Když v roce 1964 přišel Ford Mustang na trh, změnila se spousta věcí. Amerika zjistila, že i (relativně) malá auta mohou být stylová. Automobilky zjistily, že styl může prodat milion aut za dva roky - a rozhodly se z toho vytěžit maximum. Vznikla nová kategorie, pojmenovaná "pony cars". To muselo doopravdy žrát vývojáře z Plymouthu, kteří představili svoji Barracudu o dva týdny před Mustangem - ale protože vypadala jako kompaktní sedan Valiant s akvárkem přidělaným místo zadní kapoty, všichni si koupili Mustanga. A my dodnes mluvíme o "pony cars" a ne o nějakých "rybích autech".
Nově se rodící kategorie sportovně laděných kupé si brzy všiml i Sports Car Club of America (SCCA), kterému v tehdejším systému závodních kategorií chyběly profesionální závody cestovních vozů. A pony cars byly ideální příležitostí. Zatímco "dospělé" muscle cars se honily po oválec série NASCAR nebo sprintovaly na čtvrtmíli, tato menší a obratnější auta se perfektně hodila k tomu, aby vytvořila americkou obdobu "gétéček".
Nový závodní seriál Trans Am, který odstartoval v roce 1966, tak dostal dvě kategorie. První byly vozy do objemu 2 litrů - tedy stroje, které podobné závody jezdily v Evropě, od Fordů Lotus Cortina až po Porsche 911. Druhou byly vozy nad dva litry, ale s omezením maximálního objemu na 5 litrů a rozvoru na 111 palců, což vyřadilo "velké" muscle cars.
Stejně jako v NASCAR nešlo o sériové vozy, ale závodní speciály měly, narozdíl od většiny dnešních závodních kategorií, k továrním autům poměrně blízko. Karoserie, motory, podvozky - to všechno mělo alespoň základ v tom, co jste si mohli, pod dojmem nedělního úspěchu vaší oblíbené značky na okruhu, v pondělí koupit u dealera.
Přečtěte si:
Na prvním závodě tvořily drtivou většinu startovního pole - 35 ze 44 startujících vozů - menší evropské sporťáky a nad okruhem se rozléhal řev pouhých sedmi amerických osmiválců. Zbývající dvě auta? Malé Chevrolety Corvair se vzduchem chlazenými plochými šestkami za zadní nápravou. Vlastně taková americká Porsche.
Ale s každým dalším závodem se počty vozů na startu zvyšovaly. V konkurenci, kterou vedle už zmíněných Corvairů tvořily Dodge Dart a Plymouthy Barracuda koncernu Chrysler a Fordy Mustang Shelby, byl výsledek asi předem jasný. Pruhované Mustangy v první sezóně dominovaly startovnímu poli, a ve vedení se udržely i v následujícím ročníku 1967.
Novinkou toho roku ale byla tajná zbraň Chevroletu. Camaro bylo odpovědí na Mustang, de facto náhradou Corvairu a také prvním vozem, který se dočkal opravdu speciální verze, připravené pro závody Trans Am. Paket Z/28 nebyl nikde inzerován a dokonce ani většina dealerů nevěděla o jeho existenci. Existoval jen proto, aby se prodalo pár stovek kusů nutných pro homologaci nového motoru o objemu 302 kubických palců pro závodění. Proč byl tak důležitý? Třeba proto, že tenhle nízkozdvihový osmiválec točil přes sedm tisíc otáček a i v sériové verzi měl podle některých dobových měření téměř 400 koní (oficiálně udávano bylo 290).
Jakmile si tým Penske, který Chevrolet v Trans Amu reprezentoval, na nové nářadí zvyknul, začaly se dít věci. Jeho jezdci v čele s Markem Donohue získali 10 ze 13 vítězství v sezóně, včetně série osmi v řadě. Ostatní to ale samozřejmě nechtěli nechat tak.
První se do věci vložil Ford, který pro sezónu 1969 připravil svůj vlastní homologační speciál, Mustang Boss 302 a vybavil jím hned dva týmy - jeden vedený Carrollem Shelbym a druhý pod taktovkou Buda Moora, pro kterého jezdil i slavný Parnelli Jones.
Sezóna 1969 už nebyla pro Chevrolety takovou procházkou jako ročník předcházející, ale stále se s vypětím sil podařilo obhájit vítězství z předchozího roku.
Chvíle Fordu znova přišla v roce 1970, kdy si týmy jezdící na Chevroletech zvykaly na zcela nové Camaro, zatímco Ford jezdil na vylepšené verzi loňského Mustangu. Po napínavé sezóně, zakončené velkolepým závodem v Riverside, kde z prvního místa havaroval a s poškozeným autem, které sotva zatáčelo, se propracoval zpátky do vedení, získal triumf Parnelli Jones na Mustangu Boss 302.
Tím ale slavné časy závodů Trans Am pro "Velkou trojku" skončily. Všechny velké automobilky - Ford, Dodge, Chevrolet, Plymouth a Pontiac - stáhly podporu továrních týmů. Nové Mustangy byly příliš velké, Dodge Challenger a Plymouth 'Cuda sice vypadaly cool, ale nikdy se pořádně neprosadily a úspěchy nesršely ani nové, "placaté" Camara a Firebirdy. Zbýval tak jediný, poněkud překvapivý kandidát na vítězství. Tím byly vozy "malého čtvrtého" - tedy automobilky AMC, vždy stojící ve stínu svých větších rivalů. S modelem Javelin začal závodit tým Penske, který předtím dovedl k velkým vítězstvím Chevrolety Camaro Z/28.
A začal také vyhrávat. Vyhrával tak, že to skoro připomínalo Ferrari ve Formuli 1 za slavných dob Michaela Schumachera. Bylo to ohromující, bylo to úctyhodné, a bylo to také nudné. Divácká obliba Trans Amu začala klesat a po roce 1972 (kdy AMC opět vyhrálo) došlo k zásadnímu přepracování pravidel, které ukončilo éru téměř sériových vozů na amerických závodních okruzích.
Závody Trans Am se jezdí dodnes a v poslední době se určitým způsobem navrátily k původní myšlence - o tom ale až někdy příště. Jejich slavná éra sice trvala jen nějaké čtyři roky, na legendárním přelomu 60. a 70. let, ale dodnes se o ní vypráví a dodnes vznikají auta, která jsou slavným obdobím těchto závodů inspirovaná.
foto: www.shelbytransam.com a www.historictransam.com
Vojta Dobeš
Automobilový novinář, který o amerických autech nejen píše, ale také s nimi jezdí. S oblibou provokuje svými názory nejen na auta.
