19. století bylo obdobím velkých polárních výprav. Jména jako Robert Peary, John Ross nebo Fridtjof Nansen jsou dodnes známá coby symboly posouvání lidských hranic a dobývání posledních neprobádaných území na dalekém severu. Jenže pak je spousta dalších jmen, která byla zapomenuta, jejich výpravy skončily tragédiemi nebo přinesly nezměrné utrpení všem zúčastněným. Jedním z těchto jmen je bezesporu Adolphus Greely, americký důstojník kavalerie, který stál v čele ambiciózní polární výpravy, která se změnila v hororovou noční můru.
Výprava vedená Adolphusem Greelym se oficiálně jmenovala Mezinárodní polární expedice, častěji ji ale najdeme pod názvem Expedice do zálivu Lady Franklinové. Je to pusté místo na samotném severním cípu Kanady, na druhé straně průlivu je rovněž zcela pusté Grónsko. Právě v tomto místě měla být postavena meteorologická stanice. Rok 1882 totiž byl prvním Mezinárodním polárním rokem a v plánu bylo postupně na dalekém severu postavit více takových stanic a shromáždit data, která by lépe pomohla chápat globální podnebí.
Adolphus W. Greely (1844–1935)
Expedice měla ale i několik dalších cílů. Měla sebrat Britům, konkrétně Siru Albertu Hastingsu Markhamovi, rekord v dosažení nejsevernějšího místa na Zemi. A výprava se měla pokusit zjistit, kam zmizela výprava kapitána George W. De Longa, který se s lodí Jeanette vydal k severnímu pólu a od té doby o něm nikdo neslyšel.
Kavalerista se zájmem o počasí
Velením výpravy, kterou organizovala americká Armádní meteorologická služba (U. S. Army Signal Corpse), byl pověřen Adolphus Washington Greely. Muž, který se už v 17 letech přihlásil do armády (předtím by dvakrát odmítnut), s 19. Massachusettským pěším plukem prošel bitvami občanské války, pak se z něj stala kavalerista, u armády zůstal i po válce a postupně to dotáhl až na poručíka.
Respektovaný voják, který ale neměl nejmenší zkušenosti s mořeplavbou a v severských oblastech nikdy nebyl. Proč padla volba na něj? Sedmatřicetiletý Greely totiž byl nadšený meteorolog, který razil teorii, že právě vzdušné proudy a celkové podnebí v polárních oblastech je určující pro počasí na celém kontinentu. Chápal význam soustavného a dlouhodobého měření a byl zastáncem budování meteorologických stanic právě na dalekém severu. Volba proto padla na něj.
Zřejmě poslední foto výpravy, kde jsou ještě všichni naživu...
Posádku sestavil z dobrovolníků. Údajně jich nebylo mnoho a stejně tak nebylo mnoho času na organizaci. Mezi 21 muži posádky byl například kanadský fotograf George W. Rice a astronom Edward Israel. Jinak to byli všechno vojáci, kavaleristé, bez jakýchkoliv polárních zkušeností (vyjma Rice a seržanta Davida Breinarda). Jenže prostě nebylo kde brát, Greely musel vzít vesměs každého, kdo projevil zájem. Americký kongres na výpravu vyčlenil jen 25 tisíc dolarů, což nebylo mnoho, vzhledem k tomu, jak ambiciózní cíle výprava měla.
Proteus vyplouvá na sever
Na místo určení měl expedici dopravit šedesátimetrový velrybářský parník Proteus (přesněji parní barkentina). Loď nepatřila armádě ani námořnictvu, plavidlo vlastnila kanadská společnost Messrs J. & W. Stewart sídlící v St. John na Newfoundlandu. Parník si armáda jen pronajala. Plán byl jednoduchý, loď přiveze muže na místo, vyloží zásoby a materiál, za rok jim jiný parník Neptune přiveze další zásoby a další rok v létě je zase Proteus odveze domů.
Proteus
Výprava vyplula po nezbytných, leč krátkých, přípravách ze St. John 20. června roku 1881. 7. července zakotvila v grónském Godhavnu, kde se k výpravě připojil lékař Dr. Octave Pavy a vědec Henry Clay. Oba byli součástí polární expedice Henryho Howgata a rozhodli se v Grónsku zůstat a počkat na Greelyho expedici. Greely také v Grónsku nabral do posádky dva inuitské psovody Jense Edwarda a Thorlipa Frederika Christiansena. Celkem tak posádka čítala 25 lidí.
Proteus a vyložené zásoby
Proteus odplul od břehů grónského ostrova Proven a vyrazil směrem na sever. Proplul Baffinovým zálivem, a o dva týdny později doplul k západnímu pobřeží ostrova Ellesmere v ústí zálivu Lady Franklinové. Proteus vyložil muže, 350 tun zásob a materiál určený pro stavbu trvalé základny. Bylo léto, na arktické poměry velmi teplé a plavba probíhala bez problémů. Greely si vytvořil mylný dojem, že dostat se k Ellesmeru nebude problém ani v budoucnu. V tom se bohužel mýlil.
Groteskní Fort Conger
Mužům se podařilo během několika dní intenzivní práce postavit základnu pojmenovanou Fort Conger (jméno dostala podle senátora Omara Congera, který byl zapáleným podporovatelem expedice). Proteus po té odplul. Greely byl od té doby odkázán jen na sebe, komunikace s vnějším světem byla nemožná. Fort Conger byla osmnáct metrů dlouhá dřevěná budova, se třemi místnostmi. Jak se ukázalo, dřevo i konstrukce sama nebyla vůbec vhodná pro dlouhodobý pobyt v Arktidě. Peary jí později označil za „groteskní stavbu zcela nevhodnou k přezimování“.
Fort Conger
Zatím ale šlo všechno dobře. Muži prováděli pravidelná měření, která Greely nebo Israel zanášeli do tabulek. Bylo to na 500 měření denně, síla větru, barometrický tlak, magnetismus a spousta dalších věcí. Jenže kromě toho prakticky nebylo co dělat. Nuda a nečinnost začala zvolna nahlodávat morálku výpravy. K tomu se přidal fakt, že léto skončilo a přišla polární zima.
Adolphus Greely a Jens Edward se psím spřežením
Pět měsíců naprosté tmy, kdy slunce nevyšlo nad obzor ani na minutu. Teploty byly kolem -50 stupňů Celsia. Kolem jen temnota, mráz, skály a led. Moč zcela zmrzla, než dopadla na zem. I vydechovaná pára se okamžitě proměnila na kapky ledu. Bylo to jako žít na cizí nehostinné planetě, odříznuti od světa, bez možnosti komunikace. Jaké pocity na takovém místě může člověk zažívat? Jak se mohli Greelyho muži vyrovnávat s tak nepřirozeným stavem?
Morálka i teplota padá
Greely byl ve složité situaci. Morálka začala upadat, muži reptali. Reagoval na to tak, jak byl zvyklý z války – tlakem na co největší disciplínu. To platilo v bitvě a mělo to platit i nyní. Trval na tom, aby muži byli řádně ustrojeni, a trval na všech možných pravidlech, což ale vyvolávalo ještě větší pobouření. Greely dokonce k mužům pronesl temnou řeč, kde jim hrozil, že nebude váhat sáhnout ani ke krajním prostředkům, aby zajistil disciplínu.
Fort Conger v zimě
Byla to chyba. Bylo příliš brzy na to hrozit mužům fyzickými tresty nebo popravami. Greely skrýval za tvrdost vlastní nejistotu. Nevěděl, jak u mužů získat autoritu. Místo, aby se věci zlepšily, morálka a disciplína padaly stejně jako teplota venku. Greely psal srdceryvné dopisy své ženě Henriettě, které pochopitelně nemohl odeslat a nechával je pečlivě uložené. Vyznával se v nich ze svých obav a stesku po domově, který se jinak snažil před svými muži pečlivě skrývat.
Britský rekord pokořen
Zlepšení přinesl až konec zimy a návrat slunce. Navíc se blížil jeden z důležitých milníků výpravy – překonání letitého britského rekordu v dosažení nejsevernějšího bodu. Na cestu se vydaly hned dvě skupiny saní tažených psím spřežením. Jednu vedl George Rice, který s dr. Pavym a Jensem Edwardem měl postupovat podél pobřeží Ellesmeru. Druhá, ve složení Breinard, Lockwood a Christiansen se měla vydat na sever grónskou stranou. Kdo se dostane severněji, bude odměněn speciální cenou, a také nehynoucí slávou.
Zpáteční cesta z nejsevernějšího místa, na které prozatím lidská noha vstoupila
Po několika týdnech se Riceova výprava vrátila zpět s nepořízenou. Na severní straně ostrova byl neproniknutelný led a nedalo se postupovat dál. Breinard měl více štěstí. Jeho skupina se dostala až na 83 stupňů, 23 minut a 8 sekund severně. Žádný smrtelník do té doby nevstoupil takto daleko. Na místo zapíchli americkou vlajku, kterou ušila Greelyho žena Henrietta, do skály vytesali logo Breinardova oblíbeného piva a vrátili se zpět. Sebrali Britům rekord, který drželi 300 let a urazili za 60 dní přes tisíc mil. Uvítání bylo samozřejmě velkolepé.
Marné čekání na Neptune
Tábor dál žil svým životem, hlavním tématem hovorů se však stále častěji stávala loď, která měla připlout se zásobami a dopisy. Uvidí nové tváře, dozví se novinky ze světa, nebudou alespoň na pár dní sami. Myšlenka na příjezd lodi byla jako droga, která přinášela naději. Jenže jak léto plynulo, loď se neobjevovala.
Greelyho kout ve Fort Conger
Nikdo z mužů nevěděl, že Neptune pod vedením kapitána Beebeho nikdy nepřipluje. Tohle léto už zdaleka nebylo tak teplé, jako to předchozí. Beebe se nebyl schopný dostat přes souvislou vrstvu ledu a loď předčasně otočil na cestu zpět. Neměl jak dát zprávu Greelymu, že tento rok k němu nikdo nedorazí.
Zachycení momentu z Greelyho výpravy na Kolumbijské výstavě v Chicagu, 1893
Na konci srpna bylo všem ve Fort Congeru jasné, že loď už se neobjeví. Na morálku to mělo devastující účinek. Když loď nepřiplula teď, třeba nepřipluje ani za rok, možná nepřipluje nikdy, říkali si mnozí. Greely věřil slovu, které mu dala armáda, ale ani on si neuměl vysvětlit, proč Neptune nepřiplul. Nevěděl, že Beebe byl málo zkušený kapitán a neměl žádnou šanci. Sice vyložil alespoň zásoby ve Smith Soundu, ale to nemělo pochopitelně nejmenší vliv na situaci ve Fort Congeru.
Záložní plán, který nikdo nechce
Tam vládla deprese a zmar mnohem hlubší, než předchozí zimu. Dr. Pavy oznámil, že mu vypršela smlouva, což sice v současné situaci nemělo vůbec žádný význam, ale i tak to vedlo k hádce mezi ním a Greelym. Ten si začal uvědomovat, že pokud se stejná situace bude opakovat i příští léto, bude muset něco podniknout.
Pozorovatel provádí měření teploty ve Fort Conger
Měl pro tuto situaci instrukce a záložní plán od armády. Pokud loď z nějakého důvodu nepřipluje, má nastoupit se svými muži do třech člunů, které měli k dispozici a proplout s nimi jižněji na Cape Sabine. Tam na něj bude čekat loď, a pokud ani tam nebude, armáda nechá záchrannou skupinu na druhé straně průlivu, v Grónsku. Šílený plán, který děsil Greelyho i jeho muže. Měli překonat 250 mil po jednom z nejnebezpečnějších vodních úseků na světě v malých loďkách. Všichni se modlili, aby další léto Proteus připlul.
Zkáza Protea
Ten skutečně vyplul pod vedením opět velmi nezkušeného poručíka Ernesta Garlingtona (na moři nikdy nebyl). Ten ale byl pevně rozhodnut splnit misi a Greelyho muže dostat domů. I on uprostřed července narazil na spoustu ledových ker, ale tvrdošíjně se snažil dostat s Proteem dále na sever. Kapitán lodi jej varoval, že to loď zničí. Došlo k hádce, ale Garlington měl vyšší pravomoc a nařídil plout plnou parou dále.
Proteus v přístavu Qeqertarsuaq
Za pár hodin ledové kry rozdrtily trup Protea. Celou posádku se podařilo dostat na břeh a po čtyřicetidenním putování se dostali k přístřeškům velrybářů, odkud je odvezla náhodně proplouvající velrybářská loď. Garlingtonovi nelze upřít snahu, ale jeho mise byla od počátku beznadějná. A beznadějná se stala i situace Greelyho mužů.
Neslavný konec Protea se povedlo i vyfotit. Snaha byla...
Jakmile se o zkáze Garlingtonovy výpravy dozvěděla Greelyho žena Henrietta, rozeslala dopisy námořnictvu, armádě, na ministerstvo obrany i samotnému prezidentovi, aby učinili ještě jeden pokus o záchranu jejího muže i celé posádky. Odpověď přišla za dlouhou dobu a ministr námořnictva v ní psal, že letos už se vyplout nedá. Pro Greelyho se vypluje znovu až příští rok.
Opustit Fort Conger
Greely sice nic z toho nevěděl, ale pochopil, že se opakuje situace z loňska a že záchrana opět nepřijde. Byl rozhodnut postupovat podle psaných armádních rozkazů a zahájit evakuaci Fort Congeru a na třech člunech se probít na jih. Nedávalo to žádný smysl, Fort Conger byl bezpečné útočiště, výprava v něm mohla přežít rok i více, byť by to bylo jistě nepříjemné období.
Ale bezpochyby by to dokázali. Jenže Greely už nevěděl, co si má myslet, lodě nepřiplouvaly, měl písemně stanovený záložní plán a netroufal si odhadnout, jak by probíhala následující zima. Věřil, že na Cape Sabine nebo někde poblíž narazí na nějakou loď nebo záchrannou skupinu. Vydal nejtěžší velitelské rozhodnutí svého života – opustit Fort Conger.
Zoufalá plavba na jih
9. srpna 1883 ve tři ráno se muži nalodili na dva čluny a jeden malinký parníček, na který naložili co nejvíce zásob (nebylo to mnoho) a vypluli směrem na jih. Všichni byli hrůzou bez sebe. Záložní plán psal kdosi od stolu, kdo v Arktidě nikdy nebyl, neznal drsné podmínky, které v oblasti panovaly. Celý plán byl šílený, přesto se jej Greely rozhodl držet. Jenže současně se dostal sám do zoufalé situace.
Dr. Octave Pavy a Jens Edwards stahují tuleně
V úspěch plánu nevěřil, nebyl mořeplavec, netušil, jak vést skupinu loděk v takových podmínkách, byl stále hlavně kavalerista. Jeho osobnost se začínala rozpadat, na dlouhé hodiny se zavíral do spacáku a nevydával žádné rozkazy. Jindy zase řval na všechny kolem a vyhrožoval zastřelením mužům, kteří se podle něj něčím provinili. Byl naprosto ztracený a vnitřně rozložený. Muži otevřeně mluvili o jeho zbabělosti a neschopnosti velet.
Byli to Rice a Breinard, kteří v té situaci drželi morálku a posádku. Rice měl jako jediný zkušenosti s plavbou na takových loďkách a měl autoritu u ostatních. Třikrát spadl do ledové vody, když na přídi vyhlížel kry. Vždy ho vytáhli zpět a on se znovu postavil na místo. „Koupal jsem se víckrát, než vy všichni za celý rok,“ řekl jim, když ho lovili z vody počtvrté.
Doutná vzpoura
Přes veškerou snahu se nevyvíjela situace dobře. Na parníčku docházelo uhlí, přitom se skoro nikam nedoplulo. Greely chtěl vyložit všechny zásoby na kru a nechat se na ní unášet proudem na jih. Ostatní v čele s Breinardem naléhali na návrat zpět do Fort Congeru. Ještě byl čas, ještě bylo možné se vrátit do bezpečí.
Do Brainarda někteří vkládali naději, on však prokázal plnou loajalitu k veliteli
V noci několik mužů přemlouvalo Breinarda, aby zbavil Greelyho velení a vrátil se s výpravou zpět do Fort Congeru. Dr. Pavy by jako lékař mohl Greelyho prohlásit za duševně chorého. Byl to plán vzpoury za nejextrémnějších možných podmínek. Breinard nesouhlasil s cestou na jih, ale ani nehodlal být v čele vzpoury. Odmítl celý plán a bez něj neměl nikdo dostatečnou autoritu, aby Greelyho sesadil. „Překročili jsme Rubikon a není cesty zpět. Musíme pokračovat dál, přestože mám strach, že to povede ke katastrofě,“ napsal si do deníku Breinard.
Opuštění parníčku, přestup na kru
Po několika dnech byl parníček uvězněn mezi ledovými krami a bylo nutné jej opustit. Výprava se přesunula na velkou ledovou kru i se zbytkem svých zásob a také s důležitými vědeckými záznamy. Na malé kře putovali další desítky dní uprostřed vichrů a bouří. Po 51 dnech na moři je kra vyvrhla na kamenitém pobřeží poblíž Cape Sabine. Greely se skutečně dostal tam, kam mu záložní plán nařizoval se dostat. Několik dní po té začala třetí polární zima a slunce zapadlo.
Cape Sabine a Camp Clay
Cape Sabine bylo ještě pustější místo, než Fort Conger. Ani v létě tam nic nerostlo, jakové a karibuové se tam nevyskytovali, nebylo tam vůbec nic, jen čedičová skaliska. Ale Greely měl konečně pevnou půdu pod nohama a vrátila se mu jeho rozhodnost, kterou tak zoufale postrádal na moři.
Nařídil vybudovat tábořiště pojmenované Camp Clay a vyslal skupiny mužů pátrat po skladištích zásob v okolí. Rice našel dopis, který napsal Garlington, a ze kterých muži pochopili, proč za nimi nikdo nepřiplul. Garlington také nechal na místě něco málo zásob, co se mu podařilo zachránit z potápějícího se Protea. Nebylo to mnoho, stačilo to posádce na pár týdnů, ale bylo to aspoň něco.
Příprava jídla v Camp Clay
Greely doufal, že někde poblíž je tábořiště záchranné skupiny, ale nikoho nenašli. Přesto doufal, že na jaře se k nim někdo dostane. Bylo nutné jen přežít zimu. Začal proto snižovat dávky jídla tak, aby bylo možné s nimi vydržet co nejdelší dobu. Do jara to ale rozhodně stačit nemohlo. V zimě a temnotě se muži plazili v úkrytu a snažili se zahřát ve svých spacácích. Situace byla den ode dne horší.
Hlad přichází
Muži začali hladovět. Rice se s Ellisonem několikrát vypravil hledat další skryté zásoby předchozích výprav. 30 mil jižně našel čtyři bedny masa, které na místě zanechala britská výprava George Narese v roce 1875. Jenže při cestě zpět Ellison utrpěl strašlivé omrzliny.
Rice byl respektovaný a čestný člen výpravy
Rice se musel rozhodnout, zda potáhne zpět maso nebo Ellisona. Rozhodl se pro Ellisona. Táhl ho celé dny, až se sám dostal na pokraj vyčerpání. Nechal ho ležet a dál postupoval sám. V táboře oznámil, co se stalo, a jiná skupina se vrátila pro umírajícího Ellisona. Toho se podařilo dostat zpět ve zbědovaném stavu.
Henrietta burcuje veřejnost
Ve Spojených státech už se mezitím na Greelyho výpravu zvolna zapomnělo. Reálně hrozilo, že ani na jaře už nikdo nevypluje, aby se pokusil výpravu zachránit. To ale nehodlala dopustit Henrietta. Po té, co opakovaně neúspěšně žádala o vyslání další výpravy, se obrátila na tisk.
Henrietta se ukázala býti dobrou ženou
V novinách po celých Spojených státech vycházely kritické články o tom, jak je armáda neschopná zachránit své statečné muže. Z Greelyho výpravy se najednou stala politická záležitost, která mohla připravit o místo i vysoce postavené politiky. Bylo rozhodnuto, že Greely musí být zachráněn a výprava k němu dopluje, ať to stojí cokoliv. Američané se dokonce obrátili na Brity, kteří jim poskytli cenné rady a také jednu loď – Alert. Ta se měla připojit k lodím Bear, Thetis a Loch Garry. Flotila se vydala na cestu až 23. dubna.
Britská loď Alert v Melville Bay
Horor
Jenže do dubna bylo daleko. Muži v Camp Clay byli zoufalí, neměli prakticky žádné jídlo už v lednu. Živili se vším možným. V moři se daly nasbírat krevety, což byla odporná několikamilimetrová stvoření stěží poživatelná. 1500 těchto tvorečků po vyvaření sotva naplnilo kávový hrnek odpornou páchnoucí hmotou podobnou blátu.
Vyobrazení smrti seržanta Rice
18. ledna zemřel seržant William Cross. Dr. Pavy od té doby každé ráno prohlížel všechny členy výpravy. V půlce března vypukl v úkrytu požár z lampy. Muži se nadýchali výparů, museli ven a utrpěli omrzliny. Vojín Charles Henry v nastálém zmatku ukradl poslední zásoby šunky a celé je snědl. Následně je vyzvracel, protože jeho tělo nebylo schopné náhlý přísun potravy strávit. O několik dní později umřeli seržant David Linn a Thorlip Christiansen.
První pohřeb proběhl se vší důstojností. Později to asi bylo trochu horší...
Rice a Frederick se pokusili ze zoufalství dostat k oněm čtyřem bednám, které zanechal nedaleko Rice. Ten ovšem záhy zemřel. Frederick ho pohřbil na místě a vrátil se zpět. Na morálku to mělo devastující vliv, Rice byl nejpopulárnější člen posádky. Den po Frederickově návratu zemřel poručík Lockwood.
Thetis a Bear v zajetí ledu, 6. červen 1884
Na jídelníčku už zbyly jen předměty. Muži konzumovali svíčky, podrážky z bot, pásy kůže ze spacáků. Zemřel seržant Winfield Jewell, přestože mu byly dávány extra příděly. Na jídelníček se dostal i ptačí trus. Poručík Frederick Kislingbury začal jevit známky šílenství. „Začal se chovat jako kojenec.“
Flotila vyplouvá
Teprve v této době, přesněji 18. dubna vyplouvá z New Yorku záchranná flotila pod velením Winfielda Schleyho. Ve Fort Clayi se ten den utopil Jens Edwards, když se snažil v ledu harpunovat tuleně a spadl do vody.
Winfield S. Schley
Vojín Henry ukradl poslední alkohol, který výpravě zbýval a opil se na mol. 19. května zemřel Willian Ellis, 23. května seržant David Ralston, 24. května vojín William Whisler. Jeho tělo už nebyli ostatní schopní pohřbít a nechali ho ležet před přístřeškem. Postupně umřeli také Edward Israel, poručík Kislingbury, desátník Nicholas Salor.
Poprava vojína Henryho
Vojín Henry ukradl nalovené krevety s všechny je snědl. Greely napsal rozkaz, že za příští krádež jídla bude dotyčný okamžitě zastřelen. Henry druhý den ukradl další krevety. Bylo jasné, že už není schopen ovládat svůj hlad. Greely ho nařídil zastřelit popravčí četou složenou ze třech mužů. Henry byl největší a fyzicky nejsilnější muž výpravy, ale exekuci se nijak nebránil.
Záchrana
Smrt máchala kosou dál. Zahynul vojín Jacob Bender a několik minut po něm i Dr. Pavy, který se podle všeho záměrně otrávil. O den později seržant Hamptden Gardiner, a pak také Roderick Schneider, který chtěl krátce předtím spáchat sebevraždu a předávkovat se opiem. Schneider zemřel 21. června. O den později do stanu vstoupili američtí vojáci ze záchranné skupiny. Zamrzla jim krev v žilách z obrazu, který spatřili.
Záchrana Greelyho výpravy na Cape Sabine
Uvnitř spatřili pološílené muže, kteří vůbec nechápali, že byli právě zachráněni. Kolem tábora ležela mrtvá těla, některá měla vyříznuté kusy masa. Muži leželi, jeden neměl nohy, Greely klečel a vypadal, že se modlí. Greely byl v jakémsi delíriu, mluvil o citrónech své ženy, ostatní se sápali na plechovky s jídlem, které s sebou vojáci přinesli. Všichni zarostlí, špinaví, pološílení, ale ještě stále naživu. Podle odhadů by všichni zemřeli nejpozději za 48 hodin, pokud by záchrana nedorazila. Cestou zpět ještě zahynul onen seržant Ellison, který měl amputované nohy.
Přeživší z expedice se svými zachránci na lodi Thetis. Greelyho najdete uprostřed ve druhé řadě odspodu (sedící), kolem ramen ho drží W. Schley, velitel záchranné akce.
Neslavný návrat
Návrat domů poslední přeživší šestice byl všechno možné, je ne triumfální. Všichni si nesly velké šrámy na těle i na duši, většina z nich se nikdy plně nevzpamatovala z prožitých hrůz. Navíc tisk, který tak pomohl vzburcovat veřejné mínění k záchraně Greelyho výpravy, teď začal větřit senzaci. Proslýchalo se, že na lodích jsou mrtvá těla s uřezanými kusy masa, a nezvratnými důkazy kanibalismu. Kapitáni lodí na tyto otázky odmítali odpovídat, ale prostí námořníci se svěřovali s tím, jaké hrůzy viděli a co vezou v zapečetěných rakvích.
Greely byl vyšetřován a připustil, že v posledních fázích expedice mohlo dojít ke kanibalismu, ale že on k němu nikdy nedal souhlas. Komise potvrdila jeho způsob vedení výpravy a nebyla proti němu vznesena žádná obvinění. Přesto důkazy byly velmi vážné, snědeny byly části těla poručíka Kislingburyho a zřejmě také popraveného Henryho.
Jiné vyobrazení ze záchrany Greelyho výpravy
Bulvární tisk vyobrazoval Greelyho jako monstrum, který ve svém táboře pěstoval kanibalismus. Greely se později vyjádřil, že skandál kolem kanibalismu byl pro něj bolestivější, než celý pobyt v Arktidě. Aféra zcela překryla vědecký význam expedice i hrdinství všech zúčastněných. Greelyho kariéra sice nabrala velmi dobrý kurz a dotáhl to až na generála s Medailí cti za celoživotní zásluhy, ale stíny hrůz, které se odehrály v Camp Clay, ho pronásledovaly až do smrti.
Zdroje:
Abandoned: The Story of the Greely Arctic Expedition, 1881-1884
Ghosts of Cape Sabine: The Harrowing True Story of the Greely Expedition
https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/greely-expedition/
https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/g/greely-relief-expedition.html
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
