Douglas A-3 Skywarrior: „Létající velryba“ ve službách US Navy

V historii letectví najdeme některé stroje, které byly původně vytvořeny pro účel, pro který se nakonec používaly jen omezeně, zato se ukázaly jako excelentní pro jiná poslání. Jako příklad lze uvést americký palubní letoun A3D alias A-3 Skywarrior, který vznikl jako bombardér pro přepravu atomových pum, jenže většinu své kariéry strávil jako vynikající nebojová podpůrná platforma. Zřejmě i díky tomu se může pochlubit skutečně impozantní délkou kariéry, protože ve službách US Navy strávil pozoruhodných 35 let.

Mezi pozdější hlavní role Skywarrioru patřilo tankování ve vzduchu, jak dokazuje tento EKA-3B, který napájí stíhačku F-8 Crusader

Vznik palubního bombardéru

Před časem jsme přinesli článek o projektu gigantické letadlové lodě USS United States, která měla sloužit pro mise proudových bombardérů nesoucích nukleární pumy. V té době byly tyto zbraně značně rozměrné a těžké, což vyžadovalo velká letadla, z čehož potom vyplynuly na tu dobu nevídané rozměry návrhu USS United States. Tato loď nakonec nevyplula, ale vedlejším výsledkem projektu se stal zrod nového palubního strategického bombardéru. 

Tvůrcem designu palubního bombardéru byl Skywarrior byl Edward Heinemann

Specifikace, jež vznikly v lednu 1948, ještě počítaly s onou obří „letadlovkou“, takže předpokládaly vzletovou hmotnost okolo 45 tun a schopnost nést 4,5 tuny vážící pumu. Nový letoun měl nabízet i vyšší rychlost a dolet než stávající bombardér AJ Savage. Přihlásila se řada leteckých firem, ale pro většinu se požadavky nakonec ukázaly jako nesplnitelné a v soutěži zůstaly jen návrhy značek Douglas a Curtiss-Wright. Admirálové nejdříve preferovali návrh té druhé, ale rozpory kolem stavby plavidla USS United States vedly k zásadní změně situace. 

Bombardéry A3D Skywarrior na začátku služby běžně nosily i tmavě modrý nátěr

Edward Heinemann, hlavní konstruktér firmy Douglas, totiž ukázal velkou prozíravost, protože počítal s nejistým osudem nového obřího nosiče a také předpokládal, že miniaturizace umožní zmenšení jaderných pum. Jeho návrh se tedy vešel nejen do 45 tun, ale dokonce i do 30 tun, takže výsledný stroj dovedl operovat i ze stávajících menších „letadlovek“ třídy Midway. A právě to nakonec rozhodlo ve prospěch firmy Douglas, která tak roku 1949 získala kontrakt na stavbu dvou prototypů stroje, jenž v tehdejším systému označování letadel US Navy obdržel název A3D (třetí útočný typ od firmy Douglas). První z prototypů vzlétl 28. října 1952.

Čtyři exempláře z celkem 282 vyrobených letadel Douglas A-3 (A3D) Skywarrior

„Velryba“ se střeleckou věží

Letoun, který dostal bojové jméno Skywarrior, byl oficiálně přijat do služby v roce 1956. Jeho nástup ale dosti citelně zpomalily problémy s proudovými motory Westinghouse J40, což byla sice pokroková, avšak potížemi trápená konstrukce, která se nakonec ani nedostala do sériové výroby. Douglas tak nakonec použil dvojici konkurenčních agregátů Pratt & Whitney J57, jež byly umístěny v gondolách pod křídlem, byť firma Westinghouse zůstala důležitým (a někdy i další potíže působícím) subdodavatelem řady součástí. 

Na tomto záběru je dobře vidět obranná výzbroj letadla A-3 Skywarrior ve formě dvojice kanonů M3L ráže 20 mm v záďové věži

Vcelku se dá říci, že ačkoli Skywarrior obsahoval několik nezvyklých prvků, Heinemann vesměs volil (v rozporu s tehdejší „módou“ různých bizarních experimentů) povětšinou konvenční řešení. Skywarrior měl šípové křídlo a dosti zavalitý trup, což mu společně s velkou hmotností přineslo přezdívku „Létající velryba“, popř. jen „Velryba“ („The Flying Whale“ nebo „The Whale“). Ona hmotnost stojí skutečně za zmínku, protože běžná startovní váha letounu činila něco přes 31 tun, avšak pevná konstrukce dovolila zatížit jej až přes 37 tun. 

Palubní bombardér A-3 Skywarrior (včetně výcvikové verze TA-3B) pochopitelně nemohl uniknout ani výrobcům plastikových modelů

Skywarrior, který byl v roce 1962 přeznačen na A-3, tak byl historicky vůbec nejtěžším letadlem pro regulérní operace z palub letadlových nosičů (jen pro úplnost, US Navy zkoušelo dokonce palubní nasazení stroje C-130 Hercules, jenže zůstalo jen u těch pokusů). V pumovnici mohl nosit jednu jadernou bombu nebo až 5,8 tuny konvenčních pum, zatímco na zádi se nacházela dálkově řízená věž se dvěma kanony M3L ráže 20 mm. Tu obsluhoval navigátor, jenž seděl v kabině čelem vzad, kdežto v přední části kabiny byla vedle sebe umístěna dvojice sedaček pro pilota a bombometčíka.

Na záběrech z nosiče USS Oriskany jsou dobře vidět impozantní rozměry A-3.

Problémy se záchranou letců

Kromě tohoto uspořádání náleželo mezi zajímavé prvky A-3 i řešení záchrany osádky, jež ale současně patřilo mezi důvody značně kontroverzní pověsti letadla. Trojice mužů totiž neměla vystřelovací sedačky, jelikož Heinemann předpokládal, že letoun bude operovat především ve velkých výškách, resp. že nebude třeba řešit záchranu v malé výšce. Jestliže celkově se design „Velryby“ povedl, v tomto případě šlo patrně o chybu, protože Skywarrior měl únikový tunel, jímž měla osádka v případě nebezpečí stroj opustit, a to samozřejmě směrem dolů. 

S maximální vzletovou hmotností přes 37 tun byl A-3 Skywarrior vůbec nejtěžším letounem v běžné službě na letadlových nosičích

Ve větších výškách to skutečně fungovalo, ale došlo k řadě úmrtí a zranění členů osádek, kteří museli své letouny opustit v malých výškách, kde nakonec A-3 poměrně často operovaly. Skywarrior byl totiž ve své původní roli strategického bombardéru provozován krátce, jen zhruba do poloviny 60. let, kdy úlohu námořního nástroje jaderného odstrašení převzaly raketonosné ponorky. Pro povedenou platformu A-3 se brzy našla jiná uplatnění, která ale znamenala, že letouny musely operovat v nižších hladinách, než se původně plánovalo. 

Verze EA-3B Skywarrior se užívala jako výkonná platforma pro elektronický boj

Pokud však pomineme ony problémy se záchranou osádek, patřila „Velryba“ mezi oblíbené platformy, neboť nabízela velmi dobrou stabilitu, ovladatelnost a dolet. Při cestovní rychlosti zhruba 960 km/h mohl Skywarrior urazit vzdálenost asi 3300 km. K původním bombardovacím variantám A-3A a A-3B (z nichž druhá se vyznačovala přepracovanou přídí) a cvičné modifikaci TA-3B se tedy brzy připojily mnohé další, které pro US Navy zajišťovaly nejrůznější služby.

Na letadlové lodi USS Midway je vystaven letoun EKA-3B Skywarrior, který se mohl využívat pro tankování i pro elektronický boj

Tankování a elektronický boj

Už během výroby strojů A-3B se tak realizovaly některé úpravy, které předpokládaly pozdější využití pro jiné činnosti. Následně se přešlo na produkci specializovaných účelových variant a většina dodaných „Velryb“ postupně prodělala nejrůznější přestavby, a proto z celkových 282 vyrobených A-3 skončily téměř všechny jako speciální verze a nakonec už pro dopravu zbraní nesloužily vůbec. 

Průzkumné letouny RA-3B prováděly fotografický průzkum bojišť v jihovýchodní Asii, a proto nosily pestrou „pralesní“ kamufláž

Jediným konfliktem, kde A-3 prodělaly nasazení coby útočné stroje, se tedy stal Vietnam, kde vedle klasických náletů (při nichž mohla každá „Velryba“ shodit až dvanáct pum o váze po 227 kg) prováděly také pokládání námořních min, avšak právě ve Vietnamu již Skywarrior fungoval zejména jako pomocná platforma. Část bombardérů totiž byla přestavěna na letouny pro elektronický průzkum a elektronický boj EA-3A a EA-3B, v jejichž pumovnici se nacházelo poněkud stísněné pracoviště pro čtveřici operátorů, kteří obsluhovali senzorové a rušící systémy. 

Několik letounů A-3 bylo přestavěno na štábní provedení VA-3B pro dopravu VIP

Další bombardéry se změnily na tankovací letadla KA-3B, která byla opatřena hadicovým systémem (připomeňme, že americké námořnictvo používá tento princip, kdežto u US Air Force se tankuje prostřednictvím pevného ramena), ale nejširší spektrum misí zvládaly stroje EKA-3B, jež podle aktuální potřeby tankovaly palivo či prováděly rušení nepřátelských radarů. Další speciální obměna dostala název RA-3B a sloužila pro fotografický průzkum, pro což nesla v pumovnici kromě sestavy dvanácti kamer také osvětlovací pumy a vyznačovala se i různobarevnou kamufláží pro činnost v malých výškách.

Letouny KA-3B Skywarrior sloužily pro doplňování paliva během letu.

Využití při vývoji „Kocoura“

Většina „Velryb“ létala v šedivé barvě, byť na samém počátku kariéry A-3 byl na řadu letadel aplikován tehdy běžný tmavomodrý nátěr palubních letounů US Navy. Pokud se však vrátíme k výčtu speciálních provedení, je nutné zmínit ještě několik strojů UTA-3B a VA-3B, jež byly užívány jako štábní prostředky pro dopravu admirálů a jiných VIP. 

Podivně tvarované stroje NRA-3B Skywarrior sloužily pro různé zkušební účely

Zvláštní případ představují letadla ERA-3B, která vznikla pro výcvik v oboru elektronického boje či pro námořní cvičení. Množství systémů pro elektronický boj, které se nacházely nejen v trupu, ale také v pouzdrech pod křídlem, však zahrnovalo též prvky, jež nezvládaly přetížení při startu z katapultu, a proto byly tyto stroje provozovány převážně ze suchozemských základen. 

Skywarrior se uplatnil i při vývoji stíhačky F-14 Tomcat, jelikož sloužil pro testy jejího radaru a raket vzduch-vzduch AIM-54 Phoenix

Nosnost a stabilita A-3 se ukázala jako vhodná i pro účely testů, takže šest exemplářů bylo přestavěno na verzi NRA-3B pro vývoj a ověřování různých palubních systémů, což prozrazoval zvláštní tvar přídě. Hodně zajímavou roli měl jeden stroj NTA-3B, který sloužil při vývoji stíhačky F-14 Tomcat, a proto nesl její radar a rakety vzduch-vzduch dlouhého dosahu AIM-54 Phoenix. 

Bombardér B-66 Destroyer pro letectvo měl být jen „de-navalizovaný“ A-3, avšak prakticky nakonec vznikl hodně odlišný letoun

Design A-3 zaujal i americké letectvo, které si objednalo „suchozemskou“ podobu B-66 Destroyer, avšak nakonec byly změny tak rozsáhlé, že šlo prakticky o jiné letadlo, ačkoliv rovněž zajišťovalo především průzkum a elektronický boj. 

Brutální rozměry „Velryby“ vyniknou obzvláště při porovnání s hejnem Intruderů, Prowlerů a Vikingů na palubě letadlové lodi USS Carl Vinson (CVN 70). Útočný A-7 Corsair II se vedle panského kočáru VA-3B ze stavu průzkumné squadrony VQ-1 skoro ztrácí…

Námořní „Velryby“ zůstaly ve službě do roku 1991, a proto ještě prováděly rušení iráckých radarů za války v Zálivu. Řadu letounů poté provozovaly soukromé firmy převážně opět jako zkušební platformy. Poslední funkční EA-3B Skywarrior absolvoval finální let 30. června 2011 a přestěhoval se do muzea.