Dnes začneme největšími bluesovými jmény 20. a 30. let minulého století. Tedy první generací hudebníků, kteří jsou zachyceni na nahrávkách, jež jsou dodnes v různých verzích znovu vydávány, neboť svou vlastně už téměř stoletou historii na své působivosti nejen neztratily, ale mnohé dokonce získaly. Díky tomu nacházejí nové a nové posluchače a za vzor si je berou adepti bluesového řemesla po celém světě. To, co se z nich naučí, pak snad kromě hrstky ortodoxních revivalistů nereprodukují otrocky, nýbrž přetvářejí k obrazu svému a své doby.
Charley Patton Na počátku byl Indián
Začneme mužem, kterému upláchlo označení „The King of the Delta Blues“ jen o vlásek, shodou náhod a vlastně jakýmsi nedopatřením osudu. Je to totiž on, od koho se – samozřejmě ve zkratce řečeno – odvíjejí celé bluesové dějiny. Přestože se výše jmenovaný přídomek vžil pro o pár let mladšího Roberta Johnsona, skutečným králem - nebo snad spíš otcem či kmotrem? - takzvaného Delta Blues byl bezpochyby Charley Patton.
Na tomto místě si musíme říci, co vlastně znamená "Delta Blues". Jedná se o bluesovou hudbu, která se primárně provozovala v oblasti povodí Mississippi, svírané třemi státy: na severu Memphisem v Tennessee, Vicksburgem ve státě Mississippi na jihu, na východě řekou Yazoo a na západě městečkem Helena, spadající do Arkansasu. Pro tuhle hudbu v její nejautentičtější poloze je typický bluesový zpěvák řeřavého hlasu, hrající na akustickou kytaru většinou s takzvaným otevřeným laděním (tedy naladěnou do akordu) a často používající hráčskou techniku slide. Tedy klouzání po strunách skleněným nebo kovovým válečkem, který často zastupovalo uražené hrdlo lahve (odtud anglický název bottleneck), kovový zapalovač nebo kapesní nůž.
Řadu zpěváků z Delty obestírají nejrůznější tajemství. Ani Charley Patton není výjimkou. Není stoprocentně jasný rok jeho narození, zdroje se pohybují mezi lety 1887 a 1891, přičemž nejpravděpodobněji se v současné době jeví ono nejmladší datum. Je jisté, že pocházel z rodiny propuštěných otroků, nicméně pamětníci i dochovaná fotografie dokládají, že jeho zjev nebyl typicky afroamerický, hovoří se o mexickém podílu v jeho krvi a zcela jisté je, že jedna větev jeho předků byla indiánská.
Patton byl klasickou ukázkou bluesmana - cestovatele. Se svou kytarou obrážel zapadáky po celé Deltě, kde vyhrával o volných sobotních večerech pro zábavu zemědělských dělníků. Byl pro to mimořádně vybaven. Pattonův hrubý hlas se prý nesl bez jakéhokoli zesílení, které samozřejmě nebylo k dispozici, až půl kilometru daleko. Jeho vokální technika stála u kolébky projevu, kterým o pár desetiletí později proslul velký bluesový křikloun Howlin´ Wolf, pro něhož byl Patton hlavním vzorem. Jeho vliv ovšem poznamenal nejen celou scénu mississippského a později chicagského blues, ale i bílé hudebníky. Třeba Canned Heat hráli hned několik jeho písniček včetně té nejslavnější Pony Blues, a Bob Dylan mu v roce 2001 vysekl poklonu na albu Love And Theft písničkou High Water (For Charley Patton).
Son House Od oltáře k lahvi a ke kytaře
Charley Patton zemřel v roce 1934 údajně na srdeční poruchu, ale i jeho smrt obestírá tajemství. Nepoštěstilo se mu tedy to, co jeho mladšímu kolegovi a dalšímu z „kmotrů Delta Blues“ Sonu Houseovi. Ten byl totiž v polovině 60. let „znovuobjeven“ mladými nadšenci, kteří vyvolali vlnu takzvaného folkového revivalu a šli po stopách starých nahrávek a jejich původců. Na stará kolena tak Son House, jenž se narodil v roce 1902, zažil velké období celonárodní slávy, stal se ozdobou folkových a bluesových festivalů a doslova se mu klaněli mnozí z těch, kteří se považovali za jeho následovníky, ať už šlo o Johna Hammonda, Bonnie Raitt nebo třeba opět kapelu Canned Heat.
Son House pocházel z muzikantské rodiny, nejdříve pracoval jako dělník na polích i v ocelárnách, byl dokonce klasickým kovbojem, nicméně na několik let se uchytil jako pastor baptistické církve. Asi pro své ovečky úplně důvěryhodný nebyl, protože jeho pijáctví a značná záliba v dobývání žen – byl mimochodem pětkrát ženatý – jej proslavily ve 20. letech víc než kázání slova Božího. Už během kazatelské služby ovšem vypiloval svou hru na kytaru – používal nejraději hodně hlučný celokovový resofonický nástroj – pro nějž je typický až bezohledný atak na struny a divoké slideové sjezdy. A k tomu syrový ďábelský zpěv, kterým zvěstoval jak duchovní, tak zcela světská témata. Nahrával relativně dost už od roku 1927 pro vydavatelství Columbia a Paramount, které se zaznamenáváním raných bluesmanů aktivně zabývaly. A jeho nahrávky pořídil i legendární Alan Lomax pro Kongresovou knihovnu, dodnes nevyčerpatelný archiv kořenů veškeré americké hudby. Zemřel v pokročilém věku 86 let v roce 1988.
Skip James Nejtemnější z temných
Ve stejném roce jako Son House, tedy 1902, se narodil také Skip James, ze všech tří klasiků z Delty muzikant bezesporu nejkultivovanější, jaksi nejbližší současnému pojetí bluesové hudby. Ke kytaře přidal také klavír, jeho vysoký zpěv je k poznání po několika tónech a stejně tak i hra na kytaru, na kterou bravurně vybrnkával po jednotlivých strunách. Z bluesmanů své doby je považován za jednoho z nejtemnějších, kytaru měl mollově naladěnou a jeho písně mají v sobě zvláštní smutek a jakousi sofistikovanou nátlakovost. I Skipa Jamese potkalo štěstí znovuobjevení v 60. letech, zahrál si před mnoha mladými auditorii. Kromě klasických ze své první éry pořídil i řadu pozdních nahrávek a jeho písně nahrávali jako diví mladí muzikanti z obou stran Atlantiku, třeba Cream, Eric Clapton, Derek Trucks nebo na začátku kariéry dokonce Deep Purple. Jeho nejslavnější písnička Hard Time Killing Floor zní v podání Chrise Thomase Kinga ve slavném filmu bratří Coenů Bratříčku, kde jsi, a její famózní a poněkud avantgardní verzi v 90. letech nahrál slavný R. L. Burnside.
…a ti druzí
O historii Delta Blues se píší tlusté knihy a v jednom krátkém článku samozřejmě nemůžeme tento fenomén, který je skutečným prazdrojem prakticky všeho, co se v populární hudbě 20. století odehrálo, postihnout. Obešli jsme řadu podstatných jmen jako Tommyho Johnsona, Bukka Whitea, raného Muddyho Waterse, ale i nejvýznamnější ženskou představitelku žánru Memphis Minnie. A absence nejvýraznější: už jednou jsme na začátku zmínili Roberta Johnsona. To, že jsme se mu nevěnovali víc, není opomenutí ani náhoda. Naopak. Tomuto nekorunovanému Králi Delta Blues budeme v červenci věnovat dva samostatné příspěvky.
