Jak to začalo
O možnosti vyrazit do Ameriky, rozuměj do USA, půjčit si HD a kus země takto procestovat jsem přemýšlel poměrně dlouho. Spíše než o přemýšlení se ale jednalo o snění neb celá záležitost se mi vlastně vždy zdála příliš nereálná.
Až loni v létě se mi však shodou okolností poštěstilo vyslechnout vyprávění známého, který v USA takto několikrát pobýval a moje sny tak obratem nabraly mnohem reálnější podobu.
Just USA.
Začal jsem tedy sondovat mezi kamarády a známými, zda by někdo z nich neměl zájem se ke mně připojit. Kupodivu to ani nedalo příliš práce a naše skupina se záhy ustálila na číslovce 5. Šlo o dva moje dlouholeté kamarády Honzu a Jirku, dále o Štěpána, se kterým jsem již procestoval kus světa, a konečně o Davida, což je bratranec mé manželky.
Začali jsme jako kámoši a stejně tak i skončili. Cením si toho, že jsme vše dali bez vzájemný prudy.
V další, tedy přípravné, fázi jsme se zaměřili na zajištění motorek, společné dojednání samotné trasy a na obstarání letenek a dalších nezbytných formalit. Vzato od konce to nebylo až tak složité. Kontrola platnosti pasu, cestovní pojištění (vzhledem k charakteru výpravy a cílové destinaci jsme toto brali celkem poctivě) a konečně povolení ke vstupu do USA, tedy ESTA. Sám jsem s tímto institutem neměl žádné zkušenosti, ale vše funguje přes net velmi jednoduše, samotné vyřízení trvá pár dní a je to levné, tuším, že přesně to bylo 14 $.
Při plánování cesty po USA rozhodně nemusíte řešit dříví na otop. Seženete jej všude, prodej je postaven na vzájemné důvěře.
Pak jsem začali vybírat motorky a zprvu jsme byli docela zaskočeni cenami u klasických půjčoven. Při projíždění netu jsem posléze celkem náhodou narazil na stránky Hellride, což je česká motorkářská firma, která se kromě jiného věnuje půjčování HD v USA. A jelikož mají motorky garážované právě v Las Vegas, kde jsme měli tak či onak naplánován výchozí bod, nebylo moc co řešit. Společně s Honzou jsme se tedy sešli s majitelem firmy a v pohodě zapůjčení motorek dohodli. Ceny byly výrazně nižší, než u zmíněných US půjčoven, ale i tak je při plánování třeba počítat s nikoli zanedbatelnou částkou, která padne na tento účel.
Při výběru motorek jsme zjevně pominuli takovouto možnost mimořádnýho komfortu cestování.
Po té zbývalo zakoupit letenky a doladit trasu a alespoň nějaké to ubytování. Letenkám se věnoval Jirka se Štěpánem a posléze pořídili za slušné peníze letenky z Prahy přes Vídeň do Los Angeles a odtud vnitrostátním letem do Las Vegas. Zpáteční letenky do Prahy jsme měli koupeny z Los Angeles přes Zurich. Trasu jsem zpočátku orientačně řešil s Honzou, který se následně věnoval upřesnění. V konečné fázi se především za Jirkovy pomoci řešilo ubytování tak, abychom alespoň počáteční přenocování měli předem zajištěno a to ostatní alespoň naplánováno dle jednotlivých zájmových bodů.
Stejně jako u motorek, narazíte i u aut na vše od absolutního luxusu po naprosto nepojízdný šrot.
O přípravách by se jistě dalo napsat mnoho dalších detailů, podstatně zajímavější by měl být popis samotného výletu.
24.05.2018: Letíme
Tak je to tady. Cca ve 4 ráno vyrážíme multivanem směr letiště. Tam se společně s Jirkou při odbavení dozvídáme „šťastnou“ novinu, že jsme byli vybráni na osobní kontrolu ve Vídni. Nevíme, co od toho očekávat, a ve Vídni máme poměrně málo času na přestup, tak nás tato vyhlídka poněkud znepokojuje. Navíc řešíme i váhu kufrů, která má být max 25 kg a nikoli námi předvídaných 30 kg. Nakonec se všichni vejdeme, byť někteří jen tak tak.
Kontrola ve Vídni je nakonec jen zevrubnější obdobou běžné kontroly, pracovníci jsou příjemní, takže v pohodě.
Vítejte ve Vegas. To myslím hovoří za vše.
Následný takřka dvanáctihodinový let probíhá také nad očekávání dobře, a to i díky poloprázdnému letadlu, kde se můžeme celkem pohodlně rozvalit. Žádné problémy nebyly ani po příletu do LA při odbavení vč. vstupního pohovoru. Poté nás čeká již jen přelet do Las Vegas a tam přesun Uberem do hotelu. Večer dáváme krátkou symbolickou procházku a vlastně jediným zpestřením je policejní akce končící spoutaným černochem na kapotě policejního auta.
25.05.2018: St. George, Utah
Ráno využíváme opět služeb Uberu za účelem přepravy do půjčovny, nacházející se na periferii Vegas. Na místě už vládne spíš "good old fashioned America", takže při přebírání motorek příjemně pokecáme s domácím i se sousedy, to vše za popíjení nabídnutého piva.
Ty vole, tak na tomhle teď strávíme dalších 11 dní?
Přebalujeme věci do motorek, z nichž jsou tři klasické Electra Glide (David, Jirka a já), jedenkrát nepatrně subtilnější Road King (Honza) a jedenkrát snížená Dyna Glide, poměrně záhy nepříliš lichotivě překřtěná na Kozomrda (Štěpán). Pro upřesnění dodávám, že vlastně nejde o nic proti této motorce, na delší cestování prostě není zcela ideální.
Pochyby, zda do moto kufrů nacpeme obsah našich loďáků byly zcela zbytečný. Vešlo se vše a úplně v pohodě.
I když všichni víme, do čeho jdeme, tak robustnost a váha motorek se zejména v první fázi cesty jeví značná. Vyrážíme ovšem bez problémů, snad vyjma toho, že hned na prvé benzince (max. 2 km od půjčovny) postrádám klíče od motocyklu. Prohledávám kapsy i motorku, ale nikde nic. Takže se vracím zpět a po zjištění, že ani tam nic není, dostávám náhradní s pokynem, ať si je nechám na karabině u džínů a vůbec je nesundávám vyjma zamykání motorky. To je tak, když můžete s motorkou odjet i bez klíčů. Tohle by vás s rejží nepotkalo.
Je zabaleno a připraveno na cestu.
Samotný výjezd z Las Vegas je trochu náročnější, nakonec se však vymotáváme ven a následuje pohoda, o jaké jsem snil. Cestou z Nevady „lízneme“ Arizonu a přejíždíme do Utahu (posun času se zde zmenšil z 9 hodin na 8). Dáváme bez problémů cca 300km, což na prvý den, kdy jsme se museli seznámit s motorkami a ještě se vymotat z Vegas, není úplně špatné.
Velmi záhy po vyjetí z Vegas jsme shledali, že nejen to půjde, ale taky že to bude skvělý (a bylo).
Jediná zmínka z cesty snad patří jezeru Mead, kde si dáváme voraz, resp. s Honzou též plechovku Arizony, což je mistní džus, který nás bude provázet zbytkem výletu. Večerní tečkou je ubytování v příjemném hotýlku s bazénem a dokonce i vířivkou, čehož jak večer, tak ráno rádi využíváme.
Dodge RAM v akci. Jedno z nejrozšířenějších aut v oblasti.
Na večeři vyrážíme na doporučení místního personálu hotelu do nedaleké restaurace Black Bear. Ono „doporučení“ stojí za zmínku trochu rozvést. V Utahu je vztah k alkoholu poměrně restriktivní, ne že by se jednalo o prohibici, ale např. na benzinkách koupíte jen piva pod 4 % alkoholu a mnohé tzv. rodinné podniky prostě alkohol nenabízejí. Na druhé straně – jak vidno z naší zkušenosti – personál nemá nejmenší problém vám doporučit konkurenci, která nabízí produkt, jenž sama v portfoliu nemá. Že by inspirace pro tuzemské podnikatele nejen v segmentu pohostinství? Každopádně večeře u Černýho medvěda super, taktéž místní, překvapivě silná IPA, přispívá k výslednému pozitivnímu dojmu.
Ubytování bylo bez výjimky v pohodě. Jen jsme museli vyladit, kdo s kým bude v dalších dnech sdílet dvoulůžko.
26.05.2018: Panquitch, Utah
Ráno ještě dáváme koupel, přičemž u bazénu zapomínám tričko Radio Dixie. Naplánován je Zion park, takže je na co se těšit. Po cestě ovšem zastavujeme v místním HD shopu, kde nám domorodci dnešní cíl cesty rozmlouvají s tím, že je nejen víkend, ale navíc probíhají jakési svátky spojené s prodluženým víkendem, tudíž bude v Zionu značný mazec. Takže měníme cíl na Panquitch, a i samotná jízda již začíná být tím pravým zážitkem.
Bazén u motelu v St. George byl fajn, později jsme sice ještě narazili na další bazény, ale tenhle byl asi top.
Silnice se klikatí vzhůru, a pokud mě zápisky neklamou, překonáváme výšku 3.000 metrů nad mořem. Po dojezdu do cíle, tedy do kempu ve městě Panquitch, se ještě vydáváme na výlet ke stejnojmennému jezeru. Zde si dáváme večeři, takže po předchozích obligátním burgerech a hot dogách na pumpách, okoušíme další klasiku, a to buffalo wings.
U Panguitch Lake už bylo jasný, že jsme si vybrali tu správnou část USA.
Po návratu do kempu ještě vyrážíme s Davidem pěšky (!) na benzinku za účelem dokoupení piv na večerní pokec. Ten se odehrává v klidu a pohodě, ovšem následná noc je ve znamení teplot klesajících až téměř k nule, na což není nikdo z nás právě vybaven. Na tachometru přibylo toho dne cca 255 km.
I kemp v Panquitchi byl fajn, jen jsme večer ještě netušili, jaká kosa nás během noci čeká.
27.05.2018: Bryce Canyon, Utah
Ráno nás neutuchající kosa vyhání z postelí a tak již někdy přes sedmou hodinou ranní míříme opět pěšky na benzinku, kde se dáváme především pořádnou porci horkýho kafe a dále pokrm dle chutě každého člena. Po návratu do kempu balíme a vyrážíme, nicméně za účelem dokončení ranního probrání i prohřátí organismu si dáváme na téže pumpě ještě jedno pořádný kafe.
Ráno v Panquitchi už bylo veselejší, zejména po té, co jsme do sebe všichni nalili značný množství horkýho kafe.
Dnešním cílem by měl být Bryce Canyon. Již cestou projíždíme Red Caynon, resp. Dixie National Forest, což je zjevně oblast, která by sama o sobě stála za delší zastávku. Stihnout vše se však nedá, takže jen několikrát zastavujeme u vyhlídek, kterých je zde (stejně jako v dalších oblastech) dostatek. Je to docela fajn, tam, kde je něco k vidění, je prostě zastávka i s upoutávkou, takže člověk nemusí plašit, kde honem zastavit, pokud vidí něco, co by si chtěl v klidu prohlédnout či vyfotit.
Tohle jsem si prostě nemohl nechat ujít, takže jedna fotka přímo pro Rádio Dixie.
Pak už následuje samotný Bryce Canyon. Laicky se to dá těžko popsat, takže si (nikoli naposledy) pomůžu popiskem z wiki: „Bryceův kaňon je obrovský přírodní amfiteátr podél plošiny Paunsaugunt. V této jedinečné oblasti se nachází stovky geomorfologických útvarů, známých jako komíny či jehly, vytvořených erozí. Zdejší region byl původně osídlen domorodými Američany a později mormonskými průkopníky“.
Bryce Canyon nás docela ohromil, což byl pocit, který nás následně provázel celkem často.
Za nás musím říci, že i když jsme měli představu o podobě i velikosti, tak samotný rozsah je pro turistu zvyklého na české poměry prostě omračující. Pro úplnost ještě dodám, že na místě jsme se dohadovali o typu horniny, ze které se masiv skládá neb nás mátlo především to typické červené zbarvení. Nebudu vás napínat, jedná se o do červena zabarvený vápenec.
Při vší úctě k tuzemským velikánům, tyhle pocity prostě v Krkonoších nezažijte.
Následuje odjezd ve směru dnešního noclehu, což je městečko Salina. Cestou jsme stihli jednak zmoknout (vlastně jediný déšť během celé cesty, pokud nepočítám pár kapek další den v Arches), jednak poznat obec Antimoni. Zde jsme zastavili úplně náhodou za účelem odpočinku a občerstvení, a byli jsme úplně nadšeni jak samotným místem, tak i jídlem.
Best in state. Může být. Pro nás se zde podávaly the best burgers ever.
Stručně řečeno, Vidlákov v tom nejlepším slova smyslu. Všude ohromný pickupy, na dvoře ještě mnohem ohromnější obytňáky, na zdi fotky chlapů s úlovkama nejrůznějšího typu, rybami počínaje a jeleny konče. Pokud jde o jídlo, dáváme si sice obligátní burger, ovšem jeden z nejlepších, jaký jsme kdy jedli. A pokud se k tomu připočte skutečně autentické prostředí, je to opravdu zážitek.
Jo ty burgery prostě byly skvělý, ačkoli je třeba přiznat, že zadní venkovní zahrádka nebyla právě výstavní.
Během následné cesty do Saliny nás zastihne již zmíněný déšť, ten naštěstí však po chvíli ustává a díky teplu a příjemnému povětří přijíždíme do cíle prakticky suší. Večer vyráží na večeři již jen Jirka s Davidem, my ostatní relaxujeme s pivem na pokoji. Počítadlo km ukázalo toho dne 240 km.
Prostě klasickej americkej motel, žádný scény ala Psycho jsme naštěstí neregistrovali.
28.05.2018: Arches, Utah
Den dlouhých přejezdů i dalších parádních zážitků. Dopolední část trasy se odehrává po dálnici. Jo dálnice, ty si zaslouží malou odbočku. V dané oblasti jsou zpravidla dvouproudé, kvalitní a samozřejmě patřičně široké. Sebemenší nerovnosti jsou avizovány dopravním značením, stejně tak jako omezená rychlost. Ostatně značky určující rychlost jsou celkem všudypřítomné, a to jak mimo města tak v nich. Dle mých zkušeností jde ale o omezení adekvátní danému místu a stavu vozovky a tak nevyvolává nepříjemný dojem zbytečné prudy.
Samotná jízda na motorkách byla pro mě osobně často úplně nejvíc. Nic víc bych (možná) ani nepotřeboval.
Pokud jde o další vozidla, ať už auta či motorky, tak až na naprosté výjimky všichni jezdí v klidu a v pohodě a v Čechách všudypřítomný pocit dopravní nervozity se prostě nekoná. No, pokud jde o nervozitu, tak její mírný závan jsem vyvolal já sám tím, že mi málem došel na dálnici benzín. Vlastně nikoli málem, ale docela. Naštěstí jsme s sebou vozili pro tento účel dva plné kanystry, nicméně bylo nám to ponaučením, že rozestupy mezi benzinkami jsou často opravdu dlouhé (tady např. přes 170 km) a je proto na místě doplňovat palivo průběžně.
Parádních, opravdu cestovních motorek člověk potká opravdu mraky.
Před příjezdem k samotným Arches si ještě dáváme kafe a relax v chládku zdejšího Dinosauřího parku, ale působí to na nás docela pouťově, ani kafe není nic moc a tak záhy pokračujeme dál. V cíli, tj. Arches National Park zažíváme opět pocity, které jsem popisoval už u Bryce Canyonu, a které jsme pocítili ještě mnohokrát. Tedy wow efekt, daný jak krásou, tak rozlehlostí místa. No, s patosem to nebudeme přehánět a raději si pomůžeme stručnou definicí z wiki.
Arches. Jedno z míst, kde asi není co dodat. Snad jen absolutní klišé, že i průměrný foto je lepší než sebelepší popis, ale nic nepřekoná pohled naživo.
„Národní park Arches (anglicky Arches National Park) se nachází ve východním Utahu, severně od města Moab ve Spojených státech. Jeho rozloha činí 310 km². Nejvyšší bod, Elephant Butte, se nachází ve výšce 1 723 m n. m., nejnižší bodem je návštěvnické centrum ve výšce 1 245 m n. m. Park je známý zejména díky přírodním pískovcovým obloukům, kterých zde můžete najít přes 2000, v čele se světoznámým Delicate Arch. Od roku 1970 se v parku kvůli erozi 43 pískovcových oblouků zřítilo“.
Další motel. Někteří z nás už pochopili jak s HD parkovat, abys jej ráno nemusel vytlačovat, a to ještě do kopečka.
Zbývá ujet posledních 80 km do místa noclehu, což je klasický motel v městě Monticello. Pak už jen večeře s obligátním burgerem, poté ještě nějaké to pivo a potom (celkem brzo) odpadáme. Těch 400 km na motorce plus celkem poctivá prohlídka rozlehlého Národního parku nějakou tu únavu celkem opodstatňuje.
29.05.2018: Monument Valley, Utah/Arizona
Ráno ještě snídaně v motelu, protentokrát jen poměrně strohá: kafe, džus, toasty, cornflakes, ale stačí to. Vyrážíme na cestu v den, kdy opět urazíme cca 400 km, což celkem tušíme, a to na rozdíl od faktu, že den, resp. jeho závěr, se ponese ve znamení mírného chaosu. Cesta samotná je celkem v pohodě, mrtvola koně ležící u silnice už nás nemůže rozhodit stejně jako brokovnicí prostřílená značka, ozdobená mnoha samolepkami.
Stará, prostřílená a samolepkami osázená dopravní značka? Tam nemůže chybět nálepka Rádia Dixie.
Pokud jde o samotné Monument Valley, tak toto sledujeme převážně ze silnice, resp. opět z mnoha zastávek k tomu určených. Cestou přejíždíme hranici z Utahu do Arizony, byť se sluší podotknout, že samotná oblast spadá pod Navažskou autonomní oblast. Ke stručnému popisu si opět pomůžu z wiki: „Monument Valley (navažsky: Tsé Biiʼ Ndzisgaii; do češtiny přeloženo jako Údolí monumentů) je region v oblasti severoamerické Koloradské plošiny, který je charakteristický množstvím červených pískovcových skalních útvarů, které se tyčí z plochého údolí. Z geomorfologického hlediska se jedná převážně o tvary, označované jako svědecké a stolové hory. Nejvyšší z nich dosahuje 300 metrů nad údolní plošinou“.
Pro jízdu na HD jsou tyhle silnice prostě stvořený.
Při jedné ze zastávek kousek za hranicí Arizony se Jirkovi podaří zabrat za plyn trochu víc než je zdrávo a zadní kolo téměř okamžitě mizí v červeném písku, takže čtyřsetkilová motorka stojí jak přikovaná i bez použití stojanu. Společnými silami se však daří moto vyprostit a pak již pokračujeme směr dnešní cíl, tj. Page.
Když se s HD zahrabete do písku, tak bez kámošů se ven dostanete jen stěží.
Zde nastává prvá část chaosu, spočívající v hledání hotelu. Po jeho nalezení a ubytování se rozhodujeme vyrazit obhlídnout přilehlé Powellovo jezero, resp. k němu náležející přehradu v Glen Canyonu. Také tento podvečerní výlet je provázen značným chaosem, kdy Honza nakonec v rámci zachování duševního zdraví obrací motorku zpět k hotelu, kde v klidu a pohodě vyčkává našeho návratu. Nám se nakonec podaří motorky zaparkovat a následně i dojít k jezeru, kde se část skupiny koupe, zatímco pro některé jednotlivce (tj. pro mě) je voda příliš studená a tak zůstávám na břehu.
Lake Powell, takový běžný americký jezírko, pouhých 300 km na dýlku
Po návratu do hotelu vyrážíme na večeři, kde nás ovšem čeká další zádrhel. Zřejmě v důsledku nerespektování pokynu „vyčkejte, až vás personál usadí ke stolu“ zůstáváme u stolu neobslouženi tak dlouho, až otráveně odcházíme hledat štěstí jinde. Naneštěstí po ne úplně krátké procházce docházíme do Marriottu, který má ceny pro nás ne právě přijatelné, takže se vracíme do hotelu, bereme motorky a vyrážíme hledat nějakou rozumnou hospodu do města. Samozřejmě i její výběr je provázen mírným chaosem, nakonec kotvíme v jakémsi mexickém fast foodu, kde se celkem obstojně najíme. Cestou na hotel ještě stavíme na benzince, kde kupujeme večerní pivo. Po velkém váhání kupujeme s Honzou Ipu, která však velký úspěch nesklízí.
Velký je tu všechno. Přehradu v Glen Canyon nevyjímaje.
Pokračování příběhu výpravy českých motorkářů po krásách amerického Západu si budete moci přečíst přesně za čtrnáct dnů, tedy v úterý 11.9.2018. Mimo jiné se taky dozvíte, na kolik peněz tenhle výlet zhruba přišel…
Druhý a závěrečný díl této reportáže naleznete ZDE
