Už v souvislosti s Robertem Johnsonem jsme si říkali, že je prakticky nemožné představit si bluesmanský jam bez okamžiku, kdy dojde na některou z jeho písní. O Muddym Watersovi (na obrázku s kytarou) to platí dvojnásob. Ať už svoje největší hity napsal sám nebo jeho dlouholetý dvorní skladatel a producent Willie Dixon, je mezi nimi tolik skutečných monstrhitů, že vystačí na celý večer. Hoochie Coochie Man, Mannish Boy, Rolling Stone, I Got My Mojo Working, I´m Ready, Baby Please Don´t Go, Going Down Slow, I Just Want To Make Love To You... to jsou jen některé z nich. Jsou slavné nejen v jeho „vzorovém“ podání (resp. z mnoha podání, protože řadu z nich hrál a nahrával po celý život s různými sestavami kapel), ale i ze stovek, možná tisíců coververzí. Což je základní předpoklad, abychom je mohli zařadit do zlaté pokladnice takzvaných bluesových standardů. A kdybychom udělali teoretickou soupisku všech bluesových standardů světa, můžete vzít jed na to, že Waters by byl zastoupen nejčastěji.
PŘEČTĚTE SI:
Místní zázrak
Narodil se v roce 1913 jako McKinley Morganfield do rodiny nájemců půdy v Rolling Fork v Mississippi. Přezdívku Muddy Waters, Bahnité vody, mu dala babička, která ho po matčině předčasné smrti vychovávala – chlapec si rád hrál na rozbahněném břehu řeky a nové jméno, které se pak vepsalo do kulturních dějin 20. století bylo na světě.
Už v dětství přesídlil Muddy Waters na dnes už legendární Stovallovu plantáž, kde nejen obdělával půdu, ale začal také s muzikou, nejprve jako harmonikář, posléze pod vlivem tehdy v kraji známých Sona House a Roberta Johnsona na kytaru. Samozřejmě s bottleneckem, slidekytara byla pro mississippské blues naprosto nepostradatelná. Získal si v okolí brzo dobrou pověst, jeho hluboký hlas se zadíral pod kůži, ale ještě víc jednoduché, ale o to divočejší skluzy bottlenecku po strunách.
Není divu, že když v létě roku 1941 dorazil na Stovallovu plantáž slavný folklorista Alan Lomax, sbírající nahrávky venkovských bluesmanů pro americkou Kongresovou knihovnu, byl odkázán právě na tenhle místní zázrak. O rok později už přijel už najisto a pořídil s Muddym několik dalších nahrávek. V souborném vydání vyšly až v 90. letech, doplněny i o rozhovory, které s mladým muzikantem Lomax vedl.
Do Chicaga!
Z nahrávání ovšem nebyl nadšen jenom Lomax, ale především Muddy Waters sám. Proč se mám za pár nikláků dřít denně od slunka do slunka na poli, když jsem tak dobrý, že mi stejné, a možná ještě lepší peníze může vynášet muzika? Něco takového mu patrně táhlo hlavou, když si v roce 1943 sbalil kytaru a svých pět švestek a odjel do Chicaga, do něhož proudily zástupy černých dělníků, a samozřejmě i muzikantů, už od minulé dekády. Zprvu se pokoušel protloukat hraním na ulici i po hospodách, kde se dalo, ale na nějaký velký americký sen to nevypadalo. V získání pár dobrých kšeftů mu pomohl ve městě etablovaný bluesman Big Bill Broonzy, ale až když Muddyho strýc viděl marné usilování svého synovce a věnoval mu jeho první elektrickou kytaru, na budoucí hvězdu se usmálo štěstí.
Bluesový aristokrat
Po prvních pokusných nahrávkách pro firmu Columbia, které se nechytly, přišli za Muddym bratři Leonard a Phil Chessové, majitelé čerstvě založeného vydavatelství Aristocrat, které později přejmenovali na Chess Records a založili tak nejvlivnější label v dějinách blues. První snímky z roku 1948 I Can't Be Satisfied a I Feel Like Going Home ještě plně těžily z venkovského bluesového výrazu, už ale v sobě měly nápřah elektrické kytary a staly se přes noc hity.
Další várka, ta nejpodstatnější pro rozhýbání Watersovy kariéry, obsahovala mimo jiné švihácké a v podtextu více než lechtivé songy Hoochie Coochie Man, I´m Ready a I Just Want To Make Love To You. Ty už nahrála první plnokrevná Muddyho elektrická kapela, která v pozdějších letech odchovala řadu sólových muzikantských hvězd.
Na basu hrál chessovský hledač talentů, hitmaker a impresário Willie Dixon, na druhou kytaru Jimmy Rogers, na klavír Otis Spann a největší hvězdou byl hráč na foukací harmoniku Little Walter. Ten překopal dosavadní styl hraní na tento „kapesní“ nástroj, amplifikací mikrofonem mu dodal úplně nové zvukové barvy, změnil styl hráčské techniky, a inspirován prý především jazzovými saxofonisty, dodal svým doprovodným partům i sólům zcela odlišný hudební obsah. Spoluvytvořil nezaměnitelný sound chicagského blues jako celku a byl mimochodem zakladatelem řady slavných harmonikářů muddywatersovské školy, z nichž se posléze staly prvoligové bluesové hvězdy – dalšími byli Big Walter Horton, Junior Wells a poslední, který je dosud naživu, James Cotton.
Z černého políčka šachovnice na bílé
Muddyho desky byly velmi úspěšné, od začátku byl prominentní tváří stáje Chess Records a všichni ostatní se vůči němu museli nějak vymezit – pošťuchování mezi chicagskými bluesmany, zejména mezi Muddym a konkurenčním zpěvákem Howlin´ Wolfem, druhou největší hvězdou Chess, jsou legendární, i když dnes spíše úsměvné.
Musíme si ale uvědomit, že bluesová scéna v 50. letech byla ještě ve Spojených státech výrazně rasově segregovaná a kdo byl hvězdou pro černé posluchače, toho bílí na ulici ani omylem nepoznali a když vystoupil ze svého pověstného cadillaku, mohli si myslet, že jde přinejlepším o velmi úspěšného pasáka. Tohle dělení zlomil až přechod do šedesátých let. Nejprve Waters přijel do Anglie, kde jej v roce 1958 přijalo místní publikum s otevřenou náručí a zpěvák si vlastně poprvé užil hvězdné pozice dosyta. Druhým zlomem pak bylo Muddyho vystoupení na slavném folklorním festivalu v Newportu v roce 1960, jehož záznam vyšel i na desce. Bílé publikum bylo – dodejme, že pět let předtím, než na stejném místě svým prvním rockovým vystoupením způsobil další hudební revoluci Bob Dylan– naprosto šokováno hlučným elektrickým soundem, sexy dráždivými písničkami i syrovým hlasem zpěváka. Právě tady, před folklorním a studentským publikem, doslova rozkopl Muddy Waters se svým bandem dveře nejen k vlastní kariéře bez ohledu na barvu kůže, ale také modernímu bluesovému výrazu jako celku.
Pokračování příště
