušenějších námořníků John Potter si utrhl kýlu a Halliburtonův přítel Paul Mooney spadl ze stožáru a zlomil si kotník. Zranění putovali do nemocnice a vratké zařízení opustili jiní, kterým i poměrně krátká zkušenost bohatě stačila.
V Hong Kongu s místními dětmi.
Halliburton se však nevzdal, posádku doplnil novými šílenci a 4. března ještě jednou zkusil štěstí. Radiodepeše zněly zpočátku velmi optimisticky, ale 24. března 1939 Sea Dragon z pozice asi 1 000 mil západně od Midwaye hlásil: „Bouře od jihu. Déšť, vichr. Do levoboku teče, voda v podpalubí. Máme se skvěle. Přáli byste si být tady místo nás.“ Další zprávy už Sea Dragon nikdy neposlal, pátrání amerického námořnictva nepřineslo žádné výsledky a 29. března tisk ohlásil ztrátu plavidla se všemi patnácti muži.
Zubatá dáma s kosou si dávala trochu na čas, ale nakonec si profesionálního dobrodruha Halliburtona přece jenom našla...
Literatura:
Halliburton R., Královskou cestou za romantikou, Praha 1971
Halliburton R., Létající koberec, Praha 1968
Halliburton R., Nádherné dobrodružství, Praha 1995
Halliburton R., Sedmimílové boty, Praha 1973
Halliburton R., Za novými světy, Praha 1970
https://www.smithsonianmag.com/history/last-adventure-richard-halliburton-forgotten-hero-1930s-america-180950164/
http://memphismagazine.com/arts/the-forgotten-adventures-of-richard-halliburton/
Alois Bělota
Někdo o mě říká, že jsem námořní historik, ale sám se cítím být spíš vypravěčem zapomenutých příběhů.
