Ray Scott: Psanec, který si na nic nehraje

Ray Scott je typickým příkladem naplnění amerického snu. Vlastní pílí, odhodláním a věrností k tradiční country si vydřel kariéru a pověst, kterou mu může závidět kdejaká hvězda na velkém komerčním labelu. Scott je označován za novodobého psance, ale na rozdíl od mladých navoněných týpků, kteří si zakládají na outlaw image, si on opravdu na nic nehraje.

Poslechněte si: Country Servis 3 - Country zprávy říjen 2016 a profil Ray Scotta

Ray Scott se narodil v Severní Karolíně jako syn místního country zpěváka Raye Scotta Sr. První kapelu založil ještě jako puberťák a pak si na pár let odskočil do Atlanty, kde vystudoval hudební institut. Jeho další kroky pak už směřovaly do Nashvillu, kde se ocitl koncem roku 1994. Velmi se snažil prorazit v country hudbě, ale jak už to bývá, musel se živit opravdu všelijak, aby mohl po večerech hrát v klubech a psát písně. Během několika let si tak vyzkoušel profese údržbáře člunů v přístavu, poslíčka rozvážejícího nábytek a rovněž prodavače v obchodě se zdravou výživou. Po čase se mu začalo dařit jako textařovi, když jednu z jeho písní nahrál Randy Travis a Clay Walker pak podle jeho písně A Few Questions pojmenoval celé své album.

Ke startu vlastní kariéry Rayovi nakonec pomohla jeho píseň Plowboy, díky které získal nahrávací smlouvu s Warner Brothers, kteří jeho debutové album My Kind Of Music vydali v roce 2005. Doménou Raye Scotta jsou velmi kvalitní texty se silnými příběhy, kterým nechybí humor nebo zase naopak vážnost, což je znát jak u skladby Plowboy, která je retrospektivním příběhem snílka, který opouští rodnou vesnici, aby udělal díru do světa, nebo titulní skladba jeho prvního alba My Kind Of Music, která zase vypráví o nepovedeném rande s naprosto nemožnou holkou, co vůbec neposlouchá country (to známe všichni, že?). 

Rayův příjemný baryton a především tradiční country s velmi čerstvým zvukem mu ihned získala mnoho příznivců a i přes vlažné přijetí v komerčních radiích se debutové desky nakonec prodalo přes 100 tisíc kusů. Scott brzy začal pracovat na své druhé desce, ale mezitím se změnily poměry v Nashvillu a tradiční country s nastupující vlnou bro-country, country-popu a country-hiphopu už najednou nebyla atraktivní. Ray Scott tak přišel o svou nahrávací smlouvu a stal se nezávislým umělcem, kterým je dodnes. Druhé album Crazy Like Me nakonec vydal vlastním nákladem, prodával ho na svých koncertech a stále hledal nové způsoby, jak se zviditelnit.

Věci se pohnuly, když začal pracovat s producentem Davem Brainardem a společně natočili desku Rayality, která vyšla v roce 2011. Se singlem Those Jeans se jim povedl přímo husarský kousek, když se z něj díky intenzívní propagaci na sociálních sítích a na satelitním radiu SiriusXM stal velký hit. Motivování velkým ohlasem se pak rozhodli natočit vtipný videoklip, který se stal okamžitě virální záležitostí. A není se vůbec čemu divit: tato hitovka pojednává o týpkovi v baru, kterému jeden frajer poradí, aby kladl dívkám dvě otázky: jak se jen mohly dostat do těch těsných džín a jak by se do nich mohl dostat on. Absurdní vývoj událostí, když se hrdina songu pokouší touto radou řídit, je krásným příkladem Scottova geniálního daru zakomponovat do písně velmi humorný příběh. 

Ray Scott je často označován za novodobého psance – outlaw a jednoho z následníků Waylona Jenningse či Willie Nelsona. Když jsem s ním před pár lety dělal rozhovor, ptal jsem se ho také na jeho názor ohledně kontroverze kolem nastupující generace mladičkých zpěváků, kteří si hrají na tvrďáky a prohlašují se za psance. Jako příklad jsem uvedl tehdy 27-letého Justina Moora, který svou druhou desku pojmenoval Outlaws Like Me. Zeptal jsem se proto Raye, jak by sám psance definoval a on mi takhle odpověděl:

„Tak zaprvé, když se psanci před lety objevili na scéně, tak sami sebe za psance neoznačovali. Ten výraz vymyslela Hazel Smith, která jim říkala psanci, protože se těmhle chlápkům nelíbilo, když jim bylo říkáno, že mohou používat pouze studiové muzikanty. Oni jen chtěli dělat muziku tak, jak ji sami slyšeli ve své mysli a ve svém srdci. A proto se jim říkalo psanci. Nemělo to nic společného s tím, být za nějakého drsňáka. Bylo to jen o tom dělat věci po svém a nedržet se zavedených pravidel. Vůbec neměli v úmyslu vytvořit kolem sebe nějakou negativní image, pouze chtěli věci dělat tak, jak to sami cítili, což je také přesně to, co se snažím dělat i já. A co se týká těch novějších zpěváků, kteří si říkají psanci, tak ti podle mě vůbec nepochopili význam toho slova. Nemůžu se vyjádřit k nikomu konkrétnímu, kdo to tak dělá, jen snad mohu říct, že ta záležitost s Justinem Moorem je podle mě už dost mimo mísu a celé je to pěkná habaďúra.“

(Pro zajímavost: formulace této odpovědi byla zřejmě pro Raye Scotta vrcholem diplomacie. Moje otázka na něj evidentně zapůsobila a od té doby když se někde potkáme, často se k ní vrací a obvykle si žertem rýpne, jestli jsem náhodou neslyšel nějaký nový dobrý song od Justina Moora...)

Ray Scott si opravdu na nic nehraje a je autentický. Jeho písně často odráží způsob, jak sám žije (viz např. autobiografická skladba Rayality) nebo vypráví o vlastních zkušenostech. Před pár lety Ray na turné v Polsku vyprávěl historku ze svého mládí a hrdě se chlubil, že ji právě naprosto věrně proměnil v písňový text, který chce použít na svou příští desku.

Šlo o to, že se Ray coby dvacetileté kvítko vypravil s kamarády do mexické Tijuany, aby tam zapařili. V baru si nabrnkli profesionální společnice, ale jelikož tyto dámy byly i po hromadě piv stále šíleně ošklivé, chlapci se nakonec rozhodli, že do nich nepůjdou a na usmířenou je pozvali na pití. Velký amok je však popadl, když na účtence z baru byla i cena za čas oněch společnic a následnou divokou rvačku s barmanem pak ukončila až mexická policie. Ray dále vzpomínal, že pak při mnohahodinovém stání v cele při čekání na amerického konzula najednou ucítil, že ho něco hřeje na noze, a když se podíval, uviděl opilého Mexičana, jak mu močí na nohy. Ray Scott si dal opravdu záležet, aby do písně zachytil každičký detail a jak se mu to podařilo, můžete podle songu Tijuana Buzzkill posoudit sami:

V roce 2014 vydal Ray další výborné album, které jednoduše pojmenoval Ray Scott. Na desce jsou velmi osobní písně jako Ain't Always Thirsty, která zachycuje Rayovy pocity z rozvodu, tak i smyšlená temná balada o vraždě Papa n' Mama, ke které Raye inspirovaly temné songy Johnnyho Cashe. Přes výraznou propagaci tohoto alba včetně profesionálních videoklipů není vůbec poznat, že je Ray Scott nezávislý umělec a všechno si dělá sám. Když měl třeba loni svatbu, tak pak jeho novomanželka Stacey na sociálních sítích propagovala píseň (I Took) The Ugly One (vzala jsem si toho ošklivýho).

V posledních letech je Ray také častým hostem v Evropě. Velkou podporu našel v polské country legendě Michaelovi Lonstarovi, který mu několikrát ročně domluví kšefty po Evropě a zároveň ho také na koncertech doprovází. Rayovi také hraje do karet, že v Evropě se tradiční country těší mnohem větší oblibě než současný mainstream a v několika evropských zemích si během let vytvořil slušnou posluchačskou základu. V roce 2013 dokonce vystoupil na českém festivalu Starý dobrý western a vůbec není vyloučeno, že ho u nás v blízké budoucnosti neuvidíme znovu.

Ray Scott a Michael Lonstar na koncertě v polské Varšavě

Ray si je však vědom občasné jazykové bariéry: „Někdy je to těžké s mými texty, když lidé nezachytí příběh písní. Proto na to myslím a často se snažíme zaměřit se hlavně na rytmus muziky, aby lidé mohli u písní aspoň dobře tancovat. Prostě záleží na tom, kde zrovna hrajeme. Pokaždé se však snažím být sám sebou a vždycky doufám, že lidé budou textům rozumět.“

Ray je rovněž velkým zastáncem klasické country a na svých koncertech často hraje několik songů od svých oblíbenců. V loňském roce vydal maxisingl s názvem Roots Sessions, na který nahrál 6 evergreenů od legend jako jsou Merle Haggard, Johnny Cash, Don Williams nebo Waylon Jennings.

V současné době Ray Scott pracuje na své příští studiové desce. Držíme mu palce, protože takové umělce jako je on country muzika v dnešní době potřebuje jako sůl!

V textu byly použity úryvky z rozhovoru, který s Rayem Scottem pořídil autor článku v roce 2012:  http://countryzone.net/en/interviews/345-ray-scott-outlaw-isn-t-about-being-a-bad-ass