Všichni se teď honíme za penězi, abychom si mohli koupit novou motorku, originální chromované příslušenství a značkové hadry. Poslechněte si ale příběh italského zavlečence Mickiho Manciniho, který dokladuje, že motorka se dá se postavit i zadarmo z dílů posbíraných procházkou životem… stačí jen chtít a nevzdat to, i když Vám osud zrovna nepřeje.
Jako malý kluk jsem bydlel v pivovaře a pozoroval správce, jak jezdil na motocyklu. Tehdy jsem si řekl, že si ho jednou také pořídím. Po válce jsem nastoupil do dědovy továrny na bakelit, kde jsem si začal spořit na motorku. Nevydrželo to ale dlouho. V osmačtyřicátém komunisti dědovi továrnu sebrali a naše rodina nastoupila v pohraničí na pole. Jezdíval jsem tehdá se starým německým traktorem. Zůstalo mi z něho sedlo, které celé roky leželo za dřevníkem a nakonec se hodilo. Přední světlo je z traktoru, které vyžebral předseda našeho JZD ve Slušovicích. Patnáct let pak jezdil náš traktorista Jarda Haštava jen s jedním světlem. Bylo to ale skoro jedno, protože byl téměř slepej po domácí kořalce, takže jezdil po paměti.
Po zranění, kdy mi nevybuchlá bomba z války, na kterou jsem najel pluhem, téměř utrhla nohu, jsem přešel na fyzicky méně náročné povolání ve škole v okresním městě. Do dneška trochu kulhám na levou nohu. Tam jsem dělal učitele tělocviku a výtvarné výchovy. Na toto období vzpomínám rád. Na památku jsem si nechal kůži ze žíněnky, propocenou od mých bývalých žaček. Tuto kůži jsem později na motorce také použil a pomocí šídla a režné nitě z ní ušil brašnu a kryt olověného akumulátoru pod sedlem.
Bohužel po aféře s mojí žákyní Martinou Komůrkovou, tajemníkovou dcerou, jsem musel ze školy pryč a skončil na delší dobu v Kovošrotu. Mělo to i své výhody. Zde jsem našel základ pro svůj motocykl a mnoho dalších dílů. Místní kulak Dan Daič z Chomutova při útěku za hranice vyhodil torzo starého Harleye, ze kterého jsem si postupně začal stavět svůj dětský sen. Nikdy byste nevěřili, co všechno lidi vyhodí. Třeba zadní světlo z Fordky starého Béhra, nebo světla z koncáků od vrat Šimiceho jatek, která jsem použil jako blinkry. Unašeče brzd jsem udělal z držáků na dynamo ze staré Esky a drží je napínáky od plotu. Kola mám z vozíku, na kterém k nám žebrák Mirek Fux vozil ocelový šrot. Jednou se ale vožral a usnul na vlečce. Pak už vozík nepotřeboval a ten stál opřenej o kůlnu, kam se chodilo chcát. Litry piva udělaly svoje dílo, a proto jsou kola tak olezlá.
Boční plechy jsou vyklepané ze dveří od Moskviče našeho vedoucího Míry Melounka z Mlékárny, který auto totálně rozbil o stoletou lípu na rozcestí mezi Kozodírkami a Kopidlnem, cestou z hasičského bálu. Kožený vak, na kterém jsem je vytloukal paličkou na maso, jsem nakonec použil jako polštářek na zmiňované sedadlo z traktoru. Zadní sedlo zase pochází z motorky hajného Holce z Kroměříže. Od něho jsou také díry v zadním blatníku, když po mně 3x vystřelil z kulovnice, kvůli jeho ženě Báře. Ty jsem zalil mosazí a blatník pro jistotu přepásal vojenským opaskem, co mi zbyl z první války.
Řídítka mám ze zemědělského traktůrku a omotal jsem je popruhy ze sáněk sousedovic Toníka. Jeho babička mi kdysi dala konzervu sleďů, co měla schovanou ještě od války. S chutí jsem vyzkoušel, jestli jsou lepší sledě z chovu, nebo z rybolovu. Olizoval jsem se ještě v sanitce a když jsem se vrátil z nemocnice, použil jsem ji jako kryt vzduchového filtru.
Z prodejny výběrových potravin ESO na Příkopech, kde jsem před revolucí jako pomocná síla zavážel sklad, jsem získal dřevěnou paletu z nějakého lepšího dřeva. Z té jsem vyřezal stupačky, ale za ty roky jsou už řádně ošlapaný. Páka brzdy byla ulomená, a tak jsem ji nahradil šlapkou z kola našeho účetního Landy, kterého jsem neměl rád, protože chodil za prodavačkou Helenou, řečenou Heluší, na kterou jsem si tajně myslel.
Po Sametové revoluci jsem motorku na chvíli odložil a věnoval se dovozu kávy z Kostariky a Peru. Tam jsem od indiána Pi-keye kupoval byliny zpomalující stárnutí buněk, které jsem v plechovkách s kávou dovážel a slušně se živil prodejem účinných léků proti stárnutí. Když mne propustili z vězení, použil jsem všechny zbylé byliny pro sebe a z té plechovky si udělal timing cover – kryt na motoru.
Výfuky jsem omotal pruhy látky z azbestového mundůru, co jsem používal při práci v hutích. Dráty k elektrice jsou zase ze staré lampičky z mého nočního stolku a od žehličky Terezy Zimové z mandlu na Korunní. Ta lampička byla stejně jen na 110 voltů. Aby neprobíjely ani za deště, jsou některé z nich omotané rukávem od košile, která byla pěkně promaštěná soustružnickou emulzí od pana Straky z továrny na stroje a transmise EMS v Měcholupech.
Konečně začínala motorka vypadat trochu k světu a já se těšil, že konečně začnu jezdit. Chybělo ale pořád pár detailů, a tak jsem hefty vysoustružil z nohy od stolu mé bývalé tchýně. Je to dub. Teď má stůl na jedné straně podložený knížkami. Mně je to ale fuk, stejně nečte.
Z boku motorky jsem přišrouboval bandasku na polívku, co mi zbyla z práce na dole Petr Bezruč v Ostravě. Babička v ní kdysi nosila na pole dědovi oukrop. Používám ji hlavně za deště na uložení dokumentů. Starou helmu jsem dostal od válečného veterána Nechanického z Hradce Králové, zkušebního pilota prvních Migů, když mu z Moskvy dodali tu novou, polstrovanou. Domluvil mi to tenkrát nějakej Mach, co choval na letišti dravé káně, aby plašilo vrabce. Kontrolky na palubní desce, která je vyrobená z překližky z kuchyňské linky, jsou použité ze semaforů z modelového kolejiště. Jako noční vrátný v Domě Techniky Mládeže (DTM) na Národní třídě jsem se k nim hravě dostal. Nikdo si toho nevšiml, jen nějaký ušmudlaný haranti prudili, že už ty semafory nesvítěj.
Umím orat pluhem, tělesnou výchovu ovládám také, mám perfektní znalosti o železe, jsem dobrý vrátný, ale do Harley servisu mě, ač jsem jim dvakrát poslal životopis, nevzali. Jako by ignorovali fakt, že jsem to celý potřeboval někde spasovat dohromady, ale naštěstí k nám do Hospůdky u Vendyse někdy přijde na kořalku Lexa. Ten mi šel za panáka na ruku. V noci jsem chodil na Národní do Domu Techniky a Mládeže a přes den k Lexovi do garáže a pomocí klihu, samořízků, vázacího drátu a svářečky Triodyn jsme po dvou letech motorku složili.
Zbývalo doladit dizajn, nápisy a jméno. Každá motorka by měla mít jméno. Po žádné ze svých manželek jsem ji pojmenovat nechtěl, a tak mi kamarádi v hospůdce U Vendyse poradili jméno Hnusák. Je to sice hnusné jméno, ale co, nemůžou se všichni jmenovat hezky. Nakonec jsem si od Máry Absolóna nechal vypálit žhavým drátem loga na nádrž. Ale protože ten vůl vyšel už z páté třídy a nikdy se nenaučil pořádně číst a psát, tak to trochu pomotal. Ale když se na to člověk dívá z dálky, tak to ani nepostřehne.
Závěr – Technickou mám stále platnou, už od roku 1915, tak se těšim na jaro, že si zajedu koupit do Řempa v Dlouhé slušné hadry a pak sbalit nějakou roštěnku v Café-Café v centru Prahy.
Tento článek byl převzat se souhlasem redakce z časopisu Easyriders. Děkujeme!
Easyriders
Časopis se zaměřením na velké, luxusní a originálně stavěné motocykly provázené krásnými ženami a osobitým stylem života.
