Máte rádi akční a válečné filmy? My tedy rozhodně ano. A dost často nás v nich naštvou (nebo občas i rozesmějí) chyby, do očí bijící nepřesnosti či totální blbosti, u kterých si někdy říkáte, že tohle snad už ti filmaři ani nemůžou myslet vážně. Požádali jsme naše redaktory se vztahem k military a ke zbraním o jejich tipy na největší bejkárny a ptákoviny, které v těhle filmech můžete uvidět.
V šedesátých a sedmdesátých letech byla natočena spousta filmů, které jsou docela fajn, ale výsledný dojem narušuje použitá bojová technika. Novodobé tanky maskované jako německé Tigery a tak dále. Jinak to tenkrát asi nešlo. Výjimkou byli Rusové (vlastně tenkrát ještě Sověti), kteří měli kořistní techniky zásoby více než dostatečné. Bitva v Ardenách, kterou si vybral Vojta Dobeš, to ale už přehnala. Tanky vzal čert, ale koho proboha napadlo natáčet ve Španělsku? No a Pearl Harbor, to je kapitola sama pro sebe.
Bitva v Ardenách bez mlhy, mrazu a sněhu
I když americká klasika natočená roku 1965 patří nepochybně na seznam toho, co by měl každý milovník válečných filmů vidět, má také svoje drobné (i méně drobné) chyby. Americkému filmu asi nemůžeme tak docela vyčítat, že hlavní hrdina v podání Henryho Fondy vyhraje celou Bitvu v Ardenách skoro sám. Přehlédnout bychom mohli i poněkud ploše fanatické SSmany nebo v amerických filmech oblíbenou naprostou absenci britských vojsk. A bylo by hnidopišské zabývat se tím, že americké Shermany hrají ve skutečnosti mnohem menší M-24 Chaffee, zatímco Tigery jsou ztvárněny poválečnými (a poměrně masivními) M-47 Patton, což dosti zdůrazňuje dojem boje „Davidů s Goliáši“.
Roli německých Königstigerů sehrály ve filmu poválečné americké tanky M47 Patton
Zdaleka nejhorším prohřeškem celého filmu jsou však zdánlivé drobnosti jako počasí či vegetace. Jak si možná vzpomenete, skutečná Bitva v Ardenách byla zcela zásadně ovlivněna faktem, že se odehrávala v neprostupných lesích ardenského pohoří a především pak tím, že téměř po celou dobu jejího trvání bylo naprosto příšerné zimní počasí. To nejenže by jen těžko umožnilo Fondovu hrdinovi Lt. Col. Kinleymu předvádět spolu se svým pilotem hrdinské kousky jako je plachtění s pozorovacím Piperem a hledáním tanků po sluchu, ale především to zabránilo spojeneckému letectvu vzlétnout, využít své v té době již drtivé převahy a zadupat německý útok do země.
Tyhle „německé“ tanky jste v Ardenách za války rozhodně potkat nemohli…
Když se ale podíváte na tankové bitvy ve filmu, zjistíte, že tam poněkud chybí sníh. A zamračená obloha. A také stromy, a vlastně i kopce. Není také divu, když se všechny natáčely v zemi přímo stvořené k tomu, aby „hrála“ zalesněné pohoří na německo-francouzské hranici. Totiž ve Španělsku.
Pearl Harbor, časoprostorové smyčky a superman za kniplem
Slavný kritik Roger Ebert o filmu Pearl Harbor napsal, že je to „dvouhodinový film o japonském útoku na americký milostný trojúhelník, který je vměstnán do tříhodinové stopáže“. Desson Howe z Washington Post napsal, že jakkoliv byste si mohli myslet, že je založen na skutečných událostech, je ve skutečnosti inspirován především filmy Top Gun, Titanic a Zachraňte vojína Ryana.
Zapomněl možná zmínit, že rozdíl je v tom, že ani jeden z oné trojice filmů není tak kolosálně pitomý.
Opět bychom mohli být fanatickými detailisty a kritizovat Michaela Baye za zelená Zera na začátku války, moderní letadlovky, Stearman práškující pole v roce 1923 nebo fakt, že Jimmy Doolittle má na stole modýlek tryskové stíhačky F-86 Sabre.
My se ale nebudeme zabývat dokonce ani tím, že Spitfire Bena Afflecka létal s označením polské 303. perutě místo některé z „Eagle Squadrons“, ale spíše by nás zajímalo, jak se člověku stane, že se v průběhu pár měsíců stane z amerického stíhacího pilota britským stíhacím pilotem, opět americkým stíhacím pilotem a nakonec pilotem bombardéru? Vážně si Michael Bay myslí, že na jednu z nejnáročnějších bombardovací misi celé války pošlou chlápky, kteří ještě nedávno létali na jednomotorových stíhačkách?
Z Bitvy o Británii šup na Havaj a pak hurá s Doolittlem nad Tokio???
Lukáš Visingr sáhl po filmu, ve kterém najdete nádherné letecké záběry, ale taky spoustu „bejkáren“. Scéna, kterou si vybral, by se v reálném životě ale stát skutečně mohla.
Železný orel: Odpálení rakety Maverick na zemi
Z dnešního pohledu „béčkový“ a naivní, avšak ve své době nesmírně atraktivní a úspěšný film Iron Eagle (Železný orel) dosud představuje jednu z klasik v oboru leteckých akčních filmů. Na rozdíl od romantiky ve filmu Top Gun zde jde o „ryze chlapský“ motiv teenagera, který se ve stíhačce F-16 vydá zachránit svého tátu, vězněného v jakési špinavé pouštní díře. Ve scéně, kdy už má otce na palubě a chce odstartovat z nepřátelského letiště, nastanou potíže, jelikož je začne ohrožovat obrněný automobil. (Jedná se o nějakou improvizovanou pancéřovanou verzi sovětského náklaďáku KrAZ-255B.)
Následuje skutečně kouzelný dialog: „Tati, můžu odpálit Maverick na zemi?“ „Nevím, nikdy jsem to nezkoušel. Proč?“ „No protože támhle si nás něco chce dát k snídani!“ Pak vyjde najevo, že to jde, protože hrdina odjistí řízenou střelu AGM-65 Maverick a odpálí ji proti obrněnci, který je zničen, takže F-16 s oběma letci se může konečně vznést ke vzdušnému souboji s hlavním padouchem.
Scéna záchrany a útěku včetně pozemního odpálení rakety Maverick.
Ale jak je to ve skutečnosti? Vážně by se střela vzduch-země dala odpálit na zemi proti autu? Dlouho se říkalo, že je to nesmysl, jelikož systémy F-16 nedovolí použít zbraně v době, kdy je vysunut podvozek. Potom se však ozvali i bývalí technici USAF, podle nichž to možné je, jelikož se v kokpitu nalézá (kvůli údržbě) také spínač „Ground Jett Enable“, který aktivuje ovládání závěsníků na zemi. A za operace Pouštní bouře se prý dokonce skutečně stalo, že Maverick na zemi někdo vypustil. Takže odpověď zní nejspíše ano, striktně technicky vzato by takovou „bejkárnu“ udělat mohli. Zcela jiná věc však samozřejmě je, jestli by se tak dalo taky něco trefit.
„Americké“ stroje F-16 ve filmu ve skutečnosti patřily Izraeli (foto: IAF)
A teď vzhůru do vesmíru. Petr Woletz svou volbou zabrousil do žánru sci-fi.
Vesmírná tělesa aneb Války hvězd naruby
Vesmírná loď transformující se do podoby gigantické uklízečky s vysavačem. Zástupce rasy mawg, tedy napůl člověk, napůl pes a nejlepší přítel sebe sama jménem Barf. Robotická komorná s implementovaným hlídačem princeznina panenství. Tyto i další úsměvné extravagantnosti jsou jasným poznávacím znamením podařené parodie s názvem Spaceballs režiséra Mela Brookse z roku 1987, která si úspěšně bere na mušku zejména kultovní sérii Hvězdné války, ale nenechá bez povšimnutí ani další legendy z řad sci-fi snímků.
Zatímco v ostatních filmech může být zkreslení či úplné překroucení reality doprovázeno pohrdlivým úsměškem, v případě parodií je fakt, že takový záběr vyvolá u diváků veselí naopak naprosto žádoucí, takže se v nich vyskytují plánovitě a poměrně často. A protože se tento žánr nevyhýbá ani snímkům s válečnou tématikou, je zřejmé, že v nich najdeme celou řádku záměrně komicky vyznívajících bojových akcí. Nicméně jednu z těch nejlepších najdeme možná tak trochu překvapivě právě v zmiňované sci-fi parodii.
Uvedená scéna se odehrává v momentě, kdy se příslušníci zlovolného národa Spaceballů na gigantické lodi pokoušejí jakýmsi tažným paprskem zajmout luxusní vesmírný Mercedes 2001 SL s princeznou Vespou a její robotickou služkou na palubě. Aby je právě okolo letící kapitán Lone Starr se svým kopilotem člověkopsem Barfem mohl nepozorovaně zachránit, „zdžemuje“ radiolokátor na lodi Spaceballů. Autoři tak vtipně interpretovali slovní hříčku týkající se slůvka „jam“, které v anglickém jazyce znamená rušení coby prostředek elektronického boje stejně jako onu sladkou pochutinu. Ke komičnosti celé akce navíc přispívá vlastními originálními zvukovými efekty, jimiž se mimochodem proslavil už v prvních dílech filmové série Policejní akademie, americký herec Michael Winslow.
A pro zájemce celý film v českém znění od studia Barrandov dabing. Existuje ovšem i o rok později pořízený překlad z dílny České televize, který je všeobecně považován za výrazně lepší.
Válečné filmy po americku i po sovětsku nemají se skutečnou historii někdy příliš společného. Dva typické příklady vybral David Lancz.
Ponorka U-571 vytočila i britského premiéra
Velkolepá výprava, štědrý rozpočet ve výši 62 milionů dolarů, hvězdné obsazení, nakonec celkem dobrý film – a přitom založený na takové volovině. Scenárista David Ayer, který tímto filmem debutoval, chtěl společně s režisérem Jonathanem Mostowem přiblížit jednu z nejzajímavějších příhod druhé světové války. Chvályhodný záměr, taky si vybrali události kolem prolomení kódu Enigma, na to se vždycky dobře kouká, navíc ponorkové prostředí patří k těm filmařsky méně využívaným. Ke všemu šifrovací stroj nebyl rekvizita, ale zapůjčený originální muzejní kousek. Jenže aby se film přiblížil americkému publiku, scénář musel projít drobnými úpravami reality, takže místo toho, aby divák sledoval velkorysou rekonstrukci událostí roku 1941, když britská HMS Bulldog Enigmu získala, musí s úžasem sledovat, jak se přístroje zmocňují – Američané.
Bylo to docela překvápko, které spoustu lidí zaskočilo. Co na tom, že tým profesora Alana Turinga Enigmu rozlousknul zhruba někdy v době, kdy Spojené státy teprve vstupovaly do války. Na plátně přece mnohem líp vypadá, když zvítězí Američané, navíc není důvod, aby se americké publikum chodilo do kina dívat na britský úspěch (smutné je, že tenhle argument nelze úplně zavrhnout). Britové se s tím dost těžko smiřovali, což je zase jiný příběh – třeba tehdejší naštvaný premiér Tony Blair si osobně stěžoval prezidentu Clintonovi a chtěl po něm, aby film veřejně označil jako fikci. To je druhý extrém. Naštěstí všechno dopadlo dobře, scenárista Ayer se na obrazovce BBC osobně omluvil, Tony Blair se začal věnovat důležitějším věcem a z Ponorky U-571 se stala jen taková kuriozita.
Když už chcete vidět něco o ponorkách, doporučujeme tohle. Das Boot.
Sedmnáct zastavení jara – Brežněvův James Bond
„Toho dne byl Stierlitz tak blízko prozrazení jako nikdy předtím.“ Že jste dosud neslyšeli o tajném paktu mezi Churchillem a Hitlerem, který měl uzavřít mír mezi Velkou Británií a nacistickým Německem, aby pak obě mocnosti společně zaútočily na Sovětský svaz? No ještě aby ano, když ho přece zmařil nejslavnější agent KGB Maxim Isajev neboli SS standartenführer Otto von Stierlitz. Výplod literární fantazie spisovatele Juliana Semjonova se dočkal televizního seriálu jen tři roky poté, co vyšla první kniha (tedy v roce 1973), a není bez zajímavosti, že šlo o nejoblíbenější seriál prvního tajemníka KSSS Leonida Brežněva. O tom, že Winston Churchill přílišnou náklonností k Sovětům opravdu netrpěl, není sporu, plán na podmanění Ruska nacisty a Angličany se ale zrodil pouze ve spisovatelově hlavě. A bylo tak na jeho nejlepším agentovi, aby tomu zabránil.
„Stierlitz vykopl dveře a po špičkách se plížil k zamyšlenému Bormanovi.“ Stierlitz byl takovým sovětským Jamesem Bondem, jen kultivovanějším a bez slabin: zatímco Bond rád podléhal ženám, Stierlitz byl vůči nim imunní. K tomu hovořil většinou evropských jazyků, nerad používal násilí – za celou špionskou kariéru prý nepřítele zabil pouze jednou – a vyznal se v kultuře a umění. Takto dokonalý ideál se na jedné straně v Rusku nutně stal kultem, na druhé vyvolal bezpočet parodií a nádherně absurdních vtipů na jeho účet. Stačí prohledat internet, abyste zjistili, že nejvíc vtipů sice koluje o Chucku Norrisovi (taky o kom jiném, že jo, je to přece Chuck Norris!), ale Stierlitz mu je v patách. „Stierlitzovi nedošel dopis z Ústředí. Přečetl si ho ještě jednou, ale stejně mu nedošel.“ Seriál je čistá fikce, byť inspirovaná skutečnými událostmi a zalidněná reálnými postavami, jako byli Stierlitzovi esesáčtí kolegové Kaltenbrunner, Müller nebo Bormann, které neohrožený agent vodil za nos. „Když byli při náletu všichni ostatní v krytu, vetřel se Stierlitz do Bormannovy kanceláře. Nikdy nevynechal příležitost zavolat si do Moskvy na cizí účet.“
Vjačeslav Tichonov v seriálu Sedmnáct zastavení jara
Honza Korbel si tu největší pecku schoval na úplný závěr. Pamatujete na Šarika?
Čtyři z tanku a pes: Sólo pro pilku na železo
Tak tohle je poslední a rozhodně největší pecka. Polskej seriál, kterej jsem jako dítě hrozně rád sledoval. Před nedávnem jsem si řekl, že bych to rád viděl znova a všechny díly jsem si sehnal. Lidi zlatý, já se u toho málem posral smíchy. To je taková sbírka kravin, že to všem vřele doporučuju. Kluci z Polska se vůbec ničeho nebáli, v posledních dílech už třeba po Němcích stříleli z AK 47 – makety samopalu PPŠ zřejmě nebyly skladem.
Ovšem vrcholem je 13 díl. S „Rudým“ (mimochodem originální dobová T 34/85) narazej do něčeho laufem a kanón je na konci takovej „nafouklej“. Co myslíte, že se stane? Přijede zbrojmistr na kole, na rameni něco jako pošťáckou brašnu. Posádce sdělí, že lauf budou muset „zkrátit“ a vytáhne z brašny PILKU NA ŽELEZO! Ne nějakou super, ale takovou tu sračičku s jedním pilovým listem, kterej když se na jedný straně vyhobluje, otočí se na druhou. Když se vyhobluje i druhá strana, list se vyhodí. No a tenhle superman ten konec kanónu UŘÍZNE. Když jsem to dokoukal až sem, už jsem ležel na zemi a šla mi pěna od huby. Klidně bych se vsadil, že tou pilčičkou by ten kanón žižlal ještě dneska!
Hovadin, ptákovin, bejkáren a pitomostí se v akčních a válečných filmech dají najít tuny. Náš výběr si rozhodně nečiní nárok na úplnost a pokud máte dojem, že tady nějaká vaše oblíbená ukrutnost chybí, budeme jen rádi, když se o svůj tip s námi podělíte. Od toho ty diskuse pod článkem nebo na facebooku nakonec jsou. Protože tenhle článek se zcela jistě dočká jednoho či více pokračování…
