Pečený krocan s nádivkou, brusinková omáčka, brambůrky a zelenina. A spousta dalších pochutin, jako různé omáčky, medové šunky, saláty a dýňové nebo jablečné koláče. Kolem stolu velká rodina… a svátek obžerství může začít. Tradiční americké díkůvzdání je už příští čtvrtek, tak si dejte něco dobrého s námi. A při přípravách (a přemýšlení kde teď narychlo seženete krocana a jak dlouho jej budete péci) si můžete přečíst i něco o jeho historii.
Kresba zobrazující první díkůvzdání, kdy se v klidu a míru sešli osadníci i domorodci
Rok 1621. Tehdy se poprvé sesedli osadníci a domorodci, aby oslavili úrodu. A taky fakt, že vůbec přežili minulý rok. Z původních 102 pasažérů lodi Mayflower a budoucích zakladatelů města Plymouth (Massachusetts) jich totiž do hostiny nezbyla ani polovina. A bylo by jich ještě méně, kdyby jim nepomohli farmařit indiáni pod vedením rudokožce jménem Squanto. S jeho pomocí měli alespoň nějakou úrodu, díky které přežili. A proto se rozhodli skromnou společnou večeří tuhle skutečnost oslavit a pozvat ty i divochy.
Těch, spolu s náčelníkem Massasoitem z velkého kmene Wampanoagů dorazilo na devadesát. Naštěstí přinesli i nějaké jeleny a tak se svátek obžerství protáhl na tři dny. Ale zpečetil přátelství mezi rudými a bílými, tedy alespoň pro tento okamžik. Tradice byla založena, i když zdaleka ještě tradicí nebyla. A indiáni ještě nebyli vyvražděni, ale to je docela jiná historie.
Kresba, která údajně zobrazuje oslavy Dne díkůvzdání v unionistickém táboře v roce 1861. Autor kresby: Alfred Waud
Osadníci z Mayflower opakovali tuhle večeři každoročně, protože úroda byla lepší a lepší. A díky tomu, že zvali i další sousedy, tradice se rozšířila. V následujících letech a stoletích se tradice společenské večeře s podtitulem díkůvzdání rozlila po celé Americe, i když si každý pekl, vařil a dokonce i jedl, kdy chtěl a co chtěl, a neměla jednotné datum. To vyhlásil až George Washington v roce 1777, kdy svátek zkonfiskoval a jmenoval jej oslavou vítězství nad britskými vojsky v bitvě u Saratogy 18. prosince. Dlouho to nevydrželo, v následujících letech už si zase každý slavil, kdy chtěl, a jak chtěl od září do ledna. A na jihu ho neslavili vůbec.
Deklarace o vyhlášení Dne díkůvzdání. Ten vyhlásil prezident Abraham Lincoln jako státní svátek na naléhání básnířky Sarah J. Haleové
Oficiální datum, tedy poslední čtvrtek v listopadu, a oficiální uznání státním svátkem se připisuje Abrahamu Lincolnovi, i když z jeho hlavy nepochází. On jen konečně dopřál sluchu spisovatelce Sarah Josephe Haleové (autorce známé básničky Mary měla jehňátko), která se rozhodla, že by si Amerika zasloužila nějaký další státní svátek a sedmnáct let bombardovala dopisy prezidentskou kancelář. Těch sedmnáct let uplynulo asi v polovině války Severu proti Jihu, kdy i Lincoln pochopil, že je třeba udělat nějakou oslavu a sejít se u jednoho stolu. Zejména tedy uprostřed válečných hrůz. Vyhlásil proto Den díkůvzdání národním svátkem a stanovil mu pevné datum – čtvrtý čtvrtek v měsíci listopadu. Po bezmála 250 letech tak měl Den díkůvzdání svůj den, který má dodnes.
Tihle hoši už jsou z toho venku. Voják a námořník bok po boku dlabou krocaní nohu. Den díkůvzdání 28. listopadu 1918, těsně po skončení války.
Den díkůvzdání má svůj původ – alespoň dle termínu konání ve válce. Pro civilisty znamená tento den možná větší společenskou událost než Vánoce – celé rodiny křižují napříč Spojenými státy, aby si mohly sednout u jednoho stolu a nacpat si břich krocanem i nádivkou. Jenomže vojáci nemohou jet za svými rodinami – a za krocanem – proto krocan musí za nimi. Americká tradice, národní svátek, nemůže být zapomenut ani v poli.
Sergeant Frank Shiborski, kulometník z Detroitu (Michigan) si užívá chvíle, kdy se může zakousnout do krocaního stehna. Foto bylo pořízeno 22. listopadu 1944. Foto: Department of Defense. U.S.A.
Pokud je to jen trochu možné, je ctí velitelů oslavit Den díkůvzdání se svým mužstvem. Armádní pojetí tradice navíc praví, že když celý rok slouží mužstvo velitelům, v tento den slouží velitelé mužstvu. Přeci jen – i důstojníci musí vzdát dík svým vojákům, kteří jim po celý rok oddaně sloužili. Mašinérie logistiky se tak už několik měsíců před svátkem zaobírá tím, kde sehnat, kde upéct a jak doručit tisíce porcí krocana a všech ostatních dobrot na frontu. Protože i voják v nejodlehlejším zákopu má právo na to, aby na Den díkůvzdání měl svojí porci.
Mariňáci si užívají porci krocana na Den díkůvzdání v korejské válce, nedatováno
Pokud se zadaří, vojáci si mohou vychutnat hostinu v zázemí. Ale velká část z nich se musí spokojit se studenou porcí, kterou jim donesou ve várnicích na frontu nebo do zákopů. Není-li zbytí, je třeba dopravit porce vojákům letecky. Jak popisuje třeba kameraman americké armády Dave Quaid (164th Signal Photo Company, který operoval s Merrill´s Marauders za druhé světové války v Pacifiku): “President Eisenhoower řekl, že nezáleží na tom, kde váš syn nebo dcera je. Na zemi, na moři nebo ve vzduchu, ale k večeři bude mít krocana. Řekl jsem, musím tenhle shoz natočit a dokážu, že se to nikdy nestalo. (…) Letadlo letělo hodně nízko a přímo přes naše pozice. Hulákal jsem na kluky, aby utekli, a sám jsem ten shoz natáčel. Balík krocaního žrádla pro Merrillovy psy mě trefil přímo do hlavy. Pro mě válka skončila a svoji porci jsem nedostal, protože jsem byl v bezvědomí na marodce. Ale musím uznat, že všichni ostatní si krocana dali.”
Britský voják fasuje díkůvzdáníkovou večeři od amerického mariňáka v Saudské Arábii během operace Pouštní Štít, 23. listopad 1990
Vojáci 30BCT (30th Brigade Combat Team – funkční uskupení severokarolínské národní gardy) fasují krocana na základně Abu Ghraib v Iráku, 25. listopadu 2004.
Ani v dnešní době nejsou všichni vojáci kolem jednoho stolu během díkůvzdání. Na snímku jsou vojáci 3. battalionu, 509. pěšího pluku, kteří si ohřívají jejich díkůvzdáníkovou večeři na Combat Outpost Cherkatah (bojovém postavení) v provincii Khost v Afghánistánu 26. listopadu 2009.
Cože? Vy ještě nemáte triko s generálem Pattonem? Tak si ale švihněte, z limitované edice 100ks už jich je víc než půlka pryč. DixieGear.cz
Den díkůvzdání se slaví i u nás. A to nejen na americké ambasádě nebo ve vyhlášených amerikanofilních klubech. Večeři na den díkůvzdání totiž už po dekádu připravuje pro své příznivce a kamarády i klub vojenské historie JTF Raiders, airsoftová jednotka, která už téměř dvacet let představuje moderní americkou armádu. „Náš zájem je daleko víc než jen airsoft,“ říká velitel klubu, poručík Miroslav Hyža. „Snažíme se představovat americkou armádu a Ameriku takovou jaká je, a k tomu patří nejen například spoluorganizování plzeňských Slavností Svobody, ale také večeře na Den díkůvzdání. Ta patří k Americe stejně jako… jako třeba nejmodernější výstroj a výzbroj, jakou nosíme na akcích,“ komentuje.
Major Syka a poručík Laube z Klubu Vojenské Historie JTF Raiders porcují a servírují večeři na den díkůvzdání svým vojákům. Česká Republika, Praha, 24. listopadu 2018.
Proto klub už po dekádu zajišťuje společenskou akci, kde důstojníci servírují večeři vojínům. „Den Díkůvzdání ale neznamená jen jídlo a zábavu. Vzdáváme díky a pomáháme těm, kteří si sami pomoci nemohou. Americký prezident dává jednomu krocanovi svobodu, my každoročně organizujeme sbírku pro Dětské centrum, kojenecký ústav a dětský domov pro děti do tří let v Plzni. Každý se může zapojit a přinést hračku nebo třeba balík plen či vlhčené ubrousky. Garant a zakladatel sbírky, náš Major Syka pak na první Svátek Vánoční tyhle věci předává přímo v dětském centru. Vloni jsme mezi přáteli, podporovateli a kamarády takhle vybrali hraček a denních potřeb téměř tolik, že nám nestačila běžná dodávka,“ komentuje poručík Hyža.
Výsledek sbírky, kterou na den díkůvzdání organizuje KVH JTF Raiders: plná dodávka hraček a předmětů denní potřeby pro Dětské centrum Šneček v Plzni. Česká Republika, Plzeň, 25. prosince 2018.
Den díkůvzdání je skvělá tradice. Neznamená jen velkou a opulentní večeři. Den díkůvzdání je o tom zastavit se, vzpomenout, poděkovat za to, že tu jsme. Sejít se s ostatními a pomoci někomu dalšímu. Stejně jako to dělají „airsofťáci“ z KVH JTF Raiders, kteří představují Druhou pěší divizi armády Spojených států. Mimochodem – přesně tu, která pomohla vyhrát první světovou válku, která spoluosvobodila jihozápadní Čechy v roce 1945, odnesla si svůj díl v Koreji a jejíž vojáci dnes slouží v Iráku a Afghánistánu.
KVH JTF Raiders není jen airosftový klub. I když vyblbnout se s nimi je možné dosyta – během roku pořádají řadu akcí, kde prezentují výstroj a výzbroj americké armády, cvičí své vojáky nebo výsledky výcviku zúročují v airsoftových bitvách.
Recept na závěr
A abychom vám nepředkládali jen suchou historii, tady máte vyloženě zavlažený recept na krocana na whisky:
Koupíme pětikilového krocana (pro šest osob) a láhev whisky. K tomu sůl, pepř, olivový olej a proužky špeku. Krocana poklademe špekem, zavážeme, osolíme, opepříme a potřeme olivovým olejem. Předehřejeme troubu na 200 °C. Nalejeme si sklenku whisky a připijeme na úspěch díla. Poté uložíme krocana na pekáč a vložíme do trouby. Nalejeme si dva bleskové panáky whisky a připijeme opět na úspěch díla. Po dvaceti minutách nastavíme termostat na 250 °C, ať trouba pořádně bručí.
Dáme si další tři whisky.
Po půl hodině ptáka otočíme a nadále bedlivě hlídáme. Občas se chopíme flašky whisky a nalejeme si do řepy. Po další půlhodince se opatrněydáme k lince a krocanua prodočíme. Přitom dáuáme bacha, abyzmese neupálili uo ty agrezivní dvéře vod trouby.
Si dalších pěét nebo zedm fixki vevnitř sklenice si a pak a tak. Kruvacana pečem další dři hodinkýý (ale je to vcelku fuk) a každých deset minud dem čúrat. Je-li to aáspoň drožku možný, dolezem ke sforáku a úytáhnem troubu z krozana.
Dopřejem si ježdě jedoóo loka a znoúua se pokuzíme tu mrchu dostad uen. Zvvédnem tóo prokladýo ffóógla ze zeměéa prrrrrrrrdnemho na boddnos.
Dáúuúáme uéélkýho majzla na uk louznutí na zamaštťěnýým liionúlluélu. Néllsze-li tomu zabránid, szskuszszsimesze zsznoúúa póószszsdááuitna nohýýýáááaúú uonojetostejnějedno !!!!!!
Trošku se prospíme. Příští den sníme krocana studeného s majonézou a s ibalginem.
(Zdroj receptu – Internet)
Radek Syka
Jeden z nestorů amerického reenactingu válčí už čtvrt století a jeho stopy je možné najít na bojištích od první světové války až po nejnovější modernu.
