Činí tak s právem prosazovat vlastní výjimečnost. Navzdory očekávání fanoušků Led Zeppelin volajících po jejich návratu, bývalé partnerky Patti Griffin a vžitému předpokladu, že ikony jeho ráže si už dávno jen přivydělávají na důchod reunion koncerty.
Úžasný mezigenerační příval nadšení z alba těší a podtrhuje úsudek, že Plant znovu získal pevnou půdu pod nohama. Hodně o tom mluví, ale je to tak zjevné, že by ani nemusel, přesto vypíchněme podstatu: po letech strávených ve Spojených státech se vrátil domů, do anglické Black Country. "Uvnitř Ameriky jsem se ztratil, otočila mě naruby," zpívá ve skladbě Turn It Up.
Plant na albu neskrývá smutné rozpoložení z rozchodu s dlouholetou přítelkyní, americkou folkrockovou písničkářkou Patti Griffin a naopak radost, s jakou před sebou s kapelou The Sensational Space Shifters v rauši hrnou gravitační masu rockové psychedelie, západoafrického tranzu a bristolského trip hopu. "Musel jsem to udělat, jinak bych se cítil starý," řekl Plant.
PŘEČTĚTE SI:
Ztratil jsem se, odcházím
Plantův vztah ke kořenům blues a americké old time music se v uplynulých letech provrtával do těch nejspodnějších pater. Rád třeba vyprávěl, jak mu prý ve čtrnácti letech ukradl srdce legendami opředený americký černošský bluesman Robert Johnson.
V roce 2007 se usadil v Nashville a s královnou bluegrassu Alison Krauss v produkci T-Bone Burnetta natočil nádherné, Grammy oceněné album Raising Sand, naplněné ideou bezešvého sbratření nenazdobeného country, blues a rocku - nahrávku o níž nebylo jasné, jestli vyvěrá z intuice, potřeby pohladit posluchače a sebe nebo něčeho mezi tím. Každopádně z Planta vyzařovala uvolněnost.
Zatímco s Alison věkem vzdálené milence pouze připomínali, s o šestnáct let mladší Patti Griffin svůj zčistajasna nalezený vztah odevzdali osudu a do služeb skupiny Band of Joy, v níž hrál také kytarista Buddy Miller.
S Patti si pronajali dům v texaském Austinu a média dokonce spekulovala o tajné svatbě. Plant se podílel na jejím skvělém loňském albu American Kid, vrcholící společnou skladbou Ohio, nicméně pár měsíců po vydání navenek šťastná dvojice ohlásila rozchod.
Z Plantových nových skladeb - A Stolen Kiss a House of Love - slyšíme důvody: cítil potřebu lásky, převládaly u něho ale pocity zoufalství z nemožnosti ji naplno naplnit pro stále víc rozdílné kulturní odlišnosti. V Americe si navíc připadal osamocený, táhlo ho to domů. "Ztratil jsem se v jazyce a písních. Odcházím," slyšíme v klavírní baladě A Stolen Kiss.
Strhující Embrace Another Fall reflektuje obě Plantovy rozpoložení: stesk po rodném Worcestershire - "modrá se změnila v šedou" - a omluvu partnerce: "Tvoje srdce nemohlo předpokládat, do jakého zmatku se dostanu. To mě přivádí domů."
A také znovu k velšské zpěvačce Julii Murphy ze skupiny Fernhill. Když Planta v roce 2001 požádal Simon Emmerson - lídr Afro Celt Sound System - aby na třetí album Further In Time nazpíval arabsky laděnou skladbu Life Begin Again, ten si dal podmínku. Chtěl mít po boku Julii, jako už častokrát při společných koncertech. Zdůvodnil si to: „Já tu ženskou prostě léta obdivuju.“
Julie Murphy se jako tehdy k Plantovi přidává zpěvem ve welštině, tentokrát úryvkem tradiční písně z 15. století Marwnad yr Ehedydd (Elegy for the Lark) považované mnohými za alegorickou oslavu lásky. Julie ale s verši trefila i něco víc: "Slyšel jsem, že na hoře zemřel skřivan. Kdybych byl přesvědčený o pravdivosti těch slov, vydal bych se tam se skupinou ozbrojených mužů a přinesl jeho tělo domů."
Expert na ducha okamžiku
"My všichni si půjčujeme z hudby celého světa. Když mluvím o world music, vím, že jsem ve své podstatě jen zloděj s postříbřeným jazykem," prohlásil kdysi Plant na veletrhu Womex. Zájem o africkou hudbu léta sdílí s vědomím, že právě v ní klíčí jeho životní láska k blues. Patřil k prvním rockovým hvězdám co world music nevnímali jako příležitost módního občerstvení. Hudbu z Afriky bral Plant za zdroj věčného hudebního koloběhu. Nepateticky, zasvěceně, v kontextu osobních zkušeností pro ni horlil.
Z reportáže Petra Dorůžky z předávání cen Awards for World Music v roce 2007 jsme se například dozvěděli, co v Londýně pronesl po boku etiopského zpěváka Mahmouda Ahmeda: “Brány Afriky jsou otevřené do kořán, hudba tu zní od Atlantického pobřeží přes Saharu až k zemi císaře Haile Sellasie. Někdy je silně tradiční, jindy naopak zcela moderní, ale vždy jakoby přicházela ze zcela jiného světa.”
Na neznámého studiového kytarového sidemana, bývalého punkera a znalce severoafrické hudby Justina Adamse, dostal Plant tip od Hamida Mantua z Transglobal Underground. To už věděl, že Adams v malijském pouštním městě Kidalu natočil v roce 2001 debutové album The Radio Tisdas Sessions s tuarežským Tinariwen, čímž je objevil pro svět.
Do oka si s Plantem padli během prvního jamování. „Byl jsem předtím zvyklý se lidem ve studiu omlouvat, že moje kytara zní příliš arabsky jako kebab music. Už jsem se na to chystal, když Robert povídá: mohl bys to zahrát trochu víc shleh? Já na to, myslíš jako něco z jižního Maroka? A on: no jasně! Ani nevíte, jak jsem byl rád, že jsem dostal výnosný flek u někoho, kdo po mě bude chtít takhle divoce hrát,“ vzpomínal Adams v magazínu fRoots.
Plant se s ním cítil jako ryba ve vodě: oba znali marocké gnawa, klasickou egyptskou a berberskou alžírskou hudbu, ze všeho nejvíc milovali prastaré americké blues, o jehož africkém původu nikdy nepochybovali. V roce 2002 spolu odjeli mezi Tuaregy na festival do malijské pouště, kde mu velký kytarista Ali Farka Touré připomněl to, co Plant už dávno tušil: „Tady kolem se narodilo blues.“
Když rozpustil skupinu Strange Sensation a přesunul se do Spojených států, Justin Adams mezizím potkal gambijského griota Juldeha Camaru, zpěváka a uhrančivého hráče na jednostrunné housle ritti. Také oni na vysoce ceněném albu Soul Science (2007) šli po bluesové, i když tranzovní stezce: „S Juldehem říkáme, že v našich skladbách existují příbuzenské vztahy. Zahraji Howlina Wolfa v arabském modu a on vyhrkne, já to znám, tohle se u nás v Gambii zpívá při obřízce mladých chlapců. Proto se album jmenuje Soul Science. Myslím si, že hodně dlužíme lidem čtyři tisíce let nazpátek. Už tehdy vyřešili, že určité kombinace not a rytmů vyvolávají u od sebe vzdálených lidí podobné pocity.“
Během návštěv v Anglii s nimi Plant často koncertoval a všem dokola vzkázal: “Hoďte zbytek fúzí do šrotu, tohle je ta správná cesta.“
Adams s Camarou nasadili do větších obrátek ve skupině JuJu, dobře známou z českých koncertů. Přibrali k sobě jednoho z nejlepších anglických jazzových bubeníků Davea Smithe s bohatými zkušenostmi s africkou hudbou a baskytaristu Billyho Furella. Na drtivém albu In Trance (2011) pak objevili nejasnou hranici mezi tradicí a psychedelií; tranzem a pozbytím pudu sebezáchovy. Kořistnicky kradli těla a vymykali ho z prostoru rozdivočelým punkrockem, který shodou okolností měl hodně společného s gambijským pralesem.
Odvázanější partu by Robert Plant ve Velké Británii nenašel, k završení konceptu Sensational Space Shifters k ní ale přizval ještě dávného spoluhráče, kytaristu Liama Skin Tysona a programátora a klávesistu Johna Baggotta, známého z řad Massive Attack a Portishead.
Když Plantovi nadhodili jeho nynější zájem o bristolskou trip hopovou scénu a fakt, jaký podíl na ní měli Furell s Baggottem, odpověděl: "Je tam něco co mě inspiruje trochu víc techno směrem… Prvky techna, samply a opravdu "fuck off" drum loops, které vás občas usmaží. Jedná se o kompletní dynamickou juxtapozici toho, co jsem dělal, ale oboje představuje srovnatelně obohacující dobrodružství."
Pevnější odrazový základ Plantův velkolepý návrat na podia a do studia nemohl získat. Když poprvé vystoupili na festivalu Womad, novinář Nige Tassel se při té příležitosti zeptal, proč stále visíme na každém Plantově zpívaném slově, proč i po čtyřicetileté kariéře tak dychtivě očekáváme jeho nové nahrávky? A sám si odpověděl, pro jeho přesvědčivě jedinečný hlas, schopný se napojit na každého posluchače a pro setrvalou zvědavost a neuhasitelnou žízeň zkoumat hudbu, ať už v Africe nebo Apalačských horách.
Album Lullaby and … the Ceaseless Roar si Plant produkoval sám, jdou za ním samozřejmě texty, pod hudbou je ale většinou podepsána kapela. Stvrzení toho, jak na excelentní muzikanty Plant bez jakéhokoliv ega v živelném nasazení pro “trance meets Zep" spoléhá.
Když natáčeli v Gabrielově studiu Real World - proslulém kolektivním způsobem práce - Adams Plantům přístup ozřejmil: "Dokáže vytvořit atmosféru, kdy existuje vysoká pravděpodobnost, že udeří blesk. Při společném skládání to není jen otázka pečlivého skládání not. Jde spíš o ducha okamžiku, kdy se v mžiku všechno propojí. A na to je Plant expert."
O skladbě Little Maggie od slavného bluegrassového dua Stanley Brothers s nadsázku Plant tvrdí, že ji "zavraždil" - a rovnou dvakrát. Úvodní jemně elektronická verze s úpějícími ritti a banjem přechází v druhé, závěrečné podobě Abaden, do hutného, psychedelického elektronářezu s Camarovými symbolickým zpěvem v jazyce Fulani: "Pojďme ze sebe vydat vše, co si schováváme na dobré časy."
A tak se stalo. Odposlechnuto z alba, zažito na Colours of Ostrava.
- Robert Plant and the Sensational Space Shifters
- Lullaby and … the Ceaseless Roar
- East West Records 2014
- Foto: Yvetta Stránská
