Druhé pokračování našeho nepravidelného seriálu o amerických autech a jejich osudech v běžném denním provozu u nás doma je zde. Příběh je to napínavý a ne tak úplně hodný následování. Vyskytují se v něm slova jako rozvod, lobotomie, léčka šokem či amputace končetin, ale nakonec všechno dopadlo dobře. Díky přepážce.
Já a rodinné auto?
S přibývajícím věkem se mění spousta věcí, známe to všichni. I mě dohnala léta a přišlo manželství, první dovolená v „Jugošce“ a první dítě. Najednou jsem zjistil, že jakékoliv auto, které mám, je pro tuhle fázi života úplně k ničemu. Auta z doby, kdy isofix bylo sprosté slovo, přítomnost bezpečnostních pásů bylo zbožné přání a airbag byla technologie exorcisty.
První seznámení v autobazaru.
A tak přišla ta pravá chvíle pro pořízení nového rodinného povozu. Auta, ve kterém najdete všechny ty věci, které vás doteď netrápily. Krom těch vyčtených například velký kufr, kam se vejde kočárek a všechny ty krámy, co se běžně vozí. A spolu s tím přišla ta vzácná příležitost milovníka aut, který se s příchodem rodiny tiše krčí v tmavém koutě, že by se kromě něčeho praktického dalo koupit i něco zajímavého.
Interiér byl čistý, ale z policejní výbavy nic nezůstalo.
I přes velice napnutý rozpočet jsem se s příchodem potomka rozhodl, že si pořídíme nové rodinné auto. Co by to ale mělo být? Snažil jsem se být co nejvíc rozumný a díval se po těch větších kombících, co se daly koupit. A pak se ke mně jednoho dne dostal zvláštní souhrou náhod inzerát na Ford Crown Victoria. Všichni ta auta známe, ať už se jedná o milovníka aut, či jen nadšeného fanouška prakticky jakéhokoliv filmu.
První noc doma. Počátek klidné domácnosti.
Originální dobový prospekt – tohle byl cíl
Victoria jako rodinná kára?
Auto v inzerátu nebylo nijak zvlášť zajímavé. Žlutá barva, polepy TAXI z New Yorku. Inzerát byl o něco zajímavější. Hodně dobrá cena, nová STK a oficiálně zabudovaný plyn. Vím přesně, co vás všechny po tomhle napadne. Ale na jednu stranu, proč ne. Auto bylo v autobazaru, ne úplně daleko, ale zase ne úplně za rohem.
První kilometry v novém domě odhalovaly první nedostatky.
Při brouzdání ostatními inzeráty napříč různými servery mi ta nabídka ale pořád vrtala hlavou. Začal jsem se tedy zajímat víc o to, jaká ta auta vlastně jsou. To byl můj první krůček do pekla mého manželského života. Při bližším ohledání inzerátu mi došlo, že se jedná o policejní verzi. Najednou jsem začal mít neutuchající touhu to auto vlastnit. Možná je to pracovní deformace, nevím, ale prostě mi to nedalo spát.
„S takhle polepeným autem jezdit nebudu! Na to zapomeň!“ Slova manželky zněla jasně. Ale svoje kouzlo to mělo.
Manželce se můj nápad ani trochu nezamlouval, přesto jsem si domluvil nezávaznou prohlídku a jel se na auto podívat. V autobazaru moje vize začala mít drobné trhliny. Auto zřejmě delší dobu stálo a bylo to na něm hodně znát. Nejen po vizuální stránce, ale i po té technické. Fotky z inzerátu mi najednou přišly dost milosrdné. Na druhou stranu to poměrně hodně vynahrazovala samotná cena.
První odstrojování auta a čištění zalakovaných policejních polepů mezi zadními světly
Hodně špatný lak, udělaný snad někde před obchoďákem, nebo velice dobré brzdy, které brzdily prakticky bez ustání. Pořád jsem se v duchu chlácholil, že si většinu věcí zvládnu udělat sám a že to auto je pořád ještě jednoduché. Při prohlídce jsem zjistil, že na autě jsou zbytky polepů ze služby auta u policie a i podle tachometru v kilometrech jsem následně dohledal, že vozidlo sloužilo v Torontu v Kanadě.
S postupným rozebíráním auta jsem začal proklínat sám sebe, že jsem si nekoupil něco hotového.
A bylo rozhodnuto! Skutečné policejní auto! To prostě musím mít! S bazarníkem jsem si tak říkajíc plácl a domluvil se s ním, že si pro auto přijedu. Cestou domů jsem přemýšlel, jak tuhle situaci oznámím manželce. Jak jí vysvětlím, že je to vlastně hrozně praktické auto a že se do kufru s přehledem vejde i ten kočárek. Cestou jsem nakonec došel k závěru, že tuhle novinku asi nepřijme. Doma jsem to lehce naťuknul, ale vůbec se to nesetkalo s pochopením. „Jestli si myslíš, že budu jezdit někde takovým krámem a ještě k tomu taxíkem, tak na to rovnou zapomeň!“ Rozvodové papíry byly zase o kus blíž.
S rozebíráním věcí z auta ale také přišla montáž jiných. Například pátracího světlometu.
Jak mě manželka málem zabila
Protože jsem v tom viděl neopakovatelnou příležitost, rozhodl jsem se pro několikrát osvědčený postup. Koupit a počkat, až vychladne. Prosím, z tohohle si vůbec neberte příklad. Pokud ovšem nemáte zvrácenou touhu dobrovolně podstoupit lobotomii nebo vyvržení genitálií. Domluvil jsem si druhou schůzku v bazaru a vyrazil vlakem, abych mohl jet zpátky autem a užít si plnými doušky ten opojný pocit.
Chystání pod lak bylo zdlouhavé a nebyly vidět výsledky. Musel jsem se hodně přemlouvat, abych se na to nevykašlal.
Po příjezdu jsme vyřídili, co bylo potřeba, a já vyrazil. Úsměv mi zamrzl hned na benzínce při prvním tankování. V automatu a v motoru je málo oleje. Noční můra snad každého milovníka aut. A jestli jsem měl zamrzlý úsměv ještě před jízdou domů, tak na samotné cestě mě už lehce políval pot z mého rozhodnutí. Brzdy byly zaseknuté a brzdily vážně prakticky pořád. Nicméně i přes smrad spálených brzd jsem se doplazil domů. Auto jsem nechal na druhé straně obce, abych na to stihl manželku připravit.
Těžko by si někdo představil více amatérské podmínky k lakování. Spartánské, ale už nešlo couvnout zpět.
Ovšem jak to tak v manželství někdy bývá, nikdy není vhodná chvíle. Jen samotné naznačení mě málem stálo amputaci končetin. Nešlo to jinak. Auto jsem zavezl ke kamarádovi, který bydlí nedaleko, a auto jsem přes zimu nechal u něj na zahradě přikryté plachtou. Zamaskovat se mi to povedlo opravdu skvěle. Vypadalo to jako hromada přikrytého dřeva. Na jaře jsem se rozhodl manželce naordinovat léčbu šokem. Auto jsem dovezl domů a dal ho do garáže. Bohužel se ale ukázalo, proč jsem policista a ne lékař – léčba nezabrala. Z procesu léčby se tak stal boj o můj holý život.
Moje noční můra byl „pomeranč“. Nakonec se ukázalo, že daleko větší noční můra je ho odstranit.
Ale konečně byla Victorka doma! Držíc se hesla „Tichá domácnost je spokojená domácnost“, jsem začal spřádat plány na to, co se s autem bude dál dít. Měl jsem svoji vizi, že auto dostane rám, protože policejní Crown Victoria bez rámu je jako policajt bez kafe a koblihy. Dále bílý kabát a spoustu doplňků. Při pročítání technického průkazu jsem zjistil, že některé věci nejsou zapsány, jiné zase ano, což bylo milé překvapení. Mezi ty zapsané patřila například přepážka v autě. Mimochodem skvělá věc, ale k tomu se ještě dostanu.
Umístění rámu na auto znamenalo vyrešit jeho držáky. Daly se koupit, ale byly dražší, než samotný rám. Proto se musely vyrobit.
Ne, tahle slečna fakt není ona manželka, která je v článku mnohokráte zmiňována. Svatá to žena... Jo a trika s muscle kárama od Forda najdete v eshopu DixieGear.cz TADY
Tak do práce!
Nastalo období, kdy mi postupně začalo docházet, co za strašnou věc jsem udělal. Místo auta k používání jsem koupil v podstatě projekt, za který mě rodina proklínala a nenáviděla. Jako typicky spořivý český kutil jsem se rozhodl udělat si na autě všechno sám. Protože mě ještě netlačil čas, prcek ještě nebyl na světě, tak jsem jako první zvolil změnu barvy. Po dlouhém přemýšlení, jestli zvolit černé, bílé, nebo černobílé provedení, jsem se rozhodl pro vrácení auta do původní bílé barvy.
Některé díly policejní výbavy se dají občas sehnat i u nás. Tahle střešní rampa byla původně umístěna na jedné ze sanitek v Hradci Králové.
Začal jsem sundáním zašlých světel, masky, předního a zadního nárazníku. Vystřídal to hodinami a hodinami broušení a lepení. Nepříjemné bylo zjištění, že auto bylo bourané na pravý bok a bylo to schované pod nánosy kytu. Vymlácené okno v pravých zadních dveřích a poškozené vedení stahování okna bylo neméně milým překvapením. Těžko říct, jestli mu ty šrámy udělalo během služby jiné auto, nebo třeba svodidla. Mají v Torontu vůbec někde svodidla? Těžko říct.
Při broušení auta takové velikosti nemusíte chodit do posilovny. Je to vážně makačka a na tu posilovnu vám stejně nezbude čas.
Nakonec jsem se dostal k samotnému lakování. Jako správnej skrblík, yankee a redneck v jednom jsem auto lakoval v zaprášený boudě. Povedlo se to opravdu skvěle! Tak ukázkový pomeranč jsem snad nikdy neviděl! Za blbost se platí, v mém případě časem, takže jsem si broušení na autě střihl rovnou dvakrát. Potom leštění a vida, nebyla to žádná superbomba, ale působí to jako původní starší lak. Když už něco leštím, lak to opravdu není a auta moc nešetřím, takže pocit spokojenosti byl na místě.
Hodiny a hodiny nekonečné práce, bez vidiny konce.
„Viktorky“ v barvách kanadské policie
Následovalo nakupování dílů, jako brzdové obložení, přední světla a nějaké jiné drobné technické věci. I přes dopravu ze Států, zaplacení daně a cla, díly vycházely velice vstřícně. Cenově dostupné, asi jako na jakékoliv jiné běžné auto. Základna fanoušků těchto policejních speciálů je i v Evropě poměrně široká, díky čemuž sehnat prakticky cokoliv není žádný problém. Nakonec se mi povedlo pořídit originální rám, červené světlo do stropnice a jiné věci. Ovšem manželce opravdu nevysvětlíte, že věci jako funkční radar v autě opravdu nutně potřebujete. I když to zkusíte, věřte, že pro to nenajde pochopení.
Nakonec po základním servisu a výměně kapalin vyjela i ven. Stále trochu holá, ale moje.
Spolu s nutností mít některé věci zapsané mě provázelo byrokratické kolečko, které mě (a moje manželství) stálo několik pomyslných let života. Telefonáty, emaily, cesty na úřad a stanici technické kontroly se staly běžnou součástí mého života. Příjemným zjištěním bylo, že i přes nářek motoristů na tuhle zemi, se zde stále dá na auto zapsat téměř cokoliv. Ale pravda, zadarmo to není. Posledním větším úkonem byla výměna zadních ložisek, při čemž jsem zjistil, že v autě není samosvorný diferenciál, ačkoliv by tam dle VIN být měl.
Už toho chybí jen málo. Z toho, co je víc vidět, chybí už jen fólie na okna a pak hurá na vnitřek auta!
Číslo na obalu mi naznačilo, že je z úplně jiného auta, sdílející 8.8“ nápravu od Forda. To celé jen dokresluje útrapy toho auta pravděpodobně ještě z dob jeho služby v mrazivém Torontu. Zbývalo už jen auto pořádně vyčistit. Policejní služba pro to auto jistě nebyla jednoduchá a interiér policejního auta je v tomhle smyslu dozajista noční můra kohokoliv, kdo by chtěl vzadu sedět. Skutečnost, že po dovozu do Česka auto jezdilo jako taxi v Ostravě na Stodolní, to moc nevylepšila.
Sehnat se dá všechno. Je to jen otázka peněz. Něco je ale zase otázka individuality a času. Zlaté české ručičky dokáží vyrobit cokoliv!
Ale nakonec jsem i ten interiér zvládl vyčistit. Tohle všechno mi trvalo v době volna a po práci tak dlouho, že srdce mé drahé ženy stihlo pookřát a tak jsem se občas dočkal i teplé večeře. Ještě výměna stoletých kapalin a bylo hotovo.
Jestli jsem si myslel, ze všechno nejhorší mám za sebou, tak moje opravdová noční můra byla teprve přede mnou
Základna fanoušků amerických policejních aut není široká jen v celé Evropě, ale i u nás.
Jaká Crown Vic je?
První jízdy byly o hodně lepší, než ta, při které jsem si auto dovezl. Interiér je velice strohý a jednoduchý, jakoby byl postavený z tak o deset let staršího auta. Na druhou stranu, všechno je tam, kde to čekáte. Moc toho ale opravdu není. Velké americké vozy se vyznačují svým pohodlím, plavnou jízdou a neochotou jezdit do zatáček. Ford Crown Victoria mezi takové vozy ale určitě nepatří.
Interiér auta mě asi nikdy nepřestane bavit. Kolemjdoucí chodící okolo zaparkovaného auta ale také ne!
Stále je to amerika klasické koncepce, ale podvozkově mě velice překvapuje. Výkonu má dostatek, dá se s ní tedy jezdit velice svižně. Je to ale na úkor pohodlí, typicky plavná jízda amerického vozu ji zcela chybí. Z auta jsem víc a víc nadšený. Jezdím čím dál častěji a dál. Všechno funguje. Kočárek se do velkého kufru vejde s přehledem a brblající manželku vozím radši vzadu. Když dojde na nějaké poznámky ohledně koupě auta, radši zavírám okno v přepážce, abych nic neslyšel. A kdyby přišlo na nejhorší, můžu ji zamknout v autě, přes mříže v oknech nikam neuteče.
Jako daily driver se auto plně osvědčilo. Nejen, že je spolehlivé a odveze skoro všechno, ale i řidiči v jeho okolí se většinou chovají téměř vzorně. Jako by si mysleli, že i teď je skutečně na hlídce.
Ty mříže jsou vůbec praktická věc, třeba přes léto, když někde nechám auto, mohu ho nechat zamčené s otevřenými okny. Parkování ve městě, u obchoďáku, v práci… no, vlastně kdekoli, je nehorázný horor, ale i tak z boje nikdy neutíkám. Nikde není místo, přes přepážku není dozadu nic vidět a tak parkuju téměř vždy na nejzazších místech parkovacích ploch. Malá procházka navíc mi zdravotně neuškodí, říkám si a tak ospravedlňuji tento drobný nedostatek.
Linie policejní legendy mě nikdy nepřestanou oslovovat. Je pak jedno, jestli auto stojí, nebo jede.
Auto budí při cestách spoustu pozornosti. Většinou kladné. I přes narážky na rozvod moje manželství vydrželo a Ford Crown Victoria taky. Stalo se plnohodnotným rodinným autem, i když ne zcela typickým. Nakonec ho řídím nejen já, ale občas i manželka, která si na něj zvykla a přijala ho stejně jako mě, tak, jak je. Polyká kilometry nejen v létě, ale i v zimě, a to i přes to, že se občas člověk někam prostě nevyškrábe. On samosvorný diferenciál prostě klasickou koncepci a celoroční pneumatiky nezachrání. Ale zase se tak občas stane, že někoho někde moc dobře pobavíte!
Sedět v tomhle interiéru je zážitek, který se prostě neomrzí. Jako v každém policejním „speciálu“. Přesto po hodinách služby raději sedím v tomto. Ale to je zase povídání na někdy příště.
A závěrem snad jen otázka: „Byl to tenkrát dobrý nápad?“ Leda pro někoho bez rodiny a se zálibou v BDSM. Jiná volba by mi ušetřila spoustu nervů, času a teplých večeří. Ale zcela jistě to byl nápad správný, protože policejní Crown Victoria u nás už má svoje pevně zakořeněné místo. Důkazem budiž to, že se stala prakticky členem rodiny.
