Korea - válka, která nikdy neskončila

Před sedmdesáti lety začala válka v Koreji. Zapomenutá válka, jak jí říkají její účastníci. Válka, která nikdy neskončila. I dnes to na korejských hranicích vře a chřestí se zbraněmi, možná vice než za poslední dekády. Jenože na tuhle válku se ve stínu Vietnamu trošku pozapomnělo. Ale její veteráni ví své – válčili stejně tvrdě jako kterýkoliv jiný voják. 

Americký voják utěšuje svého raněného spolubojovníka. Září 1950. 

Zapomenutá válka

Korejská válka začala vlastně už s koncem druhé světové války, když byl poloostrov po vítězství nad Japonskem rozdělen na dvě sféry vlivu. Na severní Koreu – pod sovětským dohledem a jižní Koreu pod partonací Američanů. Obě země se od sebe začaly rapidně vzdalovat, zejména když v roce 1948 byly na severu znemožněny svobodné volby a vládcem se stal Kim-Ir-Sen, zakladatel dynastie Kimů. Z obav o bezpečnost jižní části poloostrova byla schválena rezoluce OSN a následně vyslány mírové sbory, které měly dohlédnout na klid na hranici mezi oběma zeměmi. Na slavné osmatřicáté rovnoběžce. 

155-ti milimetrová houfnice jako základní dělostřelectvo battery A, 92nd  Armored Field Artillery Battalion střílí na pozice okolo Kumhwa. 8. červen 1952. 

Jenomže pětadvacátého června 1950 se s prvními ranními paprsky rozpoutalo peklo. Severokorejské dělostřelectvo několikahodinovou palbou decimovalo pohraniční pozice jižních vojsk a vojsk OSN. Začala invaze s jediným cílem – sjednotit obě země pod vlajkou komunistické strany práce. Za tři dny Severokorejci obsadili hlavní město Soul. V polovině srpna už téměř celou jižní Koreu. Malé koaliční jednotky nestačily na to, aby bránily celou linii perimetru, ale díky zpravodajské službě, která včas upozorňovala na místa hlavních útoků severokorejských jednotek, situaci zvládly. Do perimetru postupně přicházely nové, mnohonárodnostní posily. V září už mělo koaliční vedení jistotu, že perimetr bude uhájen a s koncem měsíce se začaly v zemi vyloďovat vlny amerických vojáků a mariňáků. Do konce října byli severní Korejci zpátky na severu. 

Kaplan a kapitán americké armády Emil Kapaun – původem našinec – evakuuje raněného z bojového pásma. Emil Kapaun získal za své činy (zejména v zajetí) Medaili cti, nejvyšší americké vyznamenání a očekává se že bude blahořečen. A na těhle stránkách se o něm ještě brzy dočtete. 

Na konci října se ale situace začala opět obracet – prosakovaly informace o potyčkách mezi americkými vojáky a čínskou armádou, což Čína popírala s tím, že „se jednalo o dobrovolné vojáky, za něž Čína nemá zodpovědnost, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude.“ To nápadně připomíná nedávnou situaci na východě od našich hranic. Koncem roku Číňané otevřeně vrhli do boje několik milionů mužů. Dobyli Soul. A všem došly nervy. 

Boje byly tvrdé a ani jedna strana se nemínila vzdát. Mimochodem, za válku v Koreji bylo uděleno 150 kongresových medailí cti.  

Americký generál Ridgeway se chopil iniciativy a začal tlačit na linie. Pomalu, ale brutálně. “Ráno jsme vstávali kolem páté. Vyčistili jsme kanony a začali pálit. Každý z kanonů v naší baterii vystřelil jednou za deset minut. Jednou za hodinu jsme o kousek zvedli náměr a pokračovali. Taková směna trvala dvanáct hodin. Po nás to vzali kluci napravo. Zkusili jsme se trochu vyspat, zatímco oni bouchali. Ráno jsme si od nich vzali nový náměr a vystřídali je. My jsme byli hluchý jak polena. Co to dělalo s Číňanama, to nedokážu odhadnout.”, popisuje veterán druhé světové války a války v Koreji Maynard Timme svou kariéru dělostřelce v korejské válce. 

​

Maynard Timme za druhé světové války válčil s BAR (Na foto je vlevo dole, ale má garanda). Není se co divit, že v Koreji přešel k ještě větším hračkám. 

Systematické a neustávající bombardování i dělostřelecká decimace čínských pozic protivníka pomalu donutily ustupovat na sever. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v patovém stavu na 38. rovnoběžce. A začala mírová jednání. Ta se, za neustálých potyček na rovnoběžce, protáhla až do roku 1953, kdy bylo uzavřeno příměří. Nikoliv mír. 

Demilitarizovaná zóna – DMZ – vznikla nejstřeženější hranice v historii. Na linii stojí chlapci z druhé pěší, rok 1966

Nejstřeženější hranice světa

Osmatřicátá rovnoběžka byla nejstřeženější a nejopevněnější hranice světa. Proti sobě stály tisíce vojáků, kteří byli rozděleni ostnatým drátem, stodvacetimetrovým odlesněným pásem země nikoho, kterou chránily – a chrání – tisíce min. Na každé straně stojí betonové pevnosti, labyrynty tunelů a ježí se hlavně kanonů a odpalovacích zařízení. Ale je klid. Tedy… relativní. Obě strany totiž neustále lezou na tu druhou. Shánějí informace a provokují. Každý den sviští střely z jedné strany na druhou. Ale pořád to není válka. Jsou to “jen” průzkumy. A Sevrokorejci pořád doufají, že na jihu rozpoutají levicovou revoluci. To se jim nepovedlo a uznali to v roce 1968. Přesto byla hranice pořád zatraceně horkou zónou. 

Na patrole. Vojáci U.S. Army loví severokorejské infiltrátory. 

Neznámá válka

“Skoro každou noc jsme chodili ven. Měli jsme své cestičky, jak se dostat za pásmo a šmejdili jsme v Severní Koreji. Hledali jsme pohyby, monitorovali techniku a větší shromažďování vojsk. A skoro pokaždé jsme narazili na podobnou hlídku Korejců, což často vyústilo v přestřelku. Jednou trefili mého buddyho, bylo jich moc a museli jsme ho tam nechat. Zahrabali jsme ho do listí a utekli zpět za hranici. Každou noc jsme se k němu vraceli – ale dostat ho zpět nám trvalo skoro týden. Jo… přežil,“ představuje každodenní rutinu šedesátých let v Koreji bývalý příslušník druhé pěší divize, štábní sergeant John „Batty“ Sylvan. „Vedli jsme regulérní válku v zemi nikoho. Jen o ní nikdo nevěděl, proto my veteráni téhle válce říkáme neznámá,“ doplňuje. 

Patrola na hranici se světlometem na jeepu. Hranice byla – a je – střežená dnem i nocí 

Během let 1964 až 1966 došlo k více než dvěma stovkám potvrzených (tedy vojenskými úřady evidovaných) ozbrojených konfliktů mezi Severokorejci a americkou armádou. Odhaduje se, že těch nehlášených drobných přestřelek bylo až desetkrát tak více. Ty „Battyho“ noční výlety spadají právě do téhle kategorie. 

Patrola ve vodách řeky Imjin. Vojáci kteří tuhle řeku překročili mohli nosit nášivku Imjin Scout, ocenění za nasazení v první linii v Koreji . 

Zahradníci, kteří málem spustili válku 

Demilitarizované pásmo sice bylo vyčištěné, ale příroda si dělá, co chce. Stromy si rostou – a brání ve výhledu válčícím stranám. Občas je třeba je prořezat, což může být docela krvavá situace. Zvlášť když strom prořezávají američtí vojáci a nelíbí se to Severokorejcům. 

Američtí vojáci v boji muže proti muži během prořezávání stromu. Korejci byli vyzbrojeni klacky a páčidly. 

Taková situace se stala v srpnu 1976. Prořezávání stromu skončilo bojem muže proti muži, kdy na družstvo Američanů vlítla dvacítka Severokorejců vyzbrojených páčidly a silnými klacky. Bitva trvala skoro devadesát minut a po jejím skončení zůstal nezraněný jediný americký voják. Většina utrpěla nějaké zlomeniny a rány – a dva byli rozsekáni sekerami. Severokorejci následně informovali svět a OSN o ostudné americké agresi. Strom nakonec odřezali ženisté U.S. Army. Jeho pahýl dodnes stojí v zemi nikoho. 

Těla majora Artura G. Bonifase a poručíka Marka T. Baretta nesou vojáci čestné stráže. Tyto dva důstojníky rozsekali sekyrami severokorejští vojáci během incidentu v  Joint Security Area, Panmunjom, Korea, 18. srpna 1976. 

Během následujících let došlo k několika více či méně závažným konfliktů, zejména na moři nebo ve vzduchu. Pokud se podíváme na data – a stačí dekády – ty nejvýznamnější se udály osmdesátých letech (deset ozbrojených konfliktů), devadesátých letech (čtrnáct ozbrojených konfliktů), po přelomu tisíciletí (čtrnáct ozbrojených konfliktů), do letošního roku (devatenáct konfliktů) a v letošním roce už máme nejméně tři přiznané. Vypadá to, že tahle válka nejen že neskončila, ale že hned tak neskončí. 

Družstvo 1. batalionu 38. pěšího pluku 2. pěší divize na foto před odchodem na průzkum. 

Válka v Koreji – je nebo není zapomenutá? 

Korejská válka není atraktivním konfliktem, o kterém by se točily velkofilmy a programovaly počítačové hry. Ale jejími čelistmi prošly tisíce a tisíce vojáků, kteří neodvedli o nic horší práci než ti v jiných válkách – sloužili oddaně své zemi a ve statisících případů bojovali do posledního dechu.  Tahle válka navíc ještě neskončila a nevypadá to, že by její konec byl blízko. Tento týden vojáci Severní Koreje vyhodili do luftu styčný úřad pro spolupráci mezi KLDR a Jižní Koreou. Není to snad známka toho, že kamarádství severu a jihu je v nedohlednu? 

Korejský voják hrdě drží nášivku druhé pěší divize. Je totiž součástí takzvané Combined Division, jednotky která slučuje americké a korejské vojáky do jednoho funkčního celku. 

Válka v Koreji jako největší sousto pro druhou pěší divizi

A nebyl bych to já, abych do tohohle článku nezamontoval druhou pěší divizi, moji srdcovou záležitost. Protože ona je do jisté míry symbolem téhle války – byla jednou z prvních jednotek U.S. Army, které do Koreje vstoupily – a ještě pořád z ní nevytáhla paty. Čtete správně – druhá pěší divize, po svém nasazení v první a druhé světové válce, šla rovnou do korejského pekla. A její vojáci dodnes mají Koreu jako svůj druhý domov. A doufají, že nebudou muset do té severní. 

Mimochodem, řada z vás si asi vybaví druhoválečného veterána Earla Ingrama, který je hvězdou a celebritou plzeňských Slavností svobody. Víte, že sloužil také v korejské a vietnamské válce? A že dnes v Koreji slouží jeho vnuk Chris? A že stejně jako jeho děda, i on nosí na rameni indiána? Třeba chodí po stejných místech, kde jeho děda v padesátých letech bojoval. 

Spojené cvičení jihokorejských jednotek a U.S. Army.  

Korejská válka je zapomenutá. Proto je třeba si jí připomínat – jako to dělá třeba můj klub – vojáci Druhé pěší divize (Airsoft) – KVH JTF Raiders, kteří tenhle víkend vyrážejí na tématickou akci. Nejen, že je čeká taktická práce v zemi nikoho, infiltrace nepřátelských pozic a získávání zpravodajských informací, ale také přednáška o téhle válce. A tu doplníme – dneska jsem byl nakupovat – i tradičními korejskými pochutinami. V batohu tak mám kimči, krevetové chipsy, nějaké rýžové sladkosti a Soju. Vy nevíte co to je? To vám poví Jerry Lebren, současný veterán druhé pěší divize, který si také prošel svých pár let v Koreji: 

Vojanda KATUSA a amarický voják na společném cvičení 

“Když jsem poprvé přijel do jižní Koreji, vojáci KATUSA (Korean Augmentation To the United States Army – spojené jednotky) mě pozvali na panáka. Nezůstalo u jednoho a svůj první den nasazení na linii jsem tak strávil se strašným bolehlavem. Každého Korejce jsem viděl minimálně třikrát a kdyby na nás zaútočili, nevěděl bych na jakou stranu střílet. Oni z toho měli obrovskou srandu. Je to jedna z tradic nasazení v Koreji – pokud přijedete neznalí, Korejci si vás vezmou do parády a nadopují Soju, jejich místní rýžovou vodkou, tekutinou bez chuti a bez zápachu. Ale se strašlivým účinkem.” Mimochodem, výrobci Soju dnes vyrábějí anti-covid dezinfekci. Soju jsem pil a nemyslím, že by museli nějak výrazně změnit recepturu. Tahle věc spálí všechno. 

Američtí vojáci druhé pěší divize se v Koreji cvičí například na nasazení v Afghanistánu. 

Takový den na frontě vám nemůžeme – a ani nechceme slíbit – ale slíbit vám můžeme reportáž. Protože tuhle akci na linii s námi bude trávit i váš přítel Honza Korbel, redaktor Radia Dixie. A počítejte s tím, že na něm nenecháme nit nepropocenou… 

Kluci z KVH JTF Raiders, kteří představují současnou druhou pěší divizi při cvičení v Brdech. 

Chcete i vy trávit víkendy aktivně? Není nic jednoduššího, než se připojit ke klubu druhé pěší divize (Airsoft) a na víkend vyrazit… třeba do Koreje. Nebo do Afghanistánu. Tam jedou v září v rámci akce Písmena 2020, kterou pořádá Zdické Army Muzeum. Tak neseďte už doma. Zvedněte zadky a běžte na čerstvý vzduch! 

Chcete zažívat víkend jinak? Přidejte se k téhle jednotce bláznů a rozhodně nebudete litovat!