Ve snaze o Noční můru co nejtemnější, dospěl tento pořad až k subžánru známém jako dark blues. Nepůjde ale o žádné dvanáctkové orgie, tentokrát to bude spíše o dojmu z poslechu a ten bude vpravdě neveselý. Dvacátá první Můra servíruje kolekci hutných a pomalých skladeb, vhodnou k poslechu v pozdních nočních, nebo lépe brzkých ranních hodinách.
V dnešní Dupárně nemůže chybět Bob Wayne
Dupárna vyvažuje ponurost Můry a proto se jejím tématem měl původně stát cowpunk. Divoká směsice rocku a hillbilly se ukázala jako tematicky poměrně monotematická a tak se kolem ní vznáší hutný alkoholový odér. Střízlivosti muzikantů odpovídá i stav moderátora, který svůj počáteční stav během natáčení ještě zlehka přikrmoval oblíbenou hraničářskou Bulliet whiskey. Už jen pro to opilecké drmolení stojí Dupárna za poslech. Takhle to holt na Dixie občas chodí!
A takhle to v dnešní Dupárně pěkně jede. Akorát místo pití benzínu preferujeme bourbon...
Madrugada – Pochmurní a suroví vikingové
Španělské slovo madrugada znamená čas mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ráno. Hudba norské skupiny Madrugada je pro poslech v této části dne ideální. Zpěvák Sivert Hoyem, kytarista Robert Buras a basák Frode Jacobsen se dali dohromady v roce 1993 v městečku Stokmarknes. Původní název zněl Abbeys Adoption, tedy kláštery adopce. Po společném přesídlení do Oslo se hoši v jednom z místních barů seznámili s básníkem Oysteinem Wingaardem Wolfem, který jim ocitoval část své básně jménem Madrugada a o novém jméně bylo rozhodnuto. Pod novým názvem trojice vzápětí podepisuje smlouvu na šest alb s místní pobočkou Virgin Music.
Debut pod názvem Industrial Silence vyšel 30. srpna 1999. Pomalé kytarové kompozice nebyly zrovna tou nejveselejší muzikou na světě, ale nic ještě nenapovídalo tomu, že se Madrugada do budoucna stane pochmurným zrcadlem norské krajiny a povahy lidí v ní žijících. Hned druhá deska The Nightly Disease a hlavně třetí deska Grit znamenaly posun k surovějšímu a experimentálnímu zvuku. Znepokojivá atmosférická muzika skupiny zaznamenala úspěch v mnoha evropských zemích, zejména v Německu a Řecku, samozřejmě i v rodném Norsku, ale expanze na vytoužený britský trh se nikdy doopravdy nepodařila.
Předčasná smrt Roberta Burase ukončila existenci skupiny
V roce 2005 vychází živé album Live at Tralfamadore, nazvané podle smyšlené domovské planety cizinců z románů Kurta Vonneguta. Deska získala tři ceny Spellemannprisen, norské obdoby Grammy, za nejlepší rockové album, nejlepší skladbu a umělce roku. Na úspěšné období navázali členové Madrugada realizací ve vedlejších projektech. Sivert Hoyem solovou deskou Exiles a Robert Buras albem Histamin se svou kapelou My Midnight Creeps. Na jaře roku 2007 začala skupina pracovat na svém pátém albu s osvědčeným producentem Johnem Agnellem.
Práci ale přerušila tragická událost. 12 června byl Robert Buras nalezen mrtvý ve věku 31 let ve svém bytě v Oslo. Zbylí členové se dohodli na dokončení rozpracované desky a následném posledním turné. Na jedenácti koncertech nahradili Burase jeho kolega ze skupiny My Midnight Creeps Alex Kloster-Jensen a blízký kamarád Cato Thomassen. V roce 2010 vyšlo dvoalbum Best of Madrugada s bonusovým trackem All This Wanting To Be Free, pojednávajícím o vyrovnávání se s Robertovou smrtí.
The Black Heart Procession – Tma přichází z Kalifornie
The Black Heart Procession byla původně indie rocková kapela ze San Diega v Kalifornii. Dva hlavní členové Pall Jenkins a Tobias Nathaniel se v průběhu existence kapely obklopovali muzikanty z jiných hudebních projektů, jejichž byli sami členy. Ani oba stálí členové se nikdy netajili tím, že Black Heart Procession nejsou jejich nejdůležitějším hudebním angažmá. Jenkins se vždycky hlásil spíš ke skupině Ugly Casanova a Nahtaniel považoval za důležitější Three Mile Pilot. Možná právě charakter jakéhosi vedlejšáku, kapely čistě pro zábavu, ve které oba muzikanti realizovali svoje odkládané nápady bez nutnosti kompromisů, stála za úspěchem Black Heart Procession.
Pomalé, melancholické skladby se stopáží často přes pět, ale i sedm minut, plné monotonních kytarových podkladů, díky pestrému spektru spoluhráčů ozvláštněných zvuky různých hudebních nástrojů (mimo klavíru nebo violoncella se tu objevují třeba i hoboj nebo pila), posunují texty na relativně banální vztahová témata na úplně jinou úroveň. Nezávazná forma existence skupiny se odráží i v nejasném datování její reálné koncertní a nahrávací činnosti. Skupina oficiálně ukončila svoji dráhu roku 2013, ale vloni se opět sešla ke dvěma koncertům a všichni zúčastění se shodli na tom, že se jednalo o setkání nanejvýš příjemné. Není tedy vyloučeno, že se kromě občasného hraní dočkáme i nové desky a kdo ví, třeba nebude kvůli jejich vystoupení nutné ani cestovat do Kalifornie.
Willard Grant Conspiracy – Utajení duchové bez stetsonů
Robert Fisher je dnes jediným stálým členem WGC
V roce 1995 se v Bostonu dali dohromady Robert Fisher a Paul Austin, dva chlápci se zálibou v country music a touhou dělat tradiční americkou muziku nově. Stejně jako v předchozím případě oslovili instrumentálně zručné přátele a osvětlili jim svůj nápad na kolektivní kapelu. Za jednadvacet let existence projektu, který mimochodem nazvali Willard Grant Conspiracy, se tu vystřídalo na tři desítky muzikantů. Draftování spoluhráčů se oběma otcům zakladatelům začalo dařit o to lépe poté, co přesídlili do Kalifornie, kde jak známo, je skvělým muzikantem čekajícím na úspěch každý, kdo nečeká na úspěch v oboru herectví.
Větší množství možností se ale odrazilo i na soudržnosti ústřední dvojice. Roku 2002 začal Austin hrát ve skupině The Transmissionary Six s Terri Moeller ze skupiny The Walkabouts, která ho v roce 2011 přetáhla do svojí sestavy. Obvykle nebývá velký problém, aby muzikant fungoval ve více kapelách, ale protože The Walkabouts v té době zažívali nejzářivější část svojí kariéry, musel se Austin rozhodnout jen pro jednu. Rozhodl se a Fisher zůstal jediným stálým členem Willard Grant Conspiracy.
Díky svému hlasu bývá Fisher hudebnímí kritiky řazen někam mezi Johna Calea a Johnyho Cashe. Muzika Willard Grant Conspiracy je převážně akustická, klidná verze toho, čemu se obvykle říká americana, obohacená o pro žánr relativně neobvyklé nástroje jako cello nebo dechy. Zatím poslední studiové album z roku 2013 se jmenuje Ghost Republic. Podle facebooku kapely Fisher právě se staronovou sestavou spoluhráčů pracuje na nové desce. Je pravděpodobné, že je následné turné zavede i do Evropy. Tak doufám, že nebudu muset do Drážďan.
Noční můra určená pro noční poslech je u konce. Příště nás čeká něco skočnějšího, ale neméně bizarního. Do té doby sladké sny!
Playlist Dupárna – Cowpunk a chlast
Hank Cash – Hell Yeah Beer
Rebel Son – 666 Pack Of Beer
Stoner Train – Alcoholic Story
Fear – I Belive I´ll Have Another Beer
Pump Jack – Drinkin Man Do
Nine Poud Hammer – Drunk, Tired And Mean
Bob Wayne – Everything Is Legal In Alabama
Blackberry Smoke – Son Of The Bourbon
The Baboons – Drinking Gasoline
Black Eyed Vermilion – Hate And Whiskey
Bloody Irish Boys – Get Drunk Tonight
Whiskey Daredevils – Skulls
The Real McKenzies – Drink Some More
Whiskeydick – Drunk As Hell
The Dead South – In Hell I´ll Be In Good Company
Playlist Noční můra 21 – Půlnoční blues
Madrugada – Im Not Afraid
Madrugada – Proxy
Madrugada – Running Out Of Time
Madrugada – Black Mambo
The Black Heart Procession – Forget My Heart
The Black Heart Procession – Guess I´ll Forget You
The Black Heart Procession – It´s A Crime I Never Told You About The Diamonds In Your Eyes
The Black Heart Procession – Why I Stay
Willard Grant Conspiracy – Another Lonely Night
Willard Grant Conspiracy – River In The Pines
Willard Grant Conspiracy – The Ghost Of The Girl In Well
Willard Grant Conspiracy – Distant Shore
Mr. Beman
Jsem fanatickým příznivcem všeho, co se týká Ameriky devatenáctého století. Mám rád parní stroje, perkusní zbraně a hluboké lesy.
