Tajný závod aneb Dělová koule napříč Amerikou

Když se na začátku sedmdesátých let ropní šejkové rozhodli přiškrtit Americe kohoutky, mělo to pro motoristy i jiné následky než jen to, že se v USA začala prodávat menší auta se slabšími motory. Federální vláda totiž usoudila, že pokud se má šetřit, musí se jezdit pomalu. A zavedla národní rychlostní limit, nastavený na 55 mph (90 km/h). Jen si to představte - jezdit po dlouhých, rovných a širokých amerických dálnicích devadesátkou.

Zákonem přikazáná šnečí rychlost

Už když se o připravovaném zákoně objevily první zprávy, ozvala se spousta lidí, kteří  proti němu více či méně hlasitě protestovali. Mezi nejvýraznější kritiky rychlostních omezení patřil Brock Yates, nezávislý motoristický novinář a automobilový závodník, který pracoval pro legendární časopis Car&Driver. Spolu s šéfredaktorem Steve Smithem si všimli, že průměrných rychlostí vyšších než oněch mrzkých 55 mil v hodině dosahoval už známý závodník a dálkový cestovatel Erwin "Cannonball" Baker v meziválečném období.

A protože to byli motorističtí novináři, tedy tvorové s neobyčejnou touhou hledat pravdu a hlavně si u toho hrát s rychlými hračkami, rozhodli se vyzkoušet, jaké transkontinentální tempo umožní automobilová technologie, zatím neomezená nesmyslnými limity.

Z Velkého jablka do Města andělů

Nejdříve vzali dodávku Dodge, pojmenovali ji "Moon Trash II", naplnili jí spoustou nádrží s benzínem a vyrazili na cestu z New Yorku do Los Angeles. Do cíle dorazili o 40 hodin a 51 minut později, tedy o více než 12 hodin rychleji než "Cannonbal" Baker při své rekordní jízdě z roku 1933. Ten stejnou trasu zajel s vozem Graham-Paige model 57 Blue Streak 8 za 53 hodin a 30 minut.

JAK JE TO DALEKO?

• Cesta z centra Manhattanu do hotelu Portofino Inn na Redondo Beach v Los Angeles je dlouhá cca 4 600 kilometrů. To přibližně odpovídá trase z Prahy na Makarskou. A zpátky. A ještě jednou. A zase zpátky.

Ale jezdit sám je nuda. Lepší je to v partě s dalšími šílenci. A tak se zrodila myšlenka na Cannonball Baker Sea-To-Shining-Sea Memorial Trophy Dash (v překladu něco jako "Úprk od moře k třpytivému moři na památku Cannonballa Bakera). Jak to probíhalo, to poměrně přesně popisuje film Gumball Rally z roku 1974, o kterém jsme psali v článku o automobilových honičkách.

Začínalo se v Red Ball Garage na East 31st Street v New York City a cílem bylo parkoviště hotelu Portofino Inn v kalifornském Redondo Beach. Prvním a jediným pravidlem bylo, že kdo dojede do cíle za nejkratší dobu od startu, vyhrál. Volba silničního dopravního prostředku (záměrně nepíšu automobilu, což pochopíte později), trasy i optimální rychlosti byla čistě záležitostí posádky. Gentlemanská dohoda však předpokládala, že nikdo nebude vůz cestou transportovat jinak než vlastní silou, nevymění ho za podobný blízko u cíle a podobně. Posádky mohly vyrazit kdykoliv v průběhu 24 hodin podle vlastní volby, obvykle přizpůsobené co nejmenšímu provozu v ulicích Manhattanu a na dálnicích kolem L.A.

Tým Polish Racing Drivers of America sedí na své dodávce

I startovní pole bylo podobné tomu filmovému. Jako první vyrazil tým Polish Racing Drivers of America v dodávce Chevrolet napěchované 55 galonovými sudy s palivem. Nárok vyjet na trasu závodu první zdůvodňovali tím, že mají přirozené právo mít Pole position (Pole=Polák).

Za nimi se na trať vyřítilo Ferrari 365 GBT/4 Daytona, řízené Brockem Yatesem a závodní legendou Danem Gurneym, Yatesova dodávka Moon Trash II z minulého roku, limuzína Cadillac (jejíž posádka se nechala najmout na její přepravu do Kalifornie, za podmínky že nebude řídit od deváté večerní do osmé ranní a za žádných okolností nepřekročí 75 mph), britský sporťák MG B GT, koupený na poslední chvíli jako náhrada za ukradené Volvo, další dodávka Dodge, muscle car AMC AMX a konečně monstrózní obytňák Travco Motorhome.

Bacha na lasagne!

Startovní pole bylo tedy dosti nevyrovnané, a odráželo dva zcela odlišné přístupy k rychlému překonávání dlouhých cest. Prvním z nich je ten očividný - sedneme do rychlého auta a šlápneme na to - zatímco ten druhý je o něco sofistikovanější a spočívá v napěchování dodávky spoustou benzínu, aby se minimalizovaly zastávky pro tankování. Jeden z týmů dokonce svoji dodávku upravil tak, aby bylo možné doplňovat za jízdy i olej.

Brock Yates a Dan Gurney před svou Daytonou

Který z nich fungoval lépe? Nakonec ten první, i když jen těsně. Ferrari zvítězilo především díky překvapivě malé pozornosti policie (jen jedna pokuta z celkových 12, udělených účastníkům závodu), precizní práce závodníka Gurneyho za volantem a absence jakýchkoliv problémů. Do cíle dorazilo 53 minut před dodávkou polských závodníků, o 9 minut později následovanou Cadillacem. Jeho posádka následně musela vyřešit, co s autem - majitel je očekával až za tři dny a dřívější předávka by ho patrně zcela nepotěšila.

Následovalo AMX a další dvě dodávky, a následujícího dne, se ztrátou přes 20 hodin na vedoucí Ferrari, také obytňák Travco. Ten také cestou utrpěl největší nehodu celého závodu, když ostrý průjezd zatáčkou kdesi ve Skalistých horách způsobil zvržení pánve lasagní a znečištění vysokého koberce.

MG B GT, věrno své pověsti vozu stavěného nespokojenými dělníky koncernu British Leyland v pauzách mezi stávkováním a pitím piva, skončilo kvůli problémům s převodovkou v Columbusu ve státě Ohio.

Společná fotografie závodníků před odjezdem z New Yorku

Následovalo ještě několik ročníků "oficiálního" Cannonball Baker Sea-To-Shining-Sea Memorial Trophy Dash. Při posledním z nich, v roce 1979, zajeli Dave Heinz a Dave Yarborough na Jaguaru XJ-S (který se, ač britský, cestou nerozbil) čas 32 h 51 min. Trvalo až do 21. století, než se někomu podařilo ujet tuto vzdálenost rychleji.

Z asfaltu do kina

Brock Yates nakonec pořádání dalších Cannonballů ukončil, vzhledem k rostoucí policejní aktivitě, stále hustšímu provozu a tím i stoupajícímu riziku vážné nehody nebo problémů. Bezprostředně po prvním ročníku se také vrhnul na psaní scénáře k filmu touto akcí inspirovanému. Vzhledem k typické vytíženosti a pracovní morálce motoristického novináře jej však předběhly dva "neoficiální" filmy - Cannonball a již zmiňovanou Gumball Rally - v roce 1976. Yatesův film měl nakonec premiéru pod jménem Cannonball Run v roce 1981 a kromě hvězd jako Burt Reynolds, Roger Moore, Farrah Fawcett, Jackieho Chana nebo Deana Martina se Sammy Davisem Jr. se v něm v malé roli objevil i sám Brock Yates.