Víkend s Louisianskými tygry aneb Další sonda do hlubin českého jižanského reenactingu

Myšlenka nahlédnout trochu víc zblízka pod pokličku českého reenactingu cíleného na období americké války Jihu proti Severu vznikla při výsadku našeho redakčního týmu přímo doprostřed bitevní vřavy. Kolega Beman tento křest ohněm naštěstí přežil ve zdraví a podařilo se mu o svém zážitku zanechat i písemné a obrazové svědectví. Jednoho dubnového víkendu jsme tedy rádi přijali pozvání našich přátel z jednotky „Louisiana Tigers“ a vyrazili na první jarní „secvičenou“ do westernového městečka Stonetown v Kamenici u Humpolce.

Tak nás tady máte

Mezi stylovými dřevěnými chatkami Stonetownu jsme objevili vkusně se ukrývající neméně stylový stan, ze kterého koukala dýmající komínová trubka. Beman zaklepal na plachtu stanu. Mimochodem, už jste někdy klepali na stanovou plachtu? Pokud ne, tak to ani nedělejte. Nejde to. I přesto nás mocný hlas z útrob plachtoviny důrazně vyzval ke vstupu. Majitel hlasu Kolonel Palárec v něm nebyl sám, takže s námi dvěma se zde začalo jevit poněkud těsno. Jak moc těsno, to jsem zjistil v okamžiku, kdy došlo na potřásání rukama. Nejsem si totiž úplně jistý, jestli jsem v jednom případě nepodal ruku sám sobě, rozhodně jsem si potřásl rukou s Bemanem, se kterým jsem do stanu vešel, a jsem si poměrně jistý, že jsem jednu chvíli potřásal rukou noze u stolu. 

I malá jednotka musí bezchybně zvládat pořadovou a kvérgrify.

Vzhledem k počtu lidí uvnitř začala plachta stanu jevit jisté parabolické deformace, přesunuli jsme se tedy postupně před stan. Představování a potřásání rukama pokračovalo. Já mám paměť jako slon, takže si zapamatuji maximálně první tři přezdívky, ovšem umím se zdatně tvářit, že si pamatuji všechny. Vše se začalo ubírat nenápadnými cestičkami k něčemu, co by se s velkou mírou fantazie dalo nazvat „stmelovací večer“, spojený s oslavou dvojích narozenin. Mezi uniformami v táboře to bylo tak půl na půl Grey Ghosts a Louisiana Tigers. Člověk si tak nějak připadal, jako mezi svými...

Stačí trocha fantazie a jste rázem o stopadesát let zpět...

Co kus to originál

Na kraj začala padat tma a za chvíli z celého Stonetownu svítil nejpřívětivěji vchod do místního saloonu. Zde probíhalo organizované hemžení, ve kterém si člověk musel dávat pozor, aby náhodou nedostal pažbou, popřípadě jinou výstrojní nebo výzbrojní součástkou. Se sklenicí v ruce jsem započal těžit informace o tom co, kdo, kdy a proč. S překvapením jsem zjistil, že pro mnohé z přítomných není provozování reenactingu žádná chvilková záležitost, ale doslova celoživotní koníček. 

Těžení informací probíhalo v prostředí vskutku stylovém, bohužel žádná z fotografii interiéru se z pátečního večera neuchovala.

Kolonel Palárec, vyznačující se způsoby jižanského gentlemana a hrdým profilem ne nepodobným P.T.Beauregardovi, provozuje tento koníček 25 let a tak dnes kroutí již svou šestou občanskou válku. Stejně má odslouženo 1stsgt. Kečup, postava s vizáží medvěda grizzlyho a s hlasem mlžné sirény. Když jsem tomuhle drobečkovi podával ruku, v duchu jsem si říkal: „ Jestli teď dojde ke chlapskému stisku, tak si minimálně tejden utírám prdel levačkou“. Dopadlo to dobře, když mi byla ruka vrácena, nebylo jí v podstatě nic, co by nespravila dlaha a měsíc rekonvalescence. Další těžko přehlédnutelnou postavou byl Tyfus (ano, je to samozřejmě přezdívka a neptejte se mě, jak vznikla), s vousem sahajícím až na prsa a v šedé uniformě byl přesně tím, koho byste mohli potkat cestou k Shilohu nebo Fredericksburgu. Z uniformity vojenských uniforem poněkud vyčníval Márty (neplést s naším šéfredaktorem). V obleku senátora působil blahobytně a překvapil mě hloubkou své životní moudrosti.

Vrchní velitel jednotek C.S.A. na území České republiky Col.Palárec

Kečupův sloup nářků

Zábava pokračovala ve vyloženě konfederačním stylu, zalévána pozdravy z Tennessee a Kentucky. Studnice příběhů z válečné i civilní dráhy všech zúčastněných se jevila nevyčerpatelně. Opravdu jedna lepší story než druhá. Mimo jiné jsem byl upozorněn na malou mosaznou tabulku na sloupu stojícím před saloonem. Stálo na ní prosté „Kečupův sloup nářků“. Márty  mi pak se slzou v oku a pohnutým hlasem vyprávěl historii, kdy a proč byla na sloup umístěna. Byl to skutečně smutný a dojemný příběh, který zde ovšem nemohu publikovat. Kečup si totiž tenhle článek určitě přečte a já bych si pak musel pořídit latexový ksichtík Mickey Mouse, abych chodil po zbytek života maskovanej.  

1stsgt.Kečupa byste asi namíchnout nechtěli...

A proč vlastně?

Páteční večerně/noční seance byla vynikající, ale k odpovědi na nejpalčivější otázku jsem se vlastně nedopracoval. Sobota se nesla ve znamení nácviku pochodu, povelů a střelby. Při pořizování nezbytné fotodokumentace jsem si vyzkoušel pocit unionistického pěšáka, na kterého útočí „rebelové“. Bez přehánění musím přiznat, nejenom že to není nic příjemného, ale silou vůle jsem musel nutit nohy, aby mě ve zběsilém úprku neodnesly co nejdál od těch ječících šílenců. Momenty, které se staly pro mnoho unionistických pěšáků momenty posledními, se nám na několika snímcích podařilo zachytit. 

Útočící Louisiana Tigers. Pořízení tohoto snímku vyžadovalo ocelové nervy fotografa a i tak je vypjatost okamžiku na technické úrovni obrázku znát.

Odpoledne pak konečně došlo na zodpovězení otázky, proč vlastně normální chlap vezme flintu těžkou jako kráva, ušije si doma uniformu, zamotá se do koženého řemení výstroje a blbne někde na poli, louce či v lese. Od každého účastníka jsem dostal kousíček skládačky, která nakonec vykreslila celý obraz. Tihle chlapi, unavení šedivou realitou dneška, vytvořili sami pro sebe svět, kde má místo romantika a vůně střelného prachu. Svět, kde čest a pravda jsou úhelnými kameny, kterými se naprosto přirozeně řídí všichni. I když to možná zní nadneseně ba i pateticky, je to pravda. 

Podstatné otázky k podstatným věcem

Zřejmě každého (ať už chce s reenactingem American Civil War začít, nebo jenom z čiré zvědavosti) bude zajímat, jak se vlastně normální smrtelník dostane k výstroji a výzbroji z tohoto období. Odpovědět by se dalo jedním slovem. Blbě. Ovšem tahle „eskadra“ má své knowhow dokonale zmáknuté. Vědí jaký typ látky na uniformu a jaké barvy je nejlepší, z čeho nejlépe ušít kalhoty a kde sehnat boty (co jsem tak viděl, nejpopulárnější jsou kožené pracovní boty Brogan, které se v USA šijí speciálně pro reenactory).  Kdo je schopný kovář, kove pro Tygry jejich oblíbené nože, další odlévá přezky na opasky, jiný pak šije kožená pouzdra. Prostě šikovné české ruce v akci. Manželky Tygrů došly až tak daleko, že pro ně není problém ušít konfederační képi nebo dámské šaty odpovídající době. Stejné to je s povelovou technikou, která je vedena zásadně v angličtině, podle dobových příruček, které kdysi „někdo“ někde splašil. 

Vrcholem výcvikového víkendy byly "ostré" střelby

Mimochodem, dost mě pobavilo, když Kečup vykládal, jak se dostal k látce na rudou košili Louisianských tygrů.  Po roce 1989 někde padnul na sklad se státními vlajkami bývalého SSSR a všechny vlajky hbitě „osvobodil“. Je to prý výborná látka a když jsem si představil, jak z ní odstříhává ten srp a kladivo, docela jsem se našklebil. Smát nahlas jsem se začal v okamžiku, kdy mi sdělil, že to ještě nic není. Jako správný Tygr je zarytý Jižan, takže neváhal stáhnout po kolena svoje pruhované pantalóny a předvedl mi trenýrky s vlajkou USA. „Není nad to, když si po fazolovejch přeháňkách můžu prdnout do unionistický vlajky“.

Kolega Beman dokazuje, že i civilista může být s tou správnou výzbrojí smrtelně nebezpečný

Tím se pomalu dostáváme k finančně nejpodstatnější položce - pušce. Protože nemůžete nosit „jen tak něco“, používají se většinou kopie dobových zbraní vyráběné Italy nebo Němci a někteří šťastlivci vlastní dokonce i originální kusy. I v replice tak vyjde flinta na částku kolem 20.000,- a bodák k ní zadarmo taky nikde nedostanete. Úplně levná legrace to tedy rozhodně není a někteří jedinci mají ve skříni k té „Tygří“ i klasickou uniformu Konfederace. Měl bych ještě zmínit, že některé výstrojní součástky lze koupit na různých eshopech, ovšem ceny vám rozšíří zornice na evropské rozměry. K výstroji a výzbroji to rozhodně není všechno, ale pro hrubou představu o náročnosti tohoto koníčka to myslím stačí.

Proti hlavním pušek téhle jednotky bych stát nechtěl

Tygři v Čechách (a na Moravě)

Louisianší tygři jsou svérázný spolek. O historii této jednotky a o bojích, které svedla během krvavého bratrovražedného konfliktu v letech 1861 až 1865 se můžete dočíst v našem již dříve publikovaném článku. A naši místní Tygři? Co si budeme namlouvat, jejich uniforma je poněkud, no řekněme zvláštní… Pokud tedy nepokládáte za normální, že si ušijete pytlovitá kaťata z pruhované cejchy na peřinu, které doplníte vyšívaným žaketem a černo-bíle pruhovanými punčochami. Z celé sešlosti, které jsme měli čest se zúčastnit, bylo v těchto uniformách pět „rebelů“ a jestli jsem to dobře pochopil, tak to byli jediní Tygři v České republice. I v rámci reenactorů kteří „dělají“ American Civil War, jsou Tygři něco jako elitní spolek, který mezi sebe nepustí úplně každého. Když jsem se koukal Kečupovi do očí, viděl jsem tam přesně tu dávku potlačovaného šílenství, která obracela na útěk celé unionistické pluky (ti co neutekli, zůstali mrtvě ležet). V té chvíli mi došlo, že tahle pětice si na Tygry nehraje, z nich už se postupem času Tygři stali.

Potřebuje tahle fotka vůbec nějaký komentář? 

Jak se dostat k Tygrům? Hmmm, no úplně jednoduché to není. První krok pro případného zájemce o reenactnig Louisiana Tigers by byl kontaktovat na facebooku Kolonela Palárce, nebo „Olafa  Ketchupsona“. Ti by potencionálního kandidáta seznámili se vším potřebným a zřejmě i pozvali na nějakou „proklepávací“ akci. Zbytek je v rukách každého jednotlivce, ale je to hlavně o tom, že se dostanete mezi pořádné chlapy, kde se nehraje na žádnou „malou domů“ a pokud někdo zahraje levou, dostane facku přes celou hubu až mezi lopatky. 

Původní Wheatsovi Louisiansští tygři by si se svými českými reenactory určitě porozuměli

Za sebe musím říct, že jsem prožil úžasný víkend, díky kterému jsem (alespoň doufám) získal nové přátele. Dostalo se mi vhledu do posedlosti nazvané reenacting Civil War, i do ne zrovna jednoduchých věcí kolem něj. Za to bych chtěl jmenovitě poděkovat Kolonelu Zdeňku Palárcovi a 1stsgt. „Olafu  Ketchupsonovi“. Díky a zase někdy!

Fotografie: Jan Korbel a Mr.Beman