Muzeum historických amerických automobilů JK Classics v Lužné u Rakovníka přivítalo první návštěvníky už v květnu, ale ta nejlepší příležitost pro jeho návštěvu vlastní amerikou nastala až 18. července, kdy se konala Opening party. A že to stálo za to!
Po příjezdu, registraci a zaparkování padlo oko návštěvníkovo na areál bývalé pily, která byla přeměněna na domov desítek aut a příslušné zázemí. Většina prostor zářila novotou a čistotou, exponáty parkovaly ve třech halách vyrovnané do úhledných řad. K vidění bylo to nejlepší z americké automobilové produkce, zejména tedy období 50–70. let, nicméně našly se kousky výrazně starší (ten úplně nejstarší je z roku 1915) i novější, stejně jako kuriozity běžně nevídané.
Dokonce i jedna Tatra 87, která je výjimka v konceptu muzea, ale designem zapadá mezi vozy z 50. let. Až na to, že je z roku '37. Krásná ukázka toho, jak jsme uměli konstruovat auta, byli ve vývoji napřed a že jsme měli po válce na co navázat, nepřekazit vše komunisté… Ale zpět k amerikám.
Každý si tu určitě našel nějaké favority, vypichování konkrétních kusů nemá smysl (i když ten '53 Roadmaster s neuvěřitelně nízkým čelním sklem a se jménem prvního majitele ve středu volantu…). Tím spíše, že jsou exponáty v perfektním stavu a většina i v plně funkčním. Koneckonců, některé občas vyjedou ven a ukáží se na různých srazech, což je jen velké plus. Díky hojné účasti nadšenců bylo na co koukat i venku, auta návštěvníků by vydala na další samostatnou expozici. Ale vzhledem k horku jsme raději prohlíželi ty v halách.
Abychom neumřeli hladem a žízní, bylo k dispozici občerstvení a byť ještě restaurace nebyla tou dobou plně v provozu, postarali se o nás vzorně. Dále k pohodě i atmosféře přispěla kapela QR Band, jež tam sázela jeden rock'n'rollový flák za druhým. Někteří vlivem té správné hudby dokonce vstali a dali se do tance :)
A poté jsem se usadil v kožených křesílkách '79 Lincolnu s Jaroslavem Knapem, který to má vše na svědomí a položil mu pár obvyklých dotazů:
Caddy: Kdy vůbec vznikl nápad něco takového vytvořit?
JK: Celé to začalo zhruba před patnácti lety, kdy jsem začal sbírat auta. Pak se jich nahromadilo více a začal jsem přemýšlet, že bych otevřel nějakou expozici. Pak jsme našli toto místo, které se nám moc líbilo – je v krásném prostředí, dobře dosažitelné z Prahy, takže jsme to zrekonstruovali.
Caddy: Jak dlouho tedy trvalo, než se bývalá pila změnila v to, co kolem sebe vidíme dnes?
JK: Na areálu pracujeme dosud, sami vidíte, že je to ještě v běhu, čistého času na tom pracujeme zhruba dva roky.
Caddy: Pokud jde o auta, pořizujete rovnou takto pěkná nebo spíše renovujete?
JK: Veškeré způsoby – renovujeme si auta, to je samozřejmě dlouhodobá a náročná práce, ale většina aut je v tom stavu dovezena, akorát uděláme nějaké drobné opravy nebo vyladíme motor.
Caddy: Všiml jsem si, že většina aut jsou kabriolety, máte k nim nějaký speciální vztah nebo jde spíše o náhodu?
JK: Pro mě a myslím, že i pro spoustu dalších, je oldtimer něco, čím se v neděli odpoledne projedete, uděláte si krásný výlet a k tomu člověk potřebuje mít otevřenou střechu, aby měl kontakt jak se silnicí, tak s přírodou. Pro mě je to taková citovka a k amerikám to prostě patří.
Caddy: Já to říkám pořád, že bez cabria není život úplný. A když na to navážu – vybrat tady nějaké nejoblíbenější auto nejspíše nejde…
JK: Je to velmi těžké vybrat, samozřejmě pár oblíbenců tady mám, ale nechci urazit ostatní.
Caddy: Právě, kdyby se teoreticky mělo vybrat jedno auto a s ním jezdit třeba celé léto a nesmět jej vyměnit…
JK: Tak to by rozhodně nešlo, to je nemožné. Každé to auto tady má své. Jsou to různé ročníky. Pravda, s těmi předválečnými se jezdí hůře v běžném městském provozu, ale ta 50. a 60. léta, s těmi se jezdí skvěle se všemi.
Jak vidíte, tuto nádhernou oázu vytvořil skutečný nadšenec a pravidelný konzument radostí, které ameriky svým provozem přinášejí. Nezbývá než poděkovat a popřát mnoho úspěchů do budoucna. Již teď je jasné, že současná podoba není konečná a prostory se budou zvelebovat a rozšiřovat, určitě tedy nebude na škodu návštěvu tohoto nádherného muzea čas od času zopakovat.
Fotografie: Radek "Caddy" Beneš
Radek Beneš
Fotograf a příležitostný psavec specializovaný na KBŽ. Káry, baby, žrádlo. Pořadí priorit se průběžně mění.
