Mnohá města v Evropě mají pomníky, které děkují tu US Army, tu Rudé armádě za osvobození od nacistů. Ve Zwolle to mají jinak. Tohle nizozemské město totiž osvobodil pouze jediný člověk – Kanaďan Léo Major. V Dixie se sice pochopitelně zaměřujeme hlavně na americké hrdiny, ale tohohle tvrďáka ze země javorového listu prostě vynechat nemůžeme. Ostatně posuďte sami.
Sniper na pláži Juno
Léo se narodil 23. ledna roku 1921 v New Bedfordu ve státě Massachutsetts. Jeho rodiče ale nebyli Američané, otec byl Kanaďan a matka Francouzka. Ještě před tím, než měl malý Léo jeden rok, se rodina přestěhovala do Montrealu. S otcem to měl vždycky složité, jejich vztah byl mírně řečeno napjatý a Léo nakonec ve 14 letech z domu odešel a žil u své tety. V pouhých devatenácti letech se přihlásil do armády. Nebylo to z žádného velkého vlastenectví, nebo touze po dobrodružství, ale spíše chtěl, aby na něj jeho otec byl pyšný.
Kanadské jednotky se vyloďují na pláži Juno
To se psal rok 1940 a Kanada jako součást Commonwealthu už byla ve válce s Hitlerovým Německem. Než ale prošel výcvikem na snipera a dostal se na bojiště, byl rok 1944. V rámci kanadského kontingentu se v Den D vylodil na pláží Juno. A hned první hodiny jeho ostrého bojového nasazení ukázaly, že v řadách Kanaďanů se objevil kdosi mimořádný.
Zrekvírovaný transportér
Major byl součástí průzkumné jednotky a jeho úkolem po vylodění bylo proniknout za nepřátelské linie a sbírat informace. Od pohledu nic jednoduchého, ale Major si vedl nad očekávání dobře. Podařilo se mu zajmout německý transportér Sd.Kfz. 251, známý Hanomag. A nejen to, vozidlo zřejmě sloužilo jako komunikační nebo velitelský vůz, bylo v něm rádio a nejrůznější kódy. Pravý poklad pro zpravodajce. Major vozidlo zrekvíroval a dojel s ním ke své jednotce.
Německý pásový radiovůz Sd.Kfz. 251
Jedno oko stačí
A pokračovat hodlal nadále ve stejném duchu. O týden později narazil opět sám na osmičlennou hlídku německých esesáků. Každý jiný na jeho místě by zůstal ležet ve křoví a čekal, až nepřátelé odejdou. Ne tak Major, který na ně zahájil palbu a všechny je dostal. Jeden z nich ale stihl hodit po Majorovi fosforový granát. Výbuch mu velmi zle poranil levé oko. Lékaři mu řekli, že zůstane z půlky slepý a může si balit kufry domů, válka pro něj skončila. Ale to bylo to poslední, co chtěl Major slyšet. Oznámil důstojníkům, že nikam nejde, že jako sniper stejně pořád kouká jen jedním okem, a že má v Normandii ještě hromadu nedokončené práce. A tak zůstal.
Jeden z kanadských odstřelovačů zachycený kdesi na italském bojišti
Kvůli vám je mi zima, tak si to odskáčete
Bojovalo se tedy dál. Kanaďané se dostali z normandských pláží a v říjnu už bojovali na severu Belgie v ústí řeky Šeldy. Právě zde se odehrála jedna z důležitých (a neprávem zapomenutých bitev), ve které se Kanaďané a Britové společně probíjeli neprostupnou německou obranou o síle 90 tisíc mužů. Celému tomuto podniku velel britský maršál Bernard Montgomery. Major ale z tohoto velkého střetnutí viděl jen fragmenty.
Zajatí příslušníci Waffen SS v Holandsku, září 1944
Jako průzkumník byl poslán, aby našel skupinu pěšáků, kteří se ztratili kdesi na bojišti. Místo pěšáků narazil zase na houfy Němců. Ležel v rozbahněném příkopě a vztekle si mumlal pod fousy: „Je mi zima, jsem promočený, a to všechno kvůli vám. Takže teď si to odskáčete.“ A skutečně si to Němci odskákali. Major našel dvojčlennou hlídku. Jednoho Němce zajal, druhého, který se chystal vytáhnout zbraň, zastřelil. Se zajatým Němcem pak našel německého důstojníka spícího v jednom domě, kterého rovněž zajal a navíc ho přesvědčil, že mají odhodit zbraně všichni jeho vojáci. Ke svým se vrátil se zástupem 93 zajatců.
Od polního maršála Montgomeryho si Léo Majer odmítl převzít cokoliv. I vyznamenání.
Jeho fenomenální úspěch se rychle rozkřikl a bylo rozhodnuto, že Major dostane vyznamenání, britskou Medaili za vynikající chování (DCM). Major by si jí asi i vzal, ale to by mu jí nesměl udělovat sám Montgomery. Toho Major považoval „absolutně neschopného a rozhodně ne v pozici někomu dávat medaile“. Od Montyho si tedy nic nepřevzal a armáda raději v tichosti na celý incident zapomněla.
Léo Major při přebírání svého prvního vyznamenání DCM. Monty zjevně chybí.
Útěk z armády a zpět
Další významná událost se stala v únoru 1945, kde Major narazil na skupinu vojenských kaplanů, jak vytahují mrtvé tankisty ze zničeného německého Tigeru. Pomohl jim s jejich prací a pak společně nasedli na Bren Carrier, aby nebožtíky odvezli. Jenže po chvíli jízdy vozidlo najelo na minu a vyletělo do vzduchu.
Holka pro všechno aneb kanadský Bren Carrier
Major se probral v jiném vozidle, které ho vezlo do vojenské nemocnice. Každou chvíli se muselo zastavovat, aby mu medici píchli injekci s morfinem. V nemocnici mu oznámili, že má na třech místech zlomená záda, zlomená má i žebra a také zle pohmožděné kotníky. Léčit se to dá, ale bude to chtít čas a rekonvalescenci doma, v Kanadě. Už podruhé mu řekli, že válka pro něj skončila. Tentokrát nepomůžou žádné výmluvy ani nic podobného, jede se domů.
Jenže pro lidi jako Major nikdy nic nekončí. Podařilo se mu nějak dostat do jeepu, který mířil do osvobozeného Nijmegenu. Tam poděkoval za svezení a odebral se k jedné rodině, kterou v tomto městě před nedávnem poznal. Zůstal v tomto azylu asi měsíc. Rány se mu jakž takž zahojily a na počátku dubna se znovu objevil u své jednotky. Opět zapůsobila jeho aura hrdiny, nikdo se prý na nic neptal, nic se nevyšetřovalo a Major mohl zase na frontu. A to bylo dobře, protože za několik dní provedl něco opravdu neuvěřitelného.
Tento článek sponzorovala firma LoupGarou.cz, dovozce a prodejce originálního oblečení a výbavy v military a outdoor stylu
Armáda jednoho muže táhne na Zwolle
Léo Major (vpravo) a jeho nejlepší přítel Willy Arsenault
Jednotka dostala z úkol provést průzkum německých obranných pozic kolem nizozemského města Zwolle a také zkusit navázat spojení s místními odbojáři. Velitel hledal dobrovolníky a přihlásili se dva – Major, pochopitelně, a pak také jeho nejlepší kamarád Willie Arsenault. Spolu už toho mnoho zažili a věděli, že se na sebe mohou spolehnout. Vyrazili směrem ke Zwolle, ale věci nešly dobře. Narazili na německé postavení, začal rachotit kulomet a Arsenault padl na zem mrtev.
Všechny prameny pak následující události popisují shodně – z Majora, kterému před očima zemřel nejlepší přítel, se stal vraždící maniak. Vyřídil obsluhu kulometu, a cestou do města likvidoval Němce, kdekoliv na ně narazil. Při vstupu do města použil oblíbenou taktiku, kdy zajal jednoho Němce a použil ho jako informátora i vábničku v jednom. Nechal si od něj vysvětlit, kde se nachází další jednotky, a také, kde je velitel. Ten se nacházel v jakémsi místním baru, kam se nechal Major ihned odvést.
V uličkách holandského městečka Zwolle rozpoutal jediný muž opravdové peklo
Jste obklíčeni, vzdejte se
Skutečně našel oficíra, jak se nalívá vínem, jakoby se nechumelilo. Zcela zmatenému a překvapenému Němci sebral zbraň a oznámil mu, že ráno začne kanadské dělostřelectvo pálit na město, a když bude potřeba, srovná ho se zemí. Němci se mohou buď vzdát, nebo utéct. Němec vypadal, že pochopil, takže mu Major zase vrátil jeho zbraň a řekl mu, ať vypadne z baru. Doufal, že důstojník informaci předá dál a že se Němci vzdají.
Léo Major uprostřed holandských odbojářů a policistů ve Zwolle. Už je po všem.
Major útočí
Aby svou historku podpořil, pobíhal po městě, střílel ze samopalu a házel do domů granáty. Jediný muž se snažil vyvolat dojem, že právě přichází celý kanadský regiment, a že město je obklíčeno. Neustále také zajímal německé vojáky a vycházel s nimi z města, kde je rychle předával svým kolegům. Pak se zase vracel do Zwolle a pokračoval ve vyvolávání paniky a zajímání desítek Němců. Ti skutečně věřili, že město je pod útokem.
Holandští civilisté pózující na německém samohybném děle Stug III
Je potřeba říct, že bojová morálka Němců nejen v Nizozemí, ale na západní frontě obecně, už nebyla kdovíjak vysoká. Všichni věděli, že s Třetí říší je za pár týdnů konec a nikomu se nechtělo umírat. Němci se tedy pod dojmem „masivního útoku“ začali z města stahovat. Předtím ale ještě došlo ke střetnutí, kdy se před místním velitelstvím SS (některé zdroje uvádí, že to byla budova gestapa) střetl Major se čtyřmi důstojníky, kteří po něm pálili z pistolí. Jenže se netrefili a za tuhle chybu zaplatili životem. Major pak pro jistotu budovu zapálil, čímž celé dílo zkázy dokonal.
Na tohoto kanadského jednookého ďábla ve Zwolle nikdy nezapomenou
Velitelé byli nadmíru spokojeni. Než vyšlo slunce, měli 50 německých zajatců a město Zwolle nebránil nikdo. To vše zásluhou Léo Majora a jeho opravdu šíleného kousku. Major se ještě jednou vypravil do města, a přinesl osobně mrtvé tělo kamaráda Williho Asenaulta, aby mohlo být předáno rodině. Byl za svůj čin vyznamenán Medailí za příkladnou službu. Tu už naštěstí nepředával Montgomery.
Vyznamenání DCM.
Krvavá Kóta 355
Léo Major během korejské války
Válka se nedala prodlužovat do nekonečna, k velké lítosti ranařů, jako byl Major. Ale naštěstí trvalo jen pár let a přišla válka nová, tentokrát ta korejská. I do té se zapojila Kanada po boku jednotek OSN. A Major u toho nemohl chybět.
Opět vynikal jako sniper a vydobyl si slávu zejména obranou Kóty 355. To byl v podstatě kopec, který dobyla malá kanadská jednotka, a kolem se nacházelo 14 tisíc Číňanů, kteří se chtěli dostat zpět nahoru. Ten kopec je stál už mnoho mrtvých, a byli v šoku, že jim ho zase nepřítel vyrval. Bylo rozhodnuto, že Kanaďany je potřeba okamžitě vymazat z povrchu zemského a kótu znovu získat.
Krvavý kopec – Hill 355
Zahnal dvě divize Číňanů
Nahoru na kopec se valily tisíce vojáků čínské 190. a 191. pěší divize. Major dostal rozkaz se okamžitě se svými muži stáhnout, protože takovému náporu nemohl čelit. Major odmítl uposlechnout rozkaz a místo toho kosil Číňany. Naváděl dělostřeleckou a minometnou palbu na nepřítele a to až do takové blízkosti, že ho ohrožovaly jeho vlastní střepiny.
Vojáci z 3.pluku kanadské lehké pěchoty budují pozice na vrcholku Hill 355
„Slyšel jsem, jak tam moje vlastní dělostřelecké granáty vybuchují, když jsem s ním mluvil rádiem,“ uvedl velitel dělostřelectva kapitán Charly Forbes. Jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Útočníci to po nějaké době zabalili a vrátili se zpět, odkud přišli. Byla z toho další medaile DCM, kterou přijal.
Nenápadný hrdina
Major po této válce odešel do civilu. Byl zraněn na tolika místech, že už nemohl normálně pracovat a žil z vojenské penze. Pronásledovaly ho pocity viny, protože na západní frontě jako sniper zabíjel i šestnáctileté hochy v uniformě wehrmachtu. O svých hrdinských činech se nikde nezmiňoval, lidé ho brali jako jednoho z mnoha veteránů druhé světové války. Až obyvatelé Zwolle ho v roce 1969 vystopovali. Věděli, kdo jejich město osvobodil, ale netušili kde a zda vůbec žije. Když to vypátrali, pozvali ho na oslavy osvobození města. Kdo jiný by tam měl být, když ne Major?
Léo Major po letech opět ve Zwolle
Pozvání přijal se vší skromností, ale o jeho hrdinských činech se konečně dozvěděla veřejnost. „Probojoval jsem se válkou jen s jedním okem a my šlo mi docela dobře,“ zhodnotil své působení Major. Major zemřel ve věku 87 let v roce 2008.
Ani fotbaloví fanoušci na svého osvoboditele nezapomínají
Ve městě Zwolle je po něm pojmenována ulice, místní fotbaloví fanoušci občas rozvinou na stadionu velký plakát s jeho podobiznou, každý rok se zde konají slavnosti na jeho počest. Ve Zwolle zkrátka vědí, že za svou svobodu vděčí jen tomuto jedinému muži.
ZDROJE:
http://www.badassoftheweek.com/leomajor.html
https://www.britannica.com/biography/Leo-Major
https://owlcation.com/humanities/World-War-2-History-Leo-Major-the-One-Eyed-One-Man-Army
https://sofarnews.com/montreal-ww-ii-hero-largely-unknown-at-home-honoured-as-dutch-towns-saviour/
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
