Rozlehlé pláně, vysoké hory, velké vzdálenosti a kruté zimy. To vše a mnoho dalšího nabízí americký Středozápad nejenom milovníkům přírody a hledačům dobrodružství, ale i fanouškům kvalitní muziky. Že se temné stránky života prvních osadníků promítly i do hudební tvorby jejich praprapotomků, vás přesvědčí lednová Noční můra.
Puerto Muerto - Dobře vyladěný bar
Náš výlet začneme v St. Louis v Missouri. Právě tady se roku 1998 potkali zpěvačka a bubenice Christa Meyer a zpěvák a kytarista Tim Kelley. Poznali se zcela stylově při pouličním muzicírování a velmi stylový je i název kapely, kterou dali následně společně dohromady. Puerto Muerto, španělsky mrtvý přístav, byl původně zamýšlen jako název baru, ale nemalá cena licence na prodej alkoholu nakonec ukázala založení hudebního tělesa jako nepoměrně ekonomicky schůdnější. Naše duo se spojilo nejen umělecky ale i citově. Svatba proběhla v roce 1999 a první album Your Bloated Corpse Has Washed Ashore vyšlo v roce 2002 na britském labelu Fire Records, který je zaměřený spíš na hardcore. S tím částečně souvisí i fakt, který je u kapel tohoto žánru překvapivě častý (mám na mysli samozřejmě gotic americanu, ne hardcore), že jsou populárnější v Evropě, než doma ve Státech. V případě Puerto Muerto k tomu přispěla i jejich opakovaná turné po britských ostrovech.
Muziku přístavu smrti bych zaškatulkoval mezi dark americanu a kabaret. Není to nic složitého, je to spíš nádherná ukázka toho, jak i s malým nástrojovým obsazením a technickým zázemím vytvořit velmi působivou muziku. Christin školený hlas krásně přednáší vize života na okraji společnosti, příběhy ztracených lásek a nezbytné mortyáty. Duo vydalo pět studiových alb, než v roce 2010 narazilo na tradiční a zásadní překážku kapel tvořených manželskými dvojicemi. Rozvod znamenal poměrně logicky i rozpad kapely. Puerto Muerto přestali existovat krátce po vydání svého pátého alba Drumming For Pistols. No, ale třeba někdo ještě otevře ten bar.
Johnny Cash věděl o temnotě víc, než by většina z nás chtěla kdy poznat. Omezené množství triček s legendárním Mužem v černém ještě máte šanci najít na našem vidláckém eshopu DixieGear.cz. Podpoříte tak fungování nejen vaší (doufejme) oblíbené Noční můry, alei celého projektu RadioDixie.cz. Děkujeme.
Blackthorns - Zakladatelé psycho westernu
Hudební scéna v Minneapolisu v Minnesotě není tak slavná jako třeba ta denverská, ale i zde hudební kvas počátku milénia vynesl na světlo boží několik zajímavých jmen. Vzhledem k tomu, že se tento pořad snaží mapovat žánry víceméně okrajové, je nezbytnou součástí získání širšího povědomí a posluchačské základny nutnost udržet kapelu při životě alespoň dekádu a vydat alespoň, no řekněme tři alba. Blackthorns se vydali cestou přesně opačnou. Za necelé tři roky svojí existence vydali jen jednu desku, která obsahuje pouze šest autorských skladeb. Přesto by byla velká škoda, kdyby jméno Blackthorns skončilo zapadané prachem a zapomenuté navždy.
Hlavním důvodem je práce s vokály. Christian Thaddeus Petty a Jackie Beckey se ve všech skladbách úžasně doplňují, ačkoliv by se dalo těžko mluvit o duetu. Větší část časově rozmáchlých skladeb máte spíš pocit, že každý zpívá nějakou jinou píseň, aby se potom oba hlasy ve správnou chvíli nádherně propojily. Pod tím vším slyšíte minimalistickou kytaru, bicí a dramatické violoncello, doplněné o například autoharfu, pilu a sampler, který celou kompozici halí do místy nepřehledných zvukových stěn.
Není to muzika lehká na poslech, není to něco, co si pustíte na zlepšení nálady, není to žádný podkres, tohle vás vtáhne a pomele jak skryté spodní proudy v napohled klidné řece. Je to soundtrack zlých snů, kritiky nazývaný psycho western. To, co Jay Munly dotáhl později k dokonalosti, se tady objevuje ve své krystalické formě. Již zmiňovaná jediná eponymní deska z roku 2006 je těžko k sehnání, což je vzhledem k nízkému nákladu logické. Přijměte tedy možnost poslechnout si některé skladby prostřednictvím Noční můry. Apropo, Blackthorns je anglický název pro trnku.
Woodcat - Rysové z Minnesoty
Minneapolskou hudební scénu jsem nezmiňoval náhodou. Souputníky Blackthorns byli i tamnější Woodcat. Pasuje na ně spousta již řečeného. I oni existovali velmi krátce mezi lety 2006 - 2008. I oni vydali jediné album v nákladu 500 kusů a oba projekty jsou dnes personálně propojené ve skupině Dark Dark Dark. V době svojí existence hrály obě kapely velmi často společně a absolvovali i několik společných miniturné převážně v rámci Minnesoty. Upřímně, dvojkoncert Blackthorns a Wildcat musel být docela nápor na psychiku.
I hudebně je tu pár styčných bodů. Pomalé tempo s občasnými změnami rytmu, výrazný a důležitý zvuk violoncella a místy disharmonické proplétání ženského a mužského vokálu. Nadto bych ještě zmínil použití elektronického bubeníka, což je v tomto žánru poměrně neobvyklé, ale celé věci to dodává na originalitě. Celkově je zvuk Woodcat o něco čitelnější a rockovější. Z obou kapel je cítit inspirace Nickem Cavem, Swans, nebo 16 Horsepower. Jak už jsem psal, kapela už neexistuje, ale oba projekty částečně pokračují ve skupině Dark Dark Dark, kterou už jste mohli v Noční můře slyšet a ke které se, stejně jako k minneapoliské scéně, brzy vrátíme. Středozápad má totiž stále co nabídnout.
Minule jsem pro tento rok sliboval smutek, depresi a šílenství a myslím, že dnešní Můra je vykročení správným směrem. A to je teprve leden. V březnu se rozhodně bude na co těšit. Do té doby přeji klidné sny.
Playlist Noční Můra 54: Středozápad
Puerto Muerto – Apple Pie
Puerto Muerto – Hangman´s Song
Puerto Muerto – Give Me A Penny
Puerto Muerto – Drumming For Pistols
Blackthorns – Red Ships
Blackthorns – Ellie May
Blackthorns – Quit Water
Woodcat – Dancin
Woodcat – Dangerous Minds
Woodcat – Ulv
Woodcat - Sithe
Mr. Beman
Jsem fanatickým příznivcem všeho, co se týká Ameriky devatenáctého století. Mám rád parní stroje, perkusní zbraně a hluboké lesy.
