Neil Young, génius paradoxů, natočil gramofon s klikou

Neil Young, génius paradoxů, natočil gramofon s klikou

Není snad na současné hudební scéně nevyzpytatelnější osobnosti. A to bychom po tom půlstoletí, co se na ní kanadský písničkář Neil Young pohybuje v nejvyšších patrech, mohli být připraveni skoro na všecko. Jenže on každou chvíli přijde s něčím, co od něj nikdo nečeká. Jako třeba teď s novým albem A Letter Home.

Dolů

Než si o nové desce povíme víc, je dobré si připomenout, v jakém stádiu se momentálně Neil Young (1945) nachází, protože tam možná najdeme aspoň část odpovědi na otázku, proč nyní natočil právě takovou desku jako je A Letter Home.

Bez drog a alkoholu

Young je celý život mimořádně činorodý, pendluje mezi čistým folkem, poměrně tvrdým rockem, ukročuje tu ke country, tu k folkrocku, někdy k popověji orientovaným, jindy ke zvukově experimentálním projektům. V roce 2005 bojoval ale několik dní se smrtí, když mu lékaři zjistili mozkovou výduť, jejíž prasknutí obvykle končí smrtí. Písničkář se ale zázračně „oklepal“ a snad ještě zvýšil dosavadní horečnou aktivitu. Vyšlo mu několik alb, často koncertoval, a v roce 2012 vydal po několikaměsíční oddechové době skvělé paměti, které pod názvem Hipíkovy sny vyšly vloni i v českém překladu. V nich zachycuje hned několik podstatných věcí. Jednak znovuzreformování skvělé kapely Crazy Horse, jež je jeho nejrockovějším projektem už od 70. let a jejíž nahrávky jsou jedním z hlavních kořenů stylu grunge, populárního na přelomu 80. a 90. let. Ale také si zde stýská, že po čtyřiceti letech se zcela zřekl veškerých „podpůrných prostředků“ při umělecké tvorbě, rozuměj alkoholu a drog, a má obavy, zda bude vůbec ještě schopen napsat jedinou písničku.

Šílený kůň v trysku

Všechno dopadlo pro Youngovy fanoušky skvěle. Nově nahozený řemen nastartoval Crazy Horse, pojmenované po slavném indiánském náčelníkovi Šíleném koni, do vítězného trysku, takže v roce 2012 vyšla hned dvě alba v klasické sestavě téhle nádherně rozhrkané, hlučné a dřevní kapely. To první neslo název Americana a můžeme jej označit za koncepční. V typickém duchu Crazy Horse Young upravil klasické americké písně, které za Atlantikem zná každé malé dítě, třeba Clementine, Tom Dooley, Oh Susannah nebo Wayfarin´ Stranger. Mohlo se zdát, že tímto konceptem se tak trochu naplnila Youngova obava z neschopnosti psát nové vlastní písničky.

Šlo ale o falešnou stopu, protože po půl roce vyšlo hned dvojalbum Psychedelic Pill, na němž Crazy Horse hrají osm – typickými kytarovými sóly řádně natažených – zbrusu nových Youngových písniček. Album se u fanoušků setkalo s mimořádně nadšeným ohlasem a Crazy Horse se vydali na dlouho očekávané slavné halové a stadionové turné, které zasáhlo Ameriku, Austrálii i část Evropy.

Bohužel, přesně před rokem bylo přerušeno zraněním druhého kytaristy kapely Franka Poncha Sampedra. Dobrá zpráva i pro české fanoušky je, že za měsíc budou zrušené koncerty v plné míře nahrazeny a Neila Younga s Crazy Horse bude možné vidět i velmi blízko našich hranic: 23. července ve Vídni a 26. července v Drážďanech.

Pryč s mp3

Ve zmíněných pamětech se Neil Young obsáhle zabývá mimo jiné i technickou novinkou, která je přichystána na letošní rok. Písničkáře dlouhá léta doslova rozčilují digitální formáty přehrávání hudby, zejména mp3. Proto vyvinul s týmem odborníků nový formát, nazývaný Pono, jenž by měl hudbu distribuovat podle Youngových slov v absolutně nejvěrnější dosažitelné formě, srovnatelné se stavem, v jakém byla hudebníky nahrána. Je samozřejmě otázka, zda se nový projekt, který by měl být spuštěn letos na podzim, chytí.

Pono Pono

Každopádně to vypovídá mnohé o myšlenkovém záběru muzikanta, jemuž příští rok v listopadu bude sedmdesát let a který je pro mnohé své fanoušky spíš než prorokem moderních technologií ikonou klasické dřevní muziky. To se ale zřejmě nevylučuje, protože i ta by měla být podle jeho představ šířena v té nejvyšší kvalitě.

Námluvy s „vnukem“

Zatímco ale elektronický svět mluvil o Ponu, Neil Young zahájil umělecké námluvy s o téměř dvě generace mladším a dnes velmi slavným muzikantem Jackem Whitem (1975). Ten je naopak ctitelem starých hudebních technologií, sběratelem starých hudebních nástrojů a přístrojů, fanouškem klasických amerických hudebních žánrů jako je blues, rock´n´roll či country a občasným spolupracovníkem někdejších, dnes už pozapomenutých hvězd těchto žánrů. Loretta Lynn (1932) či Wanda Jackson (1937), jejichž pozdní alba produkoval, by mohly vyprávět. A v neposlední řadě je Jack White také majitelem starého nahrávacího zařízení z roku 1947, které zaznamenává hudbu přímo rytím do jediného exempláře gramofonové desky, samozřejmě se zvukem, který této formě a roku výroby zařízení odpovídá.

A právě z okouzlení tímto historickým modelem povstala myšlenka aktuálního alba Neila Younga A Letter Home, které Jack White nejprve vydal na vinylu na své vlastní značce Third Man Records a jež nyní vyšlo i v dalších formátech, tedy CD i v Youngem nenáviděném diginálním mp3. Což je další z typicky youngovských paradoxů: do elektronického formátu byly upraveny snímky, pořízené na přístroji starém bezmála sedmdesát let. A podle toho znějí. Chybí jen úprava pro gramofon s klikou a velkou ozvučnou troubou, jaký známe z meziválečných obrázků.

Slavní i zapomenutí

Album A Letter Home koresponduje svým obsahem se zmíněnou deskou Americana, natočenou s Crazy Horse. Najdeme na něm totiž vesměs převzaté písně. V tomto případě ale nejde o lidovky či pseudolidovky, nýbrž o skladby Youngových kolegů písničkářů, jak velmi slavných, tak těch spíše širším publikem pozapomenutých. Jen ve verzi pro Youngovu akustickou kytaru a foukací harmoniku, případně klavír, tady znějí známé hity Boba Dylana (Girl From The North Country), Willieho Nelsona (Crazy, On The Road Again) či Bruce Springsteena (My Hometown), ale také songy Phila Ochse, Berta Jansche, Gordona Lightfoota, Tima Hardina, Ivory Joea HunteraEverly Brothers. Oproti původním zprávám, že půjde o album duetů s Jackem Whitem, nebo že podpora mladého muzikanta bude na veteránově novince velmi výrazná, se tenhle Youngův potenciální vnuk na desce pouze mihne ve dvou písničkách.

Upřímná pocta kolegům

Nedá se říct, že by po hudební stránce bylo album vyloženě výjimečné. To alba coververzí bývají zřídkakdy. Má ale obrovské kouzlo. Nejen díky metodě nahrávání a výběru opravdu velmi dobrých písní, ale i díky celkové atmosféře a naprosté důvěryhodnosti Youngovy pocty kolegům. Je to jakési smeknutí před přáteli, z nichž někteří to nedotáhli v hudbě tak daleko, někteří jej naopak v masové popularitě předběhli, ale všichni byli nebo jsou na stejné lodi.