Odhalené ženské půvaby sloužily k propagaci všemožných výrobků už v devatenáctém století, komerční odvětví plně rozkvetlo během secese. Vzpomeňme na dnes zprofanovaného Alfonse Muchu, jehož krásky byly na plakátech cigaretových papírků i pivovarníků.
Do děvčat s laškovným úsměvem, zdobící nástěnky, skříňky i letadla, však měly ještě daleko, vždyť žena devatenáctého století byla více zpodobňována jako ďábelská a zničující femme fatale, než bezstarostná girl. Traduje se, že první skutečné pin-upky, tedy holky, jejichž fotky byly pečlivě vystřihovány a vylepovány pro potěchu oka, pocházely z britského erotického časopisu Photo Bits, který zanikl před první světovou válkou. Některé prameny zmiňují také plakáty a vizitky zvoucí na vystoupení evropských burleskních tanečnic.
Jisté je, že významnou roli sehrál jeden dopravní prostředek-bicykl. Jeho rozšíření vedlo k emancipaci žen. Ty musely pro jízdu obměnit garderobu, začaly ukazovat více než jen kotníky, praktičtější a ženštější se stávalo spodní prádlo, mravy se uvolňovaly. Sebevědomé, i když stále spíše viktoriánsky sešněrované ženy, začal jako první zpodobňovat americký umělec Charles Dana Gibson (1867-1944).
Na zlatou éru si ale děvčata musela ještě počkat. Velkou úlohu v oblíbenosti pin-upek měly časopisy a noviny. Čím větší prodeje masmédií, tím snadněji se obrázky a fotografie dívek šířily. Z bezejmenných flirtujících tvářiček s úzkým pasem, plnými boky a ňadry a vždy zvýrazněnými rty, se stávaly hvězdy, s jejichž fotkou v kapse se umíralo na frontě.
Druhá světová válka pin-up odvětví přála a americká armáda dokonce vyčlenila část financí na distribuci kalendářů a fotek krasavic mezi vojáky. Betty Grable (1916-1973), Rita Hayworth (1918-1987), Veronica Lake (1919-1973) či Bettie Page (1923-2008), měly podobná povolání – modelky, herečky, tanečnice, kterým díky soft erotickým portrétům chlapi leželi u nohou.
Pin-upky však nebyly jen z masa a kostí. Obrovskou oblibu si získaly namalované krasavice v nejroztodivnějších situacích, které nabízely kupujícím vše od motorek, po ledničku a žrádlo pro psy. Fantazii se meze nekladly. Blondýny, brunety, zrzky svištěly na plakátech v titěrných oblečcích na vozidlech, oháněly se roztomile kladívkem v domácnostech, plavily se na lodích či si rozkošnicky vychutnávaly cigaretu. Základem bylo barevné a velmi ženské oblečení, tu více, jinde méně odhalené, dokonalé účesy, naivní pohled i svůdné prádlo.
Ve třicátých letech vládly časopisu Esquire „Vargasky“, tedy obrázky z ruky peruvijského malíře Joaquina Alberta Vargase y Cháveze (1896-1982), které se během druhé světové války proměňovaly ve smyslné vojandy. Časopis tak v obrovských nákladech putoval rovnou na frontu, aby se vojsko mohlo trochu rozptýlit.
Americké malíře nejlépe reprezentuje dílo ilustrátora Gila Elvgrena (1914-1980). Jeho zpodobňování ideálu americké ženy sice mnohdy balancuje na hranici kýče, to však k pin-upkám jednoznačně patří. Elvgrenovy holky byly prý často přemalovávany letci na jejich létající oře, mezi jeho klienty patřila později Coca-Cola či General Electric. S tím také souvisí celé „odvětví“ pin-upek, bomber girls, zdobící v uniformě, a samozřejmě i bez - (nejen) letadla.
Ani v poválečných letech neztratily pin-upky na oblíbenosti, vždyť jako holka z plakátu začínala i božská Marylin Monroe. O pin-upkách druhé poloviny 20. století si však povíme příště.
Foto (c) Wikipedia
