Blues, zejména to "černé", si obvykle spojujeme s velmi přírodním a drsným přístupem k životu, nejvýše se většinou cení takzvaná špína za nehty - v doslovném i přeneseném slova smyslu. Jsou ale i výjimky. Bluesová komunita oceňuje také hráče, kteří kromě srdce, citu a pudů používají mozek, aniž by však svoji hudbu zbytečně učesávali. Jedním z takových po všech stránkách "políbených" umělců je právě Robert Cray. Fenomenální instrumentalista, jeden z firemních hráčů nejvýznamnějšího výrobce elektrických kytar Fender, jehož signovaný model stratocasteru je stále v prodejní nabídce firmy. Držitel pěti cen Grammy. Báječný zpěvák, který kromě bluesové přímočarosti skvěle zvládá i zákruty a polohy, typické spíš pro soulovou ekvilibristiku. A v neposlední řadě i skladatel a textař, jehož tvorba daleko přesahuje zavedená bluesová klišé.
PŘEČTĚTE SI:
Maturant trápící kytaru
Na kytaru začal hrát v předteenagerovském věku, v polovině šedesátých let. Podlehl nejprve beatlemánii, pak si oblíbil inovativní rockery s bluesovými spády Erika Claptona a Jimiho Hendrixe - jen asi tehdy ještě jejich bluesové spády příliš neregistroval. Prozření nastalo až poté, kdy poprvé naživo viděl hvězdy opravdové bluesové kytary Muddyho Waterse, Freddieho Kinga a Alberta Collinse. Hlavně posledně jmenovaný "král telecasteru" ovlivnil jeho hudební vkus a v několika dalších životních fázích mu hodně pomohl. Klasická historka vypráví o tom, jak maturant Robert na závěrečném školním večírku, kde vyhrávala právě kapela Alberta Collinse, šel za svým hrdinou, poděkoval mu za vystoupení a mezi řečí se zmínil, že sám také trápí šest strun. Protřelý bluesman mu vrazil nástroj do ruky a pozdvihl mladého muže k nebesům.
Když pak už jako student architektury v Oregonu Robert Cray zformoval první podobu svého bandu, už tehdy s Richardem Cousinsem u baskytary, jenž s ním hraje, byť s pauzou, dodnes, pomohl mu Albert Collins do třetice. Vzal kapelu na několik amerických turné jako předskokana a když už byl Robert Cray poměrně etablovaná slibná star bluesové scény, natočil s ním a s texaským hráčem Johnnym Copelandem, mimochodem otcem dnešní pěvecké bluesové královny Shemekie Copelandové, kytarovou palbou napěchované a cenou Grammy oceněné album Showdown!. To bylo v roce 1985. Cray ovšem velkou deskou, nazvanou podle písničky Howlin´ Wolfa Who´s Been Talkin debutoval v roce 1980.
Přirozené přesahy
Poté, kdy ztratil představu svého budoucího životního údělu architekta s občasnými výlety na klubová pódia, a vydal na dráhu profesionálního muzikanta, průběžně vytvářel svůj typický hráčský i skladatelský rukopis, který byl sice zásadně ukotven v blues, měl ale vždycky přesahy i k jiným černým žárům - gospelu, soulu a jazzu, což prý bylo dáno širokou diskotékou Crayových rodičů. Podepsalo se na mě i to, že vyrůstal ve zlaté rockové době 60. letech minulého století. Konglomerát stylů je ovšem v Crayově případě propojen zcela beze švů, naprosto přirozeně a bez snahy čarovat jakýmkoli druhem sebevzhlíživých onanií. Jeho hudba jaksi běží, plyne. Tu zvolna jako hlavní proud veletoku, tu jako horská bystřina. Je poučená, inspirativní, ale vždy rozeznatelná, pocitově i čistě hudebně nezaměnitelná.
Opravdový průlom se Crayovi povedl se čtvrým sólovým albem Strong Persuader, které vyšlo v roce 1986 a následovalo po Showdown!. Deska bodovala ve Spojených státech v první dvacítce oficiálního žebříčku a časopis Rolling Stone ji později zahrnul mezi padesát nejlepších desek 80. let. Dvojnásobně platinové album přineslo Crayovi první samostatnou cenu Grammy a o 25 let později bylo jedním z důvodů kytaristova uvedení do Bluesové síně slávy. Díky Strong Persuader se totiž po hluchém období, kdy svět i Spojené státy válcovala úplně jiná hudba, začalo zase blues ozývat z médií a zdvihl se o něj zájem mezi mladými posluchači. Byla to jednoznačná zásluha dvou muzikantů, prvním z nich byl náš Robert Cray, druhým byla asi největší kytarová bluesová hvězda 80. let Stevie Ray Vaughan.
Neúnavný sval
Od 90. let je Robert Cray jednou z nejuznávanějších hvězd bluesové scény, je považován za jejího gentlemana a stále inspirativní osobnost. Bez velkých pauz vydává - obvykle v rozmezí jednoho roku až dvou let - svá alba velmi vyrovnané kvality a vlastně stále stejného, propracovaného rukopisu a výrazu. Cray na své tvorbě nemusí nic podstatného měnit a ve svých jedenašedesáti letech by teoreticky mohl říct, že má "odpracováno". Ve skutečnosti je ale na vrcholu sil. Avantgardu bluesové scény tvoří jiní, sám ale nakonec není tak starý, aby byl považován za muzeální exponát. Je prostě jakýmsi "svalem", stále neunaveným, bez něhož by se současná moderní bluesová muzika, plně si vědomá svých kořenů, zhroutila jak hromádka kostí.
