Vynálezy americké občanské války, díl první: Pušky, kulomety, děla a granáty

Zadovky a opakovačky

Výzbroj americké armády v první polovině 19. století svou úrovní odpovídala výzbroji armád evropských států. Šlo tedy zejména o muškety s hladkou hlavní a křesadlovým zámkem, které však nebyly příliš spolehlivé a dalo se jimi účinně střílet jen proti velkým útvarům pěchoty na vzdálenost max. 200 m. Před začátkem občanské války ale došlo k zavedení trojice zásadních změn v konstrukci palných zbraní a munice.

Ve 30. letech se začaly šířit perkusní zápalky, jež podstatně zvýšily spolehlivost a usnadnily nabíjení. Řada mušket pak byla upravena pro tento typ zámku. Druhou, možná ještě významnější změnu znamenalo drážkování hlavně a zároveň použití ogiválních střel, které vynalezl francouzský důstojník Claude Minié (jehož jméno poté začalo sloužit pro označování této kategorie munice). Tak vznikly tzv. puškové muškety, tedy muškety s drážkovanou hlavní; kromě výroby nových zbraní se užívaly i starší zbraně, jejichž hlavně byly dodatečně opatřeny drážkováním.

Různé typy střel Minnie

Do občanské války však obě strany vstupovaly s arzenálem, v němž stále dominovaly muškety s hladkými hlavněmi, a teprve v průběhu bojů se situace postupně měnila.

Ale snad nejdůležitější posun ve výzbroji znamenal příchod pušek nabíjených zezadu, jejichž konstrukci dovolil zejména už zmíněný perkusní zámek. Zadovky umožňovaly přesnou palbu na vzdálenost přes 500 m.

Průřez opakovací puškou systému Spencer

Je příznačné, že zadovka systému Sharps (patentoval si jej Christian Sharps v roce 1848) vlastně stála u vytvoření slova „ostrostřelec“, neboť vojáci užívající tyto tehdy převratné zbraně se nazývali „Sharps shooters“, z čehož se posléze utvořil dosud užívaný pojem „sharpshooters“. Zadovky se daly se nabíjet vleže a daleko rychleji, což poté ještě podpořil příchod prvních opakovaček, jako byla puška systému Spencer. Zhotovil ji Christopher Spencer roku 1860 a v pažbě měla trubicovou schránku na sedm nábojů.

Unioničtí ostrostřelci - sharpshooters vybaveni zadovkami Sharps na olejomalbě amerického malíře Dona Troianiho

Zadovky způsobily naprostou revoluci v taktice pěchoty, jelikož soustředěná palba zadovek zvýhodnila obránce a nesmírně zvýšila zranitelnost velkých sevřených pěchotních útvarů, od nichž se pak muselo přejít k menším a pohyblivějším rojnicím.

Opakovací puška Spencer vyzdobená jménem majitele

Kulomet Gatling

Nástup automaticky střílejících zbraní, jejichž zničující palba masakruje útočící pěšáky, si lidé zpravidla spojují s první světovou válkou. Její „jatka v zákopech“ už však ve skutečnosti měla předobraz v podobě posledních bitev americké občanské války, kde také došlo k útokům proti složitým zákopovým liniím, které bránili předchůdci kulometů.

Vynálezcem těchto zbraní byl Richard Gatling, který však nezačínal „na zelené louce“, neboť se mohl inspirovat podobnými zbraněmi belgického nebo francouzského původu. Ty byly známy pod jménem Mitrailleuse a měly pevné bloky hlavní, k nimž se přikládaly svazky nábojů, takže po každé salvě bylo třeba zbraň znovu ručně nabít.

Funkční repliku Gatlingova kulometu můžete spatřit i na reenactingových akcích v ČR

Gatling však v roce 1861 vyvinul mnohem pokročilejší systém. Jeho zbraň měla otáčivý svazek hlavní a nábojových komor, který byl zásobován municí z jakéhosi „násypníku“ (posléze jej nahradil řadový zásobník). Pro pohon celého mechanismu se užívalo otáčení klikou, což bylo samozřejmě mnohem jednodušší než opakované ruční nabíjení zbraní na principu Mitrailleuse.

Kulomet Gatling se tak stal první prakticky použitelnou zbraní, která nabídla možnost opravdu nepřetržité rychlé palby.

Americká armáda oficiálně zavedla Gatling do výzbroje až v roce 1866, ale již během občanské války došlo k bojovému nasazení, protože pracovníkům firmy bylo dovoleno demonstrovat jejich účinky v boji. Gatlingy měly zpravidla ráži .45, počet hlavní se pohyboval od šesti do deseti a k dopravě obvykle sloužil dvoukolový, koněm tažený podvozek. Gatlingy se hodně exportovaly a objevily se v řadě konfliktů, ovšem postupně je vytlačily plnohodnotné automatické zbraně s interním systémem pohonu, zejména kulomet Maxim.

Takhle ta věc funguje. Komentáře netřeba...

Pro zajímavost lze dodat, že i Sedmá kavalerie měla ve výbavě dva Gatlingy, ovšem generál George Custer je na tažení, které skončilo bitvou u Little Big Hornu, odmítl vzít s poznámkou, že takové „nablýskané hračky“ nepotřebuje.

Drážkované dělostřelectvo

Na počátku občanské války převažovaly v dělostřelecké výbavě Severu i Jihu zbraně, které se příliš nelišily od těch, jež bojovaly v napoleonských válkách. Vesměs šlo o bronzové, zepředu nabíjené kanony s hladkými hlavněmi, které vystřelovaly litinové, výbušné a kartáčové střely.

Nejrozšířenější bylo dělo jménem Napoleon (podle francouzského císaře Napoleona III., který dohlížel na jeho vývoj), které se na základě hmotnosti litinové střely obvykle označovalo jako 12liberní (5,4 kg); hlaveň měla ráži 11,74 cm. Toto dělo umožňovalo víceméně přesnou palbu na vzdálenost asi 1500 m. Dalšími hojně používanými typy byly 6liberní kanony a 12liberní a 24liberní houfnice.

Americká občanská válka však byla zejména prvním konfliktem, kde bylo ve velkém měřítku použito dělostřelectvo s drážkovanými hlavněmi a nabíjením zezadu.

Jeho hlavním propagátorem, konstruktérem a výrobcem v Americe byl Robert Parker Parrott, který tyto tehdy opravdu supermoderní zbraně vyráběl od počátku 60. let v širokém spektru ráží, od 10liberního polního kanonu po monstrózní 300liberní obléhací dělo, jehož hlaveň měla kalibr deset palců (254 mm). Parrottova děla měla hlavně už nikoli z bronzu, nýbrž z železné slitiny, a jejich konstrukci zpevňovaly kruhové objímky kolem hlavní, díky nimž bylo možné použít i větší prachové náplně.

Desetiliberní polní kanon Parrott

Děla s drážkovanými hlavněmi přinesla především dramatické zvýšení dostřelu, neboť nejlehčí 10liberní kanon dostřelil na více než 4500 m a obří 300liberní dělo na vzdálenost přes 8000 m. Výrazně se zlepšila také přesnost a rychlost palby. Parrottova děla se proto s úspěchem montovala také na lodě. Dalšími důležitým výrobcem drážkovaných děl byl Charles James, který dodával bronzové i ocelové zbraně.

Zezadu nabíjené 200liberní dělo Parrott

Kromě toho je třeba zmínit moždíře, tedy speciální dělostřelecké zbraně s krátkými silnostěnnými hlavněmi, které sloužily zejména pro obléhání pevností. Vedle samotných zbraní se zdokonalily i metody jejich dopravy, neboť kromě klasických podvozků tažených koňmi se hodně rozšířilo i umisťování děl na železniční vagóny. Jako snad nejslavnější příklad lze zmínit seveřanskou zbraň jménem Dictator, což byl 13palcový moždíř na plošinovém vagónu s pancířem.

Obléhací moždíř Unie na železničním vagónu

Granáty, miny a výbušniny

Jednou z řady novinek ve výzbroji armády Severu byl ruční granát, který si patentoval Robert Ketchum v roce 1861. Fakticky to byla jednoduchá výbušná nálož, jež byla opatřena perkusní zápalkou na špičce přední části. K zadní části granátu byla připojena dřevěná tyč s papírovými „kormidly“, která měla zaručit dopad granátu na špičku, aby došlo k zápalu. Celý granát proto vzhledem připomínal jakousi podivnou šipku a musel se házet vysokým obloukem, což ovšem nebylo vždy možné.

Granáty existovaly v hmotnostech jedné, tří, pěti a šesti liber, ale příliš se neosvědčily. Vadila především jejich dost nízká spolehlivost; pokud totiž nedopadly přesně na špičku se zápalkou, k explozi nedošlo, takže se občas stávalo, že jižanští vojáci granát zvedli a hodili zpět na Seveřany. Armáda Jihu měla obdobnou zbraň, zvanou Rainesův granát, která se ovšem vyznačovala podobnými nedostatky.

Seveřanský ruční granát Roberta Ketchuma

Ruční granát byl v době občanské války nesporně vysoce progresivním nápadem, avšak tehdejší úroveň techniky prostě ještě nestačila na to, aby byl opravdu způsobilý pro praktické použití.

V americké občanské válce se v menším měřítku používaly také pozemní miny, ačkoliv se tehdy jednalo hlavně o improvizace. Jižané zakopali do země dělostřelecké granáty a jejich roznětky spojili s lanky nataženými nad zemí, takže při kontaktu s lankem došlo k explozi. Seveřané při obléhání měst na Jihu použili trochu odlišnou taktiku, když pod pozicemi protivníka vykopali tunely, umístili do nich pytle střelného prachu a jižanské pozice vyhodili do vzduchu. Nálož použitá při obléhání Petersburgu vážila více než 3800 kg a jejím odpálením vznikl kráter 60 m dlouhý, přes 20 m široký a 9 m hluboký, jenž je v krajině dodnes patrný.

Unionistická artilerie při obléhání Petersburgu

Ze zajímavých výbušných zařízení lze zmínit i „uhelné torpédo“, což byl balíček střelného prachu maskovaný jako kus uhlí. Jižanští záškodníci pak umisťovali tyto balíčky do uhelných zásob Seveřanů. Pokud se takovýto balíček dostal do kotle lokomotivy či parníku, samozřejmě došlo k explozi a poškození kotle.