Přitom není Buddy Guy (1936) nafrněnou hvězdou, která nevstane z postele, dokud jí nezamáváte před očima šekem na sto tisíc dolarů. Pokud pobývá ve městě, klidně se neočekávaně zjeví ve svém slavném chicagském klubu Legends a zajamuje si i s úplně neznámou kapelou. O těchto večerech se vyprávějí, jak vzhledem k názvu klubu nemůže být jinak, skutečné legendy.
Stále vepředu
Jenže Buddy Guy není jen bluesovou celebritou mající na zdi připíchnuté pozdravy od těch, kteří byli či jsou z jeho umění paf a možná právě díky němu se stali tím, čím jsou. A to mluvíme o takových osobnostech, jako byli Jimi Hendrix (1942 – 1970) či Stevie Ray Vaughan (1954 – 1990) nebo jsou Eric Clapton (1945) a Jeff Beck (1944), ale i o zástupcích nejmladší bluesové generace typu Garyho Clarka Jr. (1984).
Je tomu tak proto, že Guy nestaví na staré slávě a na původním stylu, s nímž se proslavil, ale celý život, dokonce ve stáří ještě víc než dřív, stále hledá inovace svého hudebního projevu, samozřejmě za pomoci dobrých producentů. A tak překvapuje svými alby každou chvíli.
V roce 2001 natočil v podstatě tematické album Sweet Tea z písní poslední generace mississippských hospodských bluesmanů a představil nejen je, ale i sebe ve zcela jiném hudebně-estetickém kontextu. O dva roky později si na albu Blues Singer on, výsostně elektrický hráč, odskočil k akustické kytaře, desku Bring ´Em In (2005) sestavil ze zajímavých coververzí bluesových, ale i soulových autorů a přizval na ně řadu hostů včetně Tracy Chapman, Carlose Santany nebo Johna Mayera.
V roce 2008 zahájil zatím trojdílnou sérii nahrávek s producentem Tomem Hambridgem. Ten Guyův styl posunul ve smyslu soundu i převážně autorského materiálu skutečně do 21. století. Ano, je to možná paradox, ale jedno z nejmodernějších blues současnosti hraje a zpívá sedmasedmdesátiletý muzikant. To v jiném žánru nenajdete.
Zatím nejlepší z téhle série je cenou Grammy poctěné album Living Proof (2008). Poslední dvojalbum s příznačným názvem Rhythm & Blues, které vyšlo ve druhé polovině loňského roku, ovšem příliš nezaostává a klidně by se mohlo stát učebnicovou ukázkou toho, v jaké formě se současnosti Buddy Guy nachází, jakou hudbou žije, jak sleduje dění na scéně a, s nadsázkou řečeno, jaké má „kamarády“. Ani tento titul se totiž neobešel bez zajímavých hostů.
Guy s Hambridgem rozdělili dva disky podle hudebního ladění, byť se pochopitelně bez přesahů a vzájemného prolínání neobešli. První CD, nazvané Rhythm, přináší hudbu, jíž můžeme říkat rhythm´n´blues nebo soul, druhé s názvem Blues je v rámci tohoto žánru ortodoxnější. Kdokoliv si může vybrat, ale bezpředsudečný posluchač si užije na obou discích.
Mistr a žáci
Každé z obou víceméně samostatných alb, má svoje repertoárové opory. Na tom prvním je to hned autobiografický otvírák Best In Town o Guyových učňovských létech na scéně chicagského blues, jehož se v průběhu let stal hlavním exponentem, funky písnička s dechovou sekcí a pěkně „prokváknutým“ kytarovým sólem. Baladě I Go By Feel kupodivu sluší i vstupy smyčců, které by za jiných okolností patřily spíš k zapovězenému zboží a klasikou Messin´ With The Kid Guy vzpomíná na léta strávená ve slavném duu se zvěčnělým harmonikářem Juniorem Wellsem (1934 – 1998). V ní také představuje svého prvního hosta alba, rockového křiklouna Kida Rocka.
Ve skoro až popové baladě One Day Away si to pro změnu rozdává s aktuální megahvězdou moderní americké country Keithem Urbanem a pěvecká lahůdka přichází v ostře rhythm´n´bluesové What You Gonna Do About Me s hostováním zpěvačky Beth Hart. Ta, na vlastních nahrávkách ne vždy přesvědčivá, se zde téměř vtěluje do cítění starých bluesových harcovnic typu Koko Taylor (1928 – 2009) a je Guyovi skvělou partnerkou.
Druhý disk je svým způsobem jednolitější, už kvůli svému užšímu stylovému ladění. Hostování členů Aerosmith, zpěváka Stevena Tylera a kytaristů Joea Perryho a Brada Whitforda, je možná trochu diskutabilní, hlavně Tyler forzíruje svůj hlas skutečně přes míru, ale následující I Could Die Happy přináší uklidnění. Dominuje mu akustická kytara Davida Grissoma, kterou ovšem krásně koloruje sám Guy svým vazbícím ikonickým puntíkatým stratocasterem. Pěkným, bluesově tradičním dialogem dvou generací (vlastně „dědečka a vnuka“) je duet Buddyho Guye a Garyho Clarka Jr. v písničce Blues Don´t Care. A důstojnou vypalovačkou je i závěrečná Poison Ivy.
Moc velký krajíc
Dvojalbum Buddyho Guye Rhythm & Blues je ve všech směrech moderně bluesové. Nedrží se zarputile dvanáctkového schématu. Jeho zvuk je současný zejména po rytmické stránce (jak by také ne, když producent je zároveň bubeník). Přes protagonistovu hráčskou takřka genialitu neunavuje pětiminutovými sóly, ta jsou dávkována přesně na míru potřeb dnešní doby. Ukazuje všechny přednosti svého tvůrce, včetně velmi tvárného zpěvu, kterému byste ten věk nehádali.
Má vlastně jedinou vadu: právě tu, že se jedná o dvojalbum. Kdyby si starý mistr se svým producentem ukousli poloviční, repertoárově stoprocentně silný krajíc, schroustali by ho jedna báseň. Zlaté pravidlo, jež platí u muziky stejně jako literatury či filmu, totiž že dílo je hotové tehdy, kdy není nikoli „co přidat“, nýbrž „co ubrat“, by si příště měli nasprejovat na dveře studia.
Tuto středu si nalaďte Radio Dixie. Od šesti do sedmi budeme mít speciální pořad věnovaný právě této bluesové legendě a jeho poslednímu albu.
