M1 Garand: Jak se střílí s legendou

Z pomalu se rozptylujcích chuchvalců ranní mlhy vystoupila skupinka mužů v amerických uniformách a se zbraněmi v rukou. Být německým vojákem, mám srdce až v krku. Jenomže tihle maníci nevypadali, že budou na něco útočit. Namísto toho vesele rozebírali svoje nastřílené body.

O pár hodin předtím, ještě než se mlha začala rozptylovat, jsme s redakčním vozidlem proplouvali po okolí Tábora a mířili do malé vesnice jménem Opařany. Ta je určitě zajímavá spoustou věcí, ale pro nás byla důležitá jen jedna – že se tu dnes pořádá jedna neobyčejná střelecká soutěž. Jmenuje se Garand Cup a jak už název naznačuje, účastnit se jí můžete s puškou M1 Garand (nebo jejími klony), legendární zbraní, která americké vojáky provázela od pláží Normandie až do srdce Německa a sloužila dokonce ještě v Korejské válce.

Soutěž pořádají nadšenci ze Střeleckého klubu Opařany, kteří žijí nejen Garandy, ale válečnou technikou a reenactingem obecně. Většina hovoru se tu točí kolem pušky Garand, karabiny Garand, popřípadě jejich dalších klonů a verzí. A ten zbytek? Ten se týká uniforem a výstroje nezbytné pro „reenacting“, tedy simulování dobových bitev, popřípadě vojenské techniky, jako jsou Jeepy Willys nebo lehké náklaďáky Dodge. Řeší se boty, pásky, helmy i náhradní díly na vojenskou techniku.

Nenápadné začátky vášně

Když jsme později seděli u stolu a popíjeli kafe, jasně jsem před očima viděl tu pomyslnou spojnici. Začnete u jedné věci. Třeba si koupíte dobové auto. Potom přidáte uniformu a veškeré její doplňky. A když už máte auto a výstroj, potřebujete samozřejmě dobovou pušku. Někdo se spokojí s replikou, ale kdo to bere vážně, stejně nakonec skončí u plně funkčního, nejlépe originálního exempláře.

V duchu jsem se musel ptát, kde tato vášeň může skončit. U „autařů“ nejspíš nákupem tanku M4 Sherman, nebo možná něčeho ještě většího. U milovníků létajících strojů je to jasné – tady je vrcholem, podle nátury, stíhačka P-51D Mustang nebo slavná Létající pevnost B-17. Ale co chudáci námořníci? Je vůbec možné mít třeba na rybníce dělový člun? Nebo malý křižník? To je asi blbost. Ale při pohledu na zdejší nadšence mi bylo jasné, že kdyby to bylo jen trochu možné, stál by před klubovnou Mustang zaparkovaný vedle Shermana.

Ukrutné šlehy v ranní mlze

Z úvah o nadšencích a amerických veteránech mě probraly pokyny k registraci do závodu. Během krátké chvíle proťaly ranní mlhu první výstřely, které před 69 lety ukončily druhou světovou válku.

Výkon náboje .30-06 ve spojitosti s ukrutnou „šlehou“ při výstřelu, mě dovedly k přesvědčení, že většina amerických veteránů musela po válce trpět poškozením sluchu.

Netrvalo dlouho, a stál jsem na palebné čáře připraven vyzkoušet si pocity amerického vojáka při prvním seznámení s touto zbraní. Po vystřelení 3+8 nábojové série, jsem uložil zbraň do stojanu a šel se podívat, jestli jsem na 50 metrů něco trefil. Po kontrole terče, ze kterého se na mě smálo 11 zásahů včetně několika desítek, jsem spokojeně šel přemítat o svých pocitech z této zbraně.

Snadná i pro laika

Shrnul bych je takto: Váha zbraně (cca 4,5 kg) působí sice uklidňujícím dojmem, ale pokud ji ale při střelbě ve stoje držíte v záměrné příliš dlouho, její váha vás stáhne spolehlivě ke dnu. Garand má jednoduché ovládání a na střílené vzdálenosti (50 a 100 metrů) vynikající přesnost, puška „nekope“ a při výstřelu se chová velmi klidně, díky tomu lze záměrnou vrátit na cíl velmi rychle. Použití vojenského hledního dioptru je pro laika trochu matoucí, ale po několika výstřelech a hlavně kontrole v terči získá i laik spolehlivou představu „kam mířit“.

Samotné střelecké závody byly v jen neochotně se rozptylující mlze opravdovým zážitkem. Nejen kvůli jedinečnému charakteru válečných pušek, ale i kvůli nezapomenutelným chvílím jako je ta popsaná v úvodu článku. A i když tu nešlo o válčení ale „jen“ o body a pořadí, prokázali všichni účastníci bojového ducha, přesnost a soutěživost. Každý ze sebe vydal všechno, aby dokázal, že právě ta „jeho“ zbraň má nejlepšího střelce. K dokonalosti chybělo snad jenom trochu více sluníčka. Rozhodně se těším na příští ročník!

V hlavní roli M1

V průběhu 2. světové války tato zbraň mnohokrát zachránila život amerických vojáků a díky svým kvalitám a přednostem některým z nich také nejvyšší vojenské vyznamenání – „Medaili cti“. Jedním z těch, kteří tuto zbraň proslavili, byl vojín John R. McKinney. Bojoval u 33. Pěší divize U. S. Army a 11. května 1945 na Luzonu (Filipíny), došlo k jeho „setkání s osudem“.

John R.McKinney

McKinney odpočíval po hlídce přikrytý celtou nedaleko kulometného hnízda na základně blízko Dingalan Bay. Těsně před příchodem svítání, se k postavení kulometu a místu kde spal McKinney, připlížilo asi 100 Japonců a zaútočilo na ně. Rozespalého McKinneyho napadl japonský voják, který ho bodákem poranil na hlavě. I když byl McKinney po úderu dezorientovaný, vytrhl útočníkovi pušku a několika údery ho zabil. Pušku odhodil, vzal si svoji vlastní (M1 Garand) a zastřelil dalšího útočníka, jenž se ho pokoušel obejít.

Jeden z vojáků obsluhy kulometu byl raněn a druhý ho odnesl do bezpečí. Vojín McKinney přiskočil k opuštěnému kulometu a soustředěnou palbou zabil deset útočících Japonců. V palbě se kulomet poškodil, tak se McKinney chopil opět své pušky Garand a zastřelil s ní další tři útočníky.

Vojácí americké 25.peší divize v bitvě o ostrov Luzon

Obezřetně měnil pozici, ukrýval se za stromy a hlavně neustále opětoval palbu se zničujícím účinkem, čímž likvidoval útoky nepřítele. Pokud nějaký útočník pronikl jeho palbou, zabil ho McKinney v boji z blízka. Když přišla do postavení McKinneyho posila, s úžasem napočítala v okolí, kde tento voják bránil americké postavení 40 mrtvých Japonců.