Nedivme se, byly vždycky o dost jiné, snad proto, že se svými vnitřními přízraky nechtěly zůstat samy. Vydaly teď nová alba, nad nimiž panuje obecná shoda: ta nejlepší.
Jít se špinavým prádlem na veřejnost nebo stírat Americe z tváře líčidla, jinými tam pracně nanášená, toť práce silných povah: navíc to není úplně magnet pro konzervativního country posluchače z Nashville. Lucinda Williams s Mary Gauthier šly a jdou terapeuticky na dřeň, nemají co ztratit, život je naučil, že tabu jsou na nic, pokud si tedy chcete zachovat zdravý rozum. Obě za sebou mají nedávná osobní vítězství: bouřlivák Lucinda se šťastně provdala a lesbička Mary poprvé vystoupila v Grand Ole Opry. Okomentovala to lakonicky: "Žádné kostely na protest nevyhořely, ulice bez násilných nepokojů, jižanští baptisté zůstali v klidu. Bylo to skvělé."
A opilý anděl pronesl: Vítejte v mém světě. Jdeme na to.
Jednašedesátiletá Williams s drsňáckým, zastřeně mučivým hlasem je ze staré školy, nesnáší kompromisy, takže navzdory propadu hudebního trhu trvala na dvojalbu. Down Where The Spirit Meets The Bone zaznamenává sto minut burácivého bluesrocku a litanického kazatelství, směřujícího nepřístupnou krásku k poznání: blíží se něco hodně zlého.
Vře to v ní jak v kotli, ne proto, že ji znovu opustil chlap a ona zůstala sama navztekaná na něho i na sebe, což bylo vždy její ústřední téma, ale protože zjistila, jak blbě si na tom stojíme.
Rozdíly mezi Bohem a Satanem a dobrem a zlem přestaly existovat a zbývá nám prý už jen soucit. "Měj ho s každým koho potkáš, a to i v případě, žes ho potkat nechtěla," vštípil jí otec, uznávaný básník a universitní profesor Miller Williams. Zhudebněnou tátovou básní Compassion, kdy se výjimečně doprovází pouze na akustickou kytaru, dvojalbum otevírá a z veršů si pro něho bere název: "Nevím jaké války se vedou tam dole, kde se duše potkává s kostí."
Za Grammy několikrát oceněnou rebelku se od začátku prala největší americká hudební esa a Emmylou Harris seřvala málem půlku Nashville, ať si přestane sedět na uších a na potkání tvrdila: „Gram Parsons chtěl dělat country pro svou generaci, ale vytvořil něco jiného. Nemyslím, že by si kdy dokázal představit čím se stane country nyní, nicméně vím, že by měl rád Lucindu Williams.“
Nic nepomohlo, na hvězdný status nikdy nedosáhla. Nevrle se tvářila na nabídky televizních show, odmítala poskytovat skladby ke komerčním účelům a všem umíněně vzkazovala: berte mě takovou jaká jsem, nebo na mě zapomeňte. Mezi alby si dávala dlouhé pauzy a zarputile, ačkoliv tím spoustě lidem ve stetsonech lezla na nervy, trvala na své hudbě, stírající hranice mezi country, rockem, blues a folkem. Dávno předtím, než se tomu začalo říkat americana.
Opilý anděl ji přezdívají podle smutné stejnojmenné balady z jejího nejúspěšnějšího alba Car Wheels On A Gravel Road z roku 1999.
S milenci a rodiči to neměla nikdy lehké: kvůli otci se každou chvíli stěhovali, čím dál víc vzdáleněji od rodné Louisiany, kde ji její dědeček, metodický kazatel, přivedl k četbě jižanské gotiky, románů Flannely O´Connor, duševně ne zrovna dvakrát vyrovnané spisovatelky, kladoucí na údajně ohavností a nemravností zavánějící svět nároky, jakým nebyl schopen dostát. Pak ji zemřela psychicky labilní matka, otec onemocněl Alzheimerovou chorobou a potkala toho pravého: v roce 2009 se provdala za nového manažera Toma Overbyho. Ten před ním ale Lucindě nasekal milionové dluhy a než by přišla o střechu nad hlavou, prodala svůj nejcennější majetek: vydavatelská práva ke svým skladbám.
Už na předešlém albu Blessed z roku 2011 skladby o nešťastných láskách a bouřlivých vztazích chyběly. „Nic v tom nehledejte. Konečně jsem našla chlapa se kterým chci být a on se mnou. Nikdy předtím jsem to nezažila,“ vysvětlila Lucinda překvapivý obrat k zájmu o víru, války a sociální témata. Na dvojalbu Down Where The Spirit Meets The Bone,vydaném na vlastním labelu Highway 20 Records, ve spravedlivém, osobně laděném hněvu, ale i žalostném trápení pokračuje. Daleko emotivněji, s hlasem ponořeným do soulu, ačkoliv skvostná kapela kolem ní bouří s hlasitostí vzlétávajícího boeingu. Na znásobené kytary si vždycky potrpěla, s přibývajícím věkem ještě víc: nyní jich kolem sebe soustředila šest, včetně Vala McCalluma, Jonathana Wilsona, Douga Pettiboneho nebo Billa Frisella. Všichni pohánění fantastickou rytmikou od Elvise Costella - basistou Daveym Faragherem a bubeníkem Petem Thomasem.
Hned druhá skladba Protection se přes vás převalí, jako kdyby na vás ze všech stran útočili ZZ Top a vokálem Lucindě pomáhá bývalá sboristka od Springsteena Gia Ciambotti. Pak přijde velký majstrštyk: nádherná od gospelu odpíchlá Burning Bridges s hammondkami a hlasem producenta dvojalba Grega Leisze.
V truchlivě bluesové West Memphis se Lucinda s americkou legendou Tony Joe Whitem na kytaru a foukačku vrací k pro Ameriku léta neuralgickému bodu West Memphis Three, případu tří mladíků odsouzených k trestu smrti za zavraždění malých kluků, po osmnácti letech skrze nové důkazy nakonec těsně před popravou propuštěných. White zasahuje ještě jednou: v temně gotické, Lucindou strašidelně odzpívané Something Wicked This Way, kdy jakoby četla z románu O´Connor - "vyhnali ho z nebe, ale jeho tvář nikdy nespatříte".
Melodická skladba Foolishness se zpočátku tváří smířlivě, jenomže napětí houstne s naštvaností Lucindy: "Po tom co dělám ve svém volném čase vám nic není". Silnější vymítání démonů netolerance a politického fanatismu jen tak neuslyšíte.
Truchlivá Wrong Number naťukává dávné milostné průšvihy a countryové lísavá It's Gonna Rain s medovým hlasem Jakoba Dylana vypráví o černých mracích na nad hlavou, jistotu existence naděje mezi nimi zahlédnout ale lze.
East Side of Town prý Lucinda napsala už dávno, vytrvale frustrovaná z politické arogance promítající se do setrvalého napětí mezi bílými a černými v Louisianě, podtržené sociální nerovností, nejpatrnější v chudých černošských předměstích, kam politici zavítají jen když nastane čas voleb a nesplnitelných slibů. "Teď mě chcete podávat ruku? Vůbec nevíte o čem mluvíte a nemůžete se dočkat, až vypadnu," zpívá Lucinda a text nechtěně uvozuje do obrazu nedávných nepokojů v Fergusonu, městě vedené bílými, kde po zastřelení černošského mladíka bouchly v jeho komunitě saze a rozpoutaly se masové nepokoje. Dvojalbum končí spontánně odehranou desetiminutovou verzí Magnolie, milostné skladby JJ Calea, který v době natáčení už nežil.
Lucinda měla skladbu v koncertním repertoáru léta, uctít kamaráda ji do studia přišel pomoc také kytarista Bill Frisell, slyšitelný tahoun postupného vzedmutí a katarzního konce. Skladby i dvojalba, bez debat nejpřesvědčivějšího a nejvrcholnějšího díla Lucindy Williams, sledujícího Ameriku optikou kde sice má pořád optimismus své místo, po čertech rychle ho prý ale ubývá.
Spálená země nemůže hořet
Hudební autobiografie se pro dvaapadesátiletou americkou písničkářku Mary Gauthier stala bolestnou, ale i výchozí alternativou: pokud by v pětatřiceti nezačala psát písničky, kdoví jak by to s ní prý dopadlo. Pronikavě dušezpytná tlustá čára za minulostí - I Drink - se stala její nejznámější skladbou: "Ryby plavou, ptáci létají a já piju."
Mary ji složila střízlivá, čistá i od drog. "Nikdy by se tak nestalo, pokud bych předtím nebyla závislá. Vyžaduje to pohled, kterého aktivní alkoholik není schopen a nealkoholik ho nepochopí."
Snad úplně všechno, do detailů, se o ní dozvíte ze sedmi alb. Matka ji hned po porodu odložila do sirotčince, odkud ji adoptovala rodina z New Orleans ovládaná otcem alkoholikem. Z domova utekla v matčině ukradeném autě v patnácti už jako závislá narkomanka a osaměla, zmatená lesbička s pocitem hanby z neschopnosti zařadit do normální společnosti. Prošla odvykacími léčebnami, osmnáctiny strávila ve vězení, zkoušela vysokou školu, ale pití a drogy ji v životě pořád nadělávaly paseku. „Byla jsem pyšná na své rebelství. Připadala jsem si svobodná jako James Dean, ale zas taková pravda to nebyla. Jenom jsem zoufale potřebovala rodinu, která by mě milovala. Zapíjela jsem osamělost," svěřila se v jednom rozhovoru Mary.
Nevzdala to: přestěhovala se do Bostonu, vystudovala kulinářskou akademii a otevřela si úspěšnou cajun restauraci Dixie Kitchen kde vařila. Po otevírací party skončila blbě - zatkli ji namol za volantem - i dobře: 13. července 1990 ještě v cele sekla nadobro s pitím. Bylo jí devětadvacet a o tři roky později, podporována přáteli, napsala první písničky. Za další čtyři přišla s debutem Dixie Kitchen, to už vystupovala po klubech a protože svůj čas dělila mezi kuchyní a hudbou, prodala svůj podíl v restauraci a zafinancovala si tím druhou desku Drag Queens in Limousines. Hodně úspěšnou: získala za ní ceny, titul folkového nováčka a pozvání na velké festivaly. A když hrál Bob Dylan ve svém rádiovém show I Drink a Mary lidem doporučil i celé album Mercy Now, počínaje rokem 2005 se o ní dozvěděla celá Amerika. Odstěhovala se do Nashville, kde začala spolupracovat s těmi nejlepšími muzikanty a co chvíli se k ní doneslo srovnání s Lucindou Williams nebo Steve Earlem.
"Jsem písničkář, který ke skládání přišel docela pozdě, takže jsem se řemeslo učila jako dospělá skrze motliby a touhy. Písně jsou pro mne rozeznělé pocity." Na předchozím vynikajícím albu The Foundling ze sebezpytující kerouakovské otevřenosti neubírá: ve skladbě March 11. 1962 vypráví o neúspěšném kontaktu s biologickou matkou odmítající se „vracet k hanebnému tajemství“. Spálená země nemůže hořet: osobní domněnka Mary překlopená v metaforu vlastního osudu. Z těžkého a nečekaného rozchodu s přítelkyní se vzpamatovávala psaním desítek písní a osm z nich zařadila na letošní, znovu daleko za běžnost mířící, zpomala odehrané emocionální album Trouble & Love.
"Mám zlomené srdce, ale přes všechnu bolest čekám na další vlak," uvozuje Mary album v hitové skladbě Another Train a přirovnává ho k očistné transformaci, cestě z osobní temnoty a zklamání. Z popela dokonalé porážky a ze spálených křídel podle ní vyjde požehnaná milost nového smyslu života: znovuzrozený Fénix vylétne na novou misi. O tom je spalujícně upřímná Worth: "Dohledala jsem své jizvy, vrátila se tam, kde jsem předtím byla a našla diamant skrytý ve špíně."
Country cajdák How You Learn To Live Alone radící, "jak přežít v divočině", jinými slovy sám se sebou, pocukroval kytarovým sólem Duane Eddy a přidal se tak k partě nashvillských muzikantů z okruhu studia Ricky Skaggse, od Mary požádaných sundat si z uší sluchátka a natáčení pojmout co nejživěji. Kytarista Guthrie Trapp, klávesák Jimmy Wallace, baskytarista Viktor Krauss nebo backvokalistky The McCrary Sisters - a další hosté - na vytváření klasického zvuku rádi přistoupili, přece jenom se s tím běžně nesetkávají. "Zapálila si cigaretu a řekla sbohem. Podívala jsem se jí do očí a uviděla cizince," zpívá Mary v úvodní bluesovce When a Woman Goes Cold napsané společně s americkou folkařkou Gretchen Peters. A nebude to naposled: poprvé ve své kariéře, těžko říct jestli pro svém rozpoložení, totiž požádala spoustu nashvillských přátel o skladatelkou výpomoc, včetně Beth Nielsen Chapman.
Blues gospel Oh Soul, duet s písničkářem irského původu Benem Gloverem, je o Robertu Johnsonovi. Snaží se v ní oba pochopit proč prodal duši ďáblovi a sami si odpovídají: aby strádání, osamělost a bolest dokázal proměnit v krásu. "Mám pocit, že jsem většinu svého života pobíhala se zástrčkou a hledala tu správnou zásuvku. Jsem z toho unavená. Jdu na to jinak, dnes už vím, že mě romantická láska nezachrání. Nebyla to úspěšná strategie," svěřila se k nynějšímu rozpoložení Mary, ale znáte to, zítra může být jinak. Vždyť v titulní skladbě Trouble & Love budoucnost přece naznačuje: "Snažím se popadnout dech."
- lucindawilliams.com
- marygauthier.com
- Fotografie ve fotogalerii (c) Yvetta Stránská
