Na pokoru, odpuštění a vzájemný respekt není nikdy pozdě!

Nedávno jsem viděl něco, co se mne velmi dotklo: Představte si letištní plochu, na které přistálo letadlo, z nedaleké budovy k letadlu přichází skupina pozemního personálu letecké společnosti, které to letadlo patří, ale na té skupině je něco zvláštního, i když ti muži mají běžné pracovní úbory a na nich reflexní vesty (na tu dálku nejde v tu chvíli rozeznat loga na těch vestách), několik mužů nese nějaké tyče. Skupina přichází k nákladnímu prostoru letadla a chová se spíš jako skupina vojáků než jako skladníci, kteří mají dohlížet na překládku zavazadel na letišti. Hydraulická plošina stoupá vzhůru k trupu letadla a muži se řadí na letištní ploše do jedné řady jak při nástupu vojenské jednotky a pak, skutečně, na vztyčených tyčích se rozvinou vlajky: USA, několika vojenských jednotek a vlajka POW/MIA. Ze dveří nákladního prostoru, ke kterým doputovala hydraulická plošina, se na plošinu přesouvá velká dřevěná bedna zahalená do americké vlajky; plošina klesá a mně už je jasné, co to sleduji, ale stále jsem z toho zaskočený, protože toto jsem vždy viděl jen v režii americké armády, ne soukromé letecké společnosti.

​

Plošina klesla k letištní ploše, přijíždí malý traktůrek, který táhne letištní zavazadlový vozík, jenže tento vozík je jiný, než je běžné, je čistý, natřený černou barvou a označený logy několika organizací amerických válečných veteránů. Muži, kteří nedrží vlajky, pomalu důstojně přistupují k nezvyklému zavazadlu, kterým je jednoznačně bedna s ostatky nějakého vojáka zahalená americkou vlajkou, překládají bednu na zavazadlový vozík, za nějž se řadí muži s vlajkami, zatímco muži bez vlajek kráčejí po obou stranách vozíku, který se dal - tažen traktůrkem - na cestu po letištní ploše. Cesta zvláštního průvodu není dlouhá, směřuje k menšímu letadlu pro vnitrostátní lety, nákladní plošina u něho je menší. Muži s vlajkami se opět řadí jako čestná jednotka, vlajky se v letištním větru silně rozevlály, opět vidím pomalé důstojné překládání bedny na nákladní plošinu, tentokrát to není tak vysoko, plošina se zvedne o necelé dva metry, transportní válečky posouvají bednou ke vstupu do zavazadlového prostoru, zvláštní čestná jednotka stojí nastoupena, dokud se dveře zavazadlového prostoru neuzavřou, a skupina mužů pak s vlajícími vlajkami důstojně vojenským krokem odchází do budovy letecké společnosti. Konečně jsem viděl i loga na jejich reflexních vestách, která prozrazovala členství v různých organizacích válečných veteránů.

Tohle byl jiný svět, toto byla ta Amerika, kterou jsem znal i dříve, Amerika přímých čestných lidí; lidí, kteří intelektuálsky nespekulují o hloupostech, lidí, kteří se netopí v nějaké falešné korektnosti, ale konají, co je třeba; Amerika, která ještě nezapomíná na své vojáky, Amerika, která si uvědomuje, že její vojáci za svobodu jiných až příliš často platí svými životy. Byli to sice zaměstnanci běžné americké letecké společnosti, ale v tento den - v tuto chvíli - to také byli bývalí vojáci, kteří chtěli zajistit důstojnou poslední cestu ostatků jiného vojáka, vojáka, který padl v boji, vojáka, který padl (jak jsem se dozvěděl později) před dvaasedmdesáti lety při bojích v Tichomoří.  

Americká National League of Families - POW/MIA (většinou se používá jen zkráceně POW/MIA) usilující o záchranu a navrácení válečných zajatců (POW - prisoners of war) i o vyhledávání zmizelých v bojových akcích (MIA - missing in action) se má starat zejména o živé, slouží však stejně věrně i zesnulým. POW/MIA ještě stále nachází ostatky Američanů padlých během druhé světové války. Osobně si pamatuji jejich složitá jednání se Severokorejci o předávání ostatků padlých Američanů z Korejské války, i v jedné z nejuzavřenějších zemí světa dokázali dosáhnout toho, že i Severokorejci uznali, že zesnulí vojáci si zaslouží čest i právo na důstojnou poslední cestu domů. POW/MIA stále ještě velmi intenzivně pracuje ve Vietnamu, ale působí také v Iráku, Afghánistánu a v nedávných dnech měli lidé z POW/MIA práci i v oblasti (okolí) míst bojů s takzvaným Islámským státem.

Proč o tom mluvím? Včera v Hendersonu (Kentucky) někdo vzal auto a (pro mě naprosto nepochopitelně) rozjel řadu křížů vztyčených na památku padlých vojáků, včera také někdo na jiném pietním místě v USA vytrhal od hrobů amerických vojáků dvě stě nově umístěných vlaječek, které tam dali dobrovolníci různých veteránských spolků. Nyní je víkend před posledním pondělím v měsíci květnu, před dnem, který je federálním svátkem „Memorial Day“ na památku padlých vojáků. Jednoznačně záměrné zhanobení dvou amerických pietních vojenských míst mne zaskočilo, nikdy jsem nic takového doposud nezažil, nic takového se snad nestalo ani během masového odporu proti válce ve Vietnamu, je to smutné a cosi velmi nepříjemného to vypovídá o současných negativních náladách v některých segmentech americké společnosti.

Zničené kříže v Hendersonu

Po skončení Americké občanské války, kdy proti sobě stály armády Unie a armády Konfederace, byla Amerika v šoku. Už jsem to řekl několikrát, tuto válku nikdo skutečně nevyhrál, Konfederace prohrála vojensky, ale unionisté prohráli morálně. Politici obou stran pak zmizeli v zákulisí, ale mezi obyčejnými lidmi byla otevřená nehojící se bolestná rána ze zkušenosti, kam až mohou jejich politici zajít, když nejsou schopni prosadit své vize politickou cestou, že se pak neštítí prolévat krev svých voličů - svých občanů, kterým mají jako volení zástupci poskytovat službu veřejnosti, nikoli zničujícím způsobem vládnout - že se pak politici dokonce neštítí postavit proti sobě občany jedné a téže země. Co dělat? To tehdy byla zásadní otázka - jak tu bolestnou ránu začít hojit?

Bojiště u Gettysburgu krátce po bitvě

Lidé z obou stran bojů si připomínali padlé z jednotlivých bitev, přijížděli na hřbitovy nouzově vybudované poblíž míst bitev, potkávali se tam ti, jejichž otcové, synové či manželé bojovali na obou znepřátelených stranách a nyní leželi pochováni v téže zemi, kde nedaleko od sebe padli. Existovaly jen dvě možnosti: buď se živí budou dál dělit do skupin podle příslušnosti svých zesnulých k znepřáteleným armádám a budou si své padlé připomínat odděleně, takže znepřátelené tábory budou vlastně přežívat dál a dál v pozůstalých po těchto padlých bojovnících, anebo se tito pozůstalí sejdou společně, budou se společně modlit za své zesnulé a hledat cestu k vzájemnému odpuštění a usmíření. Nakonec se prosadila ta druhá možnost společných modliteb a vzpomínek. Z této druhé možnosti pak vznikl víkend před posledním pondělím v květnu, kdy se s pomocí různých dobrovolnických skupin i jednotlivců upravují a zdobí vojenské hřbitovy a pietní místa, aby si pak celé Spojené státy americké připomenuly při federálním svátku o posledním květnovém pondělí své padlé vojáky, ať již padli v kterékoliv válce za posledních již více než sto padesát let. 

Generál Lee při podpisu kapitulační listiny - obraz Toma Lovella

Už řadu let vlastním obraz, který mívám (i přes naše celkem častá stěhování) většinou vždy pověšený v pracovně v místě, kde právě žijeme. Beru ten obraz jako vážné memento, na tom obrazu je generál Robert Edward Lee, jak 9. dubna 1865 podepisuje v přítomnosti unionistického generála Ulyssese Simpsona Granta kapitulační listinu. Ten obraz zachycuje atmosféru napětí a studu, skupinka důstojníků doprovázejících generála Ulyssese Simpsona Granta vypadá spíš jak parta školáků nachytaných při nějaké nepravosti než jako důstojníci vítězné armády. Říká se, že prý generál Grant nabídl generálu Lee tak mimořádně výhodné podmínky kapitulace, jaké se vlastně ani pro poražené ze strany Konfederace nedaly očekávat; generál Grant to prý udělal za zády tehdejších unionistických politiků, aby zachoval důstojníkům z Jihu čest a sobě a svým důstojníkům co nejvíce čisté svědomí…

Bitva u Gettysburgu je častým námětem kreseb a obrazů

Ne, nedělejme si iluze, v nižších společenských patrech bylo dost unionistů opojených pocitem vítězství, kteří příslušníkům vojsk i občanům Konfederace dokázali ublížit nebo pekelně znepříjemnit život; takové konce válek bývají, když se pocitu moci a vítězství chopí blbec, a blbci se vždy někde nějací najdou, co je nejhorší, blbost je nakažlivá a ráda se šíří v davech a je -žel- i po generace dědičná. Během občanské války unionisté zabavili část majetku generála Lee, je to z mého pohledu zvláštní, ale je to -myslím si- také velmi symbolické, že právě na pozemku, který původně vlastnil generál Lee společně se svou manželkou Marry Ann Custis Lee (která byla přímým potomkem Marthy Washington – manželky prvního prezidenta USA), je dnes Arlingtonský národní hřbitov a nedaleko od něho se nachází i budova Pentagonu.

Ke snaze (rozumných lidí) snížit co nejvíce napětí po občanské válce patřilo zřejmě i to, že generál Lee, ačkoliv byl nejvyšším polním velitelem armády Konfederace (protože se těšil i nadále velké vážnosti), byl již v únoru 1866 povolán, aby se účastnil práce kongresového výboru pro obnovu Jihu. Ještě v roce podepsání kapitulace (1865) se generál Lee stal ředitelem Washington College v Lexingtonu ve státě Virginia, kde působil až do své smrti. Jeho původní úvahy, vyslovené v době podepsání kapitulace, že odejde z veřejného života a bude se věnovat farmaření, se tak nikdy nenaplnily, i když si to zřejmě v tu chvíli velmi upřímně přál. Brzy po podepsání kapitulace přijal opakované žádosti svého okolí, aby zůstal ve veřejném životě, protože tak mohl napomáhat při znovusjednocení země; myslím si, že to stejně jako svou službu v armádě Konfederace přijal jako službu ve prospěch své vlasti - službu, která byla svým způsobem obětováním se.

Veteráni obou armád se setkali při 50.výročí bitvy u Gettysburgu v roce 1913...

Když generál Lee v říjnu roku 1870 zemřel, byl se všemi důstojnickými poctami pohřben pod kaplí, jež je dnes po něm pojmenována a nachází se na akademické půdě univerzity, která v současnosti nese také jeho jméno – Washington and Lee University. Oblíbenost osoby generála Lee u Jižanů a respekt, kterému se těšil u Seveřanů, z něho přirozeně udělaly jeden ze znovusjednocujících symbolů Ameriky po občanské válce, snad i proto můžeme jeho sochy a portréty nacházet na tolika veřejných místech USA, bez ohledu na to, zda se jedná o území někdejších unionistů nebo konfederalistů, a je zajímavé i to, že tvář oblíbeného generála Lee se opakovaně objevila i na amerických poštovních známkách. 

Fotografie veteránů unionistické a konfederační armády z roku 1913 nepotřebují žádný komentář.

Když myslím na toto pohnuté období amerických dějin, vybavuje se mi často také jedna fotografie, jsou na ní veteráni (zbývající přeživší muži) z bitvy u Gettysburgu, jak si při příležitosti výročí padesáti let od této bitvy podávají navzájem ruku na znamení usmíření a odpuštění, dojaté tváře vousatých kmetů oblečených v uniformách Konfederace a Unie jako by odrážely tehdejší přání prezidenta Woodrowa Wilsona (který v tom roce započal svoje první funkční období) setkat se znovu jako bratři, zapomenout na někdejší konflikt, a přitom ovšem ve velkorysém přátelství vzájemně nezapomenout na hrdinství jedněch i druhých. Je však smutné, že toto dojemné přání zaznělo rok a měsíc před tím, než v Evropě propukla takzvaná Velká válka, kterou dnes nazýváme První světovou válkou.  Z onoho památného setkání veteránů na bývalém bojišti u Gettysburgu v červnu 1913 existuje několik fotografií, které člověka vezmou za srdce. Když je vidím, vždy se mi vybavuje otázka apoštola Petra, kterou položil Ježíši Kristu: 

„Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu tehdy odpověděl: „Říkám ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Viz Evangelium, jak je zaznamenal apoštol Matouš 18:21-22.) 

Usmíření a odpuštění. Gettysburg, červen 1913.

V současných dnech je opět kolem nás mnoho otevřených válečných konfliktů: v Africe, na Středním a Blízkém východě, dokonce i ve východní Evropě, a další konflikty, například na Korejském poloostrově či v Jihočínském moři, intenzivně doutnají – jen, jen vzplanout; kterýkoliv z nich může kdykoliv přerůst v další Velkou (světovou) válku. 

V tento čas, který měl být v USA původně zasvěcen památce padlým i vzájemnému umíření, si říkám, že bychom měli opět hledat - dnes však ve světovém měřítku – cesty, jak si dokázat vzájemně odpouštět a porozumět. Že bychom měli hledat cesty, jak se naučit vzájemně se respektovat i při mnoha našich kulturních, etnických, filosofických i náboženských odlišnostech a přes historické křivdy, které mnohé národy vůči sobě stále pociťují, protože nová Velká válka by měla při dnešním zbrojním potenciálu podstatně více zničující důsledky než ta minulá. Dnes by na planetě Zemi nebylo místa, kde by se člověk těmto důsledkům zničujících jaderných, chemických či bakteriologických zbraní mohl vyhnout. 

Říkám si však také, že dnes více než kdy jindy potřebuje svět skutečně silnou Ameriku. Ne Ameriku brodící se snůškami nesmyslů, ne Ameriku bláznivě bojující o právo vybrat si, na kterou toaletu smí člověk vstoupit v duchu tisícinásobně přehnané genderové korektnosti a podle cítění - či spíše podle své ničím nebržděné zvrhlosti toho, kdo se rozhoduje. Ne Ameriku, která na státní politiku povýšila sledování a prosazování rovnoprávnosti sexuálních intimností, které po tisíciletí patří do soukromí ložnic, a ne na prvé místo zahraničně-politické agendy State Departmentu. Svět nepotřebuje Ameriku, ve které na vrcholových postech vládnou hysterické, vztahovačné a agresivní feministky nebo chronické lhářky, které jsou natolik drzé, že jsou schopny normálním americkým ženám vyhrožovat, že budou odsouzeny do speciálního místa v pekle, pokud tyto feministky nebudou politicky podporovat. 

Svět potřebuje Ameriku ekonomicky stabilizovanou, ne Ameriku, která je obětí spekulantů produkujících šílenou nezaměstnanost v důsledku vyvádění americké výroby do zemí s novodobou otrockou pracovní silou. 

Svět potřebuje Ameriku moderně vyzbrojenou, ne Ameriku s armádou, jejíž rozpočet krvácí v důsledku nesmyslných slepých uliček vývoje nových zbraní, přičemž tyto slepé uličky jsou zřejmým důsledkem neschopnosti (snad dokonce záměrné neschopnosti) některých chamtivých soukromých firem navázaných na zkorumpované politiky.  

Svět potřebuje Ameriku vnitřně bezpečnostně stabilní, ne Ameriku ohrožovanou vzrůstající kriminalitou, kriminalitou, která je důsledkem příliš laxní politiky tolerance k lidem, kteří si rozhodně žádnou toleranci ničím nezasloužili a nezasluhují, kteří nepřišli do USA vytvářet nějaké hodnoty a rozvíjet tradiční společnost, ale kteří současnou toleranci chápou jen jako slabost a naivitu státního sociálního a imigračního systému. 

Svět potřebuje Ameriku s odvážnými a rozhodnými lidmi ve vedení, kteří se nebudou rozpakovat postavit do cesty nejen nepřijatelným regionálním mocenským ambicím Íránců či Severokorejců, ale stejnou měrou se nebudou rozpakovat postavit se i Číňanům nebo svým někdejším spojencům Turkům a Saúdům, pokud tito sešli z cesty rozumu. A svět potřebuje Ameriku, jejíž představitel se nebude bát říci: „Voloďo, jestli tvoji sršni budou stále lítat blízko mých oken, musíš počítat s tím, že jednou vezmu plácačku a některého z nich sundám dolů, protože každá trpělivost má své meze.“ Možná by takové rázné chlapské slovo vydalo za stovky hodin impotentního plkání diplomatů a lítostinsky znějících vzkazů posílaných přes mezinárodní média. 

Ne, nepřeji si žádnou válku, a právě proto bych si přál, aby Amerika byla opět silnou stabilní zemí, jejíž vojáci v době míru třeba vysazují nové lesy v rozsáhlých amerických národních parcích, ale jsou vždy připraveni vzít zbraň a bránit svou vlast; jejíž vojáci již dávno nejsou GI Joe (Government Issue Joe) – voják Spojených států amerických chápaný jen jako součást armádního vybavení, jak tomu bylo za Velké (prvé světové) války, ale naopak jsou organickým celkem lidí s motivací uchránit křehký světový mír a vykázat do patřičných mezí ty, kteří ho chtějí ohrožovat. 

Vojáci však přicházejí ke slovu až tehdy, když selhávají politická jednání, v těch jednáních může být ovšem úspěšný jen silný politik, za nimž pevně stojí silná jednotná země, ne země, jejíž obyvatelstvo bylo po mnoho let rozeštváváno diletantskou propagandou do sebe zahleděných bláznů, kteří ovládli státní aparát a veřejný prostor a stále jej zahlcují zvrhlými výplody svých myslí, které povýšili na nejvyšší státní zájmy. 

Amerika potřebuje stejně tak sílu jako pokoru, potřebuje vedení schopné uvědomit si, jak budou vypadat tváře zbytečně umírajících civilistů, když se použije nepřiměřené silové řešení, aby ti, kdo chtějí v případě nutnosti skutečně bojovat za mír a spravedlnost ve světě, nedostali vzápětí nálepku masových vrahů a ochránců diktatur. 

Svět potřebuje Ameriku silnou i pokornou před vlastní silou zároveň, hlavně však potřebuje Ameriku srozumitelnou, která vždy dodrží to, co říká. Je mi to líto, ale taková Amerika dnes v důsledku bláznovství některých lidí, kteří se na řadu let ocitli na vrcholu mocenské pyramidy, není.

A proto se v tuto chvíli modlím, kéž by všem vůdcům národů, kteří mohou rozhodovat o míru či válce, dal Bůh více rozumu a pokory. Bůh nám všem pomáhej!

Rev. Jaroslav I. Vokoun

29. května 2016