Poručík John S. Woravka padal černočernou tmou. V jedné ruce svíral pouzdro zdravotnické soupravy první pomoci, druhou zoufale škubal za lanka svého padáku. S hrůzou viděl, že padák není správně otevřený, lanka se mu navíc zamotala kolem těla. Téměř volným pádem se po zádech řítil dolů a nad sebou viděl vzdalující se trup bombardéru B-24 Liberator Lady Be Good. Ochromen strachem očekával, kdy dopadne do vln Středozemního moře. V poslední vteřině svého života si uvědomil, že to dole není moře. Je to písek…
PŘEČTĚTE SI:
Aristokrat mezi bombardéry
Lady Be Good, což se dá přeložit jako Dámo, buď hodná, byla ústřední píseň i titul populárního muzikálového filmu z roku 1941, který měl za předlohu divadelní muzikál bratří Gershwinů. Pro bombardér B-24 Liberator, to ale bylo neobvyklé jméno. Mezi všemi těmi obvyklými divočinami jako třeba Bomboogie, Strawberry Bitch nebo Pizzonia Adolph znělo skoro aristokraticky. Možná proto se devítičlenné posádce, která si říkal Lady´s Men, tak líbilo. Těchto devět mužů, kteří čekali ráno 4. dubna 1943 ve stanech na letišti Solúk v Libyii na svůj první bojový let, byli naprostí zelenáči. Kromě pár krátkých letů kolem základny na seznámenou, za sebou neměli vyjma výcviku nic. Byli nervózní, ale zároveň odhodlaní uspět za každou cenu. Jen netušili, jak vysoká cena to bude.
Hitlerem opuštěné jednotky
Cílem jejich prvního bojového letu měl být italský přístav Neapol. Právě odtud odplouvaly konvoje, aby zásobovaly obklíčené a zdecimované jednotky Afirkakorpsu a Italů, které se zoufale bránily na posledním malém území v Tunisku. Velkolepé tažení Erwina Rommela do Egypta skončilo. Sám Rommel už byl v bezpečí v Německu a i Hitlera přestalo celé africké dobrodružství definitivně zajímat. Libye se díky předchozímu postupu Britů stala klidným zázemím, odkud mohly startovat spojenecké bombardovací svazy k náletům na Itálii. Snad jediným nebezpečím, které letadlůmv Libyi hrozilo, byly noční stíhači Ju 88 startující z ostrova Kréta. Jeden z nich v únoru zaútočil na vracející se Liberator přímo nad Solúkem a těžce ho poškodil. Od té doby panovaly na štábu z těchto nočních lovců velké obavy. Jak uvidíme dále, byly až příliš velké.
Devítka statečných
Lady Be Good se z prašného solúckého letiště zvedla společně s dalšími dvěma Liberatory někdy kolem třetí hodiny odpoledne. Kolem panovaly příšerné podmínky, zuřila písečná bouře a letadla byla zahalena v mračnech prachu. Za berany zápasili s řízením první pilot a velitel bombardéru šestadvacetiletý William B. Hatton a druhý pilot Robert F. Toner, jednoznačně nejzkušenější muž na palubě, který kromě výcviku pilota v USA prošel stejným výcvikem také v Kanadě. Nalétáno měl dvakrát více hodin než Hatton, přesto nebyl velitelem letadla.
Navigátorem byl DP Hays, podivný malý muž, skoro albín, jenž měl Liberator navigovat nad Neapol a zpět. Na palubě byl i bombometčík John S. Woravka a palubní mechanik Harold J. Ripslinger, původem Němec, což ovšem nijak nesnižovalo jeho občanskou loajalitu k USA. Radiotelegrafista Robert La Motte měl na starosti spojení s pevninou, Guy E. Shelley, Vernon L. Moore a Samuel E. Adams obsluhovali kulomety. Devět mužů v trupu své lady směřovalo vstříc osudu.
Pokračovali proti logice
Vše se začalo hatit poměrně brzy. Celá bombardovací sekce se kvůli bouři roztáhla a trojice bombardérů letěla k Neapoli osamoceně. Zbytek letěl daleko před nimi. Kolem půl páté se ovšem dva Liberatory otočily zpět k Solúku, protože měly motory zanesené pískem. Špatné podmínky na startu se projevily toho dne u více letadel. Lady Be Good pokračovala sama a tíha veškeré navigace padla na Hayse. Ten do té doby neměl moc práce, protože pouze sledoval vedoucí dva bombardéry. Hays byl od počátku v navigaci velmi nejistý, navíc letoun čelil silným severozápadním větrům vanoucím od Itálie. Bombardér se výrazně odchyloval od předem stanovené trasy a není jisté, zda Hays vůbec věděl o vlivu větru na směr letu.
Vzdálenost, kterou velitel Hatton se svým letadlem urazil, byla mnohem menší, než předpokládal a byli také zaneseni daleko na východ, blíže k Řecku než Itálii. Bylo jasné, že tímto kurzem se nad Neapol dostanou nejdříve po deváté hodině večer a tedy potmě. Šance identifikovat správně cíl bombardování byla za takové situace mizivá. Hatton měl v tuto chvíli nejspíše nařídit ukončení operace a návrat na základnu. Tak to alespoň píší ti autoři, kteří se příběhem Lady Be Good zabývají. Mají jistě pravdu, ale na druhou stranu je pochopitelné, že Hatton chtěl svou první misi stůj co stůj dokončit. Představa, že bude na velitelství po návratu vysvětlovat, že misi nesplnili, protože zabloudili a obávali se tmy, se mu nadevše příčila. Kdyby věděl, co jejich let čeká, jistě by změnil názor.
Zmatení dorazili k cíli
Lady Be Good si dál sama razila cestu na sever k Neapoli. Na palubě vládlo napětí a frustrace. Všichni věděli, že mají problémy, letí zřejmě špatným směrem a mnozí pochybovali o smyslu celého letu. Navíc druhý pilot Toner už byl zjevně nespokojen s kurzem, kterým letí. Podle všeho začaly někdy v této době hádky mezi ním a Hattonem ohledně orientace. Palubní střelci očima prohledávali oblohu a pátrali po nepřátelských stíhačích, protože už se nacházeli v jejich operačním pásmu. Letěli už čtyři hodiny ve výšce deset tisíc stop (3 000 m) a všichni po tu dobu vdechovali kyslík ze zásobníků. Začali pociťovat následky - dezorientaci a únavu. Hays si do navigačních záznamů už přestal téměř cokoliv zapisovat. „Letíme špatným kurzem, Ježíši Kriste!“ začal nakonec volat do interkomu. Následovala další vzrušená diskuse mezi Haysem, Hattonem a Tonerem. Nakonec změnili kurz a také klesli níže, aby mohli přestat dýchat stlačený kyslík. Těsně před devátou večer se ozval další výkřik „Ohně. Dole vidím ohně!“ V dálce pod nimi byla hořící Neapol, zasažená bombami z letadel, která dorazila před nimi.
Domov zůstal daleko za nimi
I dál však šlo všechno špatně. Hatton nařídil neodhazovat bomby, protože se ve tmě nedařilo správně identifikovat primární ani sekundární cíle. Toner nařídil důrazně Hayesovi, že domů se tentokrát musí letět již správným kurzem. Letoun otočili a zamířili na jih. Radiotelegrafista La Motte se snažil ověřovat jejich polohu radiovými dotazy vysílanými na stanici Luqa na Maltě.
Letěli dál směrem domů, a když se dostali nad moře, odhodili konečně své bomby. Nepřátelská letadla se za celou dobu neukázala. Po půlnoci minuli těsně letiště Solúk a směřovali dál nad Libyjskou poušť. Nezahlédli předěl moře a pevniny, neviděli ani světlice, které vystřelili ze Solúku, když je slyšeli přelétat. Hayssice určil správně kurz, ale vzdálenost od letiště určit nedokázal.
Hatton si v tu dobu myslel, že stále letí nad Středozemním mořem. Mířili přitom stále hlouběji nad pevninu. Vyslali i zoufalé volání v otevřené řeči k řídící věži v Benghází, aby jim sdělili jejich přesnou polohu. Na toto volání nikdo neodpověděl ze strachu, že by odpověď zachytili nepřátelští noční stíhači. Na řídící věži v Benghází prý také došlo k prudké hádce mezi dvěma americkými důstojníky (zřejmě poručík Harry Heins, výkonný důstojník 514. squadrony a plukovník Keith Compton, velitel 376. bombardovací skupiny), kteří slyšeli přelétat kolem půlnoci neznámé letadlo. Zatímco jeden si byl jist, že je to zbloudilý Liberator, jenž míří dál kamsi do pouště, druhý byl toho názoru, že je to noční stíhač Ju 88 pátrající po kořisti. Zvuk jeho motorů je přitom zásadně odlišný od motorů Pratt&Whitney. O událostech té noci, jako jsou hádky velitelů na řídící věži a různá zaslechnutá zoufalá volání se dodnes vedou spory. Jisté je jedno, Lady Be Good nechali v kritické chvíli všichni na pospas osudu. Ten se začal rychle naplňovat.
Nakousnutý sendvič a půl láhve vody
Kolem druhé hodiny ranní Lady Be Good už docházelo palivo. Podle Hattona a Hayse však měli být stále nad mořem. Všichni se utápěli v temných myšlenkách a byli totálně vyčerpaní. S ubývajícím palivem stoupala nervozita. Na jejich radiové volání nikdo neodpovídal, byli zcela sami. Pak zhasly postupně motory 1, 2 a 3. „Opustit letoun,“ rozkázal Hatton. Všichni se seskupili u dveří pumovnice a postupně vyskákali na padácích ven. Na sobě měli záchranné vesty, které je měly udržet na hladině. Letoun letěl řízen autopilotem a s posledním funkčním motorem dál.
Po dopadu na zem byli všichni otřeseni, ale nějak se jim podařilo semknout se dohromady. Zjistili, že chybí bombometčík Woravka, hlavně ale byli v šoku, že přistáli na poušti. Rychle jim došlo, že základnu Solúk přelétli, ale doufali, že jsou nedaleko od ní. Buď je brzy vypátrá záchranné letadlo, nebo dojdou do Solúku sami. S tímto přesvědčením se hned ráno se vydali na cestu. Jejich veškeré zásoby tvořil nedojedený sendvič, několik tablet energetického koncentrátu a půl polní lahve vody.
Nekonečné kilometry v poušti
To, co následovalo, dodnes vyvolává němý údiv. Osm mužů pochodovalo pouští v osmatřicetistupňovém vedru směrem na sever. Denně mohli vypít jednu čajovou lžičku vody. V noci je sužoval chlad, takže nemohli spát. Šli, dokud je slunce nepřibilo k zemi, pak jen leželi schouleni pod svými padáky. Postupně odhazovali výstroj a oděv, nechávali za sebou značky. Velitel Hatton ztrácel rychle síly, duší skupiny byl druhý pilot Toner, který si udržoval nejvyšší morálku a také si vedl deník (stejně tak učinil palubní mechanik Ripslinger). Fyzických sil měl nejvíce Ripslinger a Shelley. Už po třech dnech se všichni podobali chodícím kostrám.Stále lžička vody denně, žádná potrava, všichni spálení, někteří již slepí.
Ti, co mohli chodit, podpírali ty, co už to nezvládali. Skoro nemluvili, jen Toner vedl každý den krátkou modlitbu. Žádné letadlo neviděli, kolem nebylo nic než písek. Všechno je bolelo, měli horečky, chůze na slunci představovala peklo a neuvěřitelnou bolest, ale ještě stále šli dál.
Po pěti dnech byli Hatton, Toner, La Motte, Hays a Adams na konec svých sil. Blouznili, upadali do bezvědomí a ztráceli nad sebou kontrolu. Přáli si už jen zemřít a zbavit se bolesti. Od místa dopadu urazili 126 kilometrů bez vody, jídla a jakéhokoliv vybavení. Ripslinger, Moore a Shelley se od nich oddělili, protože dokázali ještě pokračovat dál. Potáceli se v dunách další tři dny. Ripslinger ušel ještě 40 kilometrů, Shelley dokonce 60, z toho posledních 20 zcela sám. Po celou dobu, co putovali, byla stále naživu i pětice ležící kolem Tonera. Osmý den po dopadu na zem však už byli všichni členové posádky bombardéru Lady Be Good mrtví.
Bez šance na přežití
Osud si s Lady´s Men krutě zahrál. Na své první a zároveň poslední misi udělali mnoho chyb, byli rozhádaní, podléhali emocím, navíc na nepřítele ani nevystřelili a bomby shodili neškodně do moře. Posledních sedm dní jejich života je však ukázkou nepředstavitelné lidské síly a vůle vytrvat a bojovat o svůj život až do konce. K cíli neměli šanci nikdy dojít, protože byli mnohem dál na jih (700 kilometrů), než čekali a než vůbec napadlo kohokoliv z letců, kteří po nich celý týden marně pátrali. Nic to nemění na neuvěřitelné síle a vytrvalosti, kterou tito muži v posledních dnech svého života prokázali.
Foto:
stelzriede.com
Tomáš Chalupa
Jsem novinář na volné noze. Píšu o statečných chlapech, kteří bojovali ve druhé světové válce. O hrdiny je totiž dneska nouze.
