"Hraje to pěkně, ale není to slyšet"
Sotva někdy kolem roku 1800 vznikla moderní kytara ("španělka"), už se začaly objevovat pokusy o zesílení jejího zvuku. Stále totiž narůstala velikost hudebních těles, v nichž se na ni hrálo, a zatímco taková tuba, trumpeta nebo jiný žesťový nástroj nemá problém se prosadit, klasická španělka je na tom hůř. Celé devatenácté století se tak řada muzikantů, kytarářů, vynálezců, snílků i úplných bláznů snažila s tím něco udělat.
Velký posun pro zesílení zvuku kytary představoval například vynález kovových strun. Dále se experimentovalo s konstrukcí kytary. Zásadní význam pro vývoj kytar používaných v moderní populární hudbě měl původně německý kytarář C. F. Martin, který roku 1833 přesídlil do USA a postupně vyvinul nový typ kytary. Ten, stejně jako značka Martin, přežil až do dnešní doby.
PŘEČTĚTE SI:
Cestu k elektrické kytaře nicméně vytyčil jiný chlápek. Jmenoval se Orville Gibson a na rozdíl od Martina, který se učil od nejlepších vídeňských kytarářů své doby, byl samoukem. Snad proto ho napadla šílená myšlenka opustit "placatý" tvar ozvučné desky a použít tvar klenutý, tak jak ho známe u houslí a dalších smyčcových nástrojů. Gibson tímto způsobem začal vyrábět mandolíny i kytary (tzv. lubovky) a světe div se - zaznamenal obrovský úspěch. Důvod? Asi tím nejdůležitějším byla právě větší hlasitost, které se s těmito nástroji dalo dosáhnout.
Elektrická pánev pana Rickenbackera
Ve dvacátých letech dvacátého století se ale zesilování zvuku kytary akustickou cestou dostalo na své hranice. Zvětšování nástrojů, konstrukční vychytávky ani využití kovových materiálů, nic nemohlo obstát v kontextu nového druhu hudebních těles, kterým se říkalo big bandy a jejichž obliba raketově rostla. A tak kytaráři začali ještě víc makat na myšlence, jež nebyla nová, ale právě nyní nastal její čas. Totiž využít k zesílení zvuku kytary elektřinu.
Kolem roku 1931 George Beauchamp spolu s Adolphem Rickenbackerem z americké "National Guitar Corporation" vymysleli nový typ snímače, který geniálně jednoduchým způsobem využil jevu elektromagnetické indukce. Jejich snímač byl vlastně prachobyčejná cívka. Co udělá vibrující kovová struna v blízkosti magnetu (cívky)? Ano, vytvoří proud! Ten se pošle do reproduktoru, kde rozechvěním membrány vytvoří zvukový signál. A je to!
Problémem prvních elektrických kytar používaných jazzovými kytaristy na začátku třicátých let byl fakt, že se snímači nejprve začaly osazovat tradiční akustické nástroje. Tak došlo ke křížení akustického a elektrofonického principu, a to dělalo neplechu. Nástroje chytaly zpětnou vazbu, docházelo k různému zkreslování zvuku. Byli to právě Beauchamp s Rickenbackerem, kdo si uvědomili, že vzniká-li zvukový signál elektromagnetickou indukcí, je rezonanční dutina nástrojetak trochu zbytečná. V roce 1931 tedy navrhli svou proslulou "pánev",kytaru bez funkční rezonanční dutiny. Byla z hliníku a svým tvarem opravdu připomínala pánev. Kombinací cívkového snímače a "plného" korpusu kytary Rickenbacker stvořil z funkčního hlediska elektrikou kytaru, jak jí rozumíme dnes, a je právem považován za jejího otce. Všechno další už byly jen "kosmetické" úpravy.
"Tak to je kytara jak poleno"
Rickenbackerova pánev se začala prodávat v létě 1932. Postupně vznikaly i další kytary s plným korpusem, ale ještě dlouhá léta jim konkurovaly duté kytary osazené snímači. Snad neslavnější kytara té doby nesla nám už dobře známou značku Gibson a jmenovala se ES 150 (tedy "elektro-španělka za 150 dolarů"). Byla vybavená jediným single snímačem nazývaným "snímač Charlieho Christiana" podle jazzového kytaristy, který si tento nástroj oblíbil a vlastně definoval jazzovou hru na elektrickou kytaru.
V roce 1940 na scénu vstupuje další velikán, který se zapsal do historie elektrické kytary. Jmenoval se Les Paul a velice svérázně vyřešil problém, jak elektrické kytaře zachovat zaoblený, plný tvar a zároveň se zbavit nežádoucí zpětné vazby a dalších rušivých jevů vyplývajících z duté konstrukce. Připevnil prostě mechaniky, snímače a struny na kus dřevěného hranolu, k němuž nahoře a dole přimontoval horní a dolní polovinu korpusu z lubové kytary Epiphone. Kusy lubovky byly takříkajíc jen pro parádu, funkci nástroje plnil toliko kus dřeva osazený snímači. Proto se taky kytaře říkalo The Log - poleno. V roce 1952 pak Gibson po Les Paulovi pojmenoval svou nejslavnější kytaru a zároveň jednu z nejikoničtějších kytar historie. Legendární Gibson Les Paul už byli svým designem víceméně normální elektrická kytara, jak ji známe dnes, a vývoj nového nástroje byl v podstatě u konce.
Historky z opravny radií na břehu Pacifiku
Až dosud v našem příběhu nezaznělo jméno, které pro mnohé znamená synonymum elektrické kytary a dost možná také americké kultury a životního stylu vůbec. Je to dáno tím, že Leo Fender se svým telecasterem (1950) a později stratocasterem(1954) přichází až v době, kdy už je vlastně dobojováno. Elektrická kytara v poválečných letech našla sebe samu a zbývalo jediné: prodat ji masám. A to přesně byl úkol pro Fendera a jeho tým.
Začalo to tak, že si v roce 1938 elektrotechnik Leo Fender otevřel v kalifornském Fullertonu opravnu rádií a zesilovačů. Brzy ho ale napadlo, že zajímavější než ty elektrické krámy opravovat by bylo je vyrábět. Dal se dohromady s několika opravdu talentovanými lidmi, například hudebníkem Freddie Tavaresem, ale hlavně marketingovým géniem Donem Randallem, a společně vytvořili elektrickou kytaru, která měla brzy patřit k povinné výbavě kalifornské mládeže stejně jako hot rody, surfovací prkna nebo desky Beach Boys. Jako první sériově vyráběné elektrické kytary se výrobky značky Fender (s notným přispěním masivní reklamní kampaně) rychle rozšířily nejen v Kalifornii, ale postupně i ve zbytku Států a nakonec po celém světě.
Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že se modely telecaster, stratocaster nebo jazzbass staly tak oblíbenými jen kvůli agresivní reklamě. Tyto nástroje naplno využily možností, které princip elektrofonické kytary nabízel, a zejména stratocaster dodnes zůstává jedním z nejuniverzálnějších nástrojů v moderní populární hudbě.Fender jako by uhádl, kudy se budou dějiny hudby ubírat, a vytvořil nástroj, bez něhož si nelze dost dobře představit Jimyho Hendrixe, Erica Claptona ani třeba Kurta Cobaina. Nástroj, který krom toho, že dobře hraje, taky po čertech skvěle vypadá.
A to by z klasických dějin elektrické kytary bylo asi tak všechno.
foto:
