Noční můra IV.: Hrobníkovi z lopaty

Není to nic zvláštního. Smrt a s ní spojené náležitosti, včetně pohřebnictví, jsou témata táhnoucí se gothickou country jako červená, či přesněji černá nit.

Poslouchejte: Noční můra IV - Hrobníkovi z lopaty

The Pine Box Boys - Smrt je naším řemeslem

The Pine Box Boys mají služby spojené s posledními věcmi člověka přímo v názvu. Pine je borovice a pine box rozhodně neznamená skříňku na ložní povlečení. Osobně si představuji spíš nahrubo stlučenou rakev, v jakých se v předminulém století pochovávali ti nejchudší.

Lester T. Raww z Arkansasu vyrostl na klasických hororech a lidových baladách o vrazích a obětech, které mu před spaním zpívala jeho maminka. S basistou ,,Colonelem" Timotym Leatherem a bubeníkem Stevenem ,,Your Uncle" Doddsem se seznámil ve skupině The Zag Men, účelově sestavené k živému doprovázení filmových projekcí němých německých hororů z třicátých let. Tematicky měli jasno od začátku. Cílem byla tvorba nových murder ballads a originální pojetí těch původních. Vlastní hudební škatulka patří jaksi k dobrému tónu a hoši vyrukovali s pojmy jako horrorbilly a bloodgrass. Pohřebácká image a název přišly všem tak nějak logické. Původní sestava se ještě rozšířila o banjo "Possuma" Carvidiho s laskavým přispěním houslistů Jasona Kleinberga a Yonn-Ki Chaie na postu milých hostů. První album Arkansas Killing Time už obsahuje všechny důležité ingredience.

Divoké bluegrassové běsnění, morbidní texty a muzikanty se vzhledem konfederačních veteránů, co museli zakopat všechny spolubojovníky. Druhá deska Stab (2006) navíc přináší Lesterův alikvotní zpěv, který musí všem dobrým lidem ze středozápadu neznalých altajských šamanů ani tibetských mnichů, znít jako zvuky ze záhrobí. Třetí počin Child of Calamity (2008) obsahuje mimo hitů O Mercy, O Meredith a The Gravedigger i závěr volné trilogie o vrahovi jménem Willie a jeho mnoha obětech, která se táhne všemi deskami.

Jak rostla popularita kapely, tak se zvětšoval i akční rádius jejich živého hraní. V Evropě vystoupili poprvé v roce 2006, od té doby ještě mnohokrát. Čtvrté a zatím poslední album z roku 2011 s názvem Tales From the Emancipated Head provází sám impresário Lester T. krátkými promluvami mezi skladbami a tvoří tak jeden celistvý příběh.

The Kill Devil Hills - Drogy došly, kovbojové...

The Kill Devil Hills je folkrocková parta z Fremantle v západní Austrálii. Vznikla roku 2003 jako akustické country trio, o rok později vydali velmi oceňované album Heathen Songs, které mimo jiné získalo tři Wami (australské obdoby Grammy) za nejlepší blues/roots počin a nejlepší country album. Klidná, jen výjimečně zrychlující se hudba plná záhadných zvuků a zneklidňujících ploch s texty plnými odcizení, jim zaručila místo stálic australské roots music. Následovalo téměř dvouleté turné po klubech a hlavně žánrových festivalech.

Do studia se pánové dostali po drastických změnách sestavy a jejím rozšíření znovu v roce 2006. Vznikla The Drought, deska, obsahující mimo jiné skladby Boneyard Rider, country vypalovačku s duchem Ennia Morriconeho a Drugs, Spices and Silk, vyklidnělou baladu s dominantním zvukem houslí, která by se dobře vyjímala nad ránem v opuštěném baru, kde dávno došly drogy i koření, a o hedvábí tam už dlouho nikdo nezavadil, natož aby z něj někoho svlékal.

Turné ke třetí desce Man, You Should Explode je konečně přivedlo v rámci své evropské části i do České republiky. Deska samotná znamenala příklon ke kytarovějšímu zvuku a skupinu žánrově posunula do vod alternativního rocku, aniž by ji to nějak ubralo na zajímavosti a jejich skladbám na intenzitě. Zatím poslední, čtvrté album Past and Future Ghosts, pokračuje v nastoleném trendu rockovějšího soundu a kapelu ustálilo v sestavě: Justin Castleyem-basa, Lachlan Gurr-zpěv, mandolína, banjo, Michael de Grussa-klavír, kontrabas, banjo, zpěv a Steve Gibson-zpěv, bicí.

Strawfoot - Rezavé lopaty, řinčení řetězů a černý mor

Strawfoot je kapela ze St. Louis v Missouri. Vznikla v roce 2004. Její ústřední postavou je Marcus Eder, výstřední chlapík se zálibou ve starých historkách z amerického pohraničí plných násilí, alkoholu a nevysvětlitelných úkazů. Jméno kapely odkazuje jednak ke stejnojmenné skladbě skupiny 16 Horsepower, ale hlavně k občanské válce, kdy se sláma využívala jako pomůcka pro výuku nově příchozích odvedenců při pochodování. Tedy americká verze našeho seno-sláma. Strawfoot byli později nazývány posily nováčků obecně.

Pan Eder je mimo jiné skutečný reverend s pravomocí oddávat i pohřbívat, celou skupinu vede jako kongregaci a také o ní tak mluví v rozhovorech. Sám se nechává titulovat reverende a svoje spoluhráče a fanoušky tituluje sestro a bratře. Hudba skupiny je směsí dřevního blues, temného bluegrassu, kabaretní hudby a pub rocku s texty plnými náboženských odkazů, korunovaná lehce excentrickým zpěvem reverenda Marcuse. Ten se nikdy netajil svým odporem k nashvillskému pojetí country music, které považuje jemně řečeno za neautentické, vyumělkované a prázdné. První deska Chasing Locusts (2007) maluje pochmurné obrazy psanců, vzpurných kazatelů a ďábla unaveného vlastním úspěchem. Druhá, How We Prospered (2009) přináší - podle Marcusových slov - rezavé lopaty, zlomené koruny, řinčení řetězů, zlobu předků, neviditelné, kroucení krkem, sebedestrukci a černý mor tedy mimo jiné. Inu, poeta.

Rok 2013 zastihl kapelu při práci na nové desce s pracovním názvem 1000 Tragedies, která měla totálně změnit zaběhlý styl Strawfoot a znamenat odklon k cikánskému swingu a mnohem evropštějšímu pojetí root music. Nápad to byl zajímavý, ale zdá se, že ho s Marcusem v kapele nikdo nesdílel. 11. 2. 2014 Marcus Eder na FB profilu skupiny oznamuje její rozpad. V emotivním prohlášení nic moc nevysvětluje, zato všechny ujištuje o přátelském rozchodu a hlavně pozitivně bilancuje. Obal druhé desky, který je vlastně pohledem na kapelu z hrobu, se tak stal velmi příznačným. V době rozpadu se Strawfoot skládali z Marcuse Edera-mandolína a zpěv, Steva Simmonse-kytara, Briana Bauera-banjo a zpěv, Wesleyho Jonese-kontrabas, Mississippi Natea-harmonika, Jennifer Kubea-housle a Johna Joerna-bicí.