Jedna reportáž o tom, jak to taky mohlo vypadat v bitvě americké občanské války - OK, kdo chce, tak tedy války Severu proti Jihu - očima jižanského důstojníka, který zahodil hodnost a stal se na pár dní obyčejným vojákem, aby si po nějakém čtvrtstoletí připomněl, že to obyčejný ,,blátošlap“ nemá zrovna jednoduchý, o názorech na důstojníky nemluvě…
Část mých blátošlapů - cifix, mám ty kluky rád
Nebudu ctihodné čtenáře nudit popisem čtvrtečního balení, nakládání věcí a kamarádů spolubojovníků včetně jejich nezbytných propriet ani otravným zmiňováním slastí a strastí nějakých 500 km dlouhé cesty do Waldürnu v Bádensko – Würtembersku. Citlivé povahy nechť prosím uroní slzu při zmínce, že asi tak dvě třetiny z cesty, která sice vede po dálnici, jsme jeli s bídou osmdesátkou, neb přátelé Němci se zjevně chystají na rozsáhlou rekonstrukci oné přepravní tepny.
Na místo vojenského ležení jsme tedy místo očekávané 16té hodiny dorazili lehce po půl osmé večer, chvíli se dohadovali, kde a jak můžeme postavit stany a vrchol debaty se ukázal ve chvíli, kdy se ukázalo, že moje maličkost má o schůdek vyšší hodnost a asi pětkrát větší stan, než místní velitel jižanské armády. Nakonec v rámci zachování přátelských vztahů se vzdávám své hodnosti (cifix, aspoň se nebudu muset jednou otravovat velením a postáváním za bitevní linií spolu s ostatními ze štábu) a stávám se tak obyčejným vojákem…
Když si velící dává "pohov"
Shoulder arms!
Je rok 1863, květen, pátek 19týho, 6,30 ráno, silná voblačnost a ne zrovna teplej vítr spolu s burácením sergeanta tahá vojáky po odporně studené noci z vyhřátejch pelechů ve stanech. Celou campstreet (ulička mezi stany ve vojenském ležení, kterou tvořily dvě řady stanů příslušné jednotky) se ozývá hekání chlapců a mužů všeho věku, praskání ztuhlejch kloubů a nezbytný brblání a frflání na účet toho zatracenýho uřvanýho chlapa s třema véčkama na rukávu. Vzápětí se nese vzduchem povel k rannímu nástupu – je potřeba zjistit, kdo nepřežil noc, onemocněl nebo dezertoval.
Tak tohle je "campstreet“ - ulička stanů jedné roty
Nastupujeme proti velícímu sergeantovi, ale je nám vysvětleno, že máme zůstat u svých stanů – inu, jiná jednotka, jinej mrav, z naší roty nás po poslední bitvě moc nezůstalo a tak jsme byli převelený k bratrskému 4tému Texaskému pěšímu pluku společně s několika kamarády z Louisiany… Naštěstí ranní sčítání proběhne rychle, dozvídáme se, kolik času máme na uvaření něčeho k snídani a zásoby životadárnýho kafe taky ještě nějaký jsou. Na společným ohni přistává naše konvice s vodou hrdě vedle ostatních a než se ta zatracená voda začne vařit, je čas vytáhnout něco z přídělů a uchystat snídani…
"Stack arms“ aneb Pušky v jehlanech
Během snídaně přichází sergeant. Jankové prej jsou ještě daleko, podle zvědů nedorazí dřív než vodpoledne, takže si do oběda trochu zacvičíme, abychom prý nevyšli ze cviku. Čert aby toho chlapa vzal – je třetí rok války, co si o sobě myslí? Každej do sebe naleje zbytek teplýho kafe, spolkne poslední sousto chleba, zapne knoflíky a je čas vzít pušku, navlíknout se do řemení, zkontrolovat bajonet, doplnit cartridge do patrontašky a začít se řadit… A vzduchem zase lítají rozkazy…
Anglická puška Enfield 1853 - jedna z nejrozšířenějších pušek Jihu
Vyrážíme z tábora, povel střídá povel, obraty vlevo a vpravo, rozvíjení bitevní linie z pochodového tvaru doleva nebo doprava, změny směrů v postupu linie, zpět do pochodové formace a zase rozvinout linii, z čtyřstupu do dvojřadu a zpátky, tráva je až po kolena a zamotává se do nohou, krtince na jistotě kroku taky nepřidávaj, puška Enfield, vážící normálně skoro čtyři kila těžkne s každou minutou, prsty z nepohodlného držení brněj a zápěstí pomalu chytá křeč. Čas od času zahřmí povel k nabití, zamíření a k palbě – v salvách, po řadách, po dvojicích, pažba pušky otlouká rameno, beztak už otlačené od jejího nošení. Zmocňuje se nás vztek – na velícího poručíka, na sergeanta, ale hlavně na ty zatracený Janky, co nemohli zůstat doma a rozhodli se lézt k nám na Jih a kázat nám, jak máme žít – aby je všechny ďas spral!
Shoulder arms!
Pokud si kterýkoli z ctihodných čtenářů myslí, že držet čtyřkilovou pušku přece nemůže být tak těžké, nechť si pořádně prohlédne obrázek vlevo – je na ní voják s puškou v základní pozici, tzv ,,shoulder arms“. Ukazováček a palec drží pušku za lučík spouště, zbývající prsty podpírají pušku za kohout zámku – faaakt nesmírně pohodlná záležitost už po cca 15-20 minutách, zvlášť pokud je Váš velící důstojník trouba (míněno obecně, ne na nikoho konkrétního) a během pochodu nestřídá povely ke změně pozice nesené pušky. Zkuste si to doma, nebo si to přijďte zkusit k Vámi oblíbené straně na nějakou naší akci, poznáte to sami. A kdo ví, třeba se vám to zalíbí a přidáte se k nám?
Konečně se vracíme zpátky do tábora. Před rozchodem dostáváme pokyny – samozřejmě k nezbytnýmu vyčištění pušek, kolik času máme na oběd a kdy odhadem podle pokynů ze štábu vyrazíme proti těm zatracenejm modrejm panděrům. Jak to tak bejvá v každý armádě – spěchá se, aby se čekalo a čeká se, aby se spěchalo, takže odchod do odpolední bitvy se asi třikrát posouvá… Pak zaduní povel k nástupu, poslední kontrola zásob krmení pro pušku, vody v polních lahvích a vyrážíme… Jankové se blíží, je třeba jim zahradit cestu a nakopat jejich zadky zpátky za Dixie line.
CS batalion
Krev a prach na Hell´s Road
Postupujem rychle, ale opatrně. Celá krajina kolem nás je potrhaná kouskama lesů a různejma remízkama, z každého z nich může kdykoli zadunět salva nepřítele. Před námi se v pochodový formaci ve větru třepotá náš bojovej prapor – třináct hvězd v modrým, bíle lemovaným ondřejským kříži na červeným poli – za každej stát starýho dobrýho Jihu jedna. Jsme čtvrtou companií v batalionu. Blížíme se k určenejm pozicím, náš regiment se trochu odděluje – budeme bojovat na levým křídle. Sotva popadneme dech a dáme si pár loků vody, objevují se první hlídky Seveřanů – zatím jsou daleko, mimo dostřel, jenže jsme na mírným kopci a tak máme výhled lepší než oni. Poslední lok vody, poslední potáhnutí z cigára, před náma je cesta, kterou jsme si pojmenovali na Hell’s road - Pekelnou cestu, protože je jedna hromada prachu a hrubýho štěrku, ze kterýho je i přes kožený a ocvočkovaný podrážky cejtit každej kousek - je čas nabíjet…
Boj o Hell’s road
První company modráků se pomalu vynořuje nad vysokou trávu. Klečíme v příkopu u cesty, pušky nabitý, nemůžou nás ještě ani vidět, když přichází šňůra povelů – ready – aim – fire! Zaduní hromová salva, vlevo i vpravo od nás pálí další roty, jednomu by bylo těch neřádů v modrým skoro i líto při představě, kolik se toho na ně valí… Jednotka Seveřanů zakolísá, padají jejich první mrtví, viditelně nás tady nečekali a naše drtivá salva v jejich řadách způsobila pořádnej zmatek. Než je jejich velitel zklidnil a zformoval a nechal je zakleknout, máme znovu nabito a posíláme jim druhou salvu. Vzápětí zaduní ta jejich – je trochu neuspořádaná, ale o nic míň nebezpečná. Salvy práskají z naší i z jejich strany, máme výhodu, je nás víc, tohle, cifix, musíme zvládnout, kdo ví kde jsou jejich hlavní síly. Nabíjíme, střílíme, nabíjíme, střílíme, v kleku, ve stoje, salva střídá salvu… V tom se ozve několik varovných výkřiků – za bojující jednotkou Yankeeů se objevuje rozevlátý prapor a dlouhá modrá linie – jejich hlavní síly dorazily. Bitva začíná…
US batalion
Brzy je nám jasný, že dnešní boj nebude procházka růžovým sadem – ostatně, jako žádnej předtím. Seveřani nastupujou v dlouhý linii, salvy jejich batalionu duní v pravidelnejch intervalech a nutí nás držet palice zatraceně nízko. Aspoň že náš batalion není seskupenej jako ten jejich – na jednotlivý roty se na tuhle vzdálenost Jankům hůř míří, ale i tak je nám brzo jasný, že cestu dlouho neudržíme. Jedna za druhou se naše roty škrábou z příkopu a pomalu, krytý palbou ostatních, ustupujeme z kopce dolů. Mělo by nám to dát chvíli oddechu od palby modrejch, jenže ti neřádi rozhodně nestojej na místě a pomalu postupujou za náma. Nabíjíme za pochodu, pak zastavit, otočit se, vypálit, znovu čelem vzad a ustupovat, znovu a znovu nabíjíme za pochodu, stát, otočka, zamířit, pal a zase pryč. Pryč z tohohle pekla…
Děla se o peklo postarají vždycky
Bitvu z války Severu proti Jihu můžete samozřejmě zažít i u nás doma. Hned první červnovou sobotu se na vás budeme těšit v obci Železné u Tišnova!
Zničte ty kanóny!
Zastavujeme se až dole pod kopcem, na kterým jsme tak sebevědomě zahájili dnešní bitvu. Jsme úplně na levým křídle, vlevo šikmo před náma jsou zbytky nějakýho hliněnýho opevnění, snad ještě z války za nezávislost, teď opuštěný, porostlý travou. Jankové držej pozici na vrcholu kopce a pálí na nás shora, teď maj výhodu oni, neřádi zatracený. Klečíme v linii, nabíjíme, za námi je lesík – proč, krucinál, náš velící poručík nenechal zmizet náš pluk v něm, měli bysme aspoň nějaký krytí, oficíři zapráskaný, mizerný… Rota vedle nás se rozvíjí do postřelovací linie, tzv. ,,Skirmish line“ a vyráží dopředu zdržet Janky – na jednotlivce v rozestupech se míří ještě hůř než na jednotlivý roty a pokud budou mít kliku, třeba trefí pár důstojníků od těch lumpů naproti a způsobí trochu zmatku, kterej nám dá chvilku si vydechnout. Posíláme Jankům pár salv, abychom kluky podpořili, ale teď to bude chvíli na nich samotnejch.
Skirmish line
Dlouho to kluci nevydrželi. Jejich skirmish line se po pár salvách stahuje zpátky. Máme nabito, čekáme, až se ztratěj z naší palebný linie, nechceme některýmu z nich, nedej bohové, ustřelit kebuli. Seveřani zůstávaj na místě, ale pak vidím něco, nad čím jen nechápavě kroutím palicí. Jejich kanóny vyráží dopředu, padesát metrů, sto, stopadesát a ještě víc. Bez krytí, bez podpory. Velící modrejch se musel buď dočista pominout s rozumem, nebo je v tom nějaká levá. Řvu na sergeanta, ten volá poručíka, kterej zlomenej v pase přichází. Ukazuju mu, co se děje – když vyrazíme mírně doleva, přelezeme to starý hliněný opevnění, máme možnost se krytý dostat až k těm zpropadenejm dělům, pobít jejich osádky palbou z boku nebo útokem na bajonety a než se Jankové vzpamatujou, budou děla naše. Můžem je zničit, nebo, pokud bude v bednách nějaká munice, je otočit a nechat ty šmejdy modrý ochutnat jejich vlastní medicínu a vyhrát celou dnešní bitvu!
Yankeeská artilerie
Co sakra myslíte, že ten mizernej lajtnant udělal? Jen pokejval hlavou, řekl něco o dobrým nápadu, ale že má svý rozkazy z velení batalionu a že musíme čekat na místě! Namouduši, chvíli jsem si říkal, jestli ho neplatěj ty bastardi odnaproti, jenže v tu chvíli se ozvalo hvízdání a vzápětí kus před námi a vpravo od nás vybuchly první granáty. Pořád jsme měli čas a šanci, pořád, jenže milostpán neměl rozkazy… Ani neposlal vzkaz k velícímu batalionu, vopičák jeden! A pak se Jankové hnuli…
Seveřani pálí
Předpokládám, že každý, kdo se kdy otřel o armádu nebo o vojenskou historii, chápe naše pocity, když jsme museli nechat nepřátelské dělostřelectvo na pokoji – na vysvětlenou, Němci a nejen oni, jsou posedlí bezpečností při podobných akcích, udělat cokoli nad schválený scénář je téměř svatokrádež a při vyslovení slov ,,útok na bajonety“ dostávají střídavě průjem a osypky. Nicméně, slibuji laskavým čtenářům, že pokud přijedou na bitvy pořádané u nás, ,,zkazíme“ je do jednoho tím, že jim umožníme bajonetový útok prožít – u několika z nich se nám to už povedlo…
První Texaský útočí na bodáky
V tu chvíli jsem měl pocit, že se peklo votevřelo. Kolem nás bouchaly granáty, minie z modráckejch pušek hvízdaly všude kolem. Padli první chlapi z naší roty. Jestli zůstaneme na místě, zbude z nás jen pár krvavých fleků, na co velení batalionu čeká, sakra? V tom to přišlo! Nad našema rotama začaly dunět povely, batalion se zvedl a vyrazil vpřed. První společná salva připomněla Seveřenům, že jsme ještě pořád tady a že to pole není jejich a jen tak nebude. Druhá salva! Jankům jako kdyby vyrazil náš náhlej protiútok dech, chvíli zůstali stát, občas vypálili, ale jejich palba najednou ztratila přesnost a účinek. Blížili jsme se víc a víc, jejich kanóny otočily a stáhly se za modrou linii, ta ještě chvíli stála, občas po nás některá z jejích částí šlehla ohněm, ale pak se celej batalion Seveřanů otočil a začal mašírovat pryč…
střely typu Minie - vpravo dole
Cože? To jako fakt? Fakt je dneska konec? Táhnou pryč, neřádi zatracený, zdrhaj, chlapi, třikrát hurá, dnešek je náš! Však už byl tak akorát čas, v patrontašce mám posledních pět nábojů, ostatní na tom nebudou líp… Nad celou naší linií se ozývá nadšený hurá, smíchaný s vřískavým jekotem, kterej Jankové tak nemaj rádi. To z radosti, že jsme přežili, že je pro dnešek konec, že je po všem, aspoň pro zbytek dne… Yeeeehaaa! Odkládáme rozpálený pušky, každej se sápe po polní lahvi a vyplachujeme si huby vodou, aby se jeden zbavil tý pachutě po střelným prachu, kterej se jednomu každýmu dostane do huby při odkusování cartridgů, než začneme hltavě pít. Pak je čas se znovu seřadit, pár jednotek zůstane držet pozice, kdyby to dneska Jankům náhodou nestačilo a my ostatní odcházíme do tábora…
Další ráno na frontě
Sobota, 20.5.1863, 6,45 ráno. Pane Bože, vem si toho zmetka uječenýho sergeanta k sobě a nás nech spát! Vlastně ani nevim, jestli jsme po včerejší bitce s Jankama byli tak utahaný, nebo bylo v noci trochu míň zima, ale na nohy se mi nechce ani trochu. Ve vedlejší campstreet chodí jejich sergeant s obrovskou řehtačkou od stanu ke stanu a dělá pekelnej kravál – asi si šetří hlasivky na zbytek dne. Zíráme na něj a čekáme, kdy se ozve rána z pušky a některej z jeho rozespalejch kluků ho sejme – nic, překvápko se nekoná. Tak ne, no, nalejt vodu do konvice, šoupnout jí k ostatním na oheň, pak každodenní ranní sčítání těch, co přežili… Náš sergeant obchází od stanu ke stanu a culí se jak sluníčko – prej jestli jsme se dobře vyspinkali a jak se těšíme na dnešní boj – Jankové rozhodně nevycouvali tak daleko, jak bysme si přáli. K tomu sděluje zprávy od doktora z našeho Ambulance corpsu – včerejšek odneslo 27 lidí – vesměs dehydratace a jiné drobný zdravotní problémy… No potěš koště… Jo a abyste nezapomněli, boys, vyrážíme do pozic v 10,00!
Jankové zpívají a tančí, protože netuší, co je čeká…
Srkáme horký kafe, modlíme se k Bohu, aby požehnal státu Virginie za dobrodiní tabáku a čekáme, kdy se uvaří vajíčka, ke kterejm přišel náš zásobovač čert ví kde. Vlastně je nám to ouplně jedno, hlavně, že obohatěj naše příděly, který stojí za starou belu - vozy s potravinama se někde zasekly a jediný, co dorazilo, jsou suchary! Kristepanenanebesíchnetrestejnásmyzanicnemůžem !! Největší peklo týhle zpropadený války není střelba, nejsou nemoce, ale ty mizerný, hnusný, tvrdý, nepoživatelný hardtacky!! Včera jsme odrbali pár jabloní, takže oběd bude ,,bohatej“ – ukradený jabko, pár vajíček natvrdo a balíček hardtacků. Jak říkal náš velitel sboru, starej Stonewall: ,,Pane Bože, nech mě umřít!“
Vojenský příděl – vejce, jablko a peklo v podobě sucharů
Asi to vypadá, že přeháním, co se těch sucharů týče. Ne, fakt ne, namouduši! Tahle ,,VĚC“ z mouky, vody a špetky soli byla všechno možné, jen ne k jídlu, tedy míněno k přímému jídlu. Obecně vojáci na obou stranách dělali co se dalo, aby tuhle pomstu z pekelných pekáren zpoživatelnili – roztloukali je pažbama pušek a zahušťovali tím vývar z masa (pokud nějaké bylo), máčeli je v kávě (pokud byla) atd atp. Ti, co ještě měli všechny zuby, se je mohli při dlouhým pochodu pokoušet po malých kouscích ukusovat a věřte mi, jde to zatraceně těžko i s implantátama, natož s vlastníma zubama. Ti, co zuby neměli, je mohli tak akorát žužlat… Traduje se, že když přišel kdysi na návštěvu slavný generál Stonewall Jackson do první linie, vojáci dávali co měli ze zásob nejlepšího, aby ho uctili. Jeden voják měl poslední balíček těchto hardtacků a ten generálovi věnoval. Stonewall se pokusil suchar ochutnat a pak vznesl dotaz na svého adjutanta, jestli ta věc má být k jídlu, nebo jestli se s tím pobíjejí střechy?! Takže asi tak…
Thomas Jonathan ,,Stonewall Jackson - ani tenhle generál neměl rád suchary
Před desátou začínáme bejt lehce nervózní, jenže nic, vůbec nic se neděje. Šíří se šeptanda, že Jankové do boje moc nepospíchaj, včerejší střílečka jim prej pocuchala zásoby munice. No, jestli je to pravda, nám to vadit nebude, že jo. Každej za to kontroluje svůj cartridge box, jestli je tak plnej nábojů, jak to jen jde a ještě o něco víc a kdo může a má, cpe další náboje kam se jen dá – do kapes, do haversacku, kamkoli. Pomalu dopíjíme kafe, pokuřujeme, každej se snaží nedat najevo, že myslí na nadcházející bitvu – jestli jí jako přežije a jak, protože než mít od minie utrženou ruku nebo nohu, je lepší zařvat rovnou. Nikdo o tom ani nemluví – mluvit o těhlech věcech před bitvou nosí prej smůlu. A tak si utahujem jeden z druhýho, z Janků a o něco tišejc i z našeho velení. Vo půl hodiny pozdějc, než se čekalo, se rozlehne povel k nástupu. Je to tady, jdeme zas vysvětlit Seveřanům, že je tady u nás prostě nechceme a ať táhnou domů, než je tam pošleme v bednách…
Vyrážíme do boje
Táhněte domů, Janci!
Netrvá to dlouho a náš batalion vyráží znovu do boje. Jednotlivý roty jdou rovnou v bitevní formaci, jedna za druhou mířej zhruba do míst, kde jsme včera skončili, když se ty zatracený modrý panděra včera otočily a vzaly dráhu pryč. Mizerové, škoda, že ne až do pekel, odkud přišli! Ale však my jim tam pomůžeme zpátky, když nedostanou rozum sami…
Čekáme, než se budeme moct zařadit. Kolem nás mašírujou kluci z Lousiany, Alabamy, Arkansasu, Texasu, Virginie a čerti vědí odkud ještě… Bubny duněj do kroku, slyšet je jen rytmickej krok, skřípání okovanejch podrážek o kameny na cestě, tu a tam polohlasnej hovor kluků v tý či oný jednotce. Na některých je vidět, že už válka trvá tři roky – uniformy ošoupaný, potrhaný, narychlo zašitý díry a v lepším případě nějaká ta záplata z něčeho, co zrovna bylo po ruce. Některý se tvářej vážně, jiný se lehce usmívaj, každej ale pochoduje, pochoduje vpřed, do bitvy, o který neví, jak dopadne a jestli se z ní vrátí živej a celej…
CS síly pochodují do boje
Konečně je batalion na místě. Hlavní síly se kryjí v lesíku, naše rota s ještě jednou dostávají na starost krytí křídel. Poručík nás nechává postavit pušky do jehlanů a můžeme se po cestě napít – modrá obloha a tu a tam obláček dávaj tušit, že dneska nám dá zabrat i počasí. Sotva spolkneme pár loků vody, musíme si vzít kvéry zpátky a stahujeme se pár kroků zpátky, do úzkého listnatého remízku. Díky Bohu a velícímu za to, bude aspoň trocha stínu. Každej sebou praští o zem a opře se o nějakej ten strom, kdo může, začíná lehce poklimbávat, pušku po ruce a všichni doufáme, že tahle chvilka potrvá když ne věčně, tak dost dlouho na to, aby si jeden vodpočinul po pochodu. Jankové zatím nikde, kdo ví, kdy dorazej. Jedno je ale jistý, dneska už budou vopatrnější, nejspíš nám nevlezou do rány stejně jako včera.
Každá chvilka odpočinku dobrá
Čekáme a čekáme a čekáme. Najednou náš poručík vyštěkne povel vstát a zaujmout pozice, Jankové konečně dorazili a nemilosrdně pálí po všem, co se hejbe a má naší uniformu. Několik prvních ran vypálíme z našeho remízku, než vystupujeme na pole a snažíme se Jankům zase zkřížit plány. Ty naše, aspoň se to tak zatím zdá, vycházej – dvě roty mají na sebe natáhnout nepřítele a vlákat je bokem před naše hlavní síly. Snad se nám to podaří dřív, než nás ty mizerové modrý rozstřílejí na cucky. Na bojiště doráží jedna rota Seveřanů za druhou, krucinálfagot, těch zmetků je snad ještě víc než včera?! No, munice máme – alespoň zatím – dost pro ně pro všechny…
Seveřanské roty doráží na bojiště
Jen pro ujasnění – kapacita cartridgeboxu, kdo chce, tak hezky česky patrontašky, kterou měl voják u boku, byla 40 ran. Pokud vyhodíte vnitřnosti, který tvoří plechová krabička rozdělená na 4 oddíly, tak s trochou dobrý vůle jich tam nacpete 50. A když vezmete v potaz, že průměrně vycvičený pěší voják měl zvládnout tři rány do minuty, snadno si spočítáte, že mu tahle zásoba moc dlouho nevydržela a že si cpal další střelivo kam se jen dalo…
Pěchotní cartridge box - 40 ran do pušky nesených na boku
Vpřed!
Začíná být pořádně horko, nabít, zamířit, pal! Nabít, zamířit, pal! A znovu a znovu. Snažíš se být co nejrychlejší, protože čím víc olova pošleš na ty naproti, tím větší je šance, že nějakýho trefíš a že to ten zbytek zabalí a ustoupí. A logicky, kdo zůstane stát na fleku, vyhrál. Jenže Jankové nám nezůstávaj nic dlužný, pálej jednu salvu za druhou, minie nám sviští nad hlavou, občas se ozve zvuk praskajícího dřeva, když trefěj nějakou tu větev nebo strom v remízku za námi. Zatím máme kliku, nikdo z kluků za naší roty to nekoupil. Tak snad nám to štěstí vydrží. Zvedáme se a vyrážíme vpřed, aspoň o deset, dvacet kroků, než znovu zakleknem, aby to ty zmetci modrý neměli tak jednoduchý. Snažím se v duchu počítat, kolik ran jsme už vypálili, s každým šáhnutím pro další náboj odhaduju, kolik mi jich ještě zbejvá, nedaří se mi to, není čas, nabít, zamířit, pal! Po salvách, v řadě zleva doprava a zase salvou. Modrý panděra nám naší láskyplnou péči oplácí stejnou, i oni pálí jak jen zvládaj, na obou stranách jsou mrtví, ranění…
Palba Unionistů
Už už to začalo vypadat, že situace zamrzla. My se nehnali kupředu a ty mizerové mizerný modrý taky nevypadali, že nám skočej na špek a nechaj se zatáhnout před hlavně pušek našich hlavních sil, když se neřádi konečně hnuli z fleku a my mohli začít ustupovat. Hezky zvolna, pomalu, dvacet kroků zpátky, otočit se, vypálit, a tak pořád dokola. Pomalu ale jistě jsme couvali tam, kam jsme měli. Zničehožnic stojíme kousek od modrácký roty – kde tady sakra vzali? Posíláme jim salvu skoro do boku a ta stačí – okamžitě se otáčí a mizí v lesíku. Nezůstáváme na místě a pronásledujeme je, přece je nenecháme bejt na pokoji, když tak hezky utíkaj, že jo…
Rychlý ústup Unionistů
Sotva si s ustupujícíma Jankama vyměníme pár ran, mizej nám v jakémsi dlouhým křoví. Zastavujeme v dalším remízku – od Janků nás dělí loučka tak patnáct až dvacet metrů široká. Ani jedněm se nechce ven, vojáci obou stran se krejou za stromama a občas vypálí ránu, když maj pocit, že se ve stínech naproti něco hejbe. Asi jsme se při pronásledování těhlech opičáků trochu vzdálili od hlavního bojiště, protože ozvěna palby zeslábla, ale někde stranou od nás se pořád bojuje. Nakonec slovo dá slovo, s těma lumpama naproti domlouváme přerušení palby, je čas na oběd. Pušky si necháváme samozřejmě po ruce, to dá rozum, těm naproti se nedá věřit ani dobrý vodpoledne a čert ví, co za levou je může napadnout…
Obědová pauza v remízku
Kdo je tady bastard?
Nic, vůbec nic se neděje… Palba utichla, sedím s kamarádama v remízku, opírám se o strom, kouřím cigaretu… Kdybysme nebyli v uniformách a neměli pušky, skoro by to bylo jak přátelský posezení ve stínu kdykoli před tou zatracenou válkou. Vajíčka a jabka jsme sežrali, otrlejší nebo hladovější se snaží sežrat i ty prokletý suchary… Jankové si taky dávaj pohov, zajímalo by mě, čím se cpou oni. Vtom se ozve z jejich pozic klasické ,,Heey, Johny Reb!“ Jsme okamžitě ve střehu, ale místo střelby přiletí od těch neřádů jakási jedovatost. Někdo z našich nezůstává nic dlužnej a za chvíli se rozpoutává přestřelka – tentokrát slovní.
Jankové při obědě
Hážeme po sobě všema možnejma výrazama, který nás napadnou, no, musím přiznat, že jen málokterej by se hodil do slušný společnosti. Občas jedna nebo druhá strana vybuchne smíchy, když se někomu z jejich podaří nějakej ten obzvlášť vostrej hlod. Řehtá se i náš sergeant a velící poručík a sami neváhaj přispět svou měrou k týhle ,,bitvě nadávek a urážek“. Napadá mě, že je to vlastně lepší, než po sobě střílet vostrejma, v týhle ,,bitvě“ může utrpět tak leda vážnost a sebeúcta jednoho každýho z nás, teda pokud by jeden byl nějak extrémně vztahovačnej, že jo…
51. New Yorkský - kamarádi z Itálie a naši protivníci ve slovní bitvě
Upřímně, tahle ,,slovní bitva“ byla jednou z nejlepších částí celé sobotní bitvy a se vší zodpovědností přiznávám, že jsem nejenom chvílemi řval smíchy, ale taky tu a tam vydatně přispíval. A, ehm, pokud laskavý čtenář očekává nějakou tu citaci, musím ho zklamat, použité výrazy a formulace opravdu nejsou vhodné do slušné společnosti a já nebudu riskovat ani urážku páně čtenářova jemnocitu, natož svoji pověst jižanského gentlemana. Snad postačí, když napíšu, že obě strany se trefovaly těm druhým do inteligence, vzhledu, odvahy, válečných a mužných schopností, ale také do jejich ,,manželského“ původu a mravopočestnosti jejich sester a matek. Zkrátka, co můžete čekat od kluků a chlapů, kteří jsou už třetím rokem ve válce? Důstojnou diskuzi o starověké literatuře určitě ne…
Kdyby tyto dámy slyšely ,,slovní bitvu“, zděšením by se jim srolovaly spodničky
Království za patronu!
Bozi věděj, jak dlouho by lítaly všechny možný urážky přes tu ouzkou loučku, kdyby nás poručík nezačal obcházet s tím, že se máme připravit a nabít si pušky. Příměří na oběd se blížilo ke svýmu konci. Jankové ještě štěkali nějaký sprosťárny, když naše rota už měla nabito a zamířeno a poručík civěl na hodinky. Jeho ,,Fire!“ snad ještě ani nedoznělo, když jsme skončili ,,přátelský debatování“ a poslali těm bastardům naproti plnou várku. Ozvalo se pár výkřiků a odvetou zadunělo několik ran z jejich strany. Během chvilky zase duní víceméně pravidelný salvy a já si uvědomuju, že ani jedna strana už nepálí tak vydatně, jako předtím. Zřejmě začíná docházet munice, říkám si. A přemejšlím o tom, jakej smysl má pálit víceméně nazdařbůh do hustýho křoví, když jeden ty neřády odnaproti spíš tuší, než vidí, ale oni na tom nejsou o moc líp…
Není nad střílečku v lese
V tom zaslechnu z druhý strany několik překvapených výkřiků a daří se mi zahlídnout, jak se minimálně jedna rota těch modrej lumpů zvedá a řadí se do linie, ale ne proti nám, zalamujou linii do pravýho úhlu a nabíjí jak zběsilí. Okamžitě volám poručíka – v linii Janků vznikla díra, kterou bysme mohli vletět mezi ně a způsobit trochu zmatku. No jo, jak jinak, zkoukne situaci, usměje se a povídá něco na téma ,,už je to tady, nás batalion dorazil“. Neřád jeden, má pravdu, jen co to dořekne, zaslechnu bubny vpravo od nás a skrzevá stromy a křoví zahlídnu, jak se proti Unionistýmu boku řadí naše hlavní síly. Začíná to vypadat, že náš plán vyšel a Jankové dostanou vejprask…Kluci z batalionu jako kdyby chtěli potvrdit moje myšlenky a z jejich směru zaduní hromová salva…
Hlavní síly Jihu
Jestli v ten moment Jankům došlo, že jsou v háji, nevím a netuším, ale jestli jo, nejspíš se rozhodli, že nám to ještě osladěj. Jejich roty se postupně začaly řadit proti našemu batalionu a pálej salvu za salvou. No, nějak nám nevadilo, že nám přestali věnovat svou pochybnou pozornost a ráčej posílat svoje minie jinam, než na nás. Aspoň máme příležitost pálit víceméně v klidu do jejich boku. Musíme to vydržet, musíme, cifix, máme ty neřády na lopatě, ještě pár minut, pár salv a je to naše! Dochází nám střelivo, čas od času se ozve zavolání někoho z našich kluků, jestli někdo ještě nemá nějakou rezervní munici nebo zápalky. Dělíme se o zásoby, každej dává, co může a co má. Modráci už taky nestřílí tak vydatně, jako na začátku bitvy, i když pořád pálej v salvách. Teď jde jen o to, kdo vydrží dýl…
Seveřanská palba slábne
Dejte jim to sežrat, boys!
Čas běží neuvěřitelně pomalu, nebo se mi to zdá? Nepřítel se postupně stahuje ze svých pozic, naše rota se pořád drží na jejich boku a kluci z batalionu je tlačí dál a dál. Střílíme už tak jednou za minutu nebo dýl, střeliva je míň a míň. K rachotu bubnů se přidaly i dudy a já si vybavuju, že jsem u jedný za našich rot zahlídnul dudáka, kterej asi přijel ze Skotska, protože má na sobě tu jejich divnou sukni. Chvíli jsme přemejšleli, jestli si z něj začneme dělat srandu, ale je to chlap jako hora a tak nikdo nechtěl riskovat, že dostane po hubě. Ne že bysme se báli nějaký tý rány, jsme přece Texasani, ale přece se nebudeme rvát mezi sebou, že jo.
Jedna z posledních salv bitvy
Konečně se vymotáváme z toho zatracenýho lesíka a vystupujeme na pole. Rychle přelítnu pohledem situaci – vpravo od nás náš batalion, před náma Jankové roztrhaný na jednotlivý roty se už ani nesnažej vytvořit jednu linii. Přímo proti nám je bokem malá jednotka modrejch – sotva vypálí, posíláme jim naší salvu do boku a rota z levýho křídla batalionu už má namířeno a chystá je poslat do pekel…
Dejte jim to sežrat, boys!
Za jednotkama modrejch vidím postávat pár jejich oficírů u červený vlajky – jejich Ambulance corps. Budou mít asi hodně práce, říkám si, radši nepřemejšlím nad tím, jak moc se nadře ten náš. Znova rozkaz k nabití, sahám do patrontašky a vytahuju poslední náboj, ukousnout, nasypat prach, nasadit zápalku… Krucinál, proč ta vypálená nejde dolů, rychle sáhnout pro nůž a seškrábnout vypálenou zápalku – pokolikátý už v týhle bitvě ani nevím – schovat nůž, nasadit zápalku a čekat na povel… V tom se nad našima rotama začne šířit povel k zastavení palby – co, proč, co se děje? Zmateně po sobě koukáme, co to má jako znamenat? Najednou se ozve jekot a hromový hurá – velitel našeho batalionu vyráží jen v doprovodu jednoho poručíka k modrejm. Velitel seveřanskejch doktorů jako nejvyšší oficír nechává zastavit palbu a vzdává se, polní velitel nejspíš nepřežil… Přidáváme se k tomu řevu, hulákáme jak pominutý, někdo mává puškou nad hlavou, jiný vyhazujou klobouky a čepice do vzduchu. Řveme, hulákáme, ječíme, vzájemně se boucháme do zad, kdo má nabito, pálí do vzduchu… Je konec, vyhráli jsme, přežili jsme!
Šéf Ambulance corpsu Unie se drbe za uchem a přemýšlí, kolik práce ho po těch jatkách čeká
Co napsat na závěr… Naše velké díky patří nejenom kamarádům z Německa, kteří tuhle bitvu pořádali, německému Bundeswehru, že poskytl svůj výcvikový prostor, klukům z 51. New Yorkského pěšího pluku, kteří dorazili až z Itálie a byli našimi protivníky v oné slovní bitvě a spoustě dalších a dalších ,,pošahanců“, kteří do Waldurnu přijeli z menší či větší dálky. A samozřejmě taky všem těm, kteří si v obou bitvách i mimo ně našli chvilku času a fotili – bez nich by ctihodný čtenář neměl možnost vidět těch pár fotek, které jsem k článku vybral – takže moje veliké díky patří klukům z 44tého Alabamského (CZ), 20tého Lousianského (DE), 4tého Tennesseeského (DE), 51ního New Yorkského (IT) a dalším – ehm, snad vám nikomu, kluci, nebude vadit, že jsem ty Vaše fotky ,,ukradl“ z vašich alb na ,,ksichtoknize“. A pokud ano, nějak se na další akci srovnáme.
Kdo nezažil, nepochopí, jak krásně chutná pivo po bitvě
No a pokud by laskavý čtenář chtěl vidět fotek víc, nechť zaměří svou ctěnou pozornost na Facebook a následující odkazy:
A teď mě omluvte, je čas jít vyčistit pušku, udělat si kafe a pak mazat do taverny, protože nás velící batalionu pozval po vítězné bitvě všechny na pivo! A díky za váš čas, který jste věnovali přečtení tohohle článku!
Zdeněk Palárec
Účetní, daňař, blázen do vojenské historie, lodí, zbraní, modelařiny, dobrého vína. Taky Lev a proto miluju vše kočičí.
