Taylorova hudba je fúzí stylů s kořeny v té nejsyrovější podobě blues. Nejen hudebně. Jako u málokoho ve staleté historii žánru u něj jde i o texty. Ty hovoří naplno o problémech, jako je vražda, bezdomovectví, tyranie a bezpráví. V tom má blízko k folku nebo některým odrůdám rocku. Sám Taylor nicméně říká: „Moje písně možná mají temné stránky, já sám ale nejsem nijak zvlášť nešťastný člověk.“
PŘEČTĚTE SI:
Čtyřicet let mrtvý?
Obdivné citáty na adresu Otise Taylora by se daly citovat donekonečna. „Je pravděpodobně nejvýznamnějším bluesovým umělcem naší doby,“ nechal se slyšet třeba Guitar Player. „Taylor zdědil duševní nářek z Mississippi od Johna Lee Hookera a nezkrotnou auru od Muddyho Waterse,“ píše vysoce respektované Mojo. „Taylor vlil novou krev do sužovaného žánru tím, že opustil současná pravidla a obohatil ho o tradice minulosti a inovaci budoucnosti,“ dodává Washington Post. A abychom se neutopili v samé vážnosti, lokální médium San Jose Mercury News záhrobně vtipkuje: „Tenhle balvanovitý bluesman je na svých nahrávkách tak dobrý a tak autentický, že zní, jako kdyby byl čtyřicet let mrtvý.“
Na počátku bylo banjo
Otis Mark Taylor se roku 1948 sice narodil v nejbluesovějším městě Chicagu, ale poté, co tu byl jeho strýc z rasových důvodů zastřelen, se rodina přestěhovala do Denveru. Tam se zrodil mladíkův zájem o blues. Oba jeho rodiče byli velikými hudebními fanoušky: „Byl jsem vychován ve společnosti jazzových hudebníků,“ líčí Taylor. „Můj táta pracoval na železnici a znal hodně jazzových muzikantů. Byl socialista a opravdový bebopper.“ Matka byla ženou liberální orientace a milovala Ettu James a Pata Boonea. Mladý Otis trávil hodně času v denverském folklorním centru, kde si také koupil svůj první nástroj, banjo, na které se časem vypracoval v opravdového mistra. A právě zde také poprvé slyšel Mississippi Johna Hurta a jeho country blues. Učil se hrát na kytaru a harmoniku a v patnácti letech založil své první kapely. V jedné z nich se sešel s později slavným kytaristou a zpěvákem Tommym Bolinem, jenž prorazil ke světové slávě v Deep Purple. To všechno probíhalo na v podstatě lokální a víceméně amatérské bázi.
Starožitnosti a kola
V roce 1977 se Taylor rozhodl dát si od hudby na čas pokoj, což v tomhle žánru není nic neobvyklého. Pro bluesmana netypické ale byly aktivity, kterým se během této pauzy věnoval. Zařídil si úspěšný podnik jako obchodník se starožitnostmi a vedle toho začal trénovat amatérský cyklistický tým, který se vypracoval na celostátním žebříčku na čtvrté pořadí. K hudbě se vrátil až v roce 1995. O dva roky později vydal první sólové album Blue Eyed Monster, jež přitáhlo pozornost bluesového světa a znamenalo v rámci žánru vlastně už globální objev tohoto mimořádně nadaného a tvůrčího zpěváka a skladatele. Hned po roce tento mimořádně aktivní tvůrce přišel s dalším titulem When Negroes Walked the Earth, na kterém se přiblížil k takřka absolutní ryzosti a syrovosti. „Minimalistické blues ve stylu Johna Lee Hookera,“ byl právem jeho styl označen hudební kritikou.
Nejlepší debut
Jestliže Taylorovy první dvě nahrávky hudebnímu světu učarovaly, deskou White African byli posluchači doslova uchváceni. Jedná se o Taylorovu do té doby nejupřímnější osobní výpověď o zkušenostech Afroameričanů. Vylíčil lynčování svého praděda i smrt svého strýce. Jeho texty začaly, a už nikdy nepřestaly, reflektovat brutalitu, odhalovanou v dějinách vztahů mezi rasami a sociální nespravedlnosti. S tímto albem Taylor nastoupil zcela novou tvůrčí cestu. Získal za něj čtyři nominace na W.C . Handy Award, tedy jakousi bluesovou obdobu cen Grammy, dnes přejmenovanou na Blues Music Award, a vyhrál ocenění pro nejlepší debut nového umělce. Že komise, udělující vavříny zřejmě nic netušila o jeho předchozích deskách, není podstatné.
Trance Blues
Sotva se album White African objevilo na pultech, Taylor začal psát další písně, co se měly objevit na albu Respect The Dead. Jeho vydání v roce 2002 z něj o rok později udělalo kandidáta na další dvě Handyho ceny v kategoriích nejlepší akustický umělec a současné bluesové album. Následující rok dále boural konvence svým novým počinem Truth Is Not Fiction. To bylo prvním, jež vydal u renomované vydavatelské společnosti Telarc. Právě tady redefinoval svůj unikátní styl ve prospěch vysloveně elektrické, téměř psychedelické cesty, a propracoval se ke zvuku, který sám popisuje jako „trance blues“. Hudební kritici i fanoušci byli uchváceni a například časopis Downbeat jej zvolil bluesovým albem roku.
Nesourodá společnost
Na následujícím albu Double V vstoupila do hry jeho dcera Cassie, zpěvačka a baskytaristka, která dnes buduje vlastní kariéru jako sólistka. Nejvýznamnější specializovaný časopis Living Blues udělili Taylorovi titul Nejlepší bluesový umělec roku 2004. Pro srovnání dodejme, že v ženské kategorii mu dělala partnerku veteránka Etta James, kterou tolik milovala Taylorova matka. Další absolutní crossover přineslo v roce 2005 Taylorovo sedmé album Below the Fold, jež je souborem stylisticky rozmanitých písní, vycházejících z bluesového základu, ale doslova zaplavených vlivy jiných stylů, od apalačských ohlasů po psychedelický rock.
Jedním z vrcholů jeho tvorby ovšem bylo v roce 2007 album Definition of a Circle. Je strhující sadou dvanácti písní, která zahrnuje široký průřez emočně nabitých témat od čistě osobních až po politická (v bookletech autor tradičně ke každé písni uvádí faktický význam textu), a vyniká rozličným a výjimečným obsazením. Mezi nimi se objevily takové hvězdy svých nástrojů jako irský bluesrockový kytarista Gary Moore, klasický bluesový harmonikář Charlie Musselwhite či inovativní jazzová klavíristka Hiromi Uehara. Dost nesourodá společnost na to, jak tato ozdoba Taylorovy diskografie drží pohromadě a jakou má výpovědní hodnotu.
Zpět k banju
V doposud naznačeném kontextu bluesového inovátorství opět Taylor šokoval bluesový svět, když v roce 2008 inicioval a vydal album, nebo spíš projekt, s názvem Recapturing The Banjo. Soustředil kolem sebe čtveřici tehdy ještě stále relativně nových, ale již velkých hvězd bluesové scény, vesměs kytaristů, kterým vnukl myšlenku připomenout africkou a tudíž u nejhlubších kořenů blues stojící minulost banja. Muzikanti Keb´ Mo´, Alvin Youngblood Hart, Corey Harris a Guy Davis se rádi s Taylorem dali do spolku a natočili album, které je výjimečné široko daleko. „V našich krajích má banjo nezaslouženě trochu špatnou pověst, mnozí jej považují za zprofanovaný nástroj nepříliš důvěryhodnou většinou takzvané ´české country´. To, co na něj tihle černí mistři hrají, má šanci jeho pošramocené renomé napravit,“ psalo se v jedné z českých recenzí, jejíž autor podílníky na úspěchu desky označil komiksově za „Ligu výjimečných“.
Divné milostné písně
Albem Pentatonic Wars And Love Songs se Otis Taylor vrátil opět na pozici bluesového progresivisty a vytvořil další úchvatné dílo. Avizoval sice milostné písně, ty ale v jeho pojetí mají vždy společenský podtext nebo aspoň přinášejí silné a neobvyklé příběhy. A tomu odpovídá i hudební podoba této desky, která se vřadila mezi to absolutně nejlepší v první dekádě nového století. „Taylor se absolutně neohlíží na zavedené pořádky v bluesové muzice, do studia zve hráče na smyčcové nástroje (i členem jeho koncertní kapely je hráč na violoncello – v bluesovém světě jeden z mála, ne-li vůbec jediný), mezi jeho stálé spolupracovníky patří kornetista Ron Miles, aktuální desku významně zbrázdil jazzový pianista Jason Moran, mladá akvizice legendárního labelu Blue Note,“ píše recenzent a chválí i další účast Garyho Moorea, kytaristy výrazově občas dost diskutabilního, v tomto případě však dokonale sloužícího věci.
Bluesový intelektuál
Podobná společnost, včetně Moorea, se objevila i na tradičnějším albu Clovis People Vol. 3 v roce 2010. Poprvé se tu objevuje současná ozdoba Taylorovy koncertní i studiové kapely, houslistka Anne Harris, a v do posledního puntíku propracovaných aranžmá se projevuje, že Taylor ani při návratech do vlastní minulosti nepřestává být čímsi jako „bluesovým intelektuálem“, jenž ke tvorbě přistupuje nikoli pudově, jakkoli jeho syrovost a kořenná ukotvenost by mohla napovídat opak, nýbrž s plným rozmyslem a jasnou hlavou. A totéž lze vlastně říci i o předloňském albu Contraband.
Blues o Indiánech
V roce 2013 přišel Otis Taylor se zatím posledním albem My World Is Gone, na kterém se více než dřív obrací k prožitkům amerických Indiánů, jejichž hudba pro něj byla vždy inspirativní, a jejichž historii srovnával s osudy Afroameričanů. Začal spolupracovat s indiánským kytaristou a zpěvákem Matem Nanjim: „Přišel za mnou a povídá: 'Můj svět je pryč'. Jednoduchost a upřímnost těchto slov byla tak tíživá, že jsem hned věděl, o čem budu psát,“ vysvětlil Taylor svůj zájem o původní obyvatele Spojených států. „U zavalitého černošského 'bluesmana svědomí' v tom nehledejme překvapivý obrat,“ poznamenal český publicista Jiří Moravčík v recenzi alba. A dodal: „Pradávnem se toulá odjakživa a rozčarování z hořkosti poznaného neskrývá. Rasismus, otrokářská éra, sociální nespravedlnost a násilí vůči bližním jsou pro něho trvale živá témata. A pokud o nich píše, lidé mu prý naslouchají: podle něho další důvod, proč natočit My World Is Gone a připomenout masakr u Sand Creek, kdy 29. listopadu 1864 americká armáda pozabíjela a posmrtně pro válečnou kořist znetvořila přes sedm set Čejenů, převážně dětí, žen a starců.“
Blues do škol
Otis Taylor ovšem nežije jen aktivním muzicírováním, je to angažovaný člověk v tom nejlepším slova smyslu. Spolu se svou ženou Carol jezdí po amerických školách, kde propaguje blues s výukovým programem. V jeho rámci studentům nabízejí rady, poučení a informace o blues. „Vždycky začnu tím, že je požádám, aby napsali, z čeho je jim smutno: strach, zklamání, ztráta, cokoliv,“ říká. „Je úžasné poznat některá z těchto zlatých zrnek, těchto neuvěřitelných myšlenek. Jsou to často jednoduché věty, ale tak skutečné, tak smutné, tak pravdivé, tak čisté,“ dodává. A stejně takové jsou i jeho koncerty, které navíc mají zcela mimořádnou emotivní působivost, dodejme my.
foto:
montreuxjazzlive.com
