Máme teďka úplně jiný starosti než normálně. Řešíme roušky, máme strach o své blízké a dost často nevíme, čím a jak se budeme za pár měsíců vůbec živit. Média jsou logicky plný toho čínskýho sajrajtu a tak zpráva, že nás navždycky opustil Honza Vyčítal, tak nějak proběhla a zase zapadla. Nevím, jak s váma, ale se mnou to docela hejblo.
Strávil jsem pár venčících večerů dlouhejma procházkama po liduprázdným městě s naší Kylie a s greenhorňáckejma písničkama ve sluchátkách a nemohlo z toho vzejít nic jinýho, než speciální díl Honkytonk Jukeboxu věnovaný právě Honzovi. Protože nebýt jeho, tak by vaše (doufám) oblíbené Rádio Dixie nejspíš vůbec neexistovalo. Takže dneska to bude všechno výhradně česky a k poctivý současný americký country se vrátíme příště.
Poslouchejte: Honkytonk Jukebox 51- Vzpomínka na Honzu Vyčítala
Za všechno může kufříkovej gramofon Philips. Škoda, že už se táty nemůžu zeptat, proč k tomu gramofonu, kterej mu daroval někdy v osmašedesátým roce kámoš z Holandska, nakoupil (jakožto hudební analfabet a občasný konzument dechovky) zrovna tyhle desky. Písně americkýho západu, Dvoranu slávy dvojku s Merle Haggardem a Buckem Owensem a všechny elpíčka ze zlatý éry Greenhornů. Obsluhovat gramofon jsem se naučil možná ještě dřív, než jsem začal chodit do školy a už jsem k němu málokoho jinýho pustil.
Prostě jsem na týhle muzice vyrostl. Tuláci z půlnočních vlaků, pistolníci, mašinfírové i Feleena z El Pasa byli součástí mýho dětství, stejně jako hrdinové v šedomodrých uniformách RAF z knížek pánů Fajtla nebo Jánského z tátovy knihovny. A samozřejmě těch pár filmů, co nám sem bolševik milostivě pustil. Modrou Electru Glide, Tisíc mil v sedle nebo Spielbergův Duel dodnes vidím očima desetiletýho kluka, stejně tak jako si přesně vybavuju ten pocit totálního štěstí, když jsem si mohl na pár vteřin sednout za volant obrovskýho americkýho křídláku, se kterým přijel někdo z plochodrážníků na pardubickou Zlatou přilbu.
Tohle je správně. Takhle to má bejt. Tohle je opravdovej život a ne to, co jsme viděli a žili v tý době tady – v mým případě na přelomu sedmdesátejch a osmdesátejch let. A Honzovy písničky byly právě o tomhle. O svobodě, romantice, prostě o Americe. O životě bez hranic z ostnatýho drátu, o touze jít a hledat a možná někdy i najít.
Těch, co to máme tak nějak podobně, jsou tisíce a tisíce. I proto Honzovy písničky dávno zlidověly a u ohňů i po hospodách žijí dneska už svým vlastním životem. Ale není to důvod jediný. Honza Vyčítal byl prostě geniální textař. Jeho cit pro zkratku, vyhmátnutí detailu i schopnost vyprávět i na relativně malé ploše velké, epické příběhy, to je v poměrech české country prostě jedinečné (to platí především pro jeho písně ze zlaté éry Greenhorns do roku 1974). I když, abychom byli spravedliví, pro greenhorňácké texty Mirka Hoffmana a Marko Čermáka platí téměř to samé, jen jich bylo prostě o dost míň.
„Vopravdu dobrej text si pamatuješ i ve dvě ráno s osmi pivama na hřbetě“, pravil kdysi kdosi z mých kámošů a trefil podle mě hřebík na hlavičku. Honzovy songy se i proto budou zpívat dál, i když už možná málokdo bude vědět, že je kdysi napsal nějakej Vyčítal.
Pro mě osobně byl a vždycky bude Honza Vyčítal velikej vzor. Uvědomil jsem si to vlastně až teď. V klukovskejch letech mě vyloženě fascinoval naprostým ignorováním svých řečových vad, takže jsem díky jeho příkladu přestal mít problém se svým „ř“ a „r“, s vystupováním před lidma a nakonec jsem to „dotáhl“ až před rádiový mikrofon. Až v pokročilejším věku a po (někdy bolestivém) nabytí některých životních zkušeností jsem dokázal ocenit jeho vpravdě buldočí zarputilost, se kterou dokázal ukočírovat Greenhorny v jejich nejsilnějších letech i v nuzných a beznadějných dobách bolševické stagnace. Nikdy to prostě nevzdal. Šel si tvrdě po své lajně, bez kompromisů typu anticharty či povinných zájezdů do země Velkého bratra, a nakonec si svůj velký comeback v devadesátých letech víc než zasloužil.
Posledních pár let, co s partou kamarádů provozujeme projekt RadioDixie.cz, se vlastně snažíme skoro o to samé, co Honza a Greenhorni tenkrát. Sebrat ze země tu pohozenou a pozapomenutou „naší“ Ameriku. Zbavit ji nánosu prachu a špíny, trochu ji vypulírovat, seštelovat a poslat dál na cestu, mezi lidi. Rekvizity se mění, píše se jiný století, ale to podstatný zůstává. Jestli se nám to aspoň trošičku daří, to už musíte posoudit sami...
Vždycky jsem měl takovej utajenej sen, že bych si s Honzou Vyčítalem rád někdy u piva pokecal. Bohužel už to nestihnu. Takovejch otázek jsem na něj měl připravenejch… Tak vezměte zavděk aspoň tímhle audiospeciálem, porajtujte po Youtube, kde je ke skouknutí spousta skvělejch greenhorňáckejch klipů a já se ještě jednou vrátím o pěknejch pár let zpátky do dob, kdy jsem byl malej kluk.
„Někdy čerstvě po tom, co sem Rusáci vlítli s tankama, jsme seděli s pár kamarádama u Čápa na pivu“, vyprávěl mi jednou jedinkrát můj táta. „Slíbili jsme si tenkrát, že se komoušům pomstíme aspoň tím, že svoje děti vychováme proti nim. Nic jinýho se dělat nedalo. A dodrželi jsme to.“ Myslím, že by si Honza Vyčítal s mým tátou určitě rozuměli. A troufám si tvrdit, že se jim to společně povedlo. Díky, chlapi!
A ještě poznámka na závěr. Doprovodné obrázky Honzových fórů jsem ofotil z mého prastarého zpěvníku, souhlasu současných držitelů autorských práv nemaje a nehledaje. Kdyby s tím měl někdo problém, dejte vědět a nějak se určitě domluvíme.
Poslouchejte: Honkytonk Jukebox 51- Vzpomínka na Honzu Vyčítala
Playlist:
Greenhorns – Má whisky
Greenhorns – T jako Texas
Greenhorns – Svatební zvony
Greenhorns – Za chvíli už budu v dáli
Greenhorns – Blízko Little Big Hornu
Greenhorns – Tak já jdu dál
Greenhorns – Casey Jones
Greenhorns – Feleena z El Pasa
Greenhorns – Honzův song
Greenhorns – Balada o Ira Hayesovi
Greenhorns – Ještě je čas
Greenhorns – Cadillac
Greenhorns – Bluy Brink
Greenhorns – Battledress
Martin Pešek
Konzervativní Kozoroh na trnité cestě ke splnění svého amerického snu. Tenhle svět potřebuje opravdu trochu víc buranů.
