Jason Aaron a jeho jižanské komiksy

Jason Aaron a jeho jižanské komiksy

K Americe patří komiksy stejně, jako k soše svobody pochodeň. A ty Aaronovy ještě víc než většina ostatních.


Dolů

To, že se komiks už dávno neřadí k literárním popelkám, ví dnes každý. Díky filmům jako jsou Avengers nebo Liga spravedlnosti vystoupil z regálů žánrových knihkupectví a zařadil se do povědomí většiny z nás. Nicméně, je pravdou, že ne každý z nás ví, že komiksy nejsou jen o opláštěnkovaných hrdinech. Dnes na regálech komiksových i běžných knihkupectví najdete vedle dětských a superhrdinských komiksů i příběhy které byste v nich možná nečekali. Vedle Spidermanů a Supermanů tak můžete narazit na komiksy o gangsterech, indiánech, vesmírných dobrodružstvích, anebo vidlácích z Alabamy. O těch posledně jmenovaných píše tamní rodák Jason Aaron, kterého vám chci dnes představit.

Bastardi z Jihu v barvě krve

Kdo je ten potetovaný fousatý hromotluk?

Vlevo: Jason Aaron v plné kráse

Jason se narodil v Jasperu v Alabamě. Na Aarona měl velký vliv jeho bratranec Gustav Hasford, který napsal poloautobiografický román The Short-Timers (1979). Kdo zná film Full Metal Jacket (1987) který byl podle téhle knihy natočen, asi tuší, jak moc se Aaronovy jižanské příběhy liší od běžné komiksové produkce.  Ale než si o nich povíme víc, pojďme si říct, jak se k tvorbě komiksů vlastně dostal.

Jason se rozhodl, že chce psát komiksy už jako malý kluk a to navzdory otci, který ho od toho odrazoval. Dodnes vzpomíná, jak ho matka brala do drug storu, kde se na otočných stojanech kupily desítky barevných superhrdinských komiksů.  Aaron vystudoval Shelby County High School. Poté navštěvoval University of Alabama v Birminghamu, kde promoval s bakalářským titulem v angličtině. Ani tady ho jeho láska ke komiskům neopustila.

Některé z titulů, které má Aaron na svém kontě

Americký fotbal. I o něm Parchanti z jihu jsou.

Aaronova kariéra jakožto komiksového tvůrce začala v roce 2001, kdy vyhrál soutěž Marvel Comics nových talentů s osmistránkovým scénářem příběhu Wolverine. V roce 2006 Aaron začal pracovat pro DC Vertigo. Jeho prvním velkým dílem se stal příběh o válce ve Vietnamu The Other Side. Ten byl nominován na Eisnerovu cenu za nejlepší minisérii. Bylo to „podruhé“, kdy se svým scénářem dosáhl většího úspěchu. Díky tomu ho šéfové Vertigo požádali, aby předložil další nápady, tak vznikly Skalpy, série odehrávající se ve fiktivní indiánské rezervaci Prairie Rose. Aaron se záhy etabloval jako vyhledávaný komiksový scénárista a jeho jméno najdeme v podstatě u většiny marvelovských komiksů. Nás ale zajímají jižanské příběhy tohoto vášnivého fanouška fotbalového týmu Alabama Crimson Tide. 

Obálka českého vydání Parchantů

Plivnout těm šmejdům na hrob 

„Mám rád americký jih, A zároveň mě příšerně děsí. Na Jihu je větší poklid než na kterémkoli jiném místě, kde jsem kdy byl. Ale taky větší pravěk. Je tam větší bezčasí. Ale taky je Jih děsivější. Spirituálnější. Nenávistnější. Krásnější. Zjizvenější.“

Tím prvním je série Parchanti z jihu, v níž má americký fotbal významné místo. U nás vyšel zatím první díl, s podtitulem Takový to byl muž a tady je jeho příběh. Šedesátiletý syn bývalého místního šerifa Earl Tubb se vrací do svého rodného města, aby vyklidil dům svého mrtvého otce a srovnal pozůstalost. Nic co by veterán z Vietnamu a druhdy nejlepší obránce místního týmu amerického fotbalu nezvládl. Jenže když šlápnete na kuří oko synovi místního bosse, je na problémy zaděláno. 

Říkejte mi Trenére.

Ono je to tedy trochu složitější. Tubb je palice dubová a ani ty nejjemnější náznaky, že by se do sporu místního trenéra s místním pobudou neměl míchat (jako třeba totálně neschopný šerif či zcela zjevné výhrůžky od místních rednecks) nemůžou tohohle chlapa s pěstmi z ocele v jeho cestě za spravedlností zastavit. K tomu si přičtěte až nechutně živou vzpomínku na despotického otce, lásku k nenáviděnému městu, touhu po spravedlnosti a jedno možná boží znamení a přimíchejte ten nejdrsnější americký vidlákov  plný tvrdých, prostoduchých buranů kteří nejdou pro ránu daleko. Tady bude téct krev, lítat vyražené zuby a praskat kosti. 

Tady lítají nejen hranolky, ale i zuby.

Příběh má trochu pomalejší rozjezd, což dává prostor nejen pro lepší seznámení se světem malého města, kde každý zná každého, všichni se potkávají v jednom bistru a nejvyšším bohem tu není ani tak Ježíš jako spíš trenér místního mužstva amerického fotbalu. Protože okolo něj se tenhle příběh také otáčí. Ale nečekejte nijak zvlášť prokreslenou psychologii postav. Snad jen náznaky Earlova komplikovaného vztahu s otcem dávají nahlédnout do duše hlavní postavy. 

Dost drsný začátek komiksu, že?

Komiks není jen o scénáři, ale také o těch obrázcích. Parchanty z jihu si vzal v tomto směru Jason Latour. Jeho výtvarný styl je drsný a brutálně přímočarý. Temné stíny, tmavé barvy, brutalitou čišící strohé hranaté tváře místních rváčů dávají vzpomenout na Aaronovu sérii Skalpy (jeden její díl také kreslil). Ostatně první velký panel, který komiks otvírá (panoramatický záběr na výpadovku s mnoha kazatelskými billboardy, kde zrovna bolestivě sere pes.) jasně ukazuje, jakým směrem se bude příběh i jeho výtvarná stránka ubírat.  A to jsem ještě nezmínil expresivní násilí, kterého je někdy skoro až moc. Ale to se dalo od téhle série čekat. Takže, komu to vadí, tak ať táhne o kostel dál. 

A plivnout jim na hrob…

„Takže tahle kniha je pro ně. Pro ty sráče, za jaké Jižany asi považujete, pro ty křupany, protože máme strach, že takoví vážně jsme. Účelem téhle knihy je konečně ty šmejdy pohřbít. Plivnout jim na hrob. Protože já ty parchanty fakt nenávidím do poslední buňky v těle.“ (úryvek z předmluvy Jasona Latoura)
Aaron v komentáři k náboženským tématům, která procházejí jeho dílem, říká, že byl vychován jako jižní baptista, ale od té doby se náboženství vzdal: „Dlouhá léta jsem ateista, ale náboženství mě stále fascinovalo. Když jsem něco ztratil, stal jsem se více fascinován náboženstvím a vírou.“

Obálka českého vydání komiksu Muži hněvu

Vzteklina, ovce a podřezané krky

Mezi to s čím se Aaron ve svých komiksech z jihu vyrovnává, je nejen náboženství, ale bezesporu i jeho vlastní předkové, kterým věnoval svůj druhý komiks. Ten se jmenuje Muži hněvu.

„Někdy kolem roku 1900 můj prapradědeček Ira Aaron v hádce kvůli ovci ubodal člověka k smrti. Jeho syn Sammie byl u toho a celé to viděl. Byl to jeho nůž, který Ira použil. O nějaký čas později v roce 1924 se můj pradědeček Sammie Aaron dočkal svého vlastního podivného konce. Zemřel na vzteklinu poté, co ho pokousal nakažený pes. Z této temné části mé rodinné historie se zrodili Muži hněvu.“ (Jason Aaron v předmluvě k Mužům hněvu)

Ty zatracené ovce.

Stejně jako Aaronova rodinná historie začíná i prolog příběhu rodiny Rathů ovcemi a nožem v krku. Ovšem dál se ten příběh vyvíjí naštěstí jinak a místo u scénáristického stolu končí jedním nájemným zabijákem a jeho synem. V podstatě je to příběh o tom, že co zaseješ, to taky sklidíš. A také o tom, že svému osudu prostě neutečeš a můžeš se snažit, jak chceš. Ira je parchant, který se nechává najímat od místního mafiánského bosse jako jednočlenná popravčí četa. Celý život zabíjel pro peníze a v podstatě mu bylo fuk, jestli má odpravit chlapa, těhotnou ženu, nebo malé dítě. Teď na sklonku života stižený rakovinou musí splnit poslední zakázku, zabít jistého Rubena. 

Starý zabiják

No a tady samozřejmě platí starozákonní: „Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení.“ (Dt.5/9.) a „Do klína jim odplatím za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň, …“ (Iz.65/6), neboť Ruben je Irovým synem. Je to drsné čtení plné krve, násilí a nevinných obětí.  A ani jeden z jeho aktérů nejspíš nezíská čtenářovu náklonnost, ačkoli na začátku každé z kapitol se seznámí s jednou částí minulosti rodiny Rathů (a tak má šanci pochopit co vedlo Iru a jeho syna k tomu, čemu je věnována stěžejní část komiksu).

Celkem brutální minulost

Výtvarné stránky tohoto projektu se ujal Aaronův kolega Ron Garney. S ním Aaron spolupracoval na komiksech Hon na Mystique, Wolverine: weapon X a dalších superhrdinských titulech. Přestože jsou Muži hněvu jeho prvním nesuperhrdinským komiksem, zhostil se ho na výbornou. Žádných výstřelků v podobě velkoplošných celostránkových scén se nedočkáme, většinou jde o stránky členěné do pěti prostých, přes sebe vrstvených a vzájemně se překrývajících panelů, ovšem ty jsou zaplněny neskutečně realistickou kresbou. Zvláště pak emoce odrážející se na tvářích všech aktérů téhle krvavé historky zachytil Garney s přesností mistra. A co na tom že těmi emocemi jsou především vztek a zděšení? Je to jeden z nejlepších komiksů o duševně zmrzačených lidech a jedna z nejlepších kriminálek. Zároveň je (díky tomu že jde o samostatný uzavřený příběh) dokonalou vstupní branou do Aaronova světa jižanských parchantů. Svůj díl na tom mají nejen geniální Aaronův scénář a Garneyho kresba, ale také skvělý překlad Štěpána Kopřivy.

Garneyho perfektní kresba

A to je vlastně všechno. Já ještě dodám, že Parchanty z jihu i Muže hněvu u nás vydalo nakladatelství CREW. Tam také vyšla celá Aaronova série Skalpy. Ale to už je jiná písnička.

Oba komiksy zakoupíte přímo na stránkách nakladatelství CREW ZDE  a ZDE  nebo u všech dobrých knihkupců.

Zdroje: Za poskytnutí fotografií a kreseb děkujeme nakladatelství CREW.

Jan Procházka

Jan Procházka

Celoživotní skaut a čtenář, fanoušek komiksů a fantastiky. Sci-fi, fantasy a komiksy recenzuji pro různé weby dobrých deset let.

Všechny články autora

Deset příšerných příšer z amerických béčkových a céčkových hororů

Deset příšerných příšer z amerických béčkových a céčkových hororů

Ivo Strejček Jr. , Zmutovaní králíci velikosti podsvinčete, žraloci zkřížení s chobotnicí, vraždící strýček Sam, radioaktivní oční bulvy, prostě hrůza a běs. O zubatém dámském intimním orgánu ani nemluvě…

Piráti, bouchačky a duchové na Divokém západě

Piráti, bouchačky a duchové na Divokém západě

Mr. Beman , Po dvou letech od vydání, milionech prodaných kopií a spoustě českých recenzí by se mohlo zdát, že počítačová hra Red Dead Redemption 2 už nemá co nabídnout. Opak je pravdou.

Růžová auta pro Playmates

Růžová auta pro Playmates

Vojta Dobeš , Auta jsou součástí odměny pro nejkrásnější dívky Playboye již půl století. Od doby, kdy nejsou výhradně růžová, však tato tradice ztratila trochu ze svého kouzla. My se podíváme na ta, která růžová ještě byla.