Pokud jste ještě nezaregistrovali, že jsme v Radiu Dixie poněkud překopali veškeré podcastové speciály, tak teď to teda víte. Honkytonk Jukebox samozřejmě pokračuje dál svým dnešním, už šestačtyřicátým dílem, beze změny zůstává, že premiéru mívá obvykle první čtvrtek v měsíci od osmi večer, ovšem zásadním rozdílem je to, že nadále bude jen šedesátiminutový, stejně jako naše ostatní podcasty. Stejně jako doposud budeme probírat nevyčerpatelnou zásoby nových desek s muzikou kdesi mezi country a rockem a na trojici z nich se podíváme trochu podrobněji. Reprízu pořadu si můžete naladit na našem internetovém Radiu Dixie vždy v dalším týdnu po premiéře, a to ve středu večer, zase přesně v osm.
Moonshine Jam - každou druhou neděli v měsíci od osmi večer na Rádiu Dixie - vidláckej mejdan s nejžhavějšími novinkami z americké muziky mezi country a beatem. Na slyšenou se těší Marty!
A kam se poděla první hodina dosavadního Jukeboxu s rychlým přehledem nejnovějších singlů, ípíček a cédéček, s občasným výletem či úletem někam úplně jinam? Nebojte, nikam nezmizela, právě naopak. Dostala svůj samostatný pořad Moonshine Jam a jeho první díl uslyšíte naživo na Radiu Dixie druhou neděli v měsíci, zase v osm večer. Pokud v tom máte poněkud chaos, jukněte na hlavní stránku našeho webu a tam najdete přehledný program vysílání.
V prvním dílu nového pořadu Moonshine Jame uslyšíte mimo jiné i Jasona Aldeana
Takže se vlastně nic zásadního nemění, mikrofon Radia Dixie třímám zatím pevně a už se těším na tu hromadu outlaw country, jižanského rocku, bluegrassu, western-swingu, cowpunku a bůhvíčeho ještě, kterou vám naperu do uší a (doufám) i do toho, co máte mezi nima. Tak vzhůru za velkou louži, nad honkytonk hospodou někde u vedlejší silnice se právě rozsvítil neonový poutač, venku už stojí pár omlácenejch pickupů, kapela už má naladěno a jukebox je připravenej spustit.
Rychlý káry s nadupanejma véosmičkama patřej ke country muzice stejně jako sešlapaný kovbojský boty a pomačkaný stetsony. V našem eshopu DixieGear.cz takovejhle triček najdete pytel a dokonce s podzimní slevou.
Ben Jarrell – Bacha na černý helikoptéry
Na americké muzice, konkrétně na té, které se věnujeme u nás na Radiu Dixie, je fajn spousta věcí. Ale jelikož jsem zatížen spíš na objevování nových jmen zpěváků, písničkářů a kapel, než na omílání starých (byť vynikajících) hitů, nepřestává mě bavit a trochu i udivovat ten nekonečný proud talentovaných lidí, kteří se vyloupnou zdánlivě odnikud, vydají debutovou desku a rovnou je to tam. Žádná okresní liga, rovnou za nosem přímo na špičku. Jasně, ne každému z toho zástupu nováčků se povede opravdu prorazit, proboxovat se ke smlouvě s velkou firmou není jen tak, někdo na tuhle cestu kašle programově a jede si po vlastní lajně na svém vlastním labelu, otázkou samozřejmě je, kdy, jak a jestli vůbec z toho všeho kápnou nějaký prachy. Ale když tohle všechno pomineme, odsuneme stranou nějaké to komerční pop-country smetí, a půjdeme čistě jen po kvalitě, poctivosti a autentičnosti muziky, pořád nám zůstane v přehrávači víc písní, než se do našeho Honkytonk Jukeboxu vejde.
Alabamský rodák Ben Jarrell se po východním Nashvillu, undergroundovém protipólu komerční Music Row, potlouká už pár let. Leccos už zažil, hrál s kdekým, všude, kde to šlo, díval se kolem sebe, poslouchal a skládal písně. Prostě to všechno muselo trošku uzrát a letos přišel ten správný čas pozvat do studia pár muzikantských kámošů a natočit regulérní debutovou desku. Je to premiéra hned dvojitá, protože jde zároveň i úvodní počin nové značky Country Roots Records, odnože na nezávislou s nekomerční muziku specializovaného vydavatelství Muddy Roots, mimochodem pořadatele stejnojmenného festivalu, jehož evropskou verzi můžete každoročně navštívit ve vcelku nedaleké Belgii. Při poslechu alba Troubled Times se ani nechce věřit, že nejde o další z nahrávek renomovaného a stovkami pódií a tisícovkami mil otlučeného harcovníka. Zbystřit by měli zejména fandové novodobých outlaw písničkářů jako jsou Whitey Morgan či Cody Jinks.
Ale jen o „standartní psanecké country“ Jarellova deska není. Samozřejmě, výrazná steelkytara, basa a trochu waylonovská barva hlasu tady nechybí, ale celé je to poměrně dost o bigbítu a to výrazně jižanského střihu. Jakoby si srdcem rocker střihnul pro změnu pár tracků víc po vidlácku. Témata textů tomu odpovídají. Střídají se tu klasické motivy – vlaky, těžké trucky, vězení, whiskey, odcházející lásky a nekonečné dálnice, ovšem podané zase maličko jinak než v rámci obvyklého klišé, to vše je zdárně proloženo tématikou veskrzevá současnou – viz třeba píseň Black Helicopters s tématikou prepperů očekávajících globální apokalypsu. Celé album zapadá přirozeně do sebe, nic zbytečně nevyčnívá ani nechybí a občas vás příjemně překvapí neotřelými hudebními motivy či vynikající nápady v textech. Jednoznačně palec nahoru a jsem zvědav, jak dlouho bude trvat, než se Ben Jarrell odbydlí z countryového undergroundu o nějaké to patro výš.
Ben Jarell – Troubled Times
29.3.2019
Country Roots Records
https://www.benjarrell.com/
Shane Smith & The Saints – Housle a hluboké moře
„Nemodli se za mě, lásko. Obětuj přílivu. Naložili jsme naši loď a právě vyplouváme. Moře je kruté, hluboké a bouřlivé a jen Bůh ví, kam nás tahle cesta zavede a co najdeme na jejím konci.“ Píseň Heaven Knows vystihuje novou desku kapely Svatých z texaského Austinu asi nejlépe. Koncepční album Hail Mary je pro posluchače, který se s touhle už deset let pohromadě držící partou setkává poprvé, téměř jako zjevení. Zjevení přicházející z hlubin. A není to je o hloubkách hlasu frontmana a autora většiny repertoáru Shanea Smithe. Jeho expresivní a důrazný tón vyvěrá spolu s linkami a sóly elektrických kytar a houslí z mnohem starších hudebních vrstev než běžná muzika country & red dirt scény amerického Jihozápadu. Ozvěny irských balad nebo snad dokonce renesanční či rovnou pohanské riffy? Unikátní čtyřhlasé vokály se proplétají a provazují v harmoniích, které hudební recenzenti nejčastěji přirovnávají k Mumford & Sons a s tím bych si dovolil i souhlasit.
Naživo jsou Shane Smith & The Saints stejně famózní jako na desce. Energie, která z těhle hochů čiší a kterou jim jejich nadšené publikum vrací ještě umocněnou zpátky, je téměř vidět pouhým okem. K propagaci své práce nepotřebují velká vydavatelství. Nové album si vydávají na své vlastní značce a šíření svého texasko-gotického folk-rocku nechávají na posluchačích. Nejlepší reklamou je nadšený fanoušek, který je doporučí dál svým kamarádům a známým. A funguje to. V mém osobním seznamu kapel a písničkářů, kteří by si zasloužili prorazit na prvoligovou scénu, jsou Shane a jeho parta hodně vysoko a jsem přesvědčen, že by se jim z toho hlava nezamotala. Tuhle desku si prostě pusťte. Pusťte si ji celou, od začátku do konce, tak, jak se dřív elpíčka poslouchala. Důrazně doporučuju kvalitní hardware, na mobilu ze sekáče a těch nejlevnějších špuntech toho moc neuslyšíte, tohle chce pořádný stereo. A nahlas prosím…
Shane Smith & The Saints – Hail Mary
26.6.2019
Geronimo West
http://www.shanesmithmusic.com/
Gethen Jenkins – Motorkářskej western naživo
Tak tenhle týpek je fakt řízek už od pohledu. V osmi letech už drnkal na gibsona šlohnutýho svýmu tátovi, pubertu prožil v zapadlý díře na Aljašce v indiánský rezervaci, pak se upsal námořní pěchotě a v uniformě strávil osm let. Když se vrátil z Iráku, usadil se v jižní Kalifornii, začal trošku pustnout, potloukat se s podivnejma existencemi sedlajícíma těžký harleye a indiany a vrhnul se naplno do muziky. No a co takovejhle chlap (žádná muší váha mimochodem, přes hubu bych od něj dostat rozhodně nechtěl) může asi tak hrát a o čem může psát svoje písničky? To byste fakt neuhodli. Outlaw country. To je překvápko, co? Maníků, co s malou kapelou za prdelí obrážej putyky a malý či semtam i větší fesťáky a přísahají na Waylona a Davida Allan Coea, je plná Amerika, takže se naskýtá otázka, proč mi ucho utkvělo právě na Gethenu Jenkinsovi a jeho debutové desce?
Odpovědí je víc, takže to vezmu cikcak, jak mi to slina přinese. Je to skvěle zprodukovaný – aby taky ne, když je pod tímhle albem podepsanej Vance Powell se šesti gramofónkama pod polštářem. Je to klasická, poctivá country, která se za to ani v nejmenším nestydí. Vynikající steelkytara, honkytonk piáno, takhle to prostě má bejt. Bez rapování, zaplaťpámbů. Ale rockovej feeling a tah na branku nechybí, žádný ukňouraný tříakordovky, to zase né. Gethen má velice příjemnej hlas, k týhle muzice přesně akorát, nepřehrává ve výrazu, zpívá uvěřitelně a s nadhledem, navíc vizuálně funguje skvěle, ta psanecká image je přirozená, tohle jsem prostě já a polibte mi všichni víte co. Akorát by si ty fousy měl svazovat do culíku, když sedá na motorku, brzo mu je vítr naplácne přes ksicht do vočí a to se fakt pak blbě řídí.
Takže stručně a jasně. Poctivá country pořád žije a Genthen Jenkins je toho dalším důkazem. Nebejt tak drahý letenky, tak ho i s celou bandou okamžitě pozvu na nějakej fesťák, nejlíp na další Dixie On The Road. Sednul by tam jak prdel na hrnec…
Gethen Jenkins – Western Gold
26.6.2019
5 Music
https://www.gethenjenkinsmusic.com/
Playlist:
Ben Jarrell – Gearjammer Blues
Ben Jarrell – Black Helicopter
Ben Jarrell – The Flyer
Ben Jarrell – Big Iron Train
Shane Smith & The Saints – Heaven Knows
Shane Smith & The Saints – We Were Something
Shane Smith & The Saints – Hail Mary
Shane Smith & The Saints – Parliament Smoke
Gethen Jenkins – Western Gold
Gethen Jenkins – Restless Ways
Gethen Jenkins – Maintenance Man
Gethen Jenkins – Whiskey Bound
Martin Pešek
Konzervativní Kozoroh na trnité cestě ke splnění svého amerického snu. Tenhle svět potřebuje opravdu trochu víc buranů.
