Protivný, sobecký a neoblíbený národní hrdina Maynard „Snuffy“ Smith

V žargonu letectva Spojených států amerických se dodnes používá termín „Airman Snuffy“. Airman Snuffy je průserář, potížista, osina v zadku, špatný letec a špatný člověk. Když instruktoři nějakého nováčka označí tímhle pojmem, má jistotu, že to v letectvu daleko nedotáhne. Přitom ovšem málokdo ví, že Snuffy skutečně existoval. Jmenoval se Maynard Harrison Smith a byl to pravděpodobně nejhorší letec u 423. bombardovací squadrony. Jenže tu je taková drobnost, která pohled na něj trochu komplikuje. Smith byl prvním americkým letcem na evropském válčišti, který byl vyznamenán Medailí cti. Jak se to mohlo stát?

Maynard Smith

Maynard H. Smith z malého městečka Caro v Michiganu se k letectvu přihlásil dobrovolně. Vybral si leteckou školu pro palubní střelce z jednoduchého důvodu. Palubní střelci získávali ihned po skončení výcviku poddůstojnickou hodnost. Pokud se někdo chtěl stát rychle poddůstojníkem a bylo mu jedno, u jaké zbraně to bude, palubní střelec bombardéru byla nejrychlejší cesta k frčkám. A Smith chtěl frčky nejraději hned. Naopak létat nechtěl pokud možno vůbec.

Nádherný záběr na B-17 „Mocné Osmé“ (8.letecká armáda) s obláčky flaku.

Smith byl vůbec problémový chlapík. Z jeho civilního života si nesl pověst otravy, kterému byli všichni lidé kolem naprosto ukradení nebo ho rovnou pekelně štvali. Žil z peněz, které zdědil a pracoval jako úředníček. Dopustil se jakýchsi podvodů s platbami a skončil u soudu. Soudce mu dal na výběr, buď vězení nebo armáda. Maynard volil tak, jako by na jeho místě volil asi každý. Když se před Školou pro palubní střelce v texaském Harlingtonu sešlo třicet nováčků, na konci řady stál místní šerif. Vedle něj stál v poutech Smith. Takové antré v Harlingtonu ještě nikdo neměl.

Originálních barevných fotografií Létajících pevností 8.AF a jejích osádek se naštěstí dochovalo poměrně dost. Zde jedna z nich.

Rotmistr Smith jde do války

Originální válečná nášivka s emblémem 423.Bombardment Squadron

Smith měl brzy problémy s disciplínou. Byl totiž o deset let starší než všichni ostatní. Bylo mu jednatřicet, zatímco jeho nadřízeným bylo jen něco málo přes dvacet. Výcvik však absolvoval řádně a získal svou vysněnou hodnost rotmistra. Tím nejspíš považoval svou válečnou kariéru za ukončenou a doufal, že zůstane ve státech. V tom se ovšem mýlil. V březnu roku 1943 už byl v Thurleighu v Anglii u 423. bombardovací squadrony a kolem zuřila válka. Měl už svou bojovou přezdívku. U perutě mu nikdo neřekl jinak než Snuffy podle tehdy populárního komiksu Barney Doodle a Snuffy Smith.

B-17 Flying Fortress z 306th Bomb Group na letišti Thurleigh

Jinak ale přátele neměl. Co hůř, nikdo ho nechtěl na palubu svého letounu. Posádky měly v té době ohromné ztráty a všichni nováčci byli ihned nasazováni do boje. Všichni až na Smithe. Všichni znali jeho povahu, byl široko daleko proslulý naprostou absenci disciplíny a nulovým smyslem pro týmovou hru. Smith proto déle než měsíc pozoroval, jak se z letiště odlepují bombardéry B-17 k náletům na Francii. Jeho kolegové z výcviku už byli na palubách těchto Létajících pevností, zatímco on sám v klidu popíjel čaj v důstojnické kantýně. Smithovi ovšem tento stav plně vyhovoval.

Konec čekání

Trasa náletu na německé ponorkové základny

Ovšem nakonec i na něj došlo. V posádce poručíka Lewise P. Johnsona chyběl střelec v dolní kulometné věži a Smith měl nastoupit na volné místo. Bylo 1. května 1943 a B-17F Flying Fortress s číslem 42-29649 měla startovat k náletu na základnu U-bootů v St. Nazaire. Nejhorší možná mise. St. Nazaire se říkalo Flak city, protože bylo bráněno ohromnou palebnou silou protiletadlových děl a také početnými skupinami stíhaček. Tohle bylo to poslední místo, kam by Smith chtěl letět.

Předletový brífink proběhl už ve tři hodiny ráno. Počasí nebylo dobré, ale nálet nebyl odvolán. Z 306. Bombardovací skupiny se ho mělo účastnit 16 posádek. Ve vzduchu se k nim měly připojit bombardéry z dalších jednotek a všech 90 posádek mělo napadnout monstrózní ponorkové kryty v St. Nazaire.

I takhle mohl skončit jakýkoliv bojový let. Na snímku poslední okamžiky Flying Fortressu B-17G-15-BO "Wee Willie" z 322d BS, 91st BG po zásahu německým flakem při její 128.misi.

Vzhůru na Flak city

O hodinu později už se Smith ze své prosklené kulometné kupole díval, jak se pod ním ztrácí zem. Konečně šel do války. Ovšem nálet od počátku neprobíhal dobře. Dvacítka Létajících pevností z 91. Bombardovací skupiny vůbec nedorazila na místo setkání. Dalších šest bombardérů to otočilo kvůli mechanickým problémům. Celých devětatřicet posádek to vzdalo před cílem kvůli špatnému počasí.

Spodní střeliště s dvojčetem .50 kulometů v péči zbrojířů

Takto to vypadalo v dolní střelecké kupoli

Nad St. Nazaire doletělo všeho všudy 29 letadel. Smith zatím viděl jen husté mraky a okolní bombardéry. Nad cílem začalo peklo, Flak city se probudilo k životu. Všude kolem vybuchovaly protiletecké granáty. Letadlo se otřásalo a Smith se třásl hrůzou. Pak se otevřely dveře pumovnice a smrtící náklad byl konečně odhozen. Johnson ihned obrátil letadlo zpět. „Letíme domů, chlapi,“ oznámil do sluchátek.

Betonové bunkry pro ponorky stojí v St. Nazaire dodnes, ani spojeneckým bombardérům se je nepodařilo zničit

Osudová chyba

Návratová trasa svazu měla vést jižně od přístavu Brest přes kanál La Manche až na domácí základny. Jenže navigátor vedoucího letadla udělal osudovou chybu. Svaz provedl otočku na východ příliš brzy. Všichni piloti viděli pobřeží a stroje začaly klesat. Anglie je vítala zpět. Až pozdě si uvědomili, že pobřeží dole není Anglie, ale francouzský Brest. Byli stále nad nepřátelským územím! Začal po nich pálit flak a kolem se vyrojily stíhačky Fw-190. Smith viděl, jak vedle letící bombardér s přezdívkou Vertigo poručíka Roberta Randa dostal přímý zásah protiletadlového granátu a řítil se k zemi. Měl jen pár vteřin na to, aby sledoval hrozivou zkázu sousedního letadla. Pak smrt zaklepala i na jeho dveře.

B-17F Flying Fortress (RD-D, serial number 42-29524) pojmenovaný "Meat Hound" z 423rd Bomb Squadron, 306th Bomb Group. Letoun, ve kterém se odehrál příběh „Snuffy“ Smithe, se lišil jen sériovým číslem (42-29649) a imatrikulací (RD-V)

Mohlo by se vám také líbit

Boj o přežití začíná

Stíhači byli všude kolem. Smith i ostatní střelci pálili ze svých kulometů a letadlo se celé otřásalo. Bylo jasné, že dostávají spoustu zásahů. „Sledoval jsem, jak trasírky jednoho stíhače dopadají někam na náš ocas. Pak jsem uslyšel hroznou explozi,“ vzpomínal později Smith. Létající pevnost začala hořet uprostřed trupu, byla zasažena jedna z palivových nádrží. Kapitán Johnson poslal dozadu palubního inženýra Williama Fahrenholda, aby zjistil, co je s ostatními členy posádky. Jenže sotva Fahrenhold otevřel dveře do zadní části, vyšlehly na něj plameny. Ihned je zase zavřel a Johnsonovi ohlásil, že dozadu se nedá dostat.

Na těhle chlapech záleželo, zda se Létající pevnost dokáže ubránit nepřátelských stíhačům

Tři muži vyskočili

Oheň zničil veškeré kabely vedoucí do zadní části. Johnson neměl jak navázat komunikaci se zbytkem posádky. Smith ve své plexisklové bublině viděl, že spojení s piloty je přerušeno. Také vypadla elektřina, která poháněla hydrauliku věže, takže už nemohl otáčet své zbraně. Vylezl z ní ven a šel zjistit, jaká je situace. Otevřel dveře do střední sekce a pochopil, že se právě ocitl uprostřed pekla. Před ním žhnula ohnivá stěna. Z ní najednou vyběhl radista Henry Bean. Mlčky se prosmýkl kolem Smithe a vyskočil z letadla bočním střeleckým otvorem. O pár vteřin později to samé udělali zadní střelci Joseph Bukackek a Robert Folliard. Nikdo je už nikdy neviděl.
V celé zadní části Létající pevnosti až po ohnivou stěnu už zůstal jen Smith. Možná zvažoval, že také vyskočí. Nikdo od něj nic nečekal, ani on sám ne. Přesto, nebo možná právě proto, se rozhodl zůstat na palubě a aspoň jednou v životě udělat něco pořádného. Omotal si kolem hlavy svetr, popadl hasicí přístroj a vrhl se do plamenů.

Spodního střelce v B-17F mohli dělat jen fakt drobní chlapi…

Devadesát minut sám v ohnivém pekle

V ohnivém infernu plném kouře spatřil na zemi plazící se postavu celou od krve. Byl to střelec Roy Gibson. Smith ho za nohy vytáhl z hořící sekce a rychle ho prohlédl. Byl zasažený do zad, levou plící měl proraženou. Smith ho obrátil tak, aby mu krev nenaplnila pravou plící a dal mu injekci morfia. Pak se s hasičákem zase vrátil do střední sekce. Uprostřed hašení ohně si všiml, že kolem stále dotírají německé Focke Wulfy. Stoupl si k jednomu bočnímu střelišti a začal po nich pálit. Následující minuty střídavě hasil plameny a střílel z kulometů po stíhačkách.

Dírou v trupu se mu podařilo vyházet z letadla trosky, které by jinak strávily plameny. Rychle se zbavil také beden s municí, která už začala vybuchovat. Pak opět chvíli střílel z kulometů. Když chtěl dále hasit, zjistil, že už nemá čím. Našel ještě nádobu s vodou a také nádobu, do které střelci za letu močili. Všechno to vylil do ohně. „Byl jsem tak šílený, že jsem nakonec sám močil do ohně. Nakonec jsem ho udusal vlastníma rukama,“ vzpomínal Smith.

Flying Fortressy jsou i vděčným námětem pro umělce.

3500 děr

Díra v trupu Smithova letadla

Hodinu a půl Smith sám bojoval s plameny i stíhačkami a k tomu se staral o vážně zraněného kamaráda. Jen díky němu a pilotnímu umění Lewise Johnsona jejich letadlo doletělo nad Anglii a přistálo na prvním letišti, které viděli. Tím bylo letiště Predannack v Cornwallu. V trupu napočítali 3500 děr. Jedna vrtule byla rozlámaná, pryč byly klapky, střední část trupu byla zevnitř zcela prohořelá, levá palivová nádrž byla prostřílená a nos byl zničený od zásahu flaku. V Predannacku už viděli leccos, ale tohle bylo něco nevídaného.

Otvor v místě radisty v trupu Smithovy B-17F

Jen s pomocí Boží sám nezemřel

Johnson po přistání nakráčel do kanceláře a vyžádal si tužku a papír. Napsal hlášení, ve kterém doslova uvedl, že: „…Smith se zachoval tak, že jen s Boží pomocí u toho přitom sám nezemřel. Předvedl absolutní sebeobětování a maximální účinnost. Jen on sám byl zcela zodpovědný za to, že se letadlo vrátilo zpět a s ním i všichni na palubě.“ A navrhl ho na udělení Medaile cti.

Maynard Smith dostává Medaili cti od ministra obrany Henryho Stimsona

Hrdina nad kýblem brambor

O Smithe se začala zajímat média, dal první rozhovor do Hvězd a pruhů. Odlétal další čtyři mise a dostal dvě Letecké medaile. Zdálo by se, že má nakročeno k tomu, vymanit se konečně ze sevření své minulosti. Jenže pak přišel pozdě na předletový brífink, protože v noci někde popíjel a byl vyřazen z náletu. Místo něj musel narychlo zaskočit jiný střelec. Smith dostal za trest týden služby v kuchyni.

Maynard Smith na slavnostní přehlídce s ministrem obrany Henry Stimsonem

Právě v onom týdnu se do Thurleighu dostavil ministr obrany Henry L. Stimson, aby udělil Smithovi Medaili cti. Jaké byly jeho pocity, když našel Smithe, jak škrábe brambory v kuchyni, není těžké uhodnout. Naštěstí udělení ocenění neproběhlo v kuchyni, ale na slavnostní vojenské přehlídce za přítomnosti letců i nejvyšších velitelů. Hrála vojenská hudba a pronášely se dlouhé proslovy. Když došla konečně řada na samotného Smithe, řekl jen dvě slova: "Thank you". Nic víc.

Při přehlídce dokonce nad základnou přelétaly na Smithovu počest letky bombardérů

Novináři navíc vyčmuchali, jak to bylo s jeho trestem v kuchyni, a tak se fotily nové fotky, kde Smith pózoval při škrábání hory brambor. Američané si tohohle podivného antihrdinu zamilovali. Oceňovali, že i v tak pochybném charakteru může válka vyvolat velkou osobní odvahu. Kdosi o něm napsal článek, kde stálo: „Nemusíte být svatý, aby se z vás stal hrdina.“ Jenže happyend, který Amerika tak miluje, nenastal. Smith možná byl hrdina, ale opravdu rozhodně nebyl svatý a nehodlal na tom nic měnit.

Smith je nesen na ramenou svých přátel, i když žádné přátele vlastně neměl

Nejeví nejmenší zájem vykonávat řádně své povinnosti

V Thurleighu jeho sláva rychle vyprchala. Další a další letadla se vracela prostřílená, s mrtvými nebo zraněnými členy posádky a na Smithovo hrdinství se rychle zapomnělo. Ostatně noví hrdinové se objevovali každý den. Smith už byl opět neoblíbený, paličatý a protivný, a tak ho velení raději uzemnilo a posadilo ho ke kancelářskému stolu. Ani tam si však hrdina nevedl příliš dobře. Vlastně si vedl velmi špatně, dokonce tak, že jeho přímý nadřízený navrhl, aby ho degradovali na vojína, protože: „…nejeví nejmenší zájem vykonávat řádně své povinnosti způsobem odpovídající jeho hodnosti.“ Aby se uniklo blamáži, přece jenom nelze jen tak degradovat držitele Medaile cti, byl Smith raději v březnu 1945 poslán definitivně domů. Jako důvod byla uvedena válečná únava. Medicínský termín, který se používal pro frontové vojáky, kteří příliš dlouho sloužili v první linii. Smith si sbalil svých pár švestek ze své kanceláře a šel. Zemřel 11. května roku 1984.

SSGT Smith s kulometem a Browning AN/M2 ráže .50 v levém bočním střelišti B-17F Flying Fortress

Maynard H. „Snuffy“ Smith byl možná špatný člověk. Vlastně určitě to byl křivák, sobec, prchlivý a hádavý morous, který neměl přátele ani ve válce ani v míru. Ale tváří v tvář smrti dokázal v sobě najít sílu a odvahu a zachránit šest dalších životů. Mohl vyskočit a zachránit sám sebe. Nikdo by mu to nevyčítal. Jestli je to dost, aby to vyvážilo vše ostatní, nemůžeme dnes soudit.