Písní s americkými kořeny bychom v české písňové tvorbě našli tisíce. Výběr, který vám předkládáme, tedy nutně vzbudí emoce, protože nikdo ze čtenářů v něm nemůže najít všechny songy, které považuje za zásadní. Tím spíš, že jsme hledali i některé nečekané až raritní kousky a usilovali o určitou pestrost. O to víc se těšíme na vaše zamilované songy inspirované Amerikou v komentářích.
0. Špetka prehistorie
Téma Ameriky jako takové do českých zemí dorazilo velmi záhy. Už někdy kolem roku 1503 vyšel český překlad Vespucciova Spisu o nových zemích a o novém světě, o němžto jsme prvé žádné známosti neměli, ani kdy co slýchali. Prvním českým básníkem, který si osobně prošlápl státy USA (stalo se tak těsně po občanské válce) a svým zážitkům věnoval řadu básní, byl Josef Václav Sládek. Ale i když jeho styl se alespoň v jedné své poloze blíží písňové tvorbě, o písních jakožto spojení nápěvu a textu se samozřejmě mluvit nedá.
1. Anči sviť (1928)
Masivní průnik Ameriky do české hudby a kultury obecně přichází až po první světové válce. Příčin bylo vícero, ale tu nejdůležitější můžeme pojmenovat jediným slovem: Jazz. Tenhle nový žánr přišel ze zámoří a u tehdejší mladé generace vzbudil nadšení. Zdaleka přitom neinspiroval jen hudebníky, ale také básníky a textaře, kteří hledali cestu, jak americké šlágry opatřit českými slovy. A protože anglicky nikdo příliš neuměl, zrodila se metoda fonetického překladu, kterou dodnes hojně používá řada textařů (třeba Lou Fanánek Hagen). Je úplně jedno, co se v originálu zpívá, hlavně, aby to mělo podobný zvuk a rytmus.
Jedním z prvních hitů, kterému se dostalo takovéhoto přístupu, byl šlágr roku 1927 Ain't She Sweet. Tato píseň se mimochodem dočkala celé řady coververzí, včetně té slavné od Beatles.
A existuje také několik pokusů o české přetlumočení. Pravděpodobně to úplně první měl už v roce 1928 na svědomí scénárista, dramaturg a také textař, například autor slov ke zlidovělé písni Letí šíp savanou Ruda Jurist. Ruda dotáhl ve svém textu Anči, sviť úsilí o fonetickou podobnost s angličtinou k naprosté dokonalosti - a celá hříčka ostatně nesla podtitul "Anglicky snadno a rychle." Dnešní posluchač ovšem pravděpodobně zná spíš Anči, sviť v podání tria Rottrová, Urbánková, Vondráčková a v překladu Zdeňka Borovce.
2. Niagara (1932)
Je jasné, že z řad tradiční i moderní trampské hudby bychom vybrali ne deset, ale sto vynikajících písní s tematikou Ameriky - a stále bychom tuto studnici ani zdaleka nevyčerpali. Zcela záměrně se proto do těchto vod nebudeme pouštět a vezmeme jen jeden z nejstarších, nejklasičtějších a nejznámějších kousků, který nám poslouží jako příklad za všechny.
Eduard Ingriš byl skladatel operet, zpěvák, aranžér, dirigent... A také vášnivý tramp. Na začátku třicátých let se nechal uvrtat do tvorby operety Trampské milování, která si brala na paškál tzv. Kubátův zákon zakazující nesezdaným osobám opačného pohlaví sdílet při noclehu v přírodě společný stan. Dílko mělo premiéru v roce 1932 v divadle Aréna a mladičká Ljuba Hermanová během ní zazpívala také píseň o starém tulákovi, který na břehu Niagary (tedy u amerického symbolu par excellence) vzpomíná na svou první lásku. Byl z toho obrovský úspěch a jednoduchá písnička brzy pod názvem Niagara zlidověla. Ironií osudu ji napsal třiadvacetiletý mladík, který do té doby nevytáhl paty z Čech - a teprve po válce se s 50 dolary v kapse vydal za moře, aby se stal světoběžníkem, procestoval Jižní i Severní Ameriku, spřátelil se s Thorem Heyerdahlem, Ernstem Hemingwayem, Spencerem Tracym nebo Marylin Monroe a nakonec dožil jako majitel obchůdku se zdravou výživou v Kalifornii. To jsou příběhy, co?
3. Do Ameriky (1934)
Další písní, která zlidověla (zejména ve skautském prostředí) a navíc má Ameriku přímo ve svém názvu, je filmová odrhovačka Vlasty Buriana z filmu Nezlobte dědečka. Král komiků zde hraje falešného (jak jinak) strýčka z USA, který se snaží dodat své historce na věrohodnosti nejen americkým akcentem, ale také popěvkem shrnujícím jeho americké zkušenosti. A podobně jako v případě Anči, sviť, také zde jde zároveň o jakýsi zpívaný kurs angličtiny pro začátečníky. Inu, "husa v troubě je happyend!"
4. Babička Mary (1935)
Voskovec s Werichem coby textaři začínali také u překladů jazzových hitů své doby. Později se otevřeně přiznali k neznalosti angličtiny a popsali svou metodu jako snahu převést zvuk, rytmus a významy, které v nich poslech originálu evokoval, do češtiny. Jako jedni z prvních u nás se tak naučili jazzovému frázování, které pak uplatnili i ve svých původních textech napsaných na Ježkovy melodie. K nejslavnějším patří třeba Tři strážníci nebo Tmavomodrý svět.
Do hry Panoptikum si ovšem V+W napsali píseň trochu jiného ražení. V našem článku se tak poprvé objevuje něco, s čím se ještě několikrát potkáme. Parodie. A to přesně toho žánru, který jsme označili za studnici amerických motivů a parafrází - tedy trampské písně. Babička Mary je vydatný guláš typických trampských rekvizit: kovbojové, šerif, pirát, kolťáky, revolver, laso, skunk, squaw, Manitou atd., míchaných ovšem nikoliv v kotlíku z amerických reálií, nýbrž pěkně u nás, doma, mezi trampy: Štěchovice, Pikovice, Luka pod Medníkem, Sázava. Hlavním hrdinou navíc není mladý indián nebo kovboj, nýbrž stoletá bezzubá žena, kterou nakonec neskolí nepřátelská kulka, ale předvolební boj. Podtrženo sečteno: Nula romantiky a 100 % legrace.
5. Mississippi (1969)
Jak známo, to, že něco parodujete, neznamená, že se vám to nelíbí. Často právě naopak. Takže ani u Voskovce s Werichem střílení si s trampingu, Ameriky a romantických motivů neznamená, že by tahle dvojice neměla americkou kulturu v lásce. Werich se po válce ve svých překladech amerických lidovek dokonce dostal k jednomu z vrcholů svého textařského umění. Osvobozené divadlo prostě z Ameriky čerpalo hodně.
Snad ještě víc to ale platí pro dvojici, která na něj na přelomu padesátých a šedesátých let navázala. Suchý, Šlitr a celý Semafor, to byla stále ještě láska k jazzu, ale navíc také k černé muzice, blues i novému divokému stylu, kterému se říkalo rokenrol. Jiří Suchý otextoval řadu amerických šlágrů a lidovek (třeba Klementajn) a se Šlitrem si vystřihli pár slušných blues. Ale asi málokterá píseň z jejich tvorby vyjadřuje vztah k americké hudbě tak působivě jako Mississippi ze hry Jonáš a dr. Matrace:
Snad jednou aspoň ve snu skočím do Mississippi
A dřív než ke dnu klesnu, si zazpívám
O tom, že řeku jednu, po který připlul jazz
Miloval ten, kdo dnes tu ke dnu kles
6. Karavana mraků (1979)
Při poslechu nejznámějších písní Karla Kryla by se mohlo zdát, že jeho inspirační zdroje ležely zcela někde jinde než v americké hudbě. Je to pravda jen z části. Ano, téměř úplně ho (paradoxně) minula vlna amerických písničkářů 60. let a docela solidně měl naposlouchané ruské častušky. Krom toho ale znal trampské písně, Semafor, Osvobozené divadlo a v jeho rané tvorbě se objevuje opravdu dost jazzových prvků.
Titulní píseň alba Karavana mraků je ale ještě trochu jiný příklad. Hudebně k Americe ani moc neodkazuje, zato text je celý zasazen do kulis divokého západu. Jakési bezejmenné westernové městečko posloužilo Krylovi jako alegorie pro zemi sevřenou cizími vojenskými silami („sto cizích zabíječů s pistolema skotačí“), strachem („provazník plete smyčky, hrobař kopat nestačí“) a podivnou absurdní logikou („v městě je řád a pro každého práce“). Závěrečný refrén zároveň představuje jednu z nejdojemnějších formulací Krylova pacifismu a touhy po obyčejném životě zasvěcenému práci:
Pryč odtud jít s tou karavanou mraků,
kde tichej dům a pušky rezaví,
orat a sít od rána do soumraku
a nechat zapomenout srdce bolavý
Zcela na okraj poznamenejme, že Karavanu mraků považoval Kryl za svou melodicky nejsilnější píseň (snad proto, že si ji ve studiu pohvizdoval německý technik) a v rámci westernové stylizace je takřka důsledně psána nespisovnou obecnou češtinou, což není u Kryla příliš obvyklé.
7. Šuby duby Amerika (1982)
První díl básnické ságy Jak svět přichází o básníky je mnohými považován za ten vůbec nejlepší. Řada hlášek z něj zlidověla a do všeobecného povědomí se vryl také popěvek Šuby duby Amerika v podání Františka Ringo Čecha. V kontextu předchozích parodických a následujících kritických písní představuje zajímavý příklad parodie respektive kritiky na druhou.
Písnička se tváří jako ironický šleh do tváře bezcitného kapitalismu vzývajícího dolar. Ve skutečnosti ale míří spíš na ty, kdo touhle dikcí mluvili a v těchto kategoriích uvažovali. Jak lze ovšem vyčíst z internetových blogů a diskuzí, mnozí lidé dnes song vnímají jako skutečný odsudek americké kultury. Ať ji ale budeme interpretovat jakkoli, asi se shodneme na tom, že na pohybové kreace Ringo Čecha dodnes nikdo nemá.
8. Widle (1993)
Počátek devadesátých let se nesl ve znamení tří faktorů. Otevřely se hranice a Češi začali zkoušet cestovat. Mnozí se dostali až do USA a ne vždy byla realita taková, jak si ji dlouhá léta kreslili doma za železnou oponou.
Druhým faktorem byla ekonomická transformace, utahování opasků, kuponová privatizace a pocit, že ten kapitalismus je pěkná zlodějna. No a zatřetí muzikanti přece mají určitý stupeň rebelství v krvi, a tak když se oficiální politika orientuje na USA, muzikanti zpívají, že to USA zas tak super není.
Asi jen tak si lze vysvětlit, proč v první polovině 90. let vzniklo tolik protiamerických songů. Dokonce i protagonista jižanského rocku Hejma zpíval v písni Jůesej „prdel veliká … Amerika“. Silně kousavý a ironický podtext má také Fanánkova předělávka Kids of America od Kim Wilde.
9. Colorado (1994)
Samozřejmě, byli umělci, kteří na cestu po Státech pouze nežehrali, ale něco z ní naopak vytěžili. Třeba i celé album, jako Pavel Dobeš se svým Něco o Americe z roku 1995. A pak byli umělci, kteří se na cestu do Ameriky vůbec nevydali, o to víc ale na USA nadávali. Nejznámější z nich je pochopitelně Kabát. Na albu Colorado z roku 1994 najdeme vedle titulní písně ještě song s příznačným názvem Já nejsem z USA. Titulní Colorado pak je typické country, s typickými pickovanými vyhrávkami, akorát ten text není typické country, je to typický Kabát: Jasný, rytmický, přímočarý a ve své přímočarosti často nelogický a nedotažený. Dodnes mi například není jasné, proč se v refrénu zpívá „…až tu malou zemi celou rozkradem, tak se vrátím ve svý rodný Colorado, a vo tý zlatý žíle řeknu doma všem.“ Vždyť ta zem už bude rozkradená, ergo už to nebude žádná zlatá žíla, ne? Prostě nesmysl. Abychom byli spravedliví, podobně vysoký počet nonsensů najdeme i v tvorbě Jana Nedvěda…
10. Jdou po mně, jdou (1998)
V devadesátých letech si jedno country s americkými reáliemi vystřihl i Jarek Nohavica. Jak známo, Nohavica neměl dlouho country jakožto styl příliš rád, píseň Jdou po mně, jdou nicméně není parodií – s country prvky zachází zcela neutrálně. Nicméně je to typická „Nohavicovina“, tedy vyprávění příběhu v Ich-formě na pozadí nějaké všeobecně známé situace (vojna, sport, historická událost). V tomto případě je zápletkou příběhu klasický „outlaw“ motiv, totiž vyloupení banky a následný útěk před zákonem. Nebyl by to ale Nohavica, kdyby pointu písně nevystavěl na dvojznačnosti formule „jdou po mně, jdou“, která může znamenat jak „být v hledáčku FBI“, tak „být v hledáčku druhého pohlaví“. Už jenom kvůli téhle hříčce působí píseň opravdu vtipně a rozverně – a snad proto ji tak často může člověk slyšet v rádiu.
Jste s naším výběrem spokojení? Chybí vám tam nějaká zásadní pecka? Připomeňte nám ji v diskusi.
