Z frontové linie až k Hells Angels

První světová válka udělala z Harley-Davidson dominantního motocyklového výrobce na americkém trhu. A svou popularitu si masivní stroje s objemnými dvouválci udržely i v meziválečném období. Pořád to ale nebylo nic proti tomu, co je čekalo po druhé světové válce. Ale začněme popořádku.

Za druhé světové války už motocykl nebyl primárním bojovým prostředkem tak jako za té první – přinejmenším nikoliv v americké armádě. Zatímco prvoválečné Harleye byly často vybaveny sajdkárou a kulometem na lafetě, takže mohly sloužit jako lehké bojové vozidlo, druhoválečné na tom byly jinak. Prvotním lehkým dopravním prostředkem americké armády i jejích spojenců se stal terénní automobil Jeep, motocykly se omezily na průzkumné, spojovací a policejní účely.

výhodou byla obratnost

Motocykly sloužily všude tam, kde bylo důležité pohybovat se co nejrychleji a dokázat se proplétat i ve stísněných prostorech. Průzkumné oddíly na nich pronikaly vpřed do území nepřítele, aby přinášly informace. Spojky na Harleyích převážely důležité zprávy. A vojenští policisté doprovázeli konvoje a starali se o jejich bezpečný průjezd.

Dobový obrázek Harleye WLA z armádního manuálu

Jakkoliv se tyto role mohou zdát jako vedlejší, přinesly Harleyům nehynoucí slávu. Byli to totiž často právě jezdci na motocyklech, kteří jako první dorazili na osvobozovaná území. To bylo také jedním z důvodů, proč si válečný model WLA, vyrobený ve více než 90 tisících kusů, získal přezdívku „Liberator“ (osvoboditel).

v cizích službách

A nebyli to jen Američané, kdo přinášel svobodu na dvou kolech, podkreslenou duněním V-twinu. Velká část vojenských Harleyů se vyvezla do spojeneckých zemí – Británie, Kanady a především Sovětského svazu, který jich odebral přes 30 000. Protože v Rusku po druhé světové válce neexistovala žádná motocyklové kultura a kluby, stalo se (společně s ostatními post-sovětskými zeměmi) největším zdrojem původních dílů na válečné Harleye i motocyklů samotných, které tu mnohem častěji zůstaly v originální podobě.

Americký voják na motocyklu H-D WLA

Tím se také dostáváme zpět na začátek. Nebýt masového nasazení motocyklů Harley-Davidson v armádních službách, neexistovala by ani kultura kolem strojů H-D tak, jak jí známe dnes. Všechny ty motocyklové kluby, drsná image a upravené motorky? To je přímý následek druhé světové války – stejně jako hot rody a muscle cars ve světě automobilů.

I způsob, jak k tomu všemu došlo, byl dost podobný. Zatímco hot rody byly do značné míry záležitostí bývalých pilotů a leteckých mechaniků, kteří přišli domů s láskou k nebezpečí a silným strojům, popularita silných motocyklů a o něco později i motocyklových klubů nebo dokonce gangů, měla přímý původ ve zkušenostech se stroji Harley-Davidson ve vojenské službě.

z hrdinů divoši

Mnoho vojáků, kteří po návratů domů hledalo nějaký ten adrenalin a zábavu, mělo v živé paměti čas strávený v sedle Harleyů WLA – nebo chvíle, kdy z bahna u cesty závistivě sledovali své šťastnější kolegy projíždět kolem v sedle svého vlastního stroje.

Do karet jim přitom hrál fakt, že armáda už nepotřebovala všechny motocykly, které v rámci válečného úsilí nakoupila. K dispozici najednou byly desítky tisíc Harleyů v nejrůznějším stavu, ale vždy v maskovací zelené barvě. A v rámci vojenských výprodejů byly levné.

Jediný problém byla ta zelená. I fakt, že víceméně všechny válečné Harleye vypadaly stejně. Což se jejich novým majitelům, toužícím po svobodě a sebevyjádření, začalo rychle zajídat. Aby se odlišili od ostatních a dodali svým strojům něco lesku, začali své Harleye postupně upravovat a vylepšovat. Zrodily se bobbery a choppery a svět amerických motocyklů tak, jak jej známe dnes.

Klasický bobber, postavený z válečného motocyklu Harley-Davidson WLA.

O poválečných úpravách ale až někdy příště, stejně jako o válečných specialitách, jako byl Harley-Davidson XA s protiběžnými písty nebo tříkolový Servi-Car.