Minule jsme Muddyho Waterse opustili v roce 1960, kdy na festivalu v Newportu svým famózně přijatým vystoupením dal plnou silou vědět bílému publiku nejen o sobě, ale také o tom, co to znamená moderní, tedy elektrické chicagské blues. Dnes si jeho příběh, jeden z nejdůležitějších v dějinách žánru i celé černé muziky, téměř dovyprávíme.
PŘEČTĚTE SI:
Šedesátá léta byla v životě černých muzikantů dvojsečná. Na jedné straně na ně doslova přísahala mladá generace hudebníků, od folkařů přes rockery až po jazzmany, na straně druhé se jejich desky vlastně moc dobře neprodávaly. Publikum zajímalo především dění na den ode dne se rozvíjející mladé a převážně bílé scéně, v Americe i Británii - tudíž na celém světě. Některé muzikanty sice tu a tam především studentské a později hippie publikum vítalo s otevřenou náručí na festivalech i klubech, mladé kapely od nich přebíraly písničky, ale řada z původních tvůrců doslova živořila a hledala si zaměstnání jinde. A pro ty, co se chtěli udržet na scéně, museli jejich producenti vymyslet takové způsoby prezentace, které zaujmou i posluchače, netoužící pátrat po kořenech toho všeho, co 24 hodin denně znělo z rádia.
Psychedelické blues
Muddy Waters udělal takové pokusy tři. Nejprve se v roce 1968, tedy ve svých pětapadesáti letech, spojil s muzikanty z módních psychedelických kruhů a natočil s nimi kontroverzní album Electric Mud. Tedy písničky většinou z okruhu vlastních hitů, ale třeba i Let's Spend The Night Together od Rolling Stones, v tehdy populárním zvukovém hávu. Album to bylo vlastně docela kontroverzní, o nějakém trháku nemůže být řeči, a bylo doceněno vlastně až dlouho, dlouho po svém vzniku. Samply z něj použili hiphopoví Cypress Hill i blázniví Albarnovi Gorillaz. Když v roce 2003 režisér Martin Scoresese produkoval rozsáhlý projekt The Blues, obsahující řadu dokumentárních filmů i cédéček, inicioval oživení ducha tohoto alba ve spolupráci frontmana Public Enemy (a velkého bluesového fanouška) Chucka D s muzikanty ze skvělých, nadžánrových, ale v zásadě hiphopových The Roots.
Otec a synové
Když se Muddyho koketérie s hudební modernou nepodařila, zkusil to opačně a poněkud úspěšněji. Totiž spoluprací naopak s muzikanty, kteří jeho desky měli na čestném místě svých sbírek a neopomínali se o vztahu k jeho původní muzice zmiňovat jako o iniciačním. V roce 1969 se spřáhl se svými bílými bluesovými obdivovateli na americké scéně, kytaristou Mikem Bloomfieldem, harmonikářem Paulem Butterfieldem a několika dalšími, přičemž si u ruky ponechal starého parťáka u piana Otise Spanna, a výsledkem bylo přístupem vlastně hodně tradiční, ale na jména „v kursu“ dobře prodejné album Fathers And Sons. Příznačný název.
O rok později se pak Muddy vypravil do Londýna, aby přispěl svou trochou do mlýna volné řadě takzvaných London Sessions, které podstoupilo několik známých černých bluesmanů společně se svými potenciálními britskými „syny“. V tomto případě šlo o partu kolem kytaristy Roryho Gallaghera a varhaníka Steva Winwooda. I když podobný pokus Howlin' Wolfa, jemuž v Londýně sekundovala smečka v čele s Erikem Claptonem dopadla o něco lépe, ani Watersova London Session rozhodně nepatří ke zbytečným albům. Opravdový comeback to ale pořád ještě nebyl.
Na scéně Johnny Winter
Čekání na opravdový návrat na výsluní trvalo ještě prvních sedm let sedmé dekády. Až v roce 1977 zaklepal na Muddyho dveře další z jeho bílých amerických obdivovatelů Johnny Winter s nabídkou natočit společné album pro jeho čerstvý label Blue Sky. Album Hard Again bylo tím, co odstartovalo finální, a vlastně nejúspěšnější fázi Watersova života a kariéry. Winter se na třech studiových a jednom živém albu podílel především jako producent, který ctil základní pravidla žánru, shromáždil skvělé bluesové hudebníky převážně z muddywatersovské líhně, doplnil je tehdy mladým bílým kytaristou Bobem Margolinem, a Muddyho Waterse předhodil publiku ne jako raritu z minulých časů, ale jako tvůrce, který přes pokročilý věk má pořád co říct. Pochopili to i američtí hudební akademici, kteří třem ze čtyř „winterovských“ alb, kromě prvního Hard Again také I'm Ready a živáku Muddy "Mississippi" Waters Live, udělili cenu Grammy.
Nebluesový konec
Poslední album Muddyho Waterse s Johnnym Winterem po boku vyšlo pod názvem jedné z jeho slavných písniček King Bee v roce 1981. 30. dubna následujícího roku Muddy Waters zemřel takzvaně „hezkou“, vlastně nebluesmanskou smrtí, na srdeční selhání ve spánku. A to, v také vlastně nebluesmanských, pouhých sedmdesáti letech. Tím ovšem zdaleka jeho umělecký život neskončil. Některé cesty, kterými se jeho odkaz prodírá na světlo prakticky dodnes, jsme už naznačili. O těch dalších si budeme povídat v závěrečné části tohoto seriálu.
(dokončení příště)
