V Černých horách zlato není aneb Generál Custer znovu zasahuje

V Černých horách zlato není aneb Generál Custer znovu zasahuje

Územní nároky kmene Lakotů, zlato, střelný prach, whiskey, krev a Sedmá kavalerie ve strhující reportáži našeho slavného reportéra! K dočtení pouze na Radiu Dixie!


Dolů

Co Manitou nechtěl, v Černých horách se našlo zlato! Jelikož šlo ale o území slíbené vládou Spojených států Siouxům, konkrétně Lakotům, kteří jej považují za svoje posvátné území, nenechaly na sebe první konflikty dlouho čekat. A tu na scénu vstupuje náš odvážný reportér Mr.Beman, aby vám s nasazením vlastního života přinesl zprávy takříkajíc z první linie.

Ze začátku to vypadalo, že rudí mužové a bledé tváře mohou zůstat přáteli, no pak se to docela zvrtlo. Mimochodem trapeři, viděl jsem tam asi tři, byli, co se autentičnosti týče, asi nejzajímavější účastníci celé akce a bojovali na straně indiánů, hlavně proto, aby se vyrovnal poměr stran.

Celé odpoledne byl čas na pořizování stylových žánrových obrázků. 

A zde náš hrdina bez bázně a hany! Zadumaný výraz značí obavy z blížící se bitvy, naštěstí už víme, že to dobře dopadlo.

Když jde o zlato, přichází armáda

Již po třinácté se letos sešli nadšenci, libující si v romantice Starého západu, aby veřejnosti předvedli život v druhé polovině devatenáctého století, kostýmy, běžné vybavení, zbraně a samozřejmě bojovou ukázku. A protože indiánské války byly dlouhé a krvavé, o konflikty s civilisty a armádou nebyla nouze, je stále z čeho vybírat. Tentokrát nás příběh zavádí do Černých hor na území dnešní Jižní Dakoty, kde se v sedmdesátých letech předminulého století našla velká ložiska žlutého kovu. Protože ale bylo území Černých hor přiznáno Lakotům smlouvou z Fort Laramie z roku 1868, považovali tito nově příchozí prospektory logicky za vetřelce a celá situace rychle eskalovala. Vláda se rozhodla nasadit armádu...

Vymazlená slavnostní roucha aneb indiánské disco.

Po dvanácti ročnících Indiánských válek, které se odehrály v Březně u Chomutova, se tentokrát přesunuly na novou lokalitu u obce Petrov poblíž hlavního města. A protože Radio Dixie bylo osloveno jako mediální partner, nemohli jsme na místě samozřejmě chybět!

Rýžování zlata. Kromě zbraní jsem se vystrojil ještě čutorou, která mi zůstala z války. Vzhledem k počasí jsem byl vděčný i za tu trochu vlažné vody.

Old West po našom

Na místo naše dvoučlenná expedice ve složení Marty a já doráží v pátek kolem páté odpoledne. Vlna extrémních veder řádí naplno a ani na sobotu se žádné ochlazení nechystá. Ten víkend mimochodem padlo zase pár teplotních rekordů. Po vyřízení nezbytných formalit a uvítání se s kamarády z Divokého západu a mokrých čtvrtí budujeme prodejní stánek naší kultovní značky Dixie Gear

Kombojky, taky moc hezkej taneček.

Whisky to je moje gusto!

Obchodní činnost si ale necháme až na zítra, protože akce oficiálně probíhá až v sobotu. Páteční večer je vyhrazen přípravám celé akce a samozřejmě bouřlivé oslavě shledání. Někteří se s některými neviděli, považte, třeba i dva roky! Ještě před nadcházející bohatýrskou pitkou se odcházím registrovat jako účastník zítřejší bitvy a předložit zbraně ku kontrole. Vypadá to jako velká legrace, střelba slepými náboji a hurónský řev rudochů, ale pořád to jsou palné zbraně a jak známo, bezpečnost především! 

Ukázky dentální péče na Dalekém západě. Typický moment, kdy většina z nás sezná, že romantika je romantika, ale současnost má taky něco do sebe.

Následuje zevrubná prohlídka indiánské vesnice. S původními obyvateli jsem se na svých toulkách českým Divokým západem zatím moc nesetkal, a protože vím, že tuzemské hobby–indiánství má vysokou úroveň, moc jsem se těšil. Rudoši mě mile přivítali a předvedli mi nejen interiér svých teepee, ale i odění, zbraně a předměty denní potřeby, všechno samo domo. Řeknu vám, chtěl bych být alespoň z poloviny tak zručný a hlavně trpělivý jako oni. Docela by mě zajímalo, jestli jsou současní autentičtí indiáni schopní vyrábět tak úžasné věci jako ti naši. Opět se potvrzuje pořekadlo o zlatých českých (i když v tomto případě vlastně indiánských) ručičkách. Poté už následuje bujaré veselí, chmelový mok i destiláty tečou proudem a kytara zpívá o tom, že dřív bylo líp.

Ke koupi byla i spousta ,,stylových“ doplňků. Na fotografii je nejdůležitější stánek Dixie Gearu, ten s tou konfederační vlajkou, jak vidíte, je právě v obležení nakupujících.

Vzhůru do bitvy!

Ráno se budím s mírným tlakem v hlavě a pocitem, že jsem zřejmě v noci v opilosti snědl hraboše. Umiňuji si, že dnes se alkoholu vyhnu, minimálně do bitvy! Toto ušlechtilé předsevzetí mi vydrží dobrou hodinu a půl, poté ho přehodnocuji v rámci nezbytného pitného režimu, protože slunce nemilosrdně pálí už od brzkých ranních hodin. Nijak to ale nepřeháním, jsme tu přeci jenom vlastně pracovně, že? 

Devátý illinoiský string band ve spleti kabelů. Větrák byl naprostou nezbytností. Více informací v záříjové Dupárně s podtitulem Vzácný host.

Oficiální video z akce se vydařilo, vřele doporučujeme ku shlédnutí!

Do areálu se začínají trousit první návštěvníci, nám se daří prodat pár prvních triček a program se pomalu rozbíhá. Celá akce je vlastně takový minifestival kultury amerického Západu, nebo alespoň toho, co si my Češi pod tímto pojmem představujeme. Country kapela, kankánové tanečnice, indiánské tance se zapojením veřejnosti – super, autentický string band (ano, devátý Illinoiský), ukázky drezůry koní atd. Rozhodně se bylo na co dívat, nechybělo občerstvení ani možnost nákupu zajímavých suvenýrů. Krásný den, řeklo by se, nebýt toho vedra. Já léto miluju, ale poslední dobou mívám pocit, že ono má se mnou nějaký problém. 

Kavalerie, artilerie a Kečup ve svém taktickém kiltu. Vzhledem k počasí to byla velmi moudrá volba outfitu.

Mezi běžné návštěvníky se mísí účinkující a tak i korzující dav je pastvou pro oči. Kromě rodin oděných do pestrého funkčního oblečení jsou k vidění tradiční trampové, hoši od Bobří řeky, indiáni jak v nuzných jelenicových hazukách, tak v nákladných outfitech plných korálků a dikobrazích ostnů, kovbojové, kteří právě slezli z harleye, vznešené dámy v nepohodlných, ale velmi elegantních secesních róbách, farmářská děvčata, koňáci a koňačky, pistolníci, trapeři, omšelí i vyšňoření vojáci US Army a houmlesácké typy, které zapadnou vlastně kamkoliv.

Generál (plukovník) Custer nestárne, ale zraje jako víno. Václav Vydra se nejspíš zapíše do Guinnessovy knihy rekordů jako nejdéle kontinuálně sloužící představitel George Armstronga Custera. Amerického vojevůdce zatím přežívá o 31 let. My mu samozřejmě přejeme, aby se této role držel minimálně do stovky.

Pomalu se blíží čas bitvy, a proto se převlékám do svého westernového kostýmu a opásav se revolverem a bowiákem, odcházím na nástupní plochu určenou pro civilisty. Zde jsme zařazeni do kolony nově příchozích přistěhovalců, lidí doufajících v nález drahého kovu a tím i razantního zvýšení životní úrovně. Okamžitě je mi přidělena manželka, co víc si přát, a celý zástup se vydá ku zlatokopeckému táboru. Tady jsme bohužel rozděleni, ženy zůstávají v táboře a muži se vydávají (překvapení!) rýžovat zlato. 

Rudá kavalerie. Oproti té modré je vizuálně mnohem vděčnější. Děvčata skvěle zvládala i jízdní lukostřelbu, což není nikterak snadná disciplína, a každý, koho zasáhla, jim to jistě hned rád odpustil.

Zde je na místě poznámka. Obecenstvo je v tuto chvíli vzdáleno dobrých šedesát a více metrů. Není tudíž prostor na civilní herectví a jemnou mimiku vyjadřující nejniternější pocity. Naopak, čím teatrálnější gesta, tím lépe. Většina mých spoluzlatokopů je v tomto evidentně zkušená, já, jsa zvyklý působit vždycky spíš nenápadně, mám ještě co dohánět. Naše pokojné dobývání zlata přerušuje první indiánský útok, třeskne pár výstřelů, kolem nás dopadne pár šípů a rudoši se dávají na ústup. Moderátor z pódia vše uvádí do souvislostí a mezitím nastupuje armáda. 

Rozkaz zněl jasně. Muž s péřovou čelenkou nesmí projít za žádnou cenu!

Touha po krvi

Generál (v té době ovšem pouze plukovník) Custer v podání Václava Vydry přijíždí k našemu claimu, aby nás informoval o svých záměrech, a celý výklad končí dotazem: ,,Tak posloucháte mě, doprdele?“ Poté, co ho ujistíme, že velmi bedlivě, odjíždí na jednání s čelnými, nebo spíše náčelnými představiteli Lakotů. Tato brzy selhávají a schyluje se k boji. Rozestavení mužstva je jednoduché, pěchota vpravo, domobrana vlevo, artilérie uprostřed a kavalérie jako záloha. Po dvou ranách z kanónu se obě křídla vydají na pochod v sevřených řadách směrem k indiánské vesnici, a koho neskosí střelba pěchoty, toho dorazí jezdectvo. 

Ukázka střelecké bravury lakotských válečníků. Kdo z nás někdy střílel z křesadlové ručnice jednou rukou?

Mladí rudokožci vypadají, že jsou ve formě! Mimochodem, šípy byly v rámci bezpečnosti opatřeny místo hrotů takovými těmi neletálními bambulemi, ale stejně jsem rád, že jsem to žádným nedostal!

Snadno se to naplánuje, ale jak známo, situace na frontě se vyvíjí každou vteřinou. Poté, co kanón dvakrát vypálí, se naše šiky pomalu šinou kupředu. Vojáci to zvládají o poznání lépe, mají přeci jenom výcvik, pálí v podstatě najednou podle povelů, oproti tomu naše parta zlatokopů střílí spíše sporadicky a o postupu nemůže být ani řeč. Hnán touhou po krvi (kde se to ve mně vzalo?) ocitám se až zbytečně vepředu, aby se přes moji pozici záhy přehnali indiáni (spíš indiánky) na koních a vzápětí i kavalérie. Jejich vzájemné jízdní souboje mi alespoň poskytnou čas na přebití a tak když se poté zpoza stanů začnou rojit pěší bojovníci, můžu prostor trochu vyčistit svojí čtyřiačtyřicítkou. 

K vidění byly i špičkové herecké výkony.

Mezitím dorazili jak zlatokopové, tak i modrokabátníci, a masakr nabírá na obrátkách. Rudoši vzdorují statečně, ale proti přesile nemají šanci. Poté, co mi dojdou náboje, tasím bowiák s úmyslem odnést si jako vzpomínku na dnešní hezké odpoledne alespoň pár skalpů, ale narážím hned na tři plešaté indiány po sobě, což nebylo díky jejich péřovým čelenkám až dosud patrné. Mrtvoly se mi pochechtávají, vybraní členové Sedmé kavalerie drancují indiánské ležení, generál Custer se klaní publiku, to tleská a do toho přijíždí hasičský vůz, aby všechny zchladil hadicí přepnutou na rozprašovač. 

Posledního indoše jsem dorazil nožem.

Jeden z mých zlatokopeckých kolegů. Všimněte si, že výstroj nikdo nepodcenil.

Je po boji, mrtvoly ožívají a spořádaně se řadí do fronty u výčepu. Já pln dojmů ještě chvíli konverzuji se spolubojovníky i s nepřáteli a pak už je čas k odjezdu. Balíme s Martym stánek, se všemi se loučíme a odjíždíme směr Pardubice. Bylo to krásné a příště zase na shledanou!

Pij bír, posílíš mír!

Vítané osvěžení v režii místních hasičů. Ani nechci domýšlet, čím by v případě požáru hasili.

Další informace najdete na webu Indiánských válek ZDE nebo na jejich facebooku ZDE.

Za poskytnuté fotografie děkujeme jejich autorovi Milanu Krejsovi. Super práce!

Mr. Beman

Mr. Beman

Jsem fanatickým příznivcem všeho, co se týká Ameriky devatenáctého století. Mám rád parní stroje, perkusní zbraně a hluboké lesy.

Všechny články autora

Dupárna 72: Vzácný host

Dupárna 72: Vzácný host

Mr. Beman , Poprvé v historii Dupárny uvítáme ve studiu hosta! Tradiční muzika, občanská válka, reenacting, nová deska jediné ACW reenactorské kapely v Evropě - 9th Illinois String Band a rozhovor s jejich kapelníkem Davidem Kouckým.

Fight for your home! aneb Bojujte za svoje domovy!

Fight for your home! aneb Bojujte za svoje domovy!

Zdeněk Palárec , Plukovník CS Army Sigismund von Katz se na pár dnů stal obyčejným vojákem a poznal, že blátošlapové to za války Severu proti Jihu neměli zrovna jednoduché.

Jak jsem (málem) hrdinně padl za vlajku Konfederace

Jak jsem (málem) hrdinně padl za vlajku Konfederace

Mr. Beman , Reportáž z rekonstrukce jedné z bitev americké občanské války se neplánovaně zvrhla v ostré bojové nasazení