„Existují dvě varianty folkové hudby: tichá folková hudba a hlasitá folková hudba. Já hraju obě.“
Dave Alvin vyrůstal v malém městečku Downey v Kalifornii a hudební vzdělání získal poslechem nočních rozhlasových stanic, sledováním bratranců hrajících na kytaru a banjo, sbíráním starých desek a tajným pronikáním do barů se svým starším bratrem Philem. Tam měli spolu možnost vidět naživo legendární bluesové hrdiny – hráli zde například T-Bone Walker, Big Joe Turner nebo Lee Allen – a učit se od nich.
Dave Alvin v časech vzniku The Blasters
Roku 1979 s bratrem a kamarády z města Billem Batemanem a Johnem Bazzem založili skupinu The Blasters. Milovali snad veškerou americkou muziku časů minulých – blues, rockabilly, country, jazz, swing, R&B a raný rock & roll – a věděli, že to poslední, co tato hudba potřebuje, je, aby se s ní zacházelo jako s muzejním exponátem (což v 70. letech činilo mnoho muzikantů). Už v roce 1980 The Blasters natočili výbornou desku American Music pro Rollin' Rock Records, ale až jejich vlastní eponymní album pro vydavatelství Slash z roku 1981 z nich udělalo v Los Angeles hvězdy. Zanedlouho už měli díky punkrockové energii, s níž přistupovali k zavedeným hudebním stylům, nadšené kultovní příznivce po celých Spojených státech i v Evropě.
The Blasters v roce 1983
Album The Blasters tvoří jak originály, tak covery. Klasické skladby pokrývaly široké spektrum a demostrovaly celou škálu toho, co muzikanti uměli. Autor původního repertoáru Dave Alvin už tehdy věděl, jak stručně a výstižně vyprávět příběh a jak ho propojit se silnou melodií. Zpěv Phila Alvina se čněl nad Daveovou kytarou, baskytarou Johna Bazze a bicími Billa Batemana. Na desce hrálo také několik hostujících hudebníků, kteří se později stali plnohodnotnými členy kapely – Gene Taylor hrál na klavír, Steve Berlin na baryton saxofon a neworleanská legenda R&B Lee Allen na tenor saxofon.
The Blasters někdy v roce 1982, Dave Alvin zcela vlevo
Koncerty The Blasters byly zážitek jak pro diváky, tak pro muzikanty…
Ocitujme vzpomínky anonymního pamětníka: „Bylo to ve skvělém starém newyorském klubu Tramps na West 21st Street, kde jsem viděl divokou a fantastickou losangeleskou rockabilly/roots kapelu The Blasters. Na pódium nastoupili pod vedením bratrů Phila a Davea Alvinových, a okamžitě to rozjeli. Phil, který zpíval jako hlavní zpěvák, dělal grimasy a cenil zuby s výrazem, který je v nesnesitelně detailním záběru zachycený na obalu jejich alba z roku 1981. Dave na sólovou kytaru se poskakoval po pódiu v historické kožené bundě a při svých divokých sólech přecházel do široce rozkročeného postoje. Snad po čtyřech až pěti písních si dali krátkou pauzu, a když Phil pronesl pár slov k publiku, Dave odložil kytaru a sundal si koženou bundu, aby odhalil – a toho se držím – kožené tričko! Nikdy předtím ani potom jsem takové neviděl. Tak tohle byla vážně parádní práce, přátelé, vážně parádní rokenrol.“
The Blasters vystupovali také na prvním ročníku Farm Aid v Champaign. Akci, která funguje dodnes a jejímž cílem je podporovat rodinné farmy, založili Willie Nelson, Neil Young a John Mellencamp.
The Blasters se však nepodařilo přetavit respekt kritiků a nadšení svých věrných fanoušků ve výraznější mainstreamový úspěch a v roce 1986, krátce po vydání alba Hard Line, Dave Alvin kapelu opustil. The Blasters existovali dál, ale bez Davea to už jaksi nebylo ono…
The Knitters
Za připomenutí stojí i některé další Alvinovy hudební aktivity z té doby, třeba jeho působení v The Knitters. Ti vznikli v roce 1982 jako vedlejší projekt členů různých kapel z Los Angeles. Zpěvačka s českými kořeny Exene Cervenka, zpěvák a baskytarista John Doe a bubeník DJ Bonebrake přišli z věhlasné punkové skupiny X; Dave Alvin to měl jako bokovku k The Blasters a hráč na kontrabas Jonny Ray Bartel působil v blues-rockové skupině The Red Devils. Že to bylo štastné spojení potvrdil čas – po mnoha letech, v roce 2005 se Doe, Cervenka a Bonebrake znovu sešli s Alvinem a Bartelem, aby po dvaceti letech od prvního alba Knitters vydali druhé album nazvané The Modern Sounds of the Knitters.
Po odchodu z Blasters odstartoval Dave Alvin svou sólovou kariéru albem, na kterém naservíroval posluchačům blues, country a roots rock v ještě syrovější podobě, než jak ho od něho znali z dřívějška. Je paradoxem, že v Americe se deska prodávala jako country album pod názvem Romeo's Escape (přestože titulní skladba byla nejdivočejším rockovým kouskem alba), zatímco v Evropě se jmenovala podle křehké countryovky Every Night About This Time a byla naopak brána jako rocková záležitost.
Dwight Yoakam si na desku Just Looking for a Hit od kamaráda Alvina vypůjčil jeho song Long White Cadillac
Přestože se Alvin na Romeo's Escape jako zpěvák teprve rozkoukával, jeho přesvědčivost a frázování dokonale zakryly nevelký hlasový rozsah. Vedle vlastních songů zařadil Dave Alvin také předělávky několika klasických skladeb Blasters.
V roce 1991 vydal Alvin rockově laděné album Blue Blvd nabízející směs blues, country, gospelu, tex-mexu a rockabilly. Na desce se podíleli i někteří Alvinovi kamarádi – Dwight Yoakam, David Hidalgo a saxofonista Lee Allen. Nejzásadnější položkou produkčně bohužel poněkud nedotaženého alba zůstává závěrečná Dry River.
Letitou Dry River hraje Dave Alvin dodnes
Na desce Blue Blvd hrál také Alvinův velmi dobrý přítel a famózní multiinstrumentalista Greg Leisz, který se v pozdějších letech podílel na jeho albech i jako producent. Určitě bude dobré v této souvislosti zmínit několik jmen z bezpočtu muzikantů, na jejichž nahrávkách se Leisz podílel: Lucinda Williams, Randy Newman, Joe Cocker, Beck, Joni Mitchell, John Hiatt, Sheryl Crow, Emmylou Harris, Gillian Welch, Willie Nelson, Rod Stewart, Wilco, Calexico, Gregg Allman, Phoebe Bridgers…
Přátelství Alvina a Leisze trvá už více než tři desítky let
Alvin se počátkem devadesátých let sice potýkal se zdravotními problémy, přesto pracoval na filmových soundtracích a pomáhal dalším hudebníkům. Jeho muzika se výrazně zklidnila a zamířila hlouběji do folkových a bluesových vod. Dokladem této změny jsou alba King of California (1994) a Blackjack David (1998). Někteří fanoušci si tehdy začali klást otázku, kdy a zda vůbec to Alvin ještě někdy v nahrávacím studiu rozjede způsobem, který znali z jeho koncertů.
„Alvinův chraplavý baryton a jeho styl mohou odradit některé posluchače,“ napsala tehdy Alanna Nash v časopisu Stereo Review, „ale stejně jako u Tom Waitse, se jeho drsný způsob vystupování dokonale hodí k příběhům lidí žijících na okraji společnosti.“
Píseň Blue Wing zazněla v Americana Expressu č. 11 v podání Dave Alvina, tak si ji pro změnu dáme s Tomem Russellem – napsali ji pánové spolu
Ačkoli bylo King of California možná trochu poplatné tehdejší módní „unplugged mánii“, při zpětném pohledu je to album, na kterém se schopnosti Davea Alvina jako interpreta začaly vyrovnávat s jeho nadáním autora a naznačilo cestu jeho pozdějším albům.
V mezičase vydaná živá nahrávka Interstate City (1996), pořízená v klubu Continental v Austinu v Texasu, ukázala, že to Alvin s doprovodnou kapelou The Guilty Men na pódiu dokáží stále pěkně rozjet. Vedle starých kousků z repertoáru The Blasters, nechybí Alvinovy sólové hity i pár nových písní.
Dave Alvin měl původně kapelu s názvem The Guilty Men, nahrávka písně Harlan County Line je doby pozdější, partička okolo se pro změnu zove The Guilty Ones
Rok 2000 přinesl do Alvinovy diskografie pozoruhodné album Public Domain: Songs from the Wild Land. Známé písně z folkových zpěvníků, jako jsou What Does the Deep Sea Say?, Shenandoah, East Virginia Blues či Walk Right In, přepracoval se svou kapelou do jedinečného stylu, k němuž se propracovávali během dlouholeté společné práce.
Dave Alvin spíše vypráví, než zpívá a mnohé písně působí dodnes neuvěřitelně magicky. Na desku zařadil také méně známé písně jako Mama, Ain't Long for Day (připisovanou Blind Willie McTellovi), Sign of Judgment a Railroad Bill, které jako kluk objevil u prakticky neznámých umělců: od Willa Bennetta po Kida Prince Moora. Tato Alvinova deska patří mezi vůbec nejlepší alba americany, která kdy byla natočena a po zásluze si odnesla Grammy za nejlepší folkové album.
Dave Alvin s bluesmanem Willie Dixonem
Dave Alvin byl mimo jiné velkým ctitelem Johnnyho Paychecka, kterého osobně považoval za jednoho z nejvlivnějších country interpretů. Když počátkem roku 2003 Paycheck těžce onemocněl a měl problémy s placením účtů, a tak se Owen Bly, manažer skupiny Red Meat, rozhodl uspořádat v San Franciscu finanční sbírku na jeho podporu. Bohužel v době, kdy se sbírka chystala, Johnny Paycheck zemřel, a tak se akce změnila v poctu jeho hudebnímu odkazu. O velké finále show – Paycheckův song The Only Hell My Mama Raised – se postarali Dave Alvin s Chrisem Gaffneym a kapelou Red Meat.
Album Ashgrove (2004), Alvinovo první album pro label Yep Roc, po delší době přineslo muziku s větší dávkou energie. Deska nese jméno slavného nočního podniku v L.A., kde Alvin vídával hrát legendární bluesmany, když byl ještě teenager. Vedle kousků z časů rané sólové tvorby, jako jsou Romeo's Escape a Blue Blvd byla na albu i várka vydařených novinek.
Rok 2006 vyšlo dvojalbum West of the West, které Alvin věnoval Kalifornii a kterou poskládal z písní zdejších autorů mezi, nimiž nechyběli Merle Haggard, Tom Waits, Jackson Browne, John Fogerty či Brian Wilson.
„Moje matka byla hrdá Kaliforňanka. Zdědil jsem to po ní. Můj otec sem přišel z Indiany a cítil to trochu jinak. Moje máma nepovažovala Kalifornii za zemi zaslíbenou. Byl to prostě domov. Máma mi vštípila pocit, že všechno za řekou Colorado je ‚na Východě‘. Několikrát jsem byl na pokraji stěhování do Austinu, chvíli jsem se pokoušel žít v Nashvillu. V 80. letech jsem se párkrát málem přestěhoval do Houstonu a taky jsem mohl žít v Bostonu. Ale jedna z věcí, která mě zastavila, byla – no, přece se nemůžeš vrátit na zpět Východ! Důležité slovo je ‚zpět‘. Kalifornie, rozuměj, tam jdeš dopředu. Západ. To jsem se naučil od mámy.“
Na desce West of the West je i píseň Kern River od Merle Haggarda
Dave Alvin v roli principála dámské kapely The Guilty Women
Po smrti svého nejlepšího přítele, akordeonisty jeho kapely Chrise Gaffneyho na začátku roku 2008, se Alvin rozhodl vydat novým hudebním směrem. V říjnu 2008 vstoupil na pódium festivalu Hardly Strictly Bluegrass Festival s hvězdnou, čistě ženskou skupinou, kterou nazval The Guilty Women. Kapelu tvořily veteránky americké scény Cindy Cashdollar, Nina Gerber, Laurie Lewis, Sarah Brown, Amy Farris, Christy McWilson a Lisa Pankratz. Albový debut tohoto seskupení s prostým názvem Dave Alvin & The Guilty Women znamenal další znamenitou položku jeho diskografie.
Song Marie Marie hrávali již The Blasters, zde verze v podání Dave Alvin & The Guilty Women
Bráchové Dave a Phil Alvinové
Dave Alvin a Phil Alvin měli v průběhu let poměrně vyhrocený vztah, ale jak Dave jednou řekl: „Často se hádáme, ale nikdy se nehádáme o Big Billu Broonzym.“ Láska k muzice slavného bluesmana je nakonec přivedla do nahrávacího studia k nahrávání jejich prvního společného alba Common Ground: Dave Alvin and Phil Alvin Play and Sing The Songs of Big Bill Broonzy. Bratři zde skvěle dokázali propojit své talenty, Daveovo kytarové mistrovství a Philův naléhavý zpěv písně úspěšně posunuly do současnosti. Jednalo se o první studiovou spolupráci bratrů od rozpadu The Blasters v roce 1985 a oběma bylo jasné, že tahle spolupráce nemůže být jejich poslední – o rok později vydali album Lost Time, kolekci coververzí včetně čtyř písní Big Joe Turnera.
Bratři Alvinové a kytara, na kterou kdysi hrával sám Big Bill Broonzy
Renenze na AllMusic.com končí slovy: „Common Ground není ani tak „návratem bratří Alvinů“, jako spíš radostným pokračováním mise, kterou zahájili, když The Blasters v roce 1979 poprvé vystoupili na pódium. I když jsou v roce 2014 o něco starší a drsnější, očividně vědí, jak tyhle věci rozjet, a výsledkem je nenápadný triumf jednoho z nejzajímavějších partnerství roots rocku."
Další parťák a další skvělá muzika – Jimmie Dale Gilmore
Další zajímavá muzikantská spolupráce následovala roku 2018, kdy se Alvin a texaský písničkář Jimmie Dale Gilmore sešli na albu Downey to Lubbock (název odkazuje na místa v Kalifornii a Texasu, kde oba dva vyrůstali).
Tím ale Alvinovo proplouvání nejrůznějšími hudeními žánry zdaleka neskončilo. V roce 2019 si odskočil natočit reunionové album s post-punkovými experimentátory The Flesh Eaters a o rok později rozjel svůj nejnovější projekt, psychedelické sdružení The Third Mind, ve kterém se věnuje rozsáhlejším kompozicím a improvizaci. „Dostal jsem bláznivý nápad a hledal jsem hudebníky, kteří by uvěřili, že není až tak šílený.“
V květnu 2020, sotva dva měsíce po začátku pandemické pauzy, byla Alvinovi diagnostikována rakovina prostaty. Následně lékaři zjistili, že má také rakovinu tlustého střeva ve čtvrtém stadiu a že se mu rozšířila do jater. V roce 2021 podstoupil rozsáhlou operaci. Po náročné chemoterapii a ozařování mu otekly ruce a trpěl tak silnou neuropatií, že téměř šest měsíců nemohl vzít do ruky kytaru. V červnu 2021, necelé tři týdny po vydaném prohlášení, že je „bez rakoviny“, se Alvin dozvěděl, že má rakovinu plic a pravděpodobně mu zbývá méně než rok života.
Přes to všechno to nezabalil a v dubnu 2022 po dvouletém boji s rakovinou oznámil svůj návrat k veřejnému vystupování. A nejen to: Téhož roku mu vyšla kniha s názvem, který mluví sám za sebe – New Highway: Selected Lyrics, Poems, Prose, Essays, Eulogies and Blues. V říjnu 2023 vyšlo navíc už druhé Alvinovo album s partou The Third Mind.
Píše se rok 2024 a Dave Alvin pracuje na memoárech, novém sólovém albu a koncertuje se svou současnou kapelou The Guilty Ones. Aktuálně má namířeno do Texasu…
„Měl jsem být mrtvý na rakovinu ve čtvrtém stádiu, a nejsem. Takže ani ty blbé dny, které občas prožívám, nejsou mizerné. Teď jsem na turné, hraju koncerty, nahrávám. A pokaždé, když tyhle věci dělám, si říkám: Je to skutečnost?“
Alvin se často inspiruje u spisovatelů, jako byli Raymond Chandler a John Steinbeck a říká, že jeho písně jsou jako Kalifornie – „Velký, chaotický tavicí kotel.“ A dodává: „Myslím, že škatulky v hudbě jsou jen marketingové nástroje. V některých ohledech mi to ublížilo a v jiných zase pomohlo v tom, že mě nelze tak snadno zařadit. Někteří lidé se o to stále pokouší a označují můj hudební styl jako rockabilly, ale věřte mi, že já už jsem tohle dávno vzdal. Celá americká hudba je propojená, a pokud chcete být opravdu dobrým muzikantem, nemůžete se držet v nějaké škatulce."
Když člověk pořád utíká,
narazí přímo na sebe,
ona je někde v Kalifornii,
leží tam s jiným…
No, já si koupím chevrolet ,
hned jak se štěstí usměje
No, možná si koupím bouchačku,
hned jak se štěstí usměje
Bejby, já pojedu zase zpátky
do toho kalifornskýho města…
Playlist:
The Blasters – American Music
Dave Alvin – Romeo’s Escape
Dave Alvin – Every Night About This Time
Dave Alvin & Syd Strew – What Am I Worth
Dave Alvin – New Highway
Robert Earl Keen – Fourth of July
Dave Alvin – Shenandoah
Dave Alvin – What Did the Deep Sea Say
Dave Alvin – Rio Grande
Dave Alvin – I Am Bewildered
Dave Alvin & The Guilty Women – Marie Marie
Dave Alvin & Phil Alvin – Key To the Highway
Dave Alvin & Jimmie Dale Gilmore – Lawdy Miss Clawdy
Dave Alvin – Johnny Ace Is Dead
Dave Alvin – Dixie Highway Blues
Evžen Müller
Jako dítě mě chytla Dylanova Blowin' In the Wind. V pubertě přišel Johnny Cash, v osmnácti Waylon s Williem a karty byly rozdány.
