Red Ball Express: 20 hodin denně za volantem

Red Ball Express: 20 hodin denně za volantem

Náklaďáky Red Ball Expressu se mohou porouchat, ale nikdy nebrzdí. Bez nich a bez jejich odvážných řidičů by se spojenecké tanky brzo zastavily.


Dolů

Torgau, 26. dubna 1945. Na rozbitém mostě v Sasku dochází za přitomnosti novinářů a fotografů k zvěčnění historického okamžiku, který se odehrál o den dříve. Dva vojáci, shodou okolností oba poručíci, Sovět Alexandr Silvaško a Američan William Robertson si právě podali ruce. Americká a sovětská vojska se poprvé setkala na německém území. Ta ikonická fotografie obletěla celý svět. Všichni opěvovali hrdiny, kteří hnali německé vojáky před sebou až do Německa. Ale byla tu ještě jedna skupina odhodlaných lidí, bez kterých by k tomuto setkání nikdy nedošlo. Řidiči Red Ball Expressu.

Náklaďák Red Ball Expressu uvízlý v bahně, Francie 1945

Vylodění v Normandii 

Když 6. června roku 1944 stanuli spojenečtí vojáci na evropské půdě, věděli, že je ještě čekají měsíce tuhých bojů, než porazí nacistickou válečnou mašinerii. Navzdory tomu panovala mezi vojáky optimistická nálada. Spojenci dosáhli taktického překvapení a postupně získávali pevnou půdu pod nohama. Den za dnem se rozšiřovalo předmostí, den za dnem ztráceli Němci šanci na to, že zaženou spojence zpět do moře. 

Charakterický znak vozidel Red Ball Expressu, červený puntík

V Den D+1 byla vojska už 10 kilometrů od pláží. Pomalu se začínal blížit okamžik, kdy se spojí prostory obsazené spojenci v jeden souvislý pás. Ten okamžik nastal 10. června. Vzniklo jedno velké předmostí o délce přibližně 100 kilometrů a průměrné hloubce šestnácti kilometrů. Strategií bylo navázat co nejvíce německých divizí na západní stranu obsazenou Američany, aby Britové mohli útočit na východě. 

Pasivní Britové?

Dva vojáci Red Ball Expressu opravují dvou a půl tunové GMC CCKW, zatímco třetí člen posádky vyhlíží nepřítele u kulometu M2 Browning 

V této době docházelo k roztržkám mezi Brity a Američany. Američtí velitelé, kterým působil starosti postoj amerických médií k ztrátám a údajné pasivitě Britů, tlačili na zvýšení aktivity britských vojsk. Došlo to dokonce tak daleko, že vrchní velitel spojeneckých vojsk, generál Dwight Eisenhower, který byl známý pod přezdívkou „Ike“, si na obědě 26. července stěžoval ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi, že „by britské ozbrojené síly na východním křídle mohly a měly vystupovat útočněji a že nebojují jak by měly.“ Na důkaz svého tvrzení dodal údaje o ztrátách. 

Ihned po obdržení této informace se velitel pozemních vojsk, Brit Sir Bernard Law Montgomery, proti tomu důrazně ohradil a Eisenhowerovi dokázal, že nechápe strategii postupu, kterou sám schválil.

Vojáci nakládají na náklaďák příděly pro frontové jednotky

Montgomery vs.Patton

Mimochodem, samostatnou kapitolou je rivalita generálů Montogomeryho a Pattona, který se například poté, co byl zastaven jeho útok u Argentanu, vyjádřil následovně: „Pusťte mě do Falaise a zaženeme Brity do moře jako u Dunkerque.“ Jejich vzájemná rivalita například ovlivnila i postup spojenců v září 1944, kdy se britsko-americká vojska zasekla na francouzsko-německé hranici. V té době byl Eisenhower přesvědčen o nutnosti pokračování strategie široké fronty, kdežto Montgomery prosazoval úder na Porúří a Patton úder na Porýní.

M4 Sherman, spolehlivý tank, o který se mohla US Army během 2. světové války opřít

Ike měl na výběr ze tří variant –  provést oba útoky a riskovat, že se ani jeden nepovede kvůli problémům se zásobováním, protože zásoby byly jen pro jeden útok  – odtud pochází slavný Pattonův citát – „Moji vojáci mohou jíst své opasky, ale moje tanky potřebují naftu .“ Nebo provést útok buď na Porúří nebo na Porýní, čili upřednostnění buď Montgomeryho nebo Pattona. No a konečně, byla tu ještě možnost setrvat u strategie široké fronty.
Tento názorový střet vyhrál Montgomery a to vyústilo v uskutečnění operace Market Garden. O té ale třeba příště. 

STRATEGIE ŠIROKÉ FRONTY: Strategie, kterou prosazoval Eisenhower, sázela na mobilní a opotřebovávací boj, při kterém měly mít všechny útoky stejnou prioritu.

Zásobovací linie se prodlužují

Malba „GANGWAY“ od Charlese Waterhouseho, která vyšla v lednu 1982 v American Legion Magazine, ilustruje postup Red Ball Expressu Francií 

Zpočátku, když byla spojenecká vojska ještě v dosahu pláží, probíhalo zásobování právě přes tyto pláže. Všichni byli srozuměni s tím, že to nebude stačit. Bylo jen otázkou času, než bude třeba vymyslet nový způsob zásobování. 

Když na začátku srpna spojenci v rámci operace Cobra prorazili německou linii a úspěšně odrazili protiútok, stáhli se Němci za Seinu. V návaznosti na to byla uskutečněna operace Dragoon (15. srpna 1944), kdy se americká vojska vylodila v prostoru okolo měst Cannes a Toulon. Německu začal docházet dech. Díky součinnosti s odbojem byla 25. srpna dobyta Paříž. Spojenecké zásobovací linie se začaly povážlivě prodlužovat. 

Příslušník vojenské policie popohání provoz na cestě, Alenon, Francie, září 1944

Čím hlouběji postupovali spojenci do vnitrozemí Francie, tím více materiálu bylo potřeba přepravit na čím dál vzdálenější frontu. Předmostí, které bylo nyní daleko od fronty, se stalo jedním velkým překladištěm. Zásoby se zde kupily a bylo životně důležité je dopravit včas na frontu. Ale jak to udělat?

Vzhledem k tomu, že spojenci ve snaze ulehčit si práci při dobývání Francie, hojně útočili na veškerou infrastrukturu, kterou by nepřítel mohl využít. Týkalo se to jak silnicí, tak i železnic. Útoky na mosty byly samozřejmostí.

Opravit železnici není jen tak. Je to nesmírně náročná práce na čas, peníze i lidské zdroje. A čas bylo opravdu to poslední, co spojenci v té době měli. Takže při úvahách, jaký způsob dopravy zásob na frontu využijí, železnice padla. 

Nákladní auta místo vlaků

Naproti tomu francouzská silniční síť byla v poměrně dobré kondici, ovšem do ideálního stavu měla taktéž daleko. Většina silnic ve vnitrozemí neumožňovala obousměrný provoz, přičemž vozidla mohla jet bezpečně jen rychlostí okolo 40 km/h. Avšak bylo to lepší, než nechat vlastní jednotky odřízlé od zásob. Proto padla volba na silnici a vzniká důmyslný systém silničních konvojů nazvaný Red Ball Express.

Náklaďák Red Ball Expressu byl zřejmě přetížený a řidič nezvládl řízení, Francie 1945

Proč právě Red Ball Express? Když byla Amerika ještě řídce osídlena, všechno se dopravovalo po železnici. Kvůli tomu, aby se vlaky, které vezly důležitý náklad, dostaly na místo včas, se označovaly velkým červeným puntíkem. A světe div se, náklaďáky se zásobami se roku 1944 začaly označovat úplně stejně.

Mapa znázorňující trasy Red Ball Expressu

Je dlužno dodat, že Red Ball Express je ten nejznámější systém. Existovaly i méně známé dopravní tepny – například White Ball Express, který jezdil z Le Havre do Remeše, Red Lion Express (Bayeux – Brusel) a Green Diamond Express (Normandie – Dol-de-Bretagne). Tyto zásobovací trasy však nebyly na Red Ball Express napojeny. 

Sežeňte ty zatracený náklaďáky!

Celá operace byla svěřena do rukou Armádního transportního sboru, který se musel popasovat s logistikou celé akce. Důležité bylo sehnat náklaďáky a řidiče. A to rychle. Důstojníci se dokonce ani neobtěžovali vyřizovat papírování, které přesuny náklaďáků z jiných jednotek vyžadovaly. Většina této práce se dělala až zpětně.

Řidič v depu obhlíží náklaďák a dofukuje pneumatiku

Páteří Red Ball Expressu se mělo stát přes 900 nákladních automobilů, většinu z nich tvořily náklaďáky od firmy General Motors, dvou a půl tunové GMC CCKW 6x6. Samozřejmě se nejednalo pouze a jen o valníky, které byly schopné pojmout velké množství materiálu. Existovaly i speciály – cisterny, jeřáby, hasičská auta, nebo dokonce nosiče pontonu. A co vlastně znamená zkratka CCKW? C = rok zařazení do služby, C znamená standartní kabinu, K označuje automobil s přední poháněnou nápravou a W = zdvojená zadní poháněná náprava.

Technický nákres GMC CCKW

20 hodin denně na cestě

Plakát k filmu „The Red Ball Express“, který byl natočený v roce 1952

Operace byla zahájena 25. srpna 1944 a trvala celkem 82 dní. Náklaďáky jezdily prakticky nonstop, minimálně 20 hodin denně, protože v sázce bylo příliš mnoho. Řidiči téměř nespali. „Patton chtěl, abychom jedli, spali, ale hlavně řídili,“ potvrzuje John O’Leary.  Kromě nedostatku spánku řidiče občas obtěžoval i nepřítel dělostřeleckou palbou. „Během jízdy na nás stříleli.  Dodnes mi to zvoní v uších,“ vzpomíná Austin Powlis. V noci Němci často pokládali na cesty miny a přibližně metr nad zemí natahovali dráty, takže když jel před náklaďákem jeep, dopadalo to špatně. Drát vážně poranil posádku vozu. Po těchto zkušenostech na předky jeepů instalovali „wirecutter“, který natažený drát ještě předtím, než mohl napáchat nějakou škodu, roztrhl.

Jeep s nainstalovaným „wirecutterem“, který spolehlivě chránil posádku

Nedostatek řidičů donutil velení hledat dobrovolníky. Zajímavý je příběh desátníka Phillipa A. Dicka od dělostřelců, který se dobrovolně přihlásil k Red Ball Expressu, ačkoliv nikdy náklaďák neřídil. To však pro armádu nepředstavovalo velký problém. Dicka zaučili během pár hodin a řekli mu, že je dostatečně připraven. 

Vojáci ukládají prázdné „jerry cans“ na hromadu

Tenhle expres nikdy nebrzdí

Pokud si představíme celou trasu Red Ball Expressu jako kruh a rozpůlíme jej, pak horní část symbolizuje jednosměrnou cestu konvoje na frontu, kam vezl palivo, munici, ale i ženijní a zdravotnický materiál. Zpět se vracel spodní částí, ale v žádném případě ne naprázdno. Z fronty vezl zajatce, raněné, dokonce i trosky. Pokud se stalo, že se některý z náklaďáků porouchal, odstavil se na kraj cesty a byl opraven přímo na místě flexibilní jednotkou mechaniků, nebo byl odtáhnut do jednoho z mnoha dep, vybudovaných podél cesty. 

Konvoj vezoucí kanystry plné paliva na frontu

Tehdy se u Red Ball Expressu s oblibou říkávalo, že „náklaďáky Red Ball Expressu se mohou porouchat, ale nikdy nebrzdí.“ Na neskutečné odhodlání řidičů si vzpomíná i Fred Reese, automechanik u Expressu. „Chlape, samozřejmě, že si pamatuju na Red Ball gang! Byli to šílení chlapi. Vozili bedny s municí na korbách takovým způsobem, že náklad dvakrát převyšoval kabinu a když jeli z kopce, tak se jim to nebezpečně houpalo. Neměli strach. Tihle chlapi byli šílení, jezdili, jakoby jim platili za každou jízdu.“ 

Náklaďák GMC CCKW 6x6, páteř Red Ball Expressu

Známý je také příběh o třinácti cisternách, které projížděly ještě hořící francouzskou vesnicí, naprosto ignorující fakt, že jejich náklad je dost náchylný k explozím. Prostě chtěli dovézt palivo pro Pattonovy tanky včas. Raritou bývaly střetnutí s nepřítelem. Jednou v noci začal konvoj vezoucí zásoby zpomalovat, protože před sebou u krajnice viděl vojenské policisty, jak zastavují provoz. Omyl. Nebyli to vojenští policisté, ale Němci. Kdo ví, kdo byl více překvapený. Pro tyto případy byli řidiči vybaveni puškami. Některé náklaďáky byly vybaveny těžkým kulometem M2 Browning, některé si musely vystačit jen s osobními zbraněmi.

Bez nich by se tanky zastavily

Většinu řidičů (přes 80%) tvořili Afroameričané. Proč? US Army byla v té době ještě poměrně přísně segregována a jen velmi zřídka byli členy bojových jednotek. Uplatňovali se především v oblasti týlního zabezpečení nebo logistice. Válečný veterán a bývalý příslušník Red Ball Expressu Clyde Smith o segregaci řekl: “Byl jsem mladý a právě jsem dokončil střední školu. Segregace byla způsob života, neremcal jsem.“ 

Kolona cisteren vezoucí palivo na frontu, na vše dohlíží vojenský policista

Za dobu svého působení převezl Red Ball Express přes 410 000 tun zásob. Značné odlehčení spojeneckému zásobování přineslo dobytí Antverp, ze kterých se stalo další velké zásobovací středisko. Ale to už je jiný příběh…

Úryvek z dopisu Dwighta Eisenhowera mužům od Red Ball Expressu

PRO: Důstojníky a muže od Red Ball Expressu 

1. V každé válce jsou dva obrovské úkoly. Úkol bojových jednotek je rvát se s nepřítelem. Úkol zásobovacích jednotek je poskytnout veškerý materiál k zajištění vítězství. Čím rychleji a dále postupují bojové jednotky proti nepříteli, tím se zvětšuje důležitost zásobování.

2. Zásoby se dostávají na kontinent čím dál rychleji. A bitva o dostání těchto zásob na frontu se stává den ode dne důležitejší. 

Porouchaný náklaďák se musel okamžitě pryč z cesty, aby nedošlo k přerušení dopravy

3. Linie Red Ball je životně důležité spojení mezi frontou a zásobami. Spadá pod to obrovský úkol dodat důležité dodávky z přístavů a skladišť frontovým jednotkám, kde jsou tyto dodávky potřebné. Je to materiál, bez kterého by bojové jednotky mohly selhat. 

4. Vám, řidiči a mechanici, kteří udržujete Red Ball Express neustále v chodu, bych rád vyjádřil hluboký obdiv. Odvádíte skvělou práci.
5. Ale boj ještě není vyhrán. Takže Red Ball Express musí pokračovat v bitvě, kterou vede tak dobře, s vědomím, že každý náklad, který dojede na frontu, urychlí naše vítězství.

Dwight D. Eisenhower

Zdroje:
http://www.timesledger.com/stories/2017/18/redball_2017_05_05_q.html
http://www.northjersey.com/story/news/bergen/teaneck/2017/02/15/red-ball-express-normandy-d-day-world-war-ii-french-legion-of-honor/97902644/
http://www.historynet.com/red-ball-express

Zdroje fotek:
http://abmceducation.org/understandingsacrifice/activity/riding-along-red-ball-express
https://en.wikipedia.org/wiki/Red_Ball_Express
http://www.transchool.lee.army.mil/museum/transportation%20museum/redballintro.htm
http://archive.defense.gov/News/NewsArticle.aspx?ID=43934
http://www.dday-overlord.com/en/battle-of-normandy/supply/red-ball-express
https://readtiger.com/wkp/en/GMC_CCKW_2%C2%BD-ton_6x6_truck

Vojtěch Vávra

Vojtěch Vávra

Ambiciózní sprinter a začínající novinář se zálibou v historii, politice a vojenství. Obzvláště rád mám dějiny 20. a 21. století.

Všechny články autora

Chevrolety proti Rommelovi: Americké vozy britských jednotek LRDG

Chevrolety proti Rommelovi: Americké vozy britských jednotek LRDG

Lukáš Visingr , Mezi nejzajímavější kapitoly historie druhé světové války v Africe zaručeně náleží operace sil LRDG s automobily z druhé strany Atlantiku.

Oslíkovo putování aneb S Kenworthem do země tulipánů

Oslíkovo putování aneb S Kenworthem do země tulipánů

Chrom a plameny , Reportáž ze srazu klasických amerických trucků v holandském Oerle.

Pattonovy revolvery: Osobní arzenál nejlepšího amerického generála

Pattonovy revolvery: Osobní arzenál nejlepšího amerického generála

Lukáš Visingr , Jak víme, generál Patton nosil dva revolvery, jejichž rukojeti byly vykládané slonovinou. Jaké zbraně to vlastně byly? A proč se pro ně rozhodnul?