První díl Americana Expressu by možná spíše měl nést pořadové číslo „nula“, na rozdíl od těch, které přijdou, bude poněkud netypický. Zatímco řadové díly budou přinášet recenze aktuálních alb, okénko do historie, hudební rarity i výlety mimo území severní Ameriky (Česko nevyjímaje), tentokráte se ohlédneme do minulosti a projdeme všechny důležité milníky žánru, v němž se během let promíchalo snad všechno, co dala Amerika hudebnímu světu. A k tomu samozřejmě nabídneme reprezentativní výběr songů. Jak a kdy to tedy všechno začalo?
Lucinda Williams – jedna z nevýraznějších osobností stylu americana (foto: Evžen Müller, Tanz & Folk Fest Rudolstadt 2009)
Poprvé byl výraz americana použit roku 1841 a označoval tehdy věci typické pro Ameriku, její kulturu i historii, zjednodušeně řečeno cokoli, co symbolizovalo severoamerický způsob života. Do čistě hudebního světa uvedl americanu v roce 1984 Mark Humphrey ve svém rozhlasovém pořadu Honky Tonk Amnesia zaměřeném na country, folk, honky tonk, cajun, dawg (mix bluegrassu, jazzu a tradiční muziky), blues, and old-time music, když tímto slovem zastřešil všechny uvedené styly. Pojem se v rádiích rychle ujal, nicméně k hudebnímu stylu, tak jak ho známe dnes, bylo třeba ujít ještě hodný kus cesty. I když kapely, pro které byly klasické žánrové mantinely příliš těsné a pro něž bylo označení americana jako dělané, už dávno hrály.
Jednou z nejtypičtějších byl The Band, skupina založená v roce 1967. Historie téhle partičky tvořené čtyřmi Kanaďany (Robbie Robertson, Rick Danko, Garth Hudson, Richard Manuel) a jedním amíkem z Arkansasu (Levon Helm) zahrnuje i hraní s Bobem Dylanem a natáčení jeho slavných The Basement Tapes. K prvním dvěma albům The Bandu se mimochodem vrátíme hned v příštím pokračování Americana Expressu.
V roce 1967 vznikla ještě jedna stylově nezařaditelná kapela. John Fogerty se svým starším bratrem Tomem založili Creedence Clearwater Revival, rockový band s výraznými prvky rockabilly, swamp popu, R&B a country.
Mix folku, rocku i country najdeme i u čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young. Také rockové Grateful Dead kapelník Jerry Garcia často obohacoval nejrůznějšími vlivy, zejména folkem a bluegrassem.
V roce 1988 country zpěvák Moe Bandy natočil píseň nesoucí název Americana, v níž se svěřoval:
„Cestoval jsem po celé zemi a myslel jsem si, že už jsem viděl všechno,
Ale dnes jsem projížděl zadní silnicí malé město, jehož jméno si nemohu vzpomenout,
Na lavičkách hráli starci dámu, děti skákaly na náměstí panáka
a vysoko nad sochou neznámého vojáka se ve vzduchu vlála vlajka (Old Glory)
A najednou jsem si uvědomil, na co jsem už málem zapomněl
Naskočila mi husí kůže a já ucítil, že už to zase vidím: tohle je Amerika
Americana – Obrazy hrdých a svobodných lidí
Americana – a já se držím tohoto snu, co pro mě znamená život…“
V devadesátých letech už americana jako styl vykrystalizovala do konkrétnější podoby. Emmylou Harris natočila pod producentským vedením Daniela Lanoise album Wrecking Ball, na hudební scéně se objevili kámoši Jim Lauderdale a Buddy Miller, všechno se najednou nějak propojilo, přirozeně prolnulo a nový hudební styl byl na světě.
Na konci 90. let se na konferenci hudebního průmyslu South by Southwest v texaském Austinu neformálně setkala skupina asi 30 pracovníků z rádií, nahrávacích společností a médií, aby diskutovali o nějaké akci, která by mohla pomoci rozrůstající se komunitě americany. V říjnu 1999 pak byla založena Americana Music Association (AMA – https://americanamusic.org/). Už následující rok asociace uspořádala první Americana Night at South by Southwest a v září 2000 proběhl v Nashvillu první kongres, na němž vystoupili Sam Bush, Rhonda Vincent, Rodney Crowell a Jim Lauderdale. Ve třetím roce existence již asociace rozdávala první ceny, které si odnesly ikony stylu – Billy Joe Shaver, T-Bone Burnett a Emmylou Harris.
V témže roce Emmylou Harris vydala i jedno ze svých nejlepších alb Red Dirt Girl.
I když může být sporné, co je pravá americana a co ne, má Americana Music Association vlastní definici žánru: „Americana je současná hudba, která zahrnuje prvky různých převážně akustických amerických dřevních stylů včetně country, roots rocku, folku, gospelu a bluegrassu, což vede k výrazně zemitému a specifickému zvuku, odlišnému od čistých forem žánrů, z nichž čerpá. Základ tvoří akustické nástroje, často se využívá ale také nástrojů elektrických.“
Jedním z umělců, kteří čas od času zabrousí k americaně, je legendární rocker Robert Plant. V roce 2007 spolu s bluegrassovou houslistkou Alison Krauss natočili báječnou desku Raising Sand. Svůj nemalý podíl na tomhle mistrovském kousku oceněném v únoru 2009 pěti cenami Grammy měl producent T-Bone Burnett, šedá eminence americany. Za zmínku určitě stojí, že jeden ze zmiňovaných gramofonků dostali v kategorii Best Contemporary Folk/Americana Album.
V roce 2009 vzali konečně existenci americany jako svébytného stylu na vědomí i členové National Academy of Recording Arts and Sciences a dne 31. ledna 2010 byla udělena první cena Grammy v samostatné kategorii Best Americana Album. Trochu symbolicky si ji za album Electric Dirt odnesl Levon Helm, hudební všeuměl, který proslul jako zpěvák a bubeník The Bandu. Spolu s ním byli tehdy nominováni Bob Dylan, Willie Nelson & Asleep at the Wheel, Lucinda Williams a skupina Wilco.
Dnes už je americana pojem zavedený po celém světě. Žánrové festivaly se konají nejen „v zemi původu“, ale také v Británii: https://theamauk.org, https://maverickfestival.co.uk, https://blackdeerfestival.com i na evropském kontinentu: Muddy Roots Europe Festival (Belgie), Static Roots Festival (Německo), hojně je tento styl zastoupen na festivalu v dánském Tønderu (https://tf.dk). Nahlédnout můžeme do žebříčku EuroAmericana Chart (http://www.euroamericanachart.eu/). A také Česko má řadu hudebníků, kteří se k americaně otevřeně hlásí. O nich si ale budeme povídat už v některých z následujících dílů našeho speciálu.
Zkrátka a dobře: mnoho současných umělců považuje americanu za jedinou příhodnou charakteristiku svého stylu – tahle svérázná muzika prostě už nikdy nezapadne do žádné jiné hudební škatulky. Jako ukázku si na závěr našeho dnešního povídání dejme kratičký koncert Jasona Isbella a Amandy Shires.
Tak, úvod do Americany máme zdárně za sebou. Příště se mimo jiné zaměříme na jednu žhavou novinku, zavzpomínáme na The Band, dáme si pár vydařených coverů a jak bylo slíbeno, zahájíme pátrání po americaně v české kotlině!
Playlist Americana Express 1 – Americana přichází
The Band – The Night They Drove Old Dixie Down
Creedence Clearwater Revival – Proud Mary
Crosby, Stills, Nash & Young – Teach Your Children
Grateful Dead – Friend Of a Devil
Moe Bandy – Americana
Emmylou Harris – Orphan Girl
Buddy Miller – Hole In My Head
Kasey Chambers – Last Hard Bible
Robert Plant & Alison Krauss – Gone, Gone, Gone (Done Moved On)
Levon Helm – Move Along Train
Jim Lauderdale – Ain’t No Way To Run
Jason Isbell – 24 Frames
Tyler Childers - Whitehouse Road
Lucinda Williams - Car Wheels On A Gravel Road
Evžen Müller
Jako dítě mě chytla Dylanova Blowin' In the Wind. V pubertě přišel Johnny Cash, v osmnácti Waylon s Williem a karty byly rozdány.
