Ve stínu smrti přinášely létající pevnosti svobodu

Ztráty těchto strojů a hlavně jejich posádek byly při některých náletech hodně vysoké - konkrétně nálety na Schweinfurt (17. srpna 1943 a 14. října 1943). Z prvního musely americké vzdušné síly (USAF) odepsat 147 B-17 a přišly o téměř 600 letců, druhý nálet později nazvaný Black Thursday nebyl lepší - 77 B-17 sestřeleno 121 B-17 poškozeno, 590 členů posádek zabito v akci, 65 zajato.

Boeing B-17 Flyng Fortress

• Posádka: 10

• Délka: 22,78 m

• Rozpětí: 31,93 m

• Výška: 5,82 m

• Nosná plocha: 131,92 m²

• Hmotnost (prázdný): 16 206 kg

• Hmotnost (vzletová): 25 628 kg

• Pohonná jednotka: 4× hvězdicový motor Wright R-1820-97 „Cyclone“, každý o výkonu 895 kW

• Maximální rychlost: 523 km/h (ve výšce 7 620 m)

• Cestovní rychlost: 360 km/h (ve výšce 4 570 m)

• Dostup: 11 430 m

• Dolet: maximální dolet 7 113 km s přídavnými nádržemi; běžný dolet 2 575 km s nákladem 2 722 kg pum

• Výzbroj: 13× pohyblivý kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm, 7 983 kg pum v trupové pumovnici (kapacita 4 355 kg – zpravidla šest 726 kg pum, nebo osm 454 kg pum, nebo šestnáct 227 kg pum) a dvě 1 814 kg pumy na vnějších závěsech

Nálety na Stuttgart, Brémy a Antverpy rozhodně nebyly procházkou růžovým sadem, takže mohu použít  svůj oblíbený příměr „životnost posádek B-17 byla stejná jako u koule sněhu na Sahaře v pravé poledne“. I přes tyto ztráty B-17 zvládly plnit přidělené úkoly. Německou infrastrukturu, továrny a města obrátily ve změť kouřících trosek. Na to, jaké to bylo pro ty, kteří tímto peklem prošli a přežili, vám možná dá odpověď následující článek.

Život a smrt na palubě (rok 1944)

Letouny neměly vytápění a byly otevřené venkovnímu vzduchu. Posádka na sobě měla elektricky vyhřívané obleky a těžké rukavice, jež poskytly určitou ochranu proti teplotám, které by mohly klesnout až na 60 stupňů pod nulou. Poté, co bombardéry vystoupaly nad 10 000 stop (3 000 m), nasadila si posádka kyslíkové masky, protože letadla dále stoupala až do výšky 29 000 stop (9 700 m). Když se blížili k cíli, každý člen posádky si oblékl 30 liber těžkou (13,5 kg) neprůstřelnou vestu a ocelovou helmu jako ochranu před protiletadlovou palbou. Padáky byly příliš objemné na to, aby je posádka nosila po celou dobu letu, ale každý člen měl postroj, který mu umožňoval rychle jej připnout. Každý člen osádky musel odlétat pětadvacet bombardovacích misí, než se vrátil domů. To se ovšem podařilo jen jednomu ze čtyř!

"Je mi líto, pane, zasáhli mě“

Dvaadvacetiletý nadporučík Joseph Hallock sloužil jako bombometčík na palubě "Ginger" B-17 létající ze základny severně od Londýna. Hallock odešel v červnu 1942 z vysoké školy, aby se mohl zapsat do armádního letectva. Poté, co prošel výcvikem, zařadili jej v listopadu 1943 jako bombometčíka do perutě v Anglii:

"Můj první nálet proběhl 31. prosince a mířil na Ludwigshafen. Protože jsem samozřejmě nevěděl, o co jde, necítil jsem strach. Bylo mi trochu špatně, ale strach jsem neměl. Ten přijde později, až když začnete chápat, jaké jsou vaše šance na přežití. Když jsme přiletěli nad Německo, spatřil jsem ve vzduchu nějaké výbuchy, ale byly hluboko pod námi, vypadaly pěkně a nebyly nebezpečné. Různobarevné obláčky navíc dělaly měkký, polštářovitě vypadající vzor pod naším letadlem.
Bombometčík sedí přímo v nosu pevnosti z plexiskla, takže vidí všechno jako v obývacím pokoji na koberci. Na první pohled se zdálo, že jsem dostal lístky do první řady na nádherné představení.
Nalétli jsme na náš cíl, odhodili bomby a zřejmě odvedli dobrou práci. Pak ale přišla cesta domů. Napadly nás Focke-Wulfy vyzbrojené raketami a během chvíle jsem viděl tři B-I7 jak vybuchují v plamenech a trosky padají dolů k zemi. Jen tak najednou vylétly do povětří a padaly dolů oblohou. Pomyslel jsem si:"Můj Bože, je to jako film". Měl jsem pocit, jakoby to nebylo opravdové. Ve filmu letadla padají a hoří, muži uvnitř umírají, ale na konci všechno dopadne šťastně - protože je to přeci film. Potom však velmi tiše přes interkom náš zadní střelec řekl: "Je mi líto, pane, zasáhli mě."
Plazil jsem se k němu a zjistil, že má zranění po straně hlavy - ne hluboké, ale hodně krvácelo. Také se mu dostal prach z rozbitého plexiskla ve věži do očí a neviděl. I když byl slepý, stále mohl používat ruce. Zůstal jsem tam s ním a on střílel, kam jsem mu řekl. To, že zadní střelec pořád střílel, nám udrželo pár Němců od ocasu a střelec díky mé přítomnosti alespoň myslel na něco jiného než na své zranění.
Když jsem se vrátil do nosu letadla, pilot mi řekl, že náš čtvrtý motor dostal zásah. Skutečně, když jsem pohlédl z okénka, viděl jsem, že čtyřka má vrtule do praporu. Nefunkční motor nás zpomalil, postupně jsme ztratili své místo ve formaci a letěli téměř sami nad Francií. To je asi ta nejnebezpečnější věc, která se může létající pevnosti stát, ale němečtí stíhači to naštěstí vzdali, flaky nás ušetřily, takže jsme za chvíli byli nad kanálem."

"Přišli tak blízko, že jsem mohl vidět tváře pilotů“

Na počátku roku 1944 rozšířili počet náletů potřebných k dokončení turnusu z pětadvaceti na třicet. To znamená, že poručík Hallock a jeho kamarádi odpočítávající každou misi, jich teď měli pět navíc. Přečtěte si, jaká byla Hallockova sedmadvacátá a nejhorší mise:

"Měl jsem od začátku pocit, že nálet na Augsburg bude těžký - a byl! Provedli jsme nálet a vyklopili naše bomby na cíl uprostřed ohnivého pekla. Našeho velitele skupiny sestřelili a při návratu se nad námi vyrojilo sto padesát nebo dvě stě německých stíhaček.
Najednou v nose naší pevnosti explodovala střela z dvacetimilimetrového kanónu. Rozbila plexisklo, zničila interim, hadici s vedením kyslíku a střepiny náboje uvízly v mém vyhřívaném obleku a neprůstřelné vestě. Cítil jsem, že mi hoří pravé rameno a paže. Okamžitě jsem odpojil vyhřívaný oblek, protože jsem se bál, že bych mohl dostat ránu elektrickým proudem.
Jelikož jsem svým mrtvým telefonem nemohl komunikovat, plazil jsem se trupem a hledal, jestli někdo nepotřebuje první pomoc. Zjistil jsem, že dva granáty zasáhly boky letadla na úrovni bočních střelců. Vybuchující pásy uložené munice zasáhly jednoho bočního střelce do čela a druhého do krční tepny. Pomyslel jsem si, že jsem zraněný, ale také jediný na palubě, který je může ošetřit. Položil jsem střelci prst na tepnu, přiložil tlakový obvaz a dal mu injekci morfia. Pak jsem posypal zranění druhého muže sulfonamidovým práškem.
Posádka Memphiské krásky, kterou proslavil stejnojmený film Když jsem pilotovi řekl, že moje sluchátka jsou v háji, zadní střelec myslel, že slyšel někoho říkat, že mi ustřelili hlavu a křičel, že chce vyskočit. Pilot ho uklidnil, že jsem jen zraněný a nejde o moji hlavu ale jen sluchátka.
Pak jsem se plazil zpět do nosu letadla. Němečtí stíhači nás honili asi pětačtyřicet minut. Nalétali tak blízko, že jsem mohl vidět tváře pilotů. Střílel jsem tak rychle, že se moje zbraň zasekla. Vrátil jsem se k levobočnímu kulometu a střílel z něj tak dlouho, až se zasekl i ten.
V té chvíli už jsme zaostávali za zbytkem skupiny, ale Němci naštěstí začali obracet domů. Teď vyvstala otázka, jestli máme šanci doletět domů. Letadlo bylo rozstřílené a celý kyslíkový systém byl na kusy. Pilot nám řekl, že máme na výběr - buď zpět do Anglie, což by bylo téměř nemožné, nebo letět do Švýcarska a nechat se internovat. Ptal se nás, co chceme udělat. Hlasoval bych pro Švýcarsko (internace nebyla velká tragédie), ale rozdávání lahví s kyslíkem mne tak zaneprázdnilo, že předtím, než jsem měl šanci cokoliv říct, ostatní řekli: "Sakra, tak co, zkusme tu Anglii."
Za nějakou dobu došla zásoba nouzového kyslíku a museli jsme klesnout na 10 000 stop, což je pro bombardér nebezpečně nízko. Nad Francií jsme viděli čtyři naše letadla roztříštěná na zemi, ale nás nepřítel nechával kupodivu na pokoji. Po chvíli jsme ale zjistili, že nás hlídají naše P-47 a byli krásnější než každá žena, která kdy žila.“