Evropská křídla a rotory: Letecká technika ze Starého světa v amerických službách

Politici i generálové NATO svého času snili o „obousměrném toku zbraní přes Atlantik“, tedy o situaci, kdy západoevropské země používají i americké zbraně, zatímco americké ozbrojené síly dovážejí techniku z Evropy. Tento stav sice do jisté míry nastal, ale dlouhodobě je značně asymetrický, protože americké zbraně se v Evropě uplatňují daleko více než evropské v USA. Přesto však lze jmenovat řadu případů, kdy Američané nepohrdli zahraniční technikou, což se týká také evropských vojenských letounů a helikoptér.

Německo-francouzský vrtulník EC-145 slouží také v US Army jako UH-72 Lakota

Letadla v obou světových válkách

Ačkoli to byli právě Američané, tedy bratři Wrightové, kteří postavili a zalétali první opravdu funkční motorový letoun, do první světové války vstoupily USA se směšně slabým letectvem. Některá letadla značek Wright či Curtiss sice patřila ve své době na špičku, ale bylo jich málo a řada z nich ani nebyla oficiálně zavedena do služby. Američané navíc postrádali zkušenosti, které se daly nasbírat jedině v reálném boji. Z britských a francouzských továren však naštěstí vycházely vhodné výrobky, na kterých se tudíž záhy začaly objevovat i americké znaky.

Americká stíhací esa období první světové války létala převážně na francouzských strojích značky SPAD, např. na letounu S.XIII

Když americké síly dorazily do Francie, byly už vyzbrojeny moderními letouny, mezi které náležely např. typy značek Sopwith, R.A.F., Nieuport a SPAD. Právě stíhačky posledně uvedené firmy (zejména S.VII a S.XIII) si v amerických službách vybojovaly největší slávu, neboť si na nich připisovala své úspěchy slavná esa jako Eddie Rickenbacker. V éře mezi válkami dominovaly v letectvu (USAAC, pak USAAF) typy domácí výroby, které sbíraly úspěchy též na světovém trhu, což platilo i během druhé světové války, kdy se USA staly „zbrojnicí demokracie“, takže dodávaly obrovské objemy letadel, tanků a jiné techniky svým spojencům.

Slavné stíhačky Supermarine Spitfire si našly cestu i do amerických vzdušných sil

Navzdory tomu ale USA v menších počtech zavedly i zahraniční, zejména britské letouny. Určitě nejslavnějším je britský Supermarine Spitfire, který provozovalo několik amerických stíhacích a průzkumných jednotek. Pro průzkum sloužila rovněž např. letadla De Havilland Mosquito, zatímco američtí noční stíhači „sedlali“ také letouny Bristol Beaufighter. Část útvarů USAAF ve Velké Británii měla ve výbavě rovněž kurýrní stroje Airspeed Oxford.

Poměrně málo známým faktem je, že USAAF během druhé světové války užívalo rovněž průzkumné stroje De Havilland Mosquito

Američané za druhé světové války „sedlali“ i průzkumné verze britských stíhaček Spitfire

Canberra, Harrier, skoro i Tornado

Již na konci druhé světové války se vztahy velmocí protihitlerovské koalice začínaly postupně kazit, a proto záhy propukla studená válka mezi západním a sovětským blokem. Američané se rozhodli nadále podporovat Evropu, což pochopitelně zahrnovalo též dodávky zbraní pro státy nově vzniklé Severoatlantické aliance. Mnohé země na kontinentu byly natolik zdevastované, že se bez amerických výrobků prostě nemohly obejít, a stále platí, že v řadě kategorií techniky mají členové NATO fakticky na výběr mezi „Made in USA“ a ničím.

Bombardér Martin B-57 se zrodil jako licenční podoba britského letounu Canberra

Jedinou zemí, jež mohla Americe hned od začátku konkurovat, tudíž byla ostrovní Velká Británie. Samozřejmě neměla tak velké výrobní kapacity, ale měla špičkové technologie, díky kterým mohla Ameriku občas i kvalitativně předstihnout. Američané to dobře věděli, což prokazoval i fakt, že roku 1953 byl do výzbroje USAF zařazen bombardér Martin B-57 Canberra, který vznikl jako licenční verze britského typu English Electric Canberra. Na druhé straně Atlantiku ale absolvoval důkladnou evoluci, díky níž se poté zrodila řada ryze amerických variant.

Původně britský bojový letoun s kolmým startem Harrier létá u americké námořní pěchoty, kde by jej měl postupně vystřídat F-35B

Dalším oborem, kde se Britové těšili silné pozici, byly letouny s krátkým či kolmým startem. Americká námořní pěchota byla nadšená z typu Harrier a zavedla ho do služby pod názvem AV-8 Harrier. Ze spolupráce obou zemí vznikla varianta druhé generace AV-8B Harrier II, která stále slouží, ačkoliv ji už začíná nahrazovat F-35B Lightning II.

Svého času se mluvilo o možnosti, že by USAF zavedlo i letadla Panavia Tornado, která by vyřazovala protivzdušnou obranu protivníka

Relativně málo známým faktem je, že americké letectvo kdysi zvažovalo, že pro mise Wild Weasel (tedy vyřazování nepřátelské protivzdušné obrany) koupí „amerikanizovanou“ verzi evropského stíhacího bombardéru Panavia Tornado, avšak nakonec dalo přednost domácímu letounu F-15E Strike Eagle.

Bojový letoun s krátkým či kolmým startem Harrier se stal respektovanou legendou

Kontrakty také pro cvičné letouny

Velikým úspěchem v Novém světě se může pochlubit cvičné letadlo British Aerospace Hawk, jehož obměna létá v barvách US Navy jako palubní cvičný letoun T-45 Goshawk. Zvítězila ve výběrovém řízení, jehož cílem bylo nahradit zastaralý letoun T-2 Buckeye a do něhož se firma British Aerospace (dnes BAE Systems) přihlásila v kooperaci s americkou firmou McDonnell Douglas (dnes Boeing).

Britské cvičné letadlo Hawk uspělo též v USA pod novým jménem T-45 Goshawk

Nebyla ale jediným evropským podnikem s těmito ambicemi, neboť o zakázku stál také německý Dornier a francouzský Dassault. Jejich partnerem se stala americká firma Lockheed a společně nabídly typ Alpha Jet. Admirálové však vybrali typ Hawk, ačkoliv se projekt značně protáhnul, takže T-45 Goshawk vstoupil do služby až v roce 1991. Postupně se modernizuje a zůstane ve výzbroji minimálně do roku 2035.

Švýcarský typ PC-6 Porter vstoupil do amerických služeb jako AU-23 Peacemaker

Vedle Britů uspěli za oceánem také Švýcaři, a sice značka Pilatus. Americká společnost Fairchild licenčně vyráběla její lehký užitkový stroj PC-6 Porter jako AU-23 Peacemaker, kde ono „A“ napovídá, že se užíval i jako bojový (a to ve Vietnamu).

Základním cvičným letounem amerických ozbrojených sil je typ T-6 Texan II, což je amerikanizované provedení typu Pilatus PC-9

Ohromný úspěch čekal Švýcary koncem 90. let, kdy USAF zvolilo jejich cvičný typ PC-9, který firma Beechcraft začala vyrábět pod názvem T-6 Texan II. Piloti USAF na něm prodělávají základní výcvik, byla vyvinuta vyzbrojená verze AT-6B Wolverine (jež dorazila i na ostravské Dny NATO 2015) a začala produkce i pro zahraniční klienty. Bylo již postaveno přes 850 strojů T-6 všech verzí, což paradoxně několikanásobně převyšuje počet strojů PC-9, které dodal podnik Pilatus. Z jeho výrobků uspěl za oceánem také lehký užitkový PC-12, používaný v USAF pod jménem U-28 Draco.

Piloti válečného námořnictva USA cvičí na proudových strojích T-45 Goshawk

Technika americké Pobřežní stráže

Ozbrojené síly USA kupují též západoevropské vrtulníky. Víceúčelový stroj EC-145 od firmy Eurocopter (dnes Airbus Helicopters) se v roce 2006 stal vítězem výběrového řízení US Army a do jejích služeb vstoupil o rok později pod názvem UH-72 Lakota. Evropské konsorcium jej prosadilo v ostré konkurenci, v níž figuroval též italsko-britský stroj AW139, a pro americkou armádu dodalo 400 kusů.

Nepochybně nejslavnějším evropským vrtulníkem v USA je HH-65 Dolphin, který jistě všichni dobře známe ze seriálu Pobřežní hlídka

Mezi určitě nejslavnější úspěchy evropských leteckých firem v USA náleží vrtulník HH-65 Dolphin, jak zní americký název pro typ Aérospatiale AS 365 Dauphin. Jeho typické rysy zahrnují elegantní trup opravdu „delfínovitého“ tvaru a tzv. fenestron, jak se odborně nazývá vyrovnávací rotor vestavěný do svislé části ocasu. Právě tyto helikoptéry jistě všichni známe z kýčovitého, ale přesto (nebo právě proto?) kultovního seriálu Pobřežní hlídka (Baywatch), protože stovku exemplářů koupila americká Pobřežní stráž (US Coast Guard).

Pobřežní stráž zavedla i proudová letadla HU-25 Guardian neboli Dassault Falcon

Ta přijala do služby i další stroje evropského původu, např. „biz-jety“ (neboli obchodní proudová letadla) Dassault Falcon 20. V amerických službách nesly jméno HU-25 Guardian a díky sadě pokročilých senzorů prováděly námořní hlídkování. V současnosti jsou již vyřazeny, avšak do letadlového parku US Coast Guard přibyl jiný výrobek ze Starého světa, a sice HC-144 Ocean Sentry. Jde o provedení dopravního stroje Airbus Military CN-235, resp. o americkou obměnu hlídkového letounu CN-235-300MP Persuader. Jeho turbovrtulové motory znamenají, že proti HU-25 je sice pomalejší, ale nabízí podstatně delší vytrvalost, což je při námořním hlídkování a pátracích a záchranných operacích vysoce důležité.

Další položku evropského původu v leteckém parku US Coast Guard reprezentuje typ HC-144 Ocean Sentry, verze letounu CN-235

Francouzské vrtulníky AS 365 Dauphin slouží v Americe pod jménem HH-65 Dolphin

Některé projekty skončily neslavně

Ne všechny akvizice evropských letounů či vrtulníků pro americké ozbrojené síly však skončí úspěchem. Dokládá to mj. kauza nového vrtulníku pro jednotku námořní pěchoty HMX-1, jež se stará o dopravu prezidenta USA. Jako nový „Marine One“, jak se těmto strojům běžně říká, byl zvolen italsko-britský AgustaWestland AW101 (dříve EH101). Americká varianta dostala název VH-71 Kestrel, na projektu se podílela také firma Lockheed Martin a mělo se koupit 28 kusů, avšak roku 2009 byl projekt zastaven a devět již vyrobených kusů bylo prodáno Kanadě na náhradní díly pro její stroje EH101.

Evropský vrtulník AW101 byl vybrán pro prezidentskou letku pod jménem VH-71 Kestrel, ale ambiciózní projekt skončil neúspěšně

V únoru 2008 se radovala firma Airbus, neboť letectvo jako budoucí tankovací letoun zvolilo její A330 MRTT, jenž dostal americké označení KC-45 a vznikl ve spolupráci s firmou Northrop Grumman. Mělo se vyrobit 179 letounů, jenže radost Evropanů měla jenom krátké trvání, jelikož firma Boeing podala protest, jemuž soud vyhověl. Letectvo kontrakt zrušilo, vyhlásilo nové výběrové řízení a tentokrát si vybralo letadlo Boeing KC-46 Pegasus, byť při pohledu na množství jeho problémů a zpoždění se neodbytně vnucuje otázka, zda nebyla původní sázka na Airbus správná.

Vítězství evropského tankovacího letounu Airbus KC-45 bylo pokládáno za velký úspěch, jenže ten měl nakonec jenom krátké trvání

Neúspěšně skončil též plán zakoupit pro armádu a letectvo 78 taktických transportních letounů C-27J Spartan italské firmy Alenia, což je vlastně modernizovaná verze starého dopravního letadla G.222, která dostala některé prvky z typu C-130J Hercules. Tyto stroje měly zajišťovat zásobování předsunutých základen, jenže z finančních důvodů se nakonec převzalo pouze 38 kusů. US Army pak předala své exempláře letectvu, avšak i to následně pozbylo zájem, takže stroje C-27J Spartan skončily v pomocných úlohách u Pobřežní stráže a velení speciálních jednotek.

Americké ozbrojené síly koupily rovněž taktická transportní letadla C-27J Spartan

Příběh transportních letounů C-27J Spartan v USA se dá jen těžko označit za úspěšný

Stroje v nabídce soukromých firem

U speciálních sil slouží také další evropské dopravní letouny, mj. španělské CASA C-212 (čili C-41), německé Dornier Do 328 (čili C-146 Wolfhound), a dokonce i polské stroje PZL M-28 Skytruck (neboli C-145), což je vlastně derivát sovětského typu Antonov An-28. „Speciálové“ vlastní také jistý počet vrtulníků Mil Mi-17.

Ve výbavě amerických speciálních sil najdeme i polské stroje PZL M-28 Skytruck

Zvláštní kapitolu tvoří „Agresoři“ a síly OPFOR, resp. jednotky určené pro imitování nepřítele během cvičení, které rovněž vlastní několik typů původně sovětské techniky (už jsme o nich podrobně psali ZDE). Za podobným účelem si Amerika svého času pronajala izraelská letadla typu IAI Kfir, tedy vlastně úpravu francouzské stíhačky Dassault Mirage III/5 s americkým motorem. Nad USA létaly pod novým jménem F-21 Lion, a ačkoli jejich pronájem dávno skončil, tyto služby poskytují dodnes.

Řadu evropských letounů užívají americké soukromé vojenské firmy, jak ukazuje tento stroj Mirage F1M v barvách Draken International

Americké ozbrojené síly totiž spolupracují s řadou soukromých leteckých firem, jež nabízejí také letecký výcvik včetně imitace letadel protivníka (také o nich jsme již psali). Firma ATAC používá právě letadla Kfir a také stíhačky Hawker Hunter, kdežto firma Draken International koupila stroje Mirage F1M a české lehké bitevníky Aero L-159 ALCA. U soukromých firem se často vyskytují též cvičná letadla L-39 Albatros.

Mezi nedávné úspěchy evropského leteckého průmyslu v Americe se řadí vrtulník MH-139 Grey Wolf, derivát helikoptéry AW139

Vrátíme-li se k ozbrojeným silám v užším smyslu, tak dosud nejnovější úspěchy zaznamenala italská firma Leonardo. Námořnictvo hodlá používat cvičné helikoptéry TH-73, což je derivát stroje AW119, kdežto o bezpečnost základen balistických raket letectva se mají postarat vrtulníky MH-139 Grey Wolf, které vycházejí z konstrukce AW139 a vznikly ve spolupráci s firmou Boeing. První „Šedý vlk“ byl předán v prosinci 2019 coby další důkaz, že se evropská technika v Americe stále dokáže prosadit.