V lednu roku 1952 zasypala v horách Sierra Nevada sněhová bouře transkontinentální osobní vlak City of San Francisco společnosti Southern Pacific mířící z Chicaga do kalifornského Oaklandu. 226 cestujících a členů posádky strávilo ve vozech pohřbených pod sněhem tři dny. Další tři dny trvalo, než se podařilo vyprostit vlak ze sněhové pasti. V následujícím článku se přesvědčíte, že sněhový zával netrápil jen hrdiny filmu Kalamita, a že cestování osobním vlakem napříč Amerikou nemusí být pokaždé jen o pohodlí nebo eleganci.
Hrdý streamliner
Křiklavá reklama z roku 1938 byla opravdu nepřehlédnutelná
Vlak City of San Francisco byl jedním z prvních aerodynamických vlaků (tzv. streamlinerů) a jezdil od roku 1936 do roku 1971 mezi Chicagem a Oaklandem. Odtud mohli cestující pokračovat návazným trajektem do San Franciska. Vlak společně provozovaly železniční společnosti Chicago and North Western Railway (v letech 1936–1955), Chicago, Milwaukee, St. Paul and Pacific Railroad (1955–1971), Southern Pacific a Union Pacific. V době uvedení do provozu dobové reklamy hrdě hlásaly, že vlak zvládne urazit celou trasu za 40 hodin.
V roce 1939 souprava mířícího do Kalifornie vykolejila na mostě přes řeku Humbolt v Nevadě. Při neštěstí zahynulo 24 lidí a 121 jich bylo zraněno. Za příčinu nehody byla označena sabotáž, ale i přes intenzivní pátrání po viníkovi, vypsané odměně pět tisíc dolarů za informaci vedoucí k pachateli a několikaleté vyšetřování vedené Southern Pacific, se případ nikdy nepodařilo vyšetřit.
Vlakové neštěstí v roce 1939
Na konci čtyřicátých let a v první polovině padesátých let se musel City of San Francisco dělit o přízeň cestujících se dvěma dalšími rivaly, které provozovaly konkurenční železnice. Od roku 1949 to byl slavný California Zephyr a od roku 1954 San Francisco Chief.
Ani odměna pět tisíc dolarů k dopadení pachatele nepomohla
Cesta do bílého pekla
Takhle to v zimě může vypadat na tratí vedoucí Donnerovým průsmykem
Trasa vlaku City of San Francisco vedla mimo jiné přes Donnerův průsmyk v pohoří Sierra Nevada. Od doby svého objevení v roce 1844 si průsmyk na východní hranici státu Kalifornie vyžádal řadu obětí. A to včetně poloviny členů smutně proslulé „Donnerovy výpravy“ George Donnera (o dva roky později), po kterém je průsmyk pojmenován. V roce 1869 tu železniční společnost Central Pacific postavila za krušných podmínek trať, která byla součástí první transkontinentální železnice.
I v lednu roku 1952 měla železnice Southern Pacific se sněhem dost problémů, ale snažila se dvoukolejnou trať skrz průsmyk udržet za pomoci rotačních sněhových pluhů (resp. sněhových fréz) průjezdnou.
Den první, neděle 13. ledna 1952 – sněhem zavátí
V neděli 13. ledna dopoledne zastavil transkontinentální osobní vlak č. 101 City of San Francisco v městečku Norden, ve výšce 2 100 metrů nad mořem. Zuřila sněhová bouře a foukal vítr o rychlosti až 160 km/h. Vlak už měl několik hodin zpoždění. Ani ne tak kvůli bouři – zuřila válka v Koreji a zbrojní závod v Nevadě potřeboval dopravit munici do San Franciska. Všechny vlaky, ať už osobní či nákladní, nabíraly velká zpoždění. Mnozí z 226 cestujících se jistě těšili na příznivější počasí na kalifornském pobřeží, ale jak se za chvíli přesvědčíme, zima je tam pustit nechtěla.
Přesně v 11:23 se z vedlejší koleje souprava patnácti osobních vozů tažených třemi diesel-elektrickými lokomotivami typu Alco PA rozjela. Minula zasněženou točnu a směřovala na hlavní kolej. V řídící lokomotivě Southern Pacific číslo 6019 seděl zkušený strojvedoucí Tom Sapunor, na vedlejší sedačce byl pomocník Gordon Painter.
Lokomotiva č. 6019 zachycena později opět v Donnerově průsmyku
Na konci stanice stál vedle kolejí superintendant divize Sacramento M. L. Jennings a vedle něj traťový mistr J. T. Fulbright. Jennings dal vlaku signál k zastavení a Sapunorovi sdělil, že musí mimořádně pokračovat po koleji, po které normálně jezdí vlaky směrem na východ. Obdobným způsobem projel průsmykem o den dříve stejný osobní vlak poté, co se musel kvůli závalu na západní koleji vrátit zpět do Nordenu a odtud pokračovat po východní koleji. Jennings strojvedoucího informoval, že u Crystal Lake (24 km západně od Nordenu) bude čekat předák strojvůdců Bill Brennan, který je navede zpět na západní kolej.
Udržet trať průsmykem průjezdnou byl někdy až nadlidský úkol
Fulbright se vyšplhal do kabiny lokomotivy a usadil se na volné sedadlo uprostřed. V 11:30 vyrazil City of San Francisco z Nordenu. Přes dvojité kolejové křížení se dostal na východní kolej, projel protisněžným tunelem a pokračoval do sněhové bouře. Trať klesala v zářezech plných hlubokého sněhu. Fulbright vykládal kolegům o včerejší patálii s vlakem. Pár mil před nimi prohrnoval trať pluh, ale koleje téměř okamžitě zase zapadly sněhem. Navíc neustále hrozilo, že se velké kusy ledu na vrcholcích zářezů zřítí na trať a zatarasí průjezd.
Když v horách Sierra Nevada nasněží, tak to opravdu stojí za to. Z městečka Norden na trase dálnice 40 vyjel vlak City of San Francisco vstříc bílému peklu.
Když posádka lokomotivy spatřila v dálce červenou návěstní pochodeň pohybující se nahoru a dolů, Sapunor řekl: „To musí být Bill Brennan, dává nám signál k přejezdu na západní kolej.“ Sapunor pak s vlakem pomalu přejel na sousední kolej. Během toho skočil Brennan na stupátko u kabiny a varoval strojvedoucího, ať si dává pozor na možné sesuvy sněhu za Crystal Lake. Poté seskočil a vlak pokračoval do ještě silnější bouře.
Červená šipka znázorňuje místo mezi Crystal Lake a Emigrant Gap, kde vlak City of San Francisco uvízl. Nedaleká silnice byla v té době neprůjezdná.
Kolem poledne se blížil do průsmyku Yuba. Podařilo se mu prorazit několik menších sněhových závějí. Pak ale míjel tunel, kterým v tomto úseku vedla jen východní kolej. Vlak jel v té chvíli rychlostí kolem 45 km/h a stále zpomaloval. Sapunor spatřil obrovskou haldu sněhu, která se ze skalnatého útesu po levé straně svezla na západní kolej. U skály byla skoro čtyři metry vysoká a klesala směrem do údolí na výšku nějakých dvou metrů.
„Tohle nezvládneme!“ vykřikl. Za řevu motorů a skřípění kol vlak zastavil. Bylo přesně 12:15. Sapunor se snažil rozjet soupravu opačným směrem, ale na zmrzlých kolejích neměl šanci. „Novodobá Donnerova výprava“ zůstala uvězněná v pohoří Sierra Nevada ve výšce 1 600 metrů, 27 km západně od Donnerova průsmyku. Neustále padající sníh zasypával celou soupravu.
Fulbright vylezl z lokomotivy a podařilo se mu dostat se ke zhruba 800 metrů vzdálenému traťovému telefonu v průsmyku Yuba. V horách to byla jediná možnost komunikace. Uvědomil železnici o tom, co se stalo. V Nordenu zastihl pouze zástupce superintendanta Boba Millera, který slíbil vyslat pluhy spolu s těžkými parními lokomotivami Mallet. „Dostaneme je ven,“ ujistil Fulbrighta. Miller poté informoval o situaci další funkcionáře v Southern Pacific, včetně jejího prezidenta Donalda J. Russella.
Lokomotiva č. 4188 s pojezdem Mallet (vynález francouzského konstruktéra Anatole Malleta) a uspořádáním „Cab Forward“, která se jako první dostala k uvězněnému vlaku
Zatímco se Fullbright vracel k teď už zcela zamrzlému vlaku, železnice spustila záchranné akce. Z Emigrant Gapu, který se nacházel asi osm kilometrů západně od uvězněné soupravy, vyrazila po východní koleji (kterou chránily dva tunely) lokomotiva č. 4188. Mašina s konstrukčním uspořádáním „Cab Forward“ („Kabinou dopředu“) měla výkon 6 000 koní a tlačila pluh č. 7222. Tahle souprava sem byla povolána kvůli problémům se sněhem z kalifornského Rosevillu už o den dříve. Nyní projela kolem City of San Francisco až do Crystal Lake, kde přejela na druhou kolej a vracela se k uvězněnému vlaku. Posledních pár desítek metrů se ovšem musela „záchranná posádka“ k poslednímu vozu prohrabat za pomocí lopat. Poté se lokomotiva připojila na konec vlaku a pokoušela se soupravu dostat ze sněhového sevření. Ale zamrzlý vlak se ani nehnul. Na pluhu pak ještě navíc praskla vzduchová pumpa, takže zde zůstal uvězněný i s parní lokomotivou.
Pohled z helikoptéry na City of San Francisco uvězněný u Donnerova průsmyku
Další pokus podnikla lokomotiva č. 4245 s pluhem č. 7205. Také posádka téhle soupravy byla povolána z Rosevillu, když začala bouře. Kolem poledne se dostali do Nordenu, kde se posléze dozvěděli o uvězněném vlaku. Vrátili se tedy do Gapu a vydali se k City of San Francisco po západní koleji. Když se strojvedoucí na 4245 Rolland Raymond dostal k řídící lokomotivě 6019, viděl, jak Tom Sapunor lopatou odhazuje před lokomotivou sníh, aby bylo možné se k mašině dostat. Lokomotivě 4245 se sice podařilo připojit řídící lokomotivu City of San Francisco, ale s vlakem také pohnout nedokázala. Za své také vzala původní myšlenka povolat z Nordenu jednotku čtyř dieselových lokomotiv, aby se připojila ke konci vlaku, protože tady k němu blokoval přístup rozbitý pluh.
Mašina Southern Pacific 4245, která podnikla společně s pluhem další pokus
Cestující ve vlaku zpočátku brali celou situaci poměrně s nadhledem. Věřili, že se všechno brzy vyřeší. Zpívali si dokonce písničky jako "I've been working on the railroad" („Dělával jsem na dráze“) nebo „California here I come“ („Kalifornie, tady jsem“). Jeden z cestujících byl zkušený karetní hráč a pomáhal ostatním krátit si dlouhou chvíli tím, že je učil bridž. Jiný zase pořádal improvizovanou talentovou soutěž. „Všichni jsme se bavili, hráli jsme různé hry a se smíchem se sázeli se, jak dlouho bude trvat, než okna zcela zapadnou sněhem,“ vzpomíná jedna z cestujících, dnes pětaosmdesátiletá Doris Bugbee Bourgeois z Folsomu.
Nálada cestujících byla zpočátku optimistická. A venku padal sníh...
Motory všech tří lokomotiv stále běžely a mašiny vytápěly soupravu pomocí parního generátoru. Bylo štěstí, že posádka načerpala v Nordenu plnou nádrž vody pro generátor. Stejně tak bylo nakonec štěstí, že se pluh 7222 rozbil, protože mašina 4188 také dodávala vlaku páru, a to dokonce ještě nějakou dobu poté, co voda v generátorech dieselových lokomotiv došla.
Nicméně se soumrakem cestujícím humor a optimismus docházel. Venku klesla teplota na mínus šest stupňů Celsia, stále foukal vítr o rychlosti 160 km/h a sněhová pokrývka místy zavalila vlak až do výše pěti metrů. Baterie docházely a vozy se nořily do tmy…
Vozy vlaku City of San Francisco se nořily do tmy.
Ještě téhož dne večer dorazil na místo zvláštní vlak se služebním vozem, který přivezl partu pětatřiceti traťových dělníků. Ti se celou noc snažili s lopatami vlak odhrabat. Byl to ale marný boj, sníh soupravu znovu zasypával a všem mrzly ve ztuhlých rukavicích prsty. Když sníh vlak zcela zasypal, museli dělníci rozbít dveře, aby do vozů mohl vzduch.
Lopatami to nešlo.
Den druhý, pondělí 14. ledna – trať skrz průsmyk je zcela neprůjezdná
V pondělí pořádně přituhlo a bouře se nevzdávala. Topič z lokomotivy 4188 poskytl vyčerpaným dělníkům možnost alespoň trochu se ohřát v kabině sněhového pluhu. V San Francisku vedení Southern Pacific monitorovalo povětrnostní podmínky a koordinovalo záchranné akce.
Tahle nějak vypadaly tehdejší sněhové frézy
Z Nordenu vyjela po východní koleji mašina č. 4284, která měla připojené pluhy na obou koncích. Tahle souprava však také uvízla v závěji, jen kousek od City of San Francisco. Z Emigrant Gapu jim vyrazila na pomoc mašina 4245 s pluhem 7205, protože ten byl orientován tak, že měl listy rotoru směrem na východ. Měl už sice jen malou zásobu paliva a vody, ale fungoval.
Ani tahle mašina, byť hned se dvěma pluhy, neuspěla.
Když se strojvedoucí Raymond dostal se svou 4245 k závalu, viděl, jak mašina 4284 byla zasypána i s oběma pluhy v mamutí haldě sněhu. Posádka odhazovala sníh lopatami, ale to příliš nepomáhalo, navíc zde hrozilo nebezpečí dalšího závalu. Železničáři dostali nařízeno raději úsek opustit. Raymond se ještě s několika železničáři vrátil k uvězněným pluhům, zdali by je přece jen nešlo nějak zprovoznit. Sněhová bouře však v tu chvíli utrhla lavinu, která zasypala oba pluhy i s lokomotivou a Raymonda zcela pohřbila. Ostatní kolegové už mu nemohli pomoci a jeho tělo se nakonec našlo až po několika dnech. Teď už byly obě koleje neprůjezdné, dva pluhy byly pohřbeny pod sněhem a další měl mechanickou závadu.
Sněhové pluhy se leckdy mohly pohybovat rychlostí maximálně 8 km/h.
Cestující, kteří o tom všem neměli ponětí, byli s novým dnem o něco klidnější. Průvodčí je uklidňovali, že pomoc už je na cestě. Stevard z jídelního vozu dokonce ohlásil oběd, jídla bylo zatím dost. Ženy a děti byly z předních vozů s oddíly k sezení převedeny do zadní části vlaku, do pohodlnějších vozů firmy Pullman.
Zaplaťpámbů za zásoby v jídelním voze.
V odpoledních hodinách se Southern Pacific domluvila s armádním velitelstvím v San Francisku a půjčila si armádní pásová vozidla „Weasels“. V kalifornském Colfaxu byly naloženy na speciální vlak, ve kterém cestovali také lékaři a sestry, spolu se zásobami léků, jídla a paliva pro pásové stroje. Počítalo se s tím, že v čele vlaku směřujícího na východ k zavalené soupravě bude lokomotiva typu F tlačící před sebou pluh. Ani tento vlak ale k cíli nedorazil. Pluhu došlo při prohrabávání se třímetrovou vrstvou sněhu palivo a musel se vrátit do výhybny v Gold Run, necelých 34 km od zavaleného vlaku.
Armádní pásové transportéry Weasel se k zasypanému vlaku nedostaly.
Díky tomuto zdržení se Southern Pacific rozhodla, že armádní vozidla z vlaku vyloží, a ta se pak pokusí dostat se zásobou léků a potravin k vlaku po vlastní ose. V hlubokém čerstvém prašanu však měla vozidla problémy a armáda nakonec železnici oznámila, že jejich plán nebude fungovat.
Záchranný konvoj.
Telefonní společnost se celou dobu snažila udržet linky volné, aby mohla odpovídat, jak nejlépe dovede všem, kdo měli někoho v uvězněném vlaku. Cestující mohli zpočátku z rádia zaslechnout útržky zpráv o jejich situaci, ve kterých se říkalo, že vlak „uvízl někde v horách Sierra Nevada“. Později však přestalo rádio fungovat. Všechny automobily, které měly vysílačku, pomáhaly navigovat náklaďáky s potravinami do nedalekého Nyack Lodge. Mezitím se v pondělí v noci podařilo skupině dobrovolníků, kteří se přihlásili Southern Pacific, dostat na lyžích k vlaku a dopravit cestujícím alespoň základní potraviny a léky.
První léky a potraviny dopravili k zasypanému vlaku místní chlapi.
Den třetí, úterý 15. ledna – Podmínky ve vlaku se zhoršují
V noci ze čtrnáctého na patnáctého ledna došla na lokomotivách City of San Francisco voda v nádržích pro parní generátor. Železničáři z traťové sekce u Crystal Lake dopravili k vlaku pojízdný generátor, kterým se snažili dobít baterie v osobních vozech. Více jak šedesáti cestujícím se však udělalo špatně z unikajícího oxidu uhelnatého, a tak pokus rychle skončil. Generátor byl okamžitě vypnut a vozy se musely vyvětrat. Souprava už byla v té době zcela bez zdroje tepla, a tak se cestující snažili zabalit si mrznoucí nohy alespoň do záclon nebo povlečení z lůžkových vozů.
Mráz pronikl i dovnitř vozů. Světlo přestalo svítit. A venku stále skučel vítr a padal sníh.
Podmínky ve vozech se rapidně horšily. Baterie byly vybité, takže ve většině vozů nebylo žádné světlo. Jak to asi vypadalo s hygienou a s toaletami, když voda v potrubí zamrzla, si jistě každý dovede představit… V jídelním voze se tenčily zásoby jídla a šéf stevardů rozdával potraviny na příděl, snažíc se zachránit alespoň mléko pro děti. Zásoba uhlí pro kuchyňská kamna v jídelním voze se také rychle ztenčovala, takže posléze muselo být uhlí nahrazeno vším, co bylo po ruce – třeba rozlámanými žebříky z lůžkových vozů nebo dřevěnými stolními deskami ze salónního vozu.
Potraviny se musely začít vydávat na příděl.
Ve vlaku cestoval jistý doktor Walter Roehll z Ohia, který doprovázel svého pacienta do San Franciska. Ten se rozhodně nenudil a byl vystaven pořádné zkoušce postarat se o zvyšující se počet nemocných. Naštěstí měl s sebou alespoň nějaké léky, včetně penicilínu. Několik lidí zachránil před infekčním onemocněním. Nebyl na to sám, ve vlaku cestovalo ještě pět zdravotních sester, které mu pomáhaly.
Parní lokomotiva 4188 uvízlá díky poruše pluhu mohla alespoň ještě nějaký čas dodávat páru do parního topení vlaku.
Další vlak s posilami byl vypraven z nevadského Rena a převážel zásoby, lékaře, a dokonce celé psí spřežení. V Nordenu byl před lokomotivu Mallet opět zapojen rotační pluh. Když záchranný vlak projel místem zvaným Soda Springs, pluh na trati pokryté ledem vykolejil.
Jediné vozidlo, které se dokázalo k vlaku dostat.
K uvězněnému vlaku zbývalo asi 23 kilometrů, a tak lékař pokračoval spolu se zásobami na psím spřežení. Spolu s ním také k vlaku směřovali další lyžaři a rolba společnosti Pacific Gas & Electric Company. To sice bylo možná jediné vozidlo, které se dokázalo bez větších problémů pohybovat v zasněžených horách Sierra Nevada, nicméně moc cestujících pobrat nemohlo.
Reportér deníku San Francisco Chronicle (tyhle noviny si později oblíbil coby adresáta svých dopisů proslulý sériový vrah Zodiac) a později sloupkař Art Hoppe se vydal spolu s fotografem Kenem McLaughlinem „ve stopách“ vlaku. Než se dostali k zasypané soupravě, museli urazit pěšky šest kilometrů. Oba muži zdokumentovali celý příběh o tom, jak zachránci bojují se sněhem. McLaughlin fotil a Hoppe zpovídal pasažéry.
Fotoreportér Ken McLaughlin (autor řady fotek použitých v tomto článku) pózuje před řídící lokomotivou 6019
Pak se vydali dále po směru, do necelých osm kilometrů vzdáleného Nyack Lodge. Odtud zavolali do redakce novin svůj příběh. McLaughlin však nedokázal ani spát, ani jíst, a tak si vzal nejnutnější zásobu jídla a vyrazil zpět k vlaku, aby pomohl s vyprošťováním.
Art Hoppe se snaží v Nyack Lodge prohrabat do telefonní budky, aby se dovolal do redakce s čerstvými informacemi
Tři dny v tahu, dva pluhy zavalené sněhem, dva rozbité, jeden mrtvý strojvedoucí. Marné pokusy se sněhovými pluhy, armádními vozidly i záchrannými vlaky. Ze vzduchu nebyla pomoc kvůli povětrnostním podmínkám možná. Silničáři dělali, co mohli, aby prohrnuli silnici č. 40 co nejblíž k vlaku. Zachránci pracovali beze spánku a bez jídla. „Všichni tihle chlápci makali celou noc, aby nás odsud dostali a nejspíš je to dnes čeká zase,“ poznamenal jeden z cestujících. Ale souprava s 226 cestujícími zůstávala stále uvězněná v bílé pasti. Železničáři ze Southern Pacific a všichni ostatní, kdo se na záchraně podíleli, byli s každým dalším neúspěšným pokusem více a více frustrováni.
Dobový dokument natočený společností British Pathé, která sem přijela na dva dny, aby celou událost zdokumentovala
Den čtvrtý, středa 16. ledna – Konečně přichází vysvobození
Ve středu konečně sněžení ustalo. Stále foukal silný vítr, ale také se vyjasnilo. K záchraně vlaku vyrazil další pluh – nejstarší a nejdéle sloužící, jaký Southern Pacific měla. Začal koleje prohrnovat severovýchodně od Colfaxu a dostal se až do Nyack Lodge.
Ve sněhu zabořený domek v Nyack Lodge
Mezitím se nad uvězněný City of San Francisco dostala helikoptéra Pobřežní stráže. Na její palubě byl opět lékař, zásoby jídla a léků. Počítalo se s tím, že doktor k vlaku seskočí s padákem, jenže díky větru to bylo riskantní, takže bylo shozeno alespoň jídlo a léky.
Snaha o zprůjezdnění silnice č. 40 v průsmyku Yuba
Pořád však nebyla v dohledu žádná záchrana. Nejednoho z cestujících začal rychle nabitý optimismus opouštět a mnozí si říkali, jestli není jasné nebe jen klid před další bouří. Ve vlaku se zformovala skupinka lidí, kteří se chtěli vydat pro pomoc, ale zástupce intendanta Bob Miller, který už byl nějakou dobu na místě a pomáhal, kde mohl, je zarazil: „Není to špatný nápad, ale nechte mě dojít znova do Crystal Lake. Uvidím, co pro nás Jennings dělá. Jsem si jistý, že vás brzy odsud dostanem.“ Na cestě, v silném větru a hlubokém sněhu, však díky vyčerpání zkolaboval a musel být skupinkou dalších lidí přinesen zpět k vlaku. Železničářů mezitím prohrabali podél něj cestičku na šířku jednoho člověka.
Pak ticho prořízly výkřiky: „Dostali se sem! Oni se sem dostali! Můžeme dolů na silnici!“ Beznadějná netečnost více jak dvou stovek „vězňů“ se změnila v euforii. „Kalifornská dálniční právě otevřela Čtyřicítku,“ informoval všechny jeden z členů posádky, když se vrátil k vlaku z obhlídky nedaleké silnice. Dálniční správě se skutečně konečně podařilo prohrnout dosud zcela zasypanou a neprůjezdnou transkontinentální silnici č. 40 (dnes 80) vedoucí skrz pohoří Sierra Nevada.
Silnice je konečně alespoň částečně průjezdná.
Vozy dálniční správy a soukromé vozy z nedalekého Nyack Lodge zaplnily údolí. Před půl čtvrtou odpoledne, po více jak 72 hodinách, byli konečně první cestující vysvobozeni z vlaku. Jako první vylezly ženy a děti, zabalené do povlaků a přikrývek, které opět posloužily jako ochrana před mrazem. Zprovoznění silnice vedoucí poblíž uvězněného vlaku znamenalo už jen krátkou cestu ledem a sněhem konečně ke svobodě.
Ženy a děti měly při transportu do bezpečí přednost.
Když se cestující dostali na silnici, automobily je odvážely do Nyack Lodge a do Emigrant Gapu, kde na ně čekal speciální vlak. Spolu s cestujícími automobily odvezly posléze členy posádky a další lidi, kteří byli v té chvíli u vlaku. Většina z nich se nechala odvézt rovnou do Emigrant Gapu. Southern Pacific se postarala o to, že každý cestující dostal najíst a mohl poslat telegram rodině. Rovněž se ujistila, že v uvězněném vlaku nikdo nezůstal.
Cestující konečně opouštějí zamrzlý a zapadlý streamliner
Také osobní auta přijela pomoci promrzlým pasažérům a odvážela je do tepla
V půl deváté večer odjel z Gapu „záchranný vlak“ skládající se z osmi spacích vozů Pullman, dvou plně vybavených restauračních vozů, salónního vozu a vozu s oddíly k sezení. Cestující dostali steaky a měli připravená lůžka. Ve vlaku s nimi cestovali pro případ potřeby lékaři a zdravotní sestry. Ve vlaku řekl doktor Roehll jednomu plukovníkovi: „Můžeme bojovat v armádě, ale nemůžeme bojovat s živly.“
Nakládání nemocných do „záchranného vlaku“
Dvacet minut před půlnocí dorazil vlak do Rosevillu, kde vystoupila většina záchranářů a členů posádky. Poté pokračoval do Oaklandu, kam dorazil ve čtvrtek nad ránem, ve 3:41. Southern Pacific se opravdu při vyprošťování cestujících snažila, a tak žaloby proti ní nakonec byly minimální.
Zástupci všech možných médií čekají v Oaklandu na příjezd vlaku se zachráněnými pasažéry
Den pátý, čtvrtek 17. ledna – Vyhrabání „stojedničky“
Zatímco pro cestující vlaku City od San Francisco utrpení skončilo, na tři stovky železničářů se za pomocí bagrů a jeřábů snažilo v horách Sierra Nevada teď už prázdný vlak vyprostit. Stroje byly na místo dopraveny na plošinových železničních vozech. Se sněhem se potýkaly až do 19. ledna, kdy se jim konečně podařilo vlak vyprostit.
Cestující se pomalu dostávali do svého cíle a železničáři si už jistě přáli, aby vlak vyprostili a mohli konečně domů
Sněhová bouře, která zával vlaku City of San Francisco způsobila, přišla železnici Southern Pacific poměrně draho. Jednak kvůli přesčasům, které dělníkům vyplácela, a pak také díky poškozeným drážním vozidlům. Zmrzlá voda roztrhala potrubí na lokomotivách i ve vozech. Kvůli korozi musely být vyměněny na všech vozech podvozky. Oprava čekala také interiéry vozů. Musely být dodány nové dřevěné součásti, záclony a rolety. Všechny vozy byly odeslány do opravny firmy Pullman v Richmondu v Kalifornii, lokomotivy skončily na generální opravě v dílnách v Sacramentu.
Bouře způsobila na železnici i další problémy. Na opravu poškozeného komunikačního a signalizačního zařízení museli být povoláni údržbáři z dalších traťových sekcí. Dokud nedali vše do pořádku, nemohl být provoz obnoven. Samozřejmě bylo také zapotřebí odklidit nánosy sněhu, které zavalily vjezdy do tunelů. Na mnoha místech tratě musel být použit dynamit k odstřelu velkých kusů ledu.
A takhle se odklízí sníh v Donnerově průsmyku dnes…
Další bouře přišla 22. ledna. Tentokrát sice nezavalila žádný vlak, ale i tak mohl být provoz na trati zcela obnoven až 26. ledna, třináct dní od uvěznění City of San Francisco…
Ve své knize Snowbound Streamliner: Rescuing the 1952 City of San Francisco popsal podrobně celý příběh Robert J. Church, dentista ze Sacramenta. Kniha vyšla v roce 2000 a Church, od malička velký milovník vlaků, se o celé události dozvěděl už o deset let dříve. V jednom rozhovoru k tomu řekl: „Zastavil jsem se v železničním muzeu v Sacramentu, když ke mně přišel jeden chlapík a svěřil se mi, že byl jedním z obsluhy pluhů, které se snažily k vlaku dostat. Všechno si podrobně zapsal do svého pracovního deníku, což vzbudilo můj zájem. Deník mi pak posloužil jako hlavní zdroj knížky.“ Je s podivem, že si celé události dosud nevšiml Hollywood. Byl by to jistě hezký příběh o lidském nasazení tváří v tvář zuřící sněhové bouří, zatímco cestujícím v pohřbeném vlaku dochází čas…
Uvěznění vlaku se alespoň stalo námětem balíčku „scénářů“ pro známý Microsoft Train Simulator a jeho trať „Donner Pass Route“.
Koláž vlakového simulátoru a scénáře na téma záchrany vlaku v roce 1952
Epická kapitola v dějinách Southern Pacific
Finální podoba titulní stránky San Francisco Chronicle z 16. ledna 1952 včetně fotografie zachráněných pasažérů.
Celá událost plnila ve své době titulky novin po celém světě. Na heroické úsilí zachránců se tehdy soustředila pozornost celého národa ale díky jinému, a tehdy ještě poměrně novému médiu – televizi. Všechna média však hovořila stejně – Southern Pacific svedla třídenní bitvu s mimořádnými událostmi, ve kterých musela čelit sněhové bouři, sněhovým závalům a mrazu, aby zachránila cestující v uvízlém vlaku.
Prezident železniční společnosti D. J. Russell pochválil všechny, kdo se na záchraně cestujících podíleli: „Lidé ze Southern Pacific znovu potvrdili tradici, že dokáží čelit jakékoliv mimořádné situaci. Během doby, ve které byl City of San Francisco uvězněn v horách Sierra Nevada v jedné z nejhorších sněhových bouří, všichni společně a tvrdě pracovali bez ohledu na denní dobu, aby vysvobodili cestující z vlaku. Byl to inspirující příklad týmové práce, který zapsal další epickou kapitolu v dějinách Southern Pacific. Každý, kdo se podílel na téhle úspěšné operaci, má mé upřímné poděkování a hlubokou vděčnost.“
Příběhů, kdy sněhová bouře uvěznila cestující v osobním vlaku, je mnohem víc. Zima roku 1952 byla sice krušná, ale rekord patrně drží zima 1899–1900, když železnice hlásily v horách Sierra Nevada 13 uvíznutých vlaků, s celkem 900 pasažéry. Na 3 500 lidí odhazovalo sníh lopatami a trvalo celý měsíc, než byl provoz obnoven. Ale o tom možná někdy příště…
Zdroje: sfchronicle.com, classicstreaml1.godaddysites.com, eu.rgj.com, en.wikipedia.org, cprr.org, american-rails.com, amazon.com, cruiselinehistory.com, truckeedonnerrailroadsociety.com, northeast.railfan.net
Richard Spitzer
Mým koníčkem vždy byly železnice, a po návštěvě USA dostalo mé hobby konkrétnější směr. Baví mě také detektivky, psaní a focení.
