Muž, který chtěl vyhodit Čínu do povětří

Douglas MacArthur, pětihvězdičkový generál armády Spojených států amerických, je postavou, která dodnes budí kontroverzi. Pro ostrá slova nikdy nešel daleko a jeho nekonvenční myšlení vždy dráždilo jeho nadřízené. Skvělý velitel, spolutvůrce nové japonské ústavy, předseda amerického olympijského výboru. Tím vším byl Douglas MacArthur.

Generál Douglas MacArthur ve společnosti prezidenta Osmeny, Leyte, 20.10. 1944

Vlast na prvním místě

Arthur MacArthur Jr.

Douglas MacArthur se narodil 26. ledna 1880 v největším městě Arkansasu, Little Rocku. Byl nejmladší z trojice bratrů, která se narodila manželům MacArthurovým. Jeho otec, generálporučík Arthur MacArthur Jr., byl Douglasovi vzorem po celý život. Arthurova kariéra byla neuvěřitelně různorodá. Bojoval v občanské válce Severu proti Jihu, poté rok studoval právo, ale vojenský život mu chyběl.

V únoru roku 1866 opět vstoupil do armády, stal se poručíkem pravidelného 17. pěšího pluku. V září téhož roku byl díky zkušenostem z občanské války povýšen na kapitána. Následujících sedm let bojoval s indiány na jihozápadě. Siouxové, Vraní indiáni, Černonožci a Čejenové se stali jeho novými protivníky. Kapitán MacArthur mimo jiné dohlížel na stavbu Union Pacific Railroad, železnice, která spolu s Central Pacific spojila oblast řeky Missouri s tichomořským pobřežím.

Při stavbě transkontinentální železnice nebyla o konflikty s Indiány nouze

Po sedmi letech na jihozápadě byl MacArthur odvelen k posádce Jackson Barracks u New Orleansu, kde poznal svou vyvolenou, Mary Pinkney Hardyovou. Vzali se 19. května 1875, první dítě, Arthur, se jim narodilo 1. srpna 1876, druhé v říjnu 1878. Jako třetí přišel na svět Douglas, 26. ledna 1880.
Rodiče vzdělávali syny ve vlasteneckém duchu. Douglas ve svých memoárech píše: „Učil jsem se jezdit na koni a střílet ještě předtím, než jsem uměl číst a psát, ba skoro dříve, než jsem uměl psát a mluvit. … Na prvním místě vždy musela být naše vlast.“

Hlavní budova akademie ve West Pointu. Záběr pochází z období mezi roky 1900 a 1915.

Nikoho určitě nepřekvapí, že se mladý Douglas vydal ve stopách svého otce. V San Antoniu dokončil školu West Texas Military Academy, v roce 1899 nastoupi na prestižní vojenskou akademii, West Point. Nutno podotknout, že na West Point se MacArthur dostal až na třetí pokus. Studium ukončil jako nejlepší z celé třídy kadetů (93 lidí). Z akademie vyšel jako poručík ženijního vojska 11. června 1903.

Filipíny, Japonci a Roosevelt

První měsíce své služby vlasti strávil na Filipínách, kde před ním sloužil i jeho otec. Na Filipínách se také dostal poprvé do ohrožení života. Když se se svojí pracovní skupinou prodíral džunglí, na chvíli lehkomyslně přestal dávat pozor. MacArthurovo zaváhání dalo příležitost dvěma partyzánům, kteří se skrývali blízko cesty.

Jako hraničář ovládal skvěle pistole, takže se mu podařilo oba odvážlivce zlikvidovat. Ovšem hladké a elegantní to nebylo. Jeden z nich na něj stihl vystřelit z pušky, což odnesl MacArthurův klobouk a strom za ním.

Unikátní fotografie. 2nd Lt. Douglas MacArthur, Filipíny, 1903

V dubnu 1904 byl Douglas MacArthur povýšen na nadporučíka a odvelen z Filipín. Říjen pro nadporučíka znamenal přesun na pozorovatelskou misi do Japonska, kde měl asistovat svému otci. Cílem mise bylo posuzování japonské armády jako celku, jejich úkolem bylo odhadovat početní stavy, způsoby boje a morálku Japonců. Během plnění úkolu se seznámil s vrcholnými japonskými veliteli – s Ojamou, Nogim, Kurokim a v neposlední řadě s admirálem Tógó. Douglas MacArthur byl poprvé konfrontován s japonským smyslem pro povinnost, s jejich houževnatostí a odhodláním.

MacArthur ve společnosti prezidenta Roosevelta a admirála Nimitze

Na podzim roku 1906 se stal studentem Školy ženijní praxe ve Fort McNair. Největším oceněním jeho dosavadní práce a úspěchů byl fakt, že si jej tehdejší prezident USA, Theodore Roosevelt, vybral za pobočníka. Douglas MacArthur Roosevelta obdivoval a práce pro něj ho naplňovala. Po zdárném ukončení studia ve Fort McNair byl převelen k říční a přístavní službě ve Wisconsinu.

Mac Arthur během mexického dobrodružství v roce 1914

Krátce poté, v roce 1908, nastoupil k 3. ženijnímu praporu, dislokovanému ve Fort Leavenworth. Během služby ve Fort Leavenworth se podíval do oblasti Panamského průplavu, který tehdy ještě nebyl v provozu (byl slavnostně otevřen až 15. srpna 1914). O tři roky později, přišlo povýšení na kapitána. V roce 1913 se stal členem generálního štábu (čítal celkem 38 důstojníků, MacArthur byl nejmladší) a v roce 1914 se zúčastnil expedice do mexického města Vera Cruz.

Generál Victoriano Huerta začal v mexickém pohraničí zatýkat občany USA, kteří v oblasti legálně pobývali. Prezident Spojených států, Woodrow Wilson, si to samozřejmě nenechal líbit, zahájil blokádu veracruzského přístavu a příslušníci námořní pěchoty obsadili město. Později byl do Vera Cruz vyslán expediční sbor, který byl zajištěn polní armádou pod velením gen. Leonarda Wooda. MacArthur vycítil příležitost.

Námořníci z lodi USS Michigan zachycení objektivem fotografa po vylodění v Mexiku

I přes fakt, že byl „jen“ pověřen kontrolou železnic, se rozhodl osobně zapojit do bojů. Investoval 150 dolarů do drezíny, se kterou pak bez vědomí nadřízených vyrazil do boje. Vzal si s sebou jen svou pětačtyřicítku, psí známky a Bibli. A aby toho nebylo málo, rozhodl se vyrazit bez uniformy, takže v případě chycení by jej čekala jistá smrt. Svůj výlet ve zdraví dokončil, a když se o jeho expedici dozvěděli nadřízení, navrhli jej na Medaili cti. Nakonec ji nedostal. Fakt, že jednal na vlastní pěst, se nikomu z vyšších důstojníků nelíbil.

Okupace Vera Cruz trvala do listopadu 1914. Douglas MacArthur si po návratu do Washingtonu opět polepšil, stal se majorem.

Američtí vojáci v ulicích mexického Vera Cruz

Dne 6. dubna 1917 vyhlásily Spojené státy válku Německu, což umožnilo MacArthurovi další kariérní posun – na plukovníka. Se 42. pěší divizí (přezdívanou Duhová divize, protože mužstvo bylo z každého státu USA) se probíjel německými liniemi. Adaptace na evropské bojiště MacArthurovi činila potíže, ze zásady nenosil plynovou masku, což vyústilo ve vážnou krční infekci, která ho málem stála život.

MacArthur ve Velké válce

Vždy chtěl být přímo na frontě, kde byl snadno rozpoznatelný, protože téměř vždy nosil barevný svetr. Rozkazy nadřízených si s chutí upravoval k obrazu svému, což mu na popularitě mezi vyšší generalitou moc nepřidalo. Těsně před koncem války, 5. listopadu 1918, vedla jeho nedisciplinovanost málem k tragédii, jeho vojáci se přimotali do cesty jiné jednotce, což vedlo ke zhroucení celého útoku. Spolu s Duhovou divizí se zúčastnil bojů na Marně a u Sedanu. O tom, že francouzská kampaň rozhodně nebyla procházkou růžovým sadem, svědčí fakt, že během služby ve Francii obdržel dvě Purpurová srdce.

Vojáci americké 42.“Duhové“ divize během zimy kdesi ve Francii

Povinnost, čest a vlast

MacArthur jako velitel West Pointu s následníkem britského trůnu, budoucím králem Edwardem VIII.

Po návratu z válkou rozbité Evropy se MacArthur stává ředitelem vojenské akademie ve West Pointu. Zbyla na něj nevděčná práce, West Point se musel kompletně obrodit, zreformovat, povstat z popela. Během války se čtyřletý výcvikový cyklus důstojníků zkrátil na pouhý rok (!!!). „West Point je čtyřicet let pozadu,“ vyjádřil se narovinu generál Peyton March.

Bylo třeba vychovat novou elitu, novou generaci důstojníků, protože během 1. světové války jich bylo 9119 zraněno nebo zabito. Sérií reforem MacArthur dokázal West Point opět vrátit na výsluní (prosazování kodexu Povinnost, čest a vlast, důsledné prosazovaní koncepce fyzicky slabý voják = bezcenný voják, znovuzavedení čtyřletého studia, upravení a aktualizování osnov, navýšení kapacity na 2500 kadetů).

V lednu 1920 byl MacArthur jmenován brigádním generálem a v roce 1922 byl odvelen na Filipíny. Kromě toho se v únoru 1922 žení, bere si Louise Cromwell Brooksovou, kterou přebral bývalému nadřízenému. Tím nadřízeným byl shodou okolností národní hrdina z první světové války, generál John Pershing. Akce vyvolává reakci, a tak byl MacArthur převelen na Filipíny. Otázkou je, jestli mu to za to stálo, protože jeho manželství však dlouho nevydrží, s Louise Brooksovou se rozvádí roku 1929.

Black Jack Pershing měl v lásce smůlu. MacArthura možná i proto nechal převelet na opačný konec Pacifiku

V roce 1925 probíhá vojenský soud s Williamem Mitchellem, hrdinou z Velké války, a MacArthur je postaven před vrcholně nepříjemné rozhodnutí. William Mitchell se po ztrátě balonu válečného námořnictva Shenandoah vyjádřil, že takové nehody jsou „… důsledkem nekompetence, zločinné nedbalosti a téměř vlastizrádného řízení národní obrany ministerstva války a válečného námořnictva.“ Za tento výrok byl na příkaz prezidenta Calvina Collidge postaven před vojenský soud.

Bill Mitchell před vojenským soudem v roce 1925

U vojenského soudu stačí dvě třetiny hlasů pro odsouzení, takže každý hlas hrál obrovskou roli (soudců bylo 13 a MacArthur byl opět nejmladší. Rovněž je zajímavé, že žádný ze soudců neměl zkušenosti s letectvím/rolí letectva v armádě). MacArthur hlasuje pro osvobození, Mitchell je přesto suspendován na dva a půl roku. Sám Mitchell na to zareagoval odchodem z armády. Umírá v roce 1936 a další, ještě hrozivější konflikt, druhá světová válka, dá jeho myšlenkám za pravdu. V roce 1946 je Kongresem schválena na jeho počest zlatá medaile, o pár let dříve je po něm pojmenován bombardér North American B-25 Mitchell, kterého se vyrobilo téměř 10 000 kusů.

Předsedou Amerického olympijského výboru

Když v roce 1928 umírá William C. Prout, předseda Amerického olympijského výboru, bylo potřeba najít nástupce. Jednání nevedla nikam, a tak byl dosazen MacArthur, který měl ke sportu vždy blízko. Americká výprava z 9. letních olympijských her v Amsterdamu přivezla celkem 56 medailí (22/18/16) a zvítězila v medailovém pořadí zemí.

Douglas MacArthur (stojící třetí zleva) s novináři doprovázejícími americký olympijský tým na palubě lodi SS President Roosvelt při plavbě do Amsterdamu

Po krátké nizozemské anabázi se jako velitel vojenského okruhu vrátil zpět do Manily, ovšem dlouho se tam neohřál, v říjnu 1930 byl zpět v USA. Události nabraly rychlý spád. V listopadu 1930 byla MacArthurovi propůjčena hodnost generála a od 21. listopadu 1930 do 1. října 1935 působil na pozici náčelníka generálního štábu armády USA.

Douglas MacArthur debatuje se svým nadřízeným, generálem Richardem Sutherlandem, 1942

Život ho postavil před další těžký úkol. Prezident Hoover jej v roce 1932 pověřil potlačením bonusového pochodu. Ve Spojených státech zuřila hospodářská krize a veteráni (skupina 15 000 lidí), kteří byli ve velmi těžké finanční situaci, vyšli do ulic Washingtonu. Žádali od státu okamžité vyplacení dávek. Z relativně zvladatelného davu se díky komunistům stal rozzuřený dav, a tak MacArthur použil sílu (dav měl nad policií pětinásobnou přesilu). Dodnes je za toto rozhodnutí kritizován. Mimochodem, na této akci se setkali všichni tři velcí američtí generálové 20. století: gen. MacArthur, mjr. Eisenhower a mjr. Patton.

Veteráni okupující Washington v roce 1932

V dubnu 1937 se podruhé oženil, vzal si Jean Marie Fairclothovou a v únoru následujícího roku se jim narodil syn Arthur. Na podzim roku 1936 odešel na Filipíny jako poradce prezidenta Manuela Quezona, zajímavostí je, že pobočníka mu dělal Dwight D. Eisenhower.

MacArthur byl více než zdatným řečníkem, jeho proslovy bývaly plné emocí

Prosinec 1937 měl celý tento příběh skončit, MacArthur v hodnosti brigádního generála odchází z armády. Ponechal si však funkci poradce Quezona, který jej mezitím jmenoval polním maršálem filipínské armády. Filipínská armáda rozhodně nebyla připravena na nápor, který ji měl v budoucích letech čekat. Douglas MacArthur měl být tím člověkem, který ji na budoucí konflikt připraví.

MacArthur na přehlídce filipínských scoutů v roce 1936

Quezonovi vojáci byli trénováni jako klasičtí frontoví vojáci, což jim během japonské invaze moc nepomohlo, protože jediným efektivním způsobem boje proti skvěle vycvičené japonské armádě byl partyzánský boj. MacArthur neměl k dispozici dostatek vycepovaných amerických vojáků a musel si vystačit s chabou filipínskou armádou. Už tady můžeme dohledat první MacArthurovu chybu během filipínské anabáze, jím trénovaná armáda nikdy Filipíny ubránit nemohla.

Příslušníci filipínské armády s 37mm protitankovým dělem M3

Budu se bít do poslední kapky krve, pane prezidente

Dne 8. prosince 1941 ve 3:40 probudila MacArthura zpráva o přepadení Pearl Harboru. Novinka přišla bez podrobností, tudíž MacArthur neměl ponětí o tom, že Japonci v Pearl Harboru uštědřili Spojeným státům pořádný debakl, vlastně si myslel, že Japonci byli odraženi. Chyba lávky.

Japonská válečná mašinérie se rozjela, 10. prosince se japonská armáda vylodila u Apari a Viganu, kde vybudovala předmostí a zahájila pozemní útok. Napaden byl severní ostrov Filipín, Luzon, na kterém se nachází hlavní město, Manila. Japonci postupovali jako nůž máslem, ale rozhodující úder nepřicházel.

Bataan je v japonských rukou

Ten přišel až 22. prosince. Hlídky zaznamenaly v Lingajenském zálivu nepřátelský konvoj. V celkovém součtu se jednalo o 76 transportních lodí, doprovázených torpédoborci. Jednalo se o 14. armádu generálporučíka Masaharu Hommy. Osmdesát tisíc mužů. Dvojnásobek toho, co měl MacArthur k dispozici. Dva dny po prvním vylodění se na východě objevila další hrozba, v Lamonském zálivu se vylodily další japonské jednotky a reálně hrozilo, že se obránci Filipín dostanou do kleští.

Masaharu Homma, japonský generál, který velel útoku na Filipíny

MacArthur se rozhodl stáhnout se na poloostrov Bataan, kde chtěl vybudovat silné obranné postavení. Za Baatanem měl připravené další záložní linie, do kterých by mohl ustoupit. Zvláštní roli hrál v jeho plánech ostrov Corregidor, který měl sloužit jako výchozí bod pro obranu Bataanu a zároveň měl Japoncům znemožnit používání manilského přístavu, pokud by se náhodou Manily zmocnili.

Tisíce amerických a filipínských vojáků čekalo peklo japonského zajetí. Řada z nich za to vinila generála MacArthura…

Ústup na Bataan a Corregidor se podařil jen tak tak, situace se stala neudržitelnou. MacArthur přesto pokračoval v obraně v naději, že mu přijdou posily na pomoc, což bylo ovšem naivní a nerealistické. Kromě toho dostal darem půl miliónu zlatých dolarů od Manuela Quezona, které si vzal s sebou, když se v březnu 1942 na přímý rozkaz prezidenta Roosevelta přesunul se svou ženou a synem do Austrálie, do Melbourne.

Skandál propukl naplno až roku 1979, ale jeho pověst vzala za své už tehdy mezi vojáky, které nechal na Filipínách. Bataan a Corregidor kapituloval měsíc po odchodu MacArthura. Japonci si se zajatci nebrali servítky, po uprchnutí tří Američanů ze zajateckého tábora se svět dozvěděl o strašných pochodech smrti, které Japonci s oblibou a příznačnou krutostí organizovali.

Sochy na Filipínách postavené na MacArthurovu počest

Ztráta Austrálie by důvěrou ve spojence otřásla, proto bylo nutné přejít do protiútoku. Američané proto obrátili svou pozornost na Novou Guineu a dnešní Indonésii, museli přenést těžiště bojů co nejdál od Austrálie, což se jim povedlo. Postupem času se Američané dokázali znovu nadechnout, posílili letectvo, které se stalo nejdůležitějším prvkem obrany i útoku. Když zničíte invazivní loďstvo hned na moři, nemusíte si s ním dělat starosti na zemi. Jmenování generála George Kennyho na post velitele leteckých sil bylo klíčové. Spolu s MacArthurem vytvořil skvělý tandem. Taktika, kterou vytvořili, přinášela od začátku ovoce.

Mapa znázorňující boje v Pacifiku

Prvním krokem bylo vytvoření předsunutých letišť, ze kterých mohly stíhačky kontrolovat co největší kus japonského území. Druhý krok bylo izolování japonských pozic. Provádělo se to útoky na zásobovací kolony, takže nepřítel nemohl příjímat zásoby a posily. Třetím krokem bylo zničení klíčových prvků obrany nepřítele za pomocí bombardérů. Čtvrtým krokem je vylodění na území nepřítele, přičemž neustále probíhají akce z kroku tři. Takže mezitím, co probíhá vylodění, je celé území nepřítele vystavováno náletům. Jakmile je předmostí zajištěno mariňáky, je prakticky vyhráno. Tímto stylem ovládli spojenci většinu ostrovů v Tichém oceánu. Důležitá byla kontinuita přechodů z ostrova na ostrov – takzvané žabí skoky.

MacArthurův osobní letoun B-17 nesl symbolický název „Bataan“

Já se vrátím!

Notoricky známá věta z projevu MacArthura, kterou pronesl poté, co musel opustit Filipíny, se stává realitou v říjnu 1944, spojenci se vyloďují na ostrově Leyte. MacArthur pronáší další projev: „Filipínci, vrátil jsem se. … Nastal čas vašeho vykoupení. … Přidejte se ke mně. Ať vás vede nezdolný duch Bataanu a Corregidoru.“ Až během února a března Američané konečně obsadili spojeneckým bombardováním zničenou Manilu. Filipíny byly vyčištěny 5. července 1945.

Američtí vojáci se kryjí před japonským kulometem na Filipínách, 1944

Válku ukončuje Chlapeček s Tlouštíkem, konečná bitva o japonské ostrovy neprobíhá, Japonci kapitulují. Pro Douglase MacArthura je kapitulace sladkou třešničkou, právě on ji na USS Missouri dne 2. září 1945 přijímá.

Válka pro MacArthura právě skončila, práce ovšem ne. Na jeho bedra připadla obnova válkou zničeného Japonska. Píše o tom: „Hlavním činitelem už nebyly moje vojenské vědomosti. Musel jsem být ekonomem, politologem, inženýrem, výrobním manažerem, učitelem, ba dokonce i jakýmsi teologem. Musel jsem obnovit národ, který téměř dočista zničila válka.“

M4 Sherman s podporou pěchoty na Filipínách, 1945

Tak jako v Německu probíhal program 4D, na kterém se spojenci dohodli v Postupimi, tak v jisté obdobě probíhal i v Japonsku. Tak jako MacArthur dokázal nakopnout West Point, tak nakopl i Japonsko. Podílel se na tvorbě ústavy (i když to byly těžké boje), dal ženám volební právo, obnovil průmyslové kapacity, odstranil mocenský monopol císaře a v neposlední řadě Japonsko nakrmil (vzhledem k obrovské potravinové krizi během prvních pár týdnů přivezl do Japonska přes 3 500 000 tun potravin).

Generál MacArthur při podpisu japonské kapitulace, 2. září 1945

Shoďte ty atomovky!

Korejská válka zastihla MacArthura v úplně stejné situaci jako druhá světová válka. Bylo to v neděli 25. června 1950 a opět v posteli. Mezitím, co se severokorejské tanky valily přes 38. rovnoběžku, celý západní svět si lámal hlavu, co s tím. O dva dny později vstupují Spojené státy americké na základě rezoluce 82 Rady bezpečnosti do války proti komunismu v Asii. MacArthurova role v korejské válce by vydala na další článek, dovolím si vypíchnout to nejdůležitejší.

Generál MacArthur jako velitel amerických sil v Koreji. Pamětníci si určitě vzpomenou, že jeho typickým slunečním brýlím se v čerstvě zbolševizovaném Československu říkalo „mekártrovky“.

Poté, co Severní Korea dobyla Soul a zatlačila Jihokorejce k Pusanu, se americké jednotky vyloďují v Inčchonu. Právě vylodění, které MacArthur brilantně naplánoval, umožnilo osvobodit Soul a zatlačit Severokorejce až k čínské hranici.

Tři generálové. Courtney Whitney, Douglas MacArthur a Edward Almond (vpravo, ukazuje), pozorují bombardování Inčchonu z lodi USS Mount McKinley

Tady vstupují do hry čínští dobrovolníci. Milion vojáků, který naprosto zničil rovnováhu sil, a hlavně donutil Američany ustoupit zpět na 38. rovnoběžku. Tady končí MacArthurova vojenská kariéra. MacArthur chtěl přejít do ofenzivy, dobýt celou Severní Koreu a přenést válku do Číny. Kritika Trumanova opatrného přístupu mu vynesla odvolání.

Prezident Harry S. Truman se směje, ale s MacArthurem zásadně nesouhlasí, což vyústí v MacArthurovo odvolání

„Byl jsem plísněn, že považuji korejský konflikt za válku, a nikoli za policejní zásah. … Cožpak nelze logicky tvrdit, že nejde o válku, když bylo zabito či zmrzačeno přibližně 150 000 Američanů a ještě mnohokrát více našich jihokorejských spojenců?“ Mezi osmi body MacArthurova plánu byl osmý tím bodem, který zmiňoval možnost použití atomových zbraní na přetnutí pupeční šňůry mezi Koreou a Čínou. Kdo ví, jak by dnes vypadal svět, kdyby nebyl MacArthur odvolán. Faktem zůstává, že odvolán byl a Severní Korea je hrozbou dodnes.

Roli generála MacArthura si ve stejnojmenném filmu z roku 1977 střihl Gregory Peck

Co kdyby si MacArthur sehnal politickou podporu a požehnání pro svůj na první pohled šílený plán? Za úsvitu shodily americké bombardéry na čínské dobrovolníky a severokorejské vojáky několik atomových pum. Během pár hodin je informována Moskva, pro kterou se její noční můra stala právě realitou. Američané podruhé použili atomové zbraně a celý svět upírá pozornost na Sovětský svaz. Co udělá Stalin? Nechá nastartovat tanky a vyhlásí USA válku?

Generál MacArthur a jeho typická dýmka

Proběhne ostrá výměna názorů na půdě OSN, ale poté se překvapivě nic neděje. Stalin ví, že SSSR není připraven na totální válku se Spojenými státy. Rudá armáda nemá dostatek atomových pum, kterými by mohla USA ochromit. Aniž to Truman ví, má převahu v počtu pum poměrem 74:1.

Máte-li chvíli čas a vládnete-li trochu anglicky, určitě skoukněte tenhle dokument.

Sověti jsou si toho moc dobře vědomi, takže se nic neděje. Američtí vojáci v Koreji slaví, morálka roste obrovským tempem, ale taktické důsledky jsou v hornaté krajině Korejského poloostrova minimální. Číňané utrpěli těžké ztráty, ale nemají co ztratit, a tak vrhají do hry všechno. Celá země se oficiálně zapojila do války se Spojenými státy. Porážka Číny a KLDR zabere mnoho let a na amerických vojenských hřbitovech přibydou desetitisíce bílých křížů. USA se vojensky i hospodářsky vyčerpají, což v houstnoucí atmosféře studené války neznačí nic dobrého…