Interstates – od prašných cest k 77 tisícům kilometrů dálnic

Na začátku bylo osmdesát jedna vozidel, šedesát dva dní a dvě stě osmdesát dva mužů. Na konci sedmdesát sedm tisíc kilometrů dálnic, o kterých se nám může jen zdát. A za tím vším jeden muž. Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě, 34. prezident Spojených států amerických a architekt americké dálniční sítě. Dwight David Eisenhower.

Jízlivý Steinbeck

„Až postavíme tyto dálnice po celé zemi, bude možné jet z New Yorku do Kalifornie, aniž bychom viděli jedinou věc.“ Tento melancholický, svým způsobem odevzdaný a jízlivý výrok na adresu dnes slavných amerických dálnic, patří velikánu americké jižanské prózy, Johnu Steinbeckovi. Perfektně ilustruje těžkosti, se kterými se Interstates potýkaly na začátku svého pořád ještě krátkého života.

Dnešní podoba dálniční sítě USA chytře stylizovaná do mapy metra.

Američané začali oproti zbytku světa s koncepční výstavbou sítě dálnic poměrně pozdě, ačkoliv myšlenka jednotné sítě se ve Spojených státech poprvé dostává do veřejného povědomí již v roce 1916, kdy prezident Woodrow Wilson podepsal Bankhead–Shackleford Act, který mimo jiné uvolňoval finanční prostředky po případnou výstavbu. Na zmíněný dokument navazuje plán inženýra Mehrena z roku 1918, pomocí jehož představil Americe svou vizi. Osmdesát tisíc kilometrů dálnic, pět cest z východu na západ a deset z jihu na sever, to vše s vyčíslenými náklady $16,000/km. K jeho realizaci nedošlo.

Kdyby se v USA 60. let uchytil budovatelský román, proletáři by měli žně. Naštěstí se tak nestalo. Díky bohu.

Nutno ovšem dodat, že Spojené státy již v roce 1913 otevřely páteřní komunikaci z východního na západní pobřeží. Nazývat ji ovšem dálnicí je zcestné, The Lincoln Highway totiž tvořily štěrkové, kamenné, někdy dokonce hliněné cesty, tudíž kvalita cestování nebyla příliš valná. I přesto měla sehrát o šest let později naprosto zásadní roli pro formování americké dálniční sítě.

Jak Interstates změnily Ameriku?

Pozorovatel Eisenhower na roadtripu americké armády

V roce 1919 se na ní uskutečil „roadtrip“ americké armády, který měl prověřit schopnosti dosavadní infrastruktury při přesunu vojsk. The New York Times informovaly veřejnost o záměru armády takto: „Bude to nejdelší kolona vozidel, která se kdy pokusila překonat takovou vzdálenost.“ Na poslední chvíli se ke konvoji přidal jako pozorovatel tehdy neznámý podplukovník, který si měl za pár desítek let upravit svět k obrazu svému.

Podplukovník Eisenhower v plné parádě. Zastávka v Iowě, 1919.

Republikán, budoucí vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě a 34. prezident Spojených států amerických, kde ho vystřídal po dvou volebních obdobích až John Fitzgerald Kennedy, Dwight David Eisenhower.

Kolona jednaosmdesáti vozidel vyrazila z hlavního města Washingtonu D.C. a dorazila do San Francisca o šedestát dva dní později, přičemž urazila 5232 kilometrů. Pro srovnání – cesta z New Yorku do San Francisca trvala v roce 1876 vlakem 83 hodin.

Příběh amerických dálnic začal neotřele, na začátku všeho byl roadtrip US Army, u kterého se Ike náhodou nachomýtnul.

Dnes si představujeme přesun od pobřeží k pobřeží jako pohádkovou vyjížďku, ale tehdy, v roce 1919, šlo o skutečně trýznivý zážitek. Do Nebrasky dojel konvoj překvapivě hladce, ovšem každý kilometr západněji byl horší a horší. Eisenhower ve svých poznámkách napsal: „V Nebrasce jsme se setkali s prvním pískem, dva dny jsme strávili na západě tohoto státu, a to kvůli špatným písčitým cestám.“

Důstojníci konvoje. Těchto dvacet pět mužů se mělo starat o minimalizaci strastí, které cesta přinášela. Jak píše Eisenhower, ve skutečnosti obyčejným vojákům přinášeli více škod než užitku. Byli nezkušení, neměli autoritu, a tak se konvoj problémům nejenže nevyhýbal, ale spíše je přitahoval. Řidiči zastavovali, jak se jim hodilo, jezdili riskantně, v důsledku čehož často zapadali.

Vozidla zapadala do písku a bahna či uvázla v příkopech podél cesty. Vyprošťování mnohdy zabralo celé hodiny. Jednou skončilo v příkopu neuvěřitelných 25 vozidel. Dvacátého prvního srpna jim kvůli písku trvalo ujet 25 kilometrů sedm a půl hodiny.

Všechna těžká práce ležela na mužstvu, jinak tomu nebylo ani na této fotografii. Vytáhnout jeden takový náklaďák muselo dát práci, co teprve dvacet. Nebraska.

Kolona dorazila do San Francisca oproti plánu o šest dní později, přesto však byla úspěšná. Ike ji zhodnotil následujícími slovy: „Cesta byla obtížná, unavující a zábavná.“

Mohlo by se vám také líbit

Co přinesly Interstates?

Když se Eisenhower 20. ledna 1953 ujímá prezidentského úřadu, má pro Ameriku plán. Své zkušenosti z roku 1919 doplnil o poznatky z Německa, kde se centrem jeho zájmu stala mimo jiné tamější dálniční síť. V roce 1954 svůj plán na výstavbu dálnic představil veřejnosti a o dva roky později podepsal Federal Aid Highway Act of 1956 (FAHA), který odstartoval výstavbu šedesáti šesti tisíc kilometrů dálnic.

Fotografie zachycuje stavbu I-40, třetí nejdelší dálnice USA. Winston-Salem, 1958.

Financování FAHA pomohlo i uvolnění finančních prostředků z rozpočtu pro armádu, pro kterou byly Interstates požehnáním. V případě napadení Spojených států amerických nepřátelskou mocností (pohybujeme se v době studené války, nepřátelskou mocností je zde myšlen Sovětský svaz) je kvalitní dálniční síť zárukou rychlé reakce a šance na zničení potenciální invazní síly se zvyšuje s každým postaveným kilometrem.

Město určitě poznáte. Pokud váháte, podívejte se napravo, v pozadí uvidíte nápovědu. The Space Needle a první vrstvy betonu na seattleské dálnici. Seattle, 24. září 1963.

Vynechat nesmíme ani jednoznačné ekonomické benefity projektu. Podle webu publicpurpose.com se výrazně zvětšil objem investic, zlepšila se dostupnost zdravotní péče a vzrostly ceny pozemků. Naopak klesly ceny zboží díky lepší logistice.

Výstavba křížové křižovatky v srdci Seattlu a okolo ní každodenní ruch. Seattle, 3. červen 1965

Přesto se našli lidé, kteří s touto obří investicí nesouhlasili. Na začátku protestovali zejména ti, jejichž domy měly ustoupit výstavbě, později se do hry vložili ekologičtí aktivisté, kterým vláda v jednotlivostech ustoupila. Nezvládli zablokovat vše, a tak Spojené státy se dnes chlubí sedmdesáti sedmi tisíci kilometry Interstates.

Dálnice zneužitá k získáná pozornosti médií. Demonstranti (Black Lives Matter) blokují dálnici, policisté udržují kordon. Tato demonstrace u města St. Paul ve státě Minnesota vyústila v zranění 21 policistů a 102 zadržených demonstrantů.

Na závěr si dovolím americké dálnice charakterizovat několika čísly.

4 861 km – Nejdelší dálnicí z východu na západ je I-90, která vede z Bostonu do Seattlu.

3 088 km – Kanadskou hranici a Miami spojuje nejdelší dálnice I-95 ve směru sever-jih.

2,72 km – Opačným extrémem je texaská I-69W, celková délka, která nepřesahuje tři kilometry, ji řadí mezi nejkratší dálnice světa. Ta nejkratší se nachází v Austrálii a měří 1,4km.

55 512 mostů – Přesně tolik dálničních mostů najdete po celých Spojených státech. Přibližně 1,4km na jeden most.

15 států – Kromě toho, že je nejdelší ve směru sever-jih, protíná I-95 i nejvíce států. Florida, Georgie, Jižní Karolína, Severní Karolína, Virginie, Maryland, Delaware, Pensylvánie, New Jersey, New York, Connecticut, Rhode Island, Massachusetts, New Hampshire a Maine. Těsně za ní je I-90 s třinácti státy.

Dnešní síť v klasickém zobrazení. Také si představujete, kudy byste se projeli?

374 000 aut – Kalifornská I-405 je nejvytíženější dálnicí Spojených států amerických, denně po ní projede přes 374 000 aut – údaj z roku 2008. Na to, že měří jen 115 kilometrů, je to úctyhodný výkon.

16 m pod hladinou moře – V Kalifornii ještě zůstaneme, nejnižší bod Interstates se nachází na I-8 u města El Centro.

3 400 metrů nad hladinou moře – Za nejvyšší bod je považován Eisenhower Memorial Tunnel, který leží v Coloradu.

32 dálnic – New York se může pyšnit prvenstvím v počtu Interstates, které se sbíhají v jednom státě. Celkem jich státem New York probíhá třicet dva.

5 203 km – Přesně tolik kilometrů dálnic mohou využít obyvatelé Texasu. Je to dáno především rozlohou Texasu, jenž velikostí předčí jenom Aljaška.

Fotografie ze sedmdesátých let minulého století. Arizonská realita, kolony nebyly ničím neobyklým. Pokochejte se pohledem na vozový park Ameriky 70. let.