Abychom byli přesnější, nejde úplně o coververze v pravém slova smyslu. Johnsonovy písničky přešly do pokladnice takzvaných bluesových standardů, které se víceméně považují za obecný majetek. Neboli, jak jsme psali v minulém díle tohoto povídání: "Skoro všechny dnes patří k základnímu bluesovému fondu, téměř každou musí adept bluesového umění dobře znát, neboť je téměř vyloučeno, aby jam session nedospěl do stádia, kdy dojde aspoň na jednu 'johnsonovku'."
Moře předělávek
Pro svou obecnou známost jsou coververze Johnsonových písní rozesety po nahrávkách zdaleka nejen bluesových umělců stovky, ba spíše tisíce. Je logické, že v tomto krátkém přehledu nebudou nejen zdaleka všechny, ale ani zdaleka všechny dobré a tomu kterému čtenáři známé. To zdůrazňuji proto, že je téměř jisté, že každému z vás bude aspoň jedna z oblíbených verzí písničky Roberta Johnsona chybět. Nekamenujte autora a radši si ji pusťte.
Křižovatky jako odvykačka i festival
Nemůžeme začít nikým jiným než hudebníkem, který pro Johnsonovu slávu udělal patrně nejvíc, totiž Erikem Claptonem. Legendami opředeného "bluesového doktora Fausta" považuje za jeden z nejsilnějších zdrojů svého projevu, za jeden z svých největších a absolutních vlivů. Johnsonovy písničky jej tak či onak provázejí celý život, často o nich mluvil v rozhovorech a samozřejmě je i natáčel. Na dodnes slavném albu Blues Breakers with Eric Clapton z roku 1966, které jej v podstatě nakoplo do nadoblačných výšin bluesové kytary, natočil jednu z nejslavnějších písniček Roberta Johnsona Ramblin´ On My Mind. A V triu Cream samozřejmě proslavil další významnou johnsonovku Cross Road Blues, když ji v proklatě přitvrzené verzi hrávali pod názvem Crossroads. Mimochodem, jak známo, slovo Crossroads se stalo obchodní značkou Erika Claptona pro mnoho jeho aktivit v posledních letech. V první řadě odvykací centrum drogově závislých a v řadě neposlední kytarový festival, který pro jmenované centrum pomáhá za účasti světové kytarové špičky sehnat peníze.
Jak už bylo řečeno, Eric Clapton písničky Roberta Johnsona hrál celý život. Trvalo ale relativně dlouho, než nahrál celou johnsonovskou poctu. Recenzenti dokonce Claptona za uvážlivost chválili, když kvitovali, že věkem vokálně i hráčsky dozrál. V roce 2004 vydal album Me And Mr. Johnson, na které natočil se svými stálými spolupracovníky čtrnáct vesměs nejslavnějších johnsonovek. Na kvalitu téhle desky se názory poměrně dost liší, a platí to i pro volné, poněkud uvolněnější pokračování Sessions for Robert J, které kromě jedenácti písňového alba doprovází i DVD s osmnácti položkami a spoustou povídání. Někdo je nadšen, že Eric Clapton představil a vahou svého jména zaštítil prakticky kompletní johnsonovský odkaz, čímž na něj upozornil i generaci, jež nástup prvních obdivovatelů krále Delta blues na vlastní kůži nezažila.
Jiní nahrávkám vyčítají, stejně jako Claptonově tvorbě posledních zhruba dvaceti let jako celku, přílišnou akademičnost a chlad. Kus pravdy jistě mají oba tábory, ale radost nad tím, že právě Clapton se zhostil tak záslužného projektu, bezesporu převládá.
Nebyl to ale zdaleka jen Clapton, kdo Johnsonovy písně nahrál v komplexnějším projektu celého tribute alba. Jako první v moderní době s takovým projektem přišel britský kytarista Peter Green, někdejší člen Fleetwood Mac, když v roce 1998 se svojí kapelou Splinter Group natočil výtečné album The Robert Johnson Songbook, které bylo o dva roky později následováno volným pokračováním Hot Foot Powder.
Dáma a pan Johnson
K Johnsonovi se vyjadřovali a vyjadřují nejen bluesrockeři, ale i ortodoxní křísitelé akustického blues. Pozoruhodné jsou obzvláště dva projekty dvou významných hudebníků tohoto typu. Kytarista a zpěvák John Hammond natočil v roce 2003 příznačně pojmenované album johnsonovských coverů At The Crossroads a o tři roky později přišla s celoalbovým johnsonovským tributem dokonce žena, což je unikát široko daleko. Ne že by jednotlivé písně Roberta Johnsona ženy neinterpretovaly, o několika z nich dále, ale v takové míře jako zpěvačka a bravurní kytaristka Rory Block na desce The Lady And Mr. Johnson to ještě neudělal skutečně nikdo. Není divu, že album bylo vyhlášeno nejlepší kolekcí roku v kategorii akustického blues.
Jednotlivých verzí Johnsonových písniček nahraných více či méně slavnými umělci existuje celá dlouhá řada. Zmiňme tedy spíš telegraficky některé další. Jednu z nejslavnějších mají na svědomí Rolling Stones, kteří nahráli Love In Vain s mandolínou hostujícího Ry Coodera na jedno ze svých nejslavnějších alb Let It Bleed v roce 1969 a nechybí ani na živáku z té doby Get Your Ya-Ya's Out.
Volné autorství v blues
Ale abychom nemluvili jen o bílých mladíčcích, navíc často z Anglie. Řada Johnsonovek je proslulá i z podání starých černých bluesmanů. Často dochází ke kurióznímu okamžiku, kdy tu kterou píseň podepisuje sám interpret, přestože ji v základní podobě známe právě z Johnsonovy nahrávky. Svědčí to o dvou věcech: jednak obecně o volném nakládání s autorstvím v bluesovém žánru, jednak o tom, že na pověstech o tom, jak si Robert Johnson sám upravoval v podstatě lidové popěvky, které na svých cestách Jihem slyšel, bude asi hodně pravdy. Hodně "putovní" v tomto smyslu je zejména písnička Dust My Broom, kterou měl z klasiků afroamerické bluesové scény v repertoáru kdekdo, přičemž bezesporu nejslavnější jsou verze Howlin' Wolfa a Elmorea Jamese.
Hned několik velmi výrazných a za hranice běžného pojímání odkazu Roberta Johnsona jdoucích coververzí nazpívala slavná americká zpěvačka Cassandra Wilson, nejčastěji přes svoji zřejmou nadstylovost řazená k jazzu. Její Come On In My Kitchen z vynikajícího alba Blue Light 'til Dawn z roku 1993 dokonce bývá považována ze jednu z vůbec nejlepších coververzí písní Roberta Johnsona.
O coververzích Roberta Johnsona by se dalo mluvit donekonečna. Mluvit třeba o Bobu Dylanovi (32-20 Blues), Led Zeppelin (Travelling Riverside Blues), Johnnym Witerovi (When You Got A Good Friend), o zpívajícím herci Hughu Lauriem (They're Red Hot), o country hvězdě Lucindě Williams (Malted Milk Blues) nebo postpunkových The Gun Club (Preaching Blues). Na závěr si ale nechávám jednu z nejkurióznějších připomínek.Vzpomene si ještě někdo, že hodně srandovním coverem Johnsonovy They're Red Hot zakončili příznačně Red Hot Chili Peppers svoje možná nejslavnější album Blood Sugar Sex Magic?
